A stalo se ticho

ve kterém se probouzí

ta nedávná vědomí, že již poznáváme 

pták sněhu, který objímá nahé jabloně 

i obyčejná slova, jimiž se snažíme mlčet

dívám se do dlaní a vidím sebe

ta dvě malá zrcadla, v nichž česala ses 

vím jen, že ke středu chodníků jdem zapomenout 

nepadnout do kruhu jež je kolem

a vysypat z očí tu hořkost, s níž dozrává obilí

a kterou chutná Sapfó jazykům moře 

aby i ryby věděly co je žena 

přinesu ti večer, co jsem viděl 

pohyb vteřinových ručiček drahých hodinek, jímž se tě dotknu

světlo z výkladu, u nějž se zastavuješ a myslíš na hezké chlapy

křivku figuríny, která je dokonalá a mrtvá a přesto na ni žárlíš, jako bych s ní spal

a polibek, který si dávají slepí, protože je v něm všechno 

řeknu ti kolik vloček musí propadnout otáčecími hodinami

aby uplynula vteřina, která tvoří počátek i konec

a je možné, že i když se budu opakovat 

protože jsme milenci v každém trvání vesmíru

dosáhnem něčeho víc než jen těl 

která sice tvoří mnohá tajemství 

ale za ticho 

bych je nevyměnil