Modlitba skákacího panáka – Autor: Egil 

Den za dnem propotím

proužky své vězeňské košile. Den za dnem skáčou

po jejích obětních proužcích… Nicotné

zrození znamení raka,

znamení černého kříže. Magdaleno,

matko všech asfaltů

na cestách, kam nikdo nechodí, kam popel z holubů dopadá

s krutostí peříček po nočním náletu.

V zákoutích, kam si tak nanejvýš

chodívá odskočit

hlas zpoza zdi. Ale nikdo a nic už tam nezívá

vrátky do pracovních jiter.

Odpust, že nevidím

skákání přenosky nad singlem – tajemný smysl té písně.

Zatímco babičky štrikují dědečky, smířeně koukají,

jak ten čas letí a pelichá s krutostí peříček

po nočním náletu snů, který budí a obrací

města – –  Nikdo a nic už teď v činžácích nebydlí.

Pokročil čas. Jiný pokrčil rameny.

Dej, ať má cesta je šťavnatá,

živá a nateklá srpnovým vedrem. Za rokem rok, celé dekády

ať po mně surově skáčou. Bolest je znamení,

že ještě k bolení cokoli zbývá. Nejsem dost slepý a pokorný

k  blednutí na slepých cestách.

Zapomeň na mě – hříšného, protože doposud živého.

Zapomeň sněhem a tisícem podobných

vybraných způsobů.

Můj hrad - autor: Aaen

„Vzhůru na palubu, dálky volají…“

Právě se testuje nová technologie. Připraveni jsou dva zkušební piloti.

Do ruky mi dali malý stříbrný kufřík, to je prý ono. Druhý pilot dostal jiné zařízení,
od konkurenční firmy. Taková velká krabice plná železa. Bude se mu určitě lítat hůř.
Letěli jsme – bez letadla, bez vrtulníku, jen já s tím kufříkem a on se svou bednou.

Ve vteřině jsme se díky kufříku a bedně dokázali posunout. V prostoru, v čase. Naše
ruce se dokázaly změnit ve zbraně bojových stíhaček, byly plné velkých hlavní a raket.
Přišlo nám to už normální. Závodili jsme, kdo bude rychlejší, vyhrál jsem myslím já.
Možná jsem byl někde tvrdší nebo jsem udělal nějaký malý faul, už nevím přesně.
Na rampu jsme ale vrátili oba v pořádku.
Při letu jsem viděl, že město bude za tři tisíce let pod vodou. Všude šedo. Té vody
nebylo moc, tak dva metry, šero, takové to věčné šero, ze kterého se už nemá nikdy
vyčasit. Byl jsem tam chvíli. Hladina tam tvořila malé vlnky a byla černá. Stál jsem ve
vodě a díval se na to šedé prázdno a mrakodrapy, vyrovnaný, spojený s tou krajinou.
To byl první test. Myslím, že jsem vyhrál a byl rychlejší, měl jsem totiž menší kufřík než
druhý pilot bednu.
Ono to nebylo všechno. Člověk si díky kufříku uměl i změnit podobu. Po prvním,
úspěšném testu následoval test druhý. Změnili mě na ženu, takovou jako z těch sci-fi
komiksů. Hubený pas, dlouhé černé vlasy a nějaký černo-bílý „akční elastický oblek“.
Neříkám, že by se mi nějak extra líbil, mám jiný vkus, ale přišel mi takový normální,
nerušivý, pro bojovou akci docela standardní.
Už začalo skoro odpočítávání, ale mě se chtělo na malou. Řekl jsem druhému
pilotovi, ať počkají. Že musím na záchod. No, musel jsem na dámský, to mě trklo
až před toaletami. Zajímavé. Sedím tam a slyším nějakou asi ženu a muže, už přesně
nevím. Mluvili o testech. Prý je něco v mém přístroji, že při testu umřu. Nepamatuji
si podrobnosti, ale asi byli „od konkurence“, od výrobce toho druhého prototypu.
Ne, bylo to jinak: mluvili o tom, co by druhý úspěšný test mohl znamenat, byli to vojáci,
vysoké šarže. Chtěli zastavit výzkum. Nenechám se přece zabít.
Nečekala jsem na začátek testu. Uletěla jsem jim, utekla. Dokázala jsem s sebou
ukrást modul, kterým jsem mohla modelovat realitu, tvořit bytosti-roboty, mít výzbroj
a měnit automaticky kontinuálně své tělo, aby mě už nikdy nenašli.
Les. Lesní cesta. Hledají mě, jsou v autobuse, napadá mě slovo „delegace“. Koho
jiného by na mě mohli poslat, než právě tyhle. Je jich plný autobus. Stará hranatá modrá
Karosa, ony mají Karosy něco do sebe. Možná je to tím, že jsem je vídal jako malý.
Všechny zbraně ze svých křídel jsem položil do jehličí hlavněmi k cestě, autobus pomalu
přijíždí. Dal jsem příkaz všem raketám plným hřebíků, aby na ten autobus v jeden moment
odpálily (ano, asi jsem už byl zpátky mužem, ani nevím, nesoustředil jsem se na svoje tělo).
Měli silnou ochranu, nešlo o to zabít je hned. Byli skoro nesmrtelní. Musely na ně
z mých raket pršet hřebíky, neustále. Nakonec je to zabilo. Byli mezi nimi i dva dobří lidé
– David a Petra, pohani. Soutředil jsem se na ně svou myslí, všichni byli odbarvení, umírající,
skoro černobílí, Davida s Petrou jsem si vizualizoval barevně, jejich těla barevně. Zachránil
jsem je a vzal s sebou. Autobus s mrtvými jsem nechal někde v ozvěnách.

