Do tenat Lásky zahnal mě osud,
ten krásný pocit mučí mě a trápí dosud.
Ach kdybych mohl odejít,
jen na chvíli, jen na chviličku,
pryč, pryč, jen co nejdál od lidí.
Ten pocit lásky spoutal moje ruce, nohy, myšlenky.
Jen Ďábel mohl vymyslet a stvořit tento cit,
v němž člověk láskou polapen
i v bahně může živořit.
Co prožívám, co cítím, na co myslím – všechno jen Láska.
Ta Láska co teď okupuje moje tělo.
Duše, ten fiktivní pojem, to nehmotné vymyšlené fluidum,
jak vězeň v tomto těle vězí
a jen v Lásku, jen v tu svou Lásku slepě věří.
Ach živote cos mi to natropil,
kdybych pochopil, já nezkušený, kdybych pochopil,
jak hledat východisko tam, kde není.
Chodím světem sžírán tím despotickým vládcem svého
Já, jsem Já vůbec ještě Já?
Není jiná duše v tom mém těle?
Jiný člověk, co zrodil se z té šťastné náhody,
co potkala mě náhle včera večer.
Teď poznal jsem ten krásný cit
a chápu, teď už chápu, že není možné bez něj žít.
Nápady tak pošetilé tanou mi teď náhle v mysli.
Křičet nahlas ať to každý slyší,
ať zaplněn je éter tím co cítím.
Křičet nahlas „Miluji, Já miluji“
Jsem láskou posedlý, tak krásná, milá je ta dívka,
pohádka, jak slabý pojem pro popis té éterické bytosti,
co štěstěna, ta dobrotivá poručnice náhody,
tak prozřetelně, nečekaně, přihrála mi do cesty.
Mě nepřipravenému, plnému nápadů, úspěchu, kariéry.
