Ještě včera jsem Ti psala zamilovanou báseň

a chtěla se milovat za svitu měsíce a hvězd.

A stejně jako je jedním velkým klišé tenhle verš,

tak občas je jím i můj život - věř si čemu chceš.

Ale teď už tiše - ať moje sny můžou nerušeně spát,

protože dopřát jim probuzení,

naší hrozbou mohou se stát.

Někdy ale přeci jen věřím tomu,

že v tvé náruči budu po dechu lapat,

že zaplavíš mé nahé tělo květy z vrcholků Karpat,

že celou noc si budem povídat,

že mé verše tě začnou zajímat,

že budeš chtít vědět,

co cítím,

co jsem prožila,

než potkala jsem Tebe,

že otevřeš dveře naší budoucnosti,

že řekneš mi: "Pojď, tudy půjdeme,"

a já nechám se vést a nepomyslím na návrat.