HRNEČKU VAŘ
Hrnečku vař
skřítečku pař
povídali, že mu hráli a taktiku nevyhráli
o pravdivou divu, o praktickou tolik stáli
sabotáž nezdárně už zase zamotáš
odtrhneš si doma způsobnej kalendář
slečna v noci: tango v mé moci
roztančí i skálopevně přesvědčenou tvář
svědectví v roli herectví
herectví v úloze znalectví
znalecky po ní zavzdycháš
ve 2:46 v noci zapátráš
po lunetě svého přání
kde je Mia? Hm, to nemám zdání
vyvolená pro van Gogha
vyvolená pro vyšší cíl
jak se má kreslit k potěše oka
jak se má snažit k potěše víl
rozmete vyčichlou prašivku, z opilecké náchylnosti „prašivinu“
je soudná a mlsně drsně nepije, pofidérní schytají na revanš destruktivní kocovinu
zřejmě tucty bručounů upíjeli moře absintu
že vidí plno postav a nikde žádnou pointu
rozmete každou nepolepšitelnou bídu
tíhne se mnou k přírodní bázi k epoše klidu
jakej používá ráda Mia hrneček?
určitě ne žádnej otřískanej a partyovej
co užíval už dědeček Horníček
nebude mít zbrusu novej ani účelovej
zavolá si Mia přítele na kobereček?
když je Mia vyvolená
když je i Mia zamluvená
jestli udělá novou snovou korekturu
těším se na její klavírní partituru
já chybuji u mnoha zápletek
ale představy mívám jasné
nadělit ve prospěch Mia užitek
vyhnat prohnilé sestavy představy nehorázné
rozmeteme prašivku červivou marnivou
ale nikdy rašící sen, to beze všech pochyb
třeba má slabost pro rytíře, rek je zápas, pohyb
na cívce v plátnu kin posílen, vyvíjen extra sen
včelí polibek ber jako svůj včelí kompliment
protože „Krásný příběh“ čeká na happy end
http://www.youtube.com/watch?v=eI-wL0nvtyM
oh yeah
Neviděl někdo z vás ten film Krásný příběh? Režíruje ho pojem mezi filmaři, Claude Lelouch. Je o polibcích vášně právě včelám, právě na základce, právě vyjádření poděkování včelkám... Včelky roznášeli do přírody nektar dobroty od Ježíše Krista, včelky jsou tím důležitým připomenutím krále postav, tedy INRIho jako iris.
VINCENT VAN GOGH
(☼ 30.3.1853 Groot-Zundert ♂ 29.7.1890 Auvers-Sur-Oise)
„I když se neprosadím, chtěl bych věřit, že bude někdo další pokračovat v tom, co jsem započal. Ne bezprostředně, ale že člověk nezůstane jen sám ve víře v opravdovost.“ Tak pravil Vincent van Gogh
Žhavé letní sluníčko spaluje nemilosrdně žíznivou zemi a od jihu začal ke všemu fičet neúprosný strýc mistral, který zde v Provence dokáže dohnat lidi až na pokraj šílenosti. Po prašné polní cestě kráčí hbitými kroky muž. Konečně se zastavuje, snímá z ramene malířský stojan a za chvíli přičinlivě pokrývá plátno barvami. Maluje svižně, aby vůbec zachytil prchavý okamžik: pole s hroudami jalové země a nad nimi žluté nebe. Co na tom, že nebe nad ním je blankytné, v jeho horkem a větrem vyschlé či mírně provětralé mozkovně se obloha proměnila ve žhnoucí výheň a hnědá země v koberec protkaný fialovým útkem. Pozdravení z Provence nekončí ani lebedící nadílkou levandulí v širokánské záplavě lánů.
Konečně je plátno pokryto pestrou směsicí barev a jeho tvůrce se vydává na mnohakilometrovou štreku do městečka. Nikdo ho nezdraví, nikdo se za ním se známkou zájmu (jak je?) ani neohlédne. Místní usedlíci mu přezdívají „zrzoun, cvok a drzoun“, aniž vědí, jak jsou vlastně nedaleko od pravdy. Ani malíř netuší, že první záchvat psychické zátěže už na sebe nedá dlouho čekat. Večer padne na lůžko a brzy ráno opět vyráží do polí, aby se štětcