Rozevřu tvá stehna rukama v plamenech jako Měsíc s nímž míváš dítě pokaždé když je ti mužem a hovoříte spolu o loučení slovy úplňku abych ti daroval mé království vzdálenosti a políbil tě do zahrad
přišel jsem s obdobím deště rozdělit se o čas jako o chléb a hořet v kamenech
jen polem na tvém břiše jsem když pod rukama obracíš se vzhůru jako hlína jež v divných jarech vzdychá pod pluhem pacholka jenž kleje a poslepu švihá tělo nekonečného koně abys věděla
že voníš senem z chléva a vlasy vyrudlými sluncem jako pokaždé když dáváš pít chlapům jak žíznivým dobytčatům ze svého
a za ticha jež tomu bývá přítomno si odkládáte tváře na noční stolky k rozečteným knížkám a vypínačům aby nikdo nemusel myslet na své podoby podle se nichž se andělé a zvířata poznávají i ve tmě
jež je ve skutečnosti jenom jiným druhem světla
|