|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
|  |
Potřebovala přejít křižovatku a dostat se do místnosti plné požárních žebříků, které se na různě silných lanech pohybovaly nahoru i dolů podél stěn, jako výtahy.
Sirény se přibližovaly a zase vzdalovaly, podle toho, jak hluboko jí v tu kterou chvíli padala hlava. Postupně se sirény přestávaly vzdalovat a obklopily ji jako bosé nohy ohniště, jako to věčné kdo s koho. Klapací náušnice, které si večer předtím vytrhala z uší a hodila do umyvadla, nebyly příčinou, proč se k ní teď blížilo všechno, co se celá léta snažila udržet od těla. V činžáku prý nemohla mávat hořícím klackem. Seděla na lavici ve společné hale a on ještě pořád ležel... kde to vlastně bylo a kdy? Sirény ještě pořád respektovaly oranžový půlkruh, tedy ležel.
Sousedé na ni mluvili a drželi jí hlavu za tváře, zrak a sluch do kříže, ale v ní se všechno měnilo v hatmatilku. Nikomu nic neuniklo. Všichni věděli, co všechno v ní za poslední roky nastřádal a sušil, co v ní zapálil. Věděla to i ta mladá holka z patra pod nimi. Střádal v ní to samé, krmil to, šlapal a doháněl k žízni, dovedl ji ke stejné odpovědi. Jenže slečinka se z toho vykroutila a jí nikdy by neprozradila, jak. Holčina ani ne třicetiletá, jemné skořicové vlasy, ta přece ani nemusí vědět, kudy kam. On věděl. Tehdy nezůstal nezůstal ležet tak jako dnes, pod umyvadlem, svinutý do podoby loňského listu obdařeného dvěma či třemi scvrklými hálkami. Jenže jak se z toho dostane ona, s obličejem jako mísa rýže s uzeným, s vlasy z mačkaného chemlonu a v hnědých punčocháčích s visícími koleny? Ona, s hlasem, který, ať mluvil odkudkoliv, mluvil do salátových chlebíčků. Ostatní nájemníci se přátelštěji laděný křížový výslech, ale neměli se čeho chytit, kromě těch očí a uší, které jim každou chvíli vyklouzly z rukou a stáhly ústa pod úroveň celého shromáždění. Někdo si vymyslel tu historku, že ve chvíli, kdy to blaflo, rodila, přišlo to na ni z minuty na minutu, víte? Přinesl z drogerie oranžový gel a nakydal jí ho do klína. Cože, ona, v jejích letech, rodit? A oranžový gel měl toho dosáhnout? Pomerančový třaslavý výmysl jí zatížil a stáhl k zemi sukni. Teď se ukázal i zbytek božího dopuštění, v němž se ocitla a škrtla sirkou. Pomalu ji to stáhlo k zemi za sukní. To už ji drželi pod pažemi, oranžový gel klouzal a k zemi se postupně sunuli i její dobří sousedé.
Sirény rozkoply dveře, tlačily před sebou všechny události vedoucí ji k lavici na chodbě a křížovému výslechu, který pomalu sundával kolem stojící zdi. Jejich vytí před sebou tlačilo skořici, rýži s uzeným, benzín a umyvadlo, to všechno jí nahrnulo do výstřihu a stáhlo blůzu. Blůza nasákla oranžovým gelem, ale odsávačku na dětské nudle už si nikdo nevymyslel. Konec a není už ani čas shrabat po sobě loňské listí, beztoho beznadějně zamotané do jejího chemlonu.
Věděla, že jediná úniková cesta vedla přes místnost plnou požárních žebříků.
Jenomže v místnosti s požárními žebříky hořelo.
|
|
|
