A jako každý rok

zašel jsem k čistému stromu  

abych viděl padat květy jako anděly   

zahlédl sněžit z větví snem zavřená víčka 

slyšel padat hvězdy korunou      

uviděl tisíc lodí napnout plachty najednou

a věděl, že s každým jarem se vzdaluji břehům  

rozuměl jsem tomu, co znělo jako šepot 

jímž se připomínáme my, jež patříme tichu 

jež je stejně jako rosa přítomno v ránu 

kterým ptáci ohlašují příchod  

a mohl bych o tom mluvit celé dny

aniž bych se vůbec přiblížil ke slovu 

jímž bych to řekl 

snad jen to, že každý květ se mění ve světlo 

je něco k uchopení a co se dá zhasnout

když venku svítí déšť  

a Měsíc pohasl

a malá moře nastávajících matek  

nesou písek člověka ke šlépějím 

jimiž je potřeba odejít 

k sobě