* * *

      Ano, jdou po mně. Naučil jsem se vylaďovat realitu. Udělal jsem si vlastní palác
v odlehlých končinách, celý monumentální a šedý, jako z betonu. Nikde mě už nenajdou.
Naprogramoval jsem se na kontinuální změnu identity a identifikace. Mám svůj hrad.
Stvořil jsem roboty. Jsou to mí kamarádi. Oni jsou úplně lidské bytosti, jsme přátelé,
pokecáme si, sdílíme, žijeme spolu. Mají obrovskou sílu, zbraně. Jednou mě našel někdo
ze starého světa a hned ho zabili. Jsou to mí přátelé, máme se tady všichni rádi.
Všichni vypadají jako piráti. Už se nemusím o nic starat. Jsem si armádou. Vizualizuji
svá přání, tvořím nové světy a vše se plní. Stal jsem se Stvořitelem a můžu všechno.
Hraji na klavír svou oblíbenou skladbu – ve svém hradě… na velký klavír nebo varhany,
sám, vysoký strop, šedo, jako v těch upírských filmech… jeden z těch, kdo mě znali ještě
jako vojáka, mě našel. Dostal se sem přes všechny překážky. Nabral identifikaci nejspíš
podle té písně. Možná proto, že takové sračky už nikdo neposlouchá? Ani nevím, jak to
setkání dopadlo, už jsem hodně zakotvený ve svém (dnes už novém) světě. Vědomí,
v němž jsem pracoval jako testovací voják, které jsem měl, je vzdálené. Podobu
a identifikaci měním každou chvíli, mám v sobě automatický program, aby mě nenašli.
Pak, po mnoha letech, ke mně přišla nějaká žena. Možná moje dívka. Nevím jak,
řekla mi něco, co jsem nechtěl slyšet, nepříjemně. Dívala se mi přitom do očí. Robot-pirát
s bradkou, pleší a velkýma černýma očima ji za to střelil brokovnicí do krku. (Pane, vždyť
máme okamžitě zabít každého, kdo se nechová slušně.) Měl jsem už moc nad životem i smrtí,
splnil jsem si všechna přání. Natáhl jsem ruku a vysál jí z krku ty broky. Šly skoro všechny.
Pár jich zůstalo, ale nevadily. Pak někam zmizela, už ani nevím. Nějak si už nevybavuju,
kde jsou David a Petra, mí pohani.
Obklopen piráty, uprostřed hradu (ono už asi nic jiného než hrad neexistuje) jsem se
zeptal jednoho z robotů: „Máš přátele?“
„Ne, pane,“ zasmál se.
Zeptal jsem se na to samé dalšího, dalšího. Všichni odpovídali stejně. Vždyť je to tady
plné kamarádství, dobrá atmosféra, uvolněná…
Jen pro mě.
Každý z nich žije ve strachu, že mne naštve, a že ho za to ostatní zabijí. Všichni se
MUSÍ chovat přátelsky, kamarádsky, držet smečku a dělat mi společníky, tedy přežít.
Vždyť mrknutím oka bych je mohl vymazat z reality. Vylaďuji už dokonale, stal jsem se
neomezeným vládcem všeho, a když ne všeho, tak alespoň v mých končinách – a v mém
hradu. Vlastně kdy jsem naposled z hradu vylezl? Je vůbec kam „vylézt“? Venku snad
jen trosky času, umírající vesmír? Vesmírem tady, i Bohem zde, jsem se stal já. Piráti
mi jen poklonkují, jsou servilní, nepoznal jsem to. Vlastně žiju ve své moci. Oni jsou loutky.
Stejně jako prostor i čas, smrt i život jsou tady moje loutky. Je nějaká cesta zpět? Můžu
se stát zase člověkem? Mí roboti, oni jsou také lidské bytosti. Mají strach z vteřiny na
vteřinu, že je druzí zastřelí, když mi řeknou něco nevhodného. Bojí se, že sejdou z mé
pozornosti – když si některého z nich nevšímám, může zmizet z reality, protože realitu
tady tvořím já. Nebo ho ostatní někde vzadu – zastřelí. To je ideální svět, který jsem
stvořil! Chci jim dát svobodu volby, svobodnou vůli, chci, aby byli svobodní. Vlastně,
aniž bych si toho všiml, tvořil jsem vše jen pro sebe, svět se tak stal mým odrazem.
Zavřel jsem se do svého světa a vytvořil si ho. Bez ohledu na mrtvé, nešťastné… jsem já
Vůdce Pirátů. Když dám robotům svobodnou vůli, zabijí mne. Žít dál v pekle, které jsem
– slepý – stvořil sobě i druhým, nebo jim dát volnost a nechat se zabít?
Zajímavé bylo, že když jsem se jednoho z pirátů zeptal, jestli má přátele, odpověděl
jinak než ostatní. On to nakonec ani nebyl robot. Asi. Řekl „mí přátelé jsou ti s čistou duší
a srdcem“. Ale nevěnoval jsem mu pozornost. Nevím, který to byl a kde je.
On byl možná mou poslední šancí najít klíč ke starému světu, ještě než jsem si vytvořil
svět vlastní. Možná to byl anděl, který mi chtěl ukázat cestu. Kde je teď? Kde jsi?
(a ono to půjde, jen opustit mozek vojáka, ne mága) Zapnout v sobě něco. Otevřít zámky,
které jsem zamkl.
Bez strachu.
Vrátit se domů.

Jak nás zachránila ODSka, autor: marthas
Zrovna včera, když jsme si myli vlasy, vypnuli proud. Poslušně jsme čekali, až zase obnoví jeho dodávku. Po pěti minutách jsme vykřikli, nikoliv ale štěstím, nýbrž zklamáním. Kýžené světlo se sice objevilo ale po pár sekundách zase zhaslo. Nyní jsme čekali méně poslušně a dohadovali jsme se o příčinách výpadku dodávky proudu . Čekali jsme a čekali , jak se sluší, já se svými mokrými vlasy plnými šamponu a se mnou moje máma, i bratr čekal, ale ten byl v bezpečí uložen prozatimně v posteli.

Po dalších circa pěti minutách, kdy se čas vlekl, jak šnek, se máma naštvala a prohlásila, že se jde podívat, zda nemáme nějakou svíčku. Tou představou jsem zrovna nebyla nadšená. My totiž míváme svíčky nahoře na kuchyňské lince a máma není taková obryně, aby na ni ze země dosáhla, vždy proto musí použít židle a tento výkon, byť za světla docela snadný, může být za tmy osudný. Zatímco jsem se já zabývala chmurnými představami matky padající ze židle a následně matky s mnohačetnými zlomeninami volající o pomoc, matka se pokoušela dojít ke kýženému cíli, tudíž do kuchyně. Nakonec vykřikla, a já celá zděšená se ptám: “Co se stalo , mami?” a máma odpovídá: “Mám sporák!” Nechtěla jsem matce kazit její radost konstatováním, že to nejhorší má teprve před sebou a tak jsem řekla: “To je super.” Slyšela jsem matku tápající po kuchyni, očividně šla pro židli. Nakonec jsem poznala, že matka přistavila tu židli k lince a stojí na ní a hmatá po svíčce. Ptáte se , jak jsem to mohla poznat jednoduše, matka totiž prohlásila, že to nemůže najít, dle toho jsem rozklíčovala celou situaci. Po chvíli se ozval můj bratr, já plná očekávání jaká velká myšlenka z něj zase vypadne, jsem skoro nedýchala. Bratr prohlásil: “Tak si vem klíčenku”. Klíčenka, jak jste si už jistě povšimli, zde ještě nevystupovala, ale hraje důležitou roli!! Je to totiž onen propagační materiál, jenž nám zachránil kůži, i když mě respektive krk, jak jsem tam tak stála s hlavou skloněnou a vlasy nad vanou, už mě zhusta bolel. Matka si tedy šla pro klíčenku, zhusta klela a dotazovala se, kde je, můj bratr ji ale nasměroval správným směrem. Matka se tudíž mohla vrátit s cenným úlovkem. Rozsvítila klíčenku a vlezla na židli, našla svíčku a snažila se ji zapálit, ovšem několikrát neúspěšně, asi na potřetí se jí povedlo ji zapálit. Vrátila se tedy do koupelny, já jsem jí odemkla, a mamka položila svíčku do umyvadla a tak jsme mi za svitu svíčky umyli vlasy.

Po několika dalších peripetiích, které jsme ale s klíčenkou vcelku s přehledem zvládli, jsme s matkou shodně konstatovali, že ODS asi očekávala výpadek proudu v našem volebním okrsku a že je tedy velmi prozíravá a že bychom ji z vděku měli volit.

I když teď mě napadá, že je to velmi podezřelá shoda okolností a že některé podezřívavější osoby by ji mohli považovat za spiknutí!

Internet, autor: Martin

„Prosím Tě, mami, kdo myslíš, že mi odpoví? ..svobodná, tři hezké děti, hledá tatínka.“
„Aleno, buď ráda, že se starám alespoň já. Když už máme ten internet a nikdo na něj u nás doma nekouká, můžeme vyzkoušet vše, ne?“
„A kdy bych na něm asi tak mohla vysedávat, to mi teda pověz? Doufám, že tam nepíšeš můj telefon.“
„Neboj, nepíši, uvádím tam svůj.“
„Taky bys někoho mami potřebovala, jsi tu s náma takových let sama, co táta umřel, myslím to vážně. Napiš také inzerát pro sebe.“
„Už jsem si zvykla, navíc jsem měla jen Tebe a to je něco jiného. Ty ale někoho potřebuješ, vidíš přeci, jak to tu u nás vypadá,“ odvětila babička a psala a psala.
To však ještě netušila, že dcera již dávno známost má – nechtěla jen nechat mámu samotnou a navíc, Luděk je až z Ostravy a jeho dva kluci, o které se sám stará, chodí na tamní gymnázium. Denně si tajně volají a ve vztahu na dálku si našli i svůj díl romantiky.
Za dva týdny babičce kdosi odpověděl. Napsal pouze smsku: „Dobrý den, mám zájem, vaše nabídka k seznámení stále platí?“
Babičce ta zpráva ihned vyrazila dech. Neodpověděla a dceři raději nic neřekla. Číslo si uložila, aby jej nezvedla, až ten podivín zavolá. Pak se po dlouhé dny nikdo neozýval. Babičce bylo trapné psát na ten samý telefon více druhů inzerce, vyčkala tedy měsíc, dokud jí nezačaly chodit automatické zprávy ze serverů, že platnost inzerátu vypršela.
Dcera po dohodě s Luďkem, jej do telefonu oslovovala Laďko a babička byla ráda, že má dcera alespoň tolik starostlivou kamarádku ze zájezdu.
Jednou však babičce zazvonil telefon s neznámým číslem – volal jakýsi pan Josef Přeskočil a velmi zdvořile poprosil o osobní setkání.
Babička ztratila balanc: !Počkejte, to je pro dceru!“ vykoktala a hned běžela předat telefon.
„Já nikoho nechci,“ zašeptala dcera, avšak když nedala babička za jinou, zavřela se s telefonem v pokoji. Povídali si půl, možná třičtvrtě hodiny.
„Tak co, co mu říkáš?“ Bežela hned babička vyzvídat, sotva se dcera navrátila do kuchyně.
„Nic, sympaťák, zavoláme si,“ řekla dcera a šla vařit.
Babička zapomněla do inzerce uvést věk a pan Josef byl už důchodce, děti odrostlé a domníval se, že jeho protějšek na tom je stejně.  A tak se jednoho dne stalo, že pana Josefa pozvala dcera společně s Luďkem na oběd, aby obojí pravda vyšla najevo.
Josef byl bývalý truhlář, o týden později potěšil babičku novým botníkem a zanedlouho byla ruka v rukávě.
Babička si však celé rodinné štěstí nenechala pro sebe. Svěřovala se svým stejně starým kamarádkám, až se zpráva dostala k paní „Pavlínce“. Paní Pavlínka chodila s babičkou venčit psa.  Měla takového starého opelichaného knírače, říkala mu Dartaňan, kterému bylo cítit z huby i na ulici.
„Cože? Na internetu je tolik chlapů?“ bavili se v podvečer ty dvě na loučce za domy.
„Pokud jste sama, zkuste to,“ v dobrém radila babička.
„Sama nejsem, mám doma našeho dědka.  A tak to tam budou i ženský, že ano?“ Rychle zauvažovala paní Pavlínka.
„Ps..,“ uchychtla se babička, „neměla bych se na to koukat, ale co tam ty holky paní dneska ukazujou! To za nás nebylo.“
„Počkejte,“ naběhla žíla na spánku paní Pavlínce, „to ony jsou tam jako bez?“
„Kdyby jen to, ony se tam i tó,“ nedalo babičce, aby se své psí kamarádce nesvěřila se zážitky, které ji snad zázrakem nakonec dovedly k tak slušnému dalšímu životnímu partnerovi.
„Tak já vám taky něco paní povím a zároveň děkuji za vysvětlení toho, co je ten internet zač. Tak ten můj senila, kterej je rád, že si na něj přes pupek vidí, pořád otravoval, ať si domu zavedeme internet. Sama víte, co to stojí, navíc jsem nevěděla, o co jde a já, blbka, mu chtěla udělat radost!“
„A proč ho chtěl?“ optala se v té chvílí asi nejméně vhodně babička.
„Od malička rybaří. Že prý si bude povídat s rukama o rybách, najde si tam recepty na ta svá těstíčka a víc tomu prej stejně nerozumím. Syn mu dal k Vánocům počítač, pěkněj, takovej ten malej.  Pomyslela jsem si, ať má radost, opatříme tedy internet. A od tý doby je u něj zalezlej jako krtek, já jsem jen na vaření a na ryby vytáhne jednou za týden.“
„Možná si tam skutečně píše s klukama o rybách, na internetu je toho paní Pavlínko spousta,“ uvědomila si svoji chybu babička.
„Prosím Vás, paní, všichni chlapi jsou stejní, prasárničky tam má a píše si tam určitě s nějakýma vochechulema, jak je nádhernej! Co by tam chytil za ryby?“ Zakabonila se paní Pavlínka.
To už však Ťapka kňourala u domu a obě staré psí kamarádky se musely rozloučit.
Další večer šla babička jako obyčejně venčit Ťapku před dům. Odkudsi vyběhl samotný Dartaňan. Chrochtal jako obvykle, avšak paní Pavlínka nikde.
„Pojď sem, nekousneš mě,“ chytla babička psa za obojek, že jej odvede k Pavlínce před dům a zazvoní. Když takto v předklonu došla ke vchodu, povšimla si, že na schodech sedí nějaký chlap v roztrhaném modrém triku.
„Kam mi toho psa vlečete?“ Zeptal se překvapeně.
„Ten je Váš? Je mojí sousedky a myslela jsem si, že se zaběhl.“
„Jo, můj. Žena právě dřepí na internetu, tak vyhnala mě,“ zavrčel a i když toho více neřekl, bylo vidět, že z té její činnosti nemá pražádnou radost.
„Na internetu?“ Podivila se babička.
„Nevím, co to do ní vjelo, včera večer přiběhla jak vichřice, ať ji k tomu pustím a pořád do toho čučí jak husa do flašky,“ svěřil se ten chlap.
„Tak pozdravujte, pustila babička Dartaňana a rychle s Ťapinou odcupitala domů.

Barevný svět a vzorec života, autor: sadaf
 

Barevný svět.

Oranžové slunce zapadlo za temně zelený obzor a noc rozprostřela nad šedivým městem svá černá křídla. Barevná světla neonů lákala poutníky jako bludičky do temných bažin velkoměsta. Julie, trochu starší dáma v modrých šatech se zarudlýma očima a rudými rty nalila růžové víno do stříbrného poháru zapomnění. Plnými doušky si užíval pocestný Jan v hnědém saku života v té chvíli okouzlení a pobláznění. Upíří drápy s temně rudými nehty sají krev z jeho peněženky. S těžkými víčky upadá do nejhlubšího snění a na sněhobílém polštáři kapičky rudé krve tančí. Bludičky bledé opět kolem zelených bažin krouží a lákají další pocestné do náruče zapomnění. Ulicí ozve se hlas sirén a záblesky modrého světla zaženou nestvůry do temných koutů. Noc byla krátká a první paprsky slunce vrací světu pestré barvy. Jen pocestný Jan bez peněz, bez barvy a bez života leží nehnutě v truhle, jež je teď jeho příbytkem, než upadne v úplné zapomnění.

Vzorec života.

Myšlenky jak bourci poletují v mé hlavě plné zmatku a snění. Barevné vzorce a zlomky květin, křídou na tabuli napsané, žhavé slunce a studené pivo, protiklady jež se přitahují a součin života minus podíl zbabělosti, povýšené soucitem zapomnění, vytváří rovnici života, která stejně vždy nulou končí. Divoké sny za jasného dne před očima nádherné obrazy krouží a sny se jakoby náhodou v hlavě stanou skutečností, hučení v hlavě a světla se mění, výkřiky lásky a bolesti v jednu větu se spojí. Slova jak trny zaražené v hlavě, bodají a pálí a zlomky křídel motýlích a květin se navzájem promíchají. Mnohokrát vzorec na život jsem hledal, však vím, že pomalu umírám a život jde dál.

Jsou tu cizí, autor: sadaf

Neonanovat!

Na druhém nástupišti houká vlak!
A chtěl by konečně,
zastavit až na konečné…
 
Nenastupovat!
Na druhém zase píská
jenom ten, co se zlíská
rumem
pivem
prostě tím
co kdo získá
 
Mašina odfrkla
ani si nekrkla
motýl už mizí
cesty jsou cizí…
 
a vztahy najednou
naše jsou…
 
a mizí…

beľmom chvost prsk ! – autor: Path Adamski