I.

Byla zima napjatá

mezi okenními rámy,

crčela do úst

a pod dušnými dveřmi

podškrabávala se neustále.

Vešel jsem do kostela. Jeho svatostánek

byl vykradený, z mohutných soch

sloupaná barva a kříž,

protože neměl zlata,

byl ponechán v rohu.

Vítr se chystal prolomit

tabulky a zimu

a do kamenné dlažby zarůstal

kněz. 

Celá ta zima byla v nás,

kdo přišli a viděli,

jak vykradači hrobů

hloubí ty hroby ještě dál.

Dech odvíval

se ve spirálách,

podpíral oltář

vysoko nad nás.

- Jděte mi do prdele s Ježíšem! –

Tak úzko najednou

a černé saze

slepily ústa i nos.

Nahlédl jsem za oltář –

 – kýble a hadry ještě mokré

a dřevo prožrané červotočem

doutnalo. Hořel chrám.

II.

Jsem

zavěšen nad městem

za danou samotu,

                kterou krátím,

za přístřešky žen,

                pod nimiž stávám,

za teplo útulků,

                vypouštěné z oken.

Tedy jsem

zavěšen

do pláštěnky v bloudění,

vidím před sebe.

Jinam ne.

Jsem.

Málo jsem.

III.

Říkáš mi ještě dnes

a já chci zítra

a rád bych strpěl bez trpění.

Viděl jsem oltář prožraný

a křičel: „Bůh tu není,

není, není...“

Duněl jsem

a bylo ve mně vzduchu,

kolikrát byl jsem rozepjatý...

Prosím, buď

ještě znovu dnes,

jen buď,

ať jednou dojdu

ke spasení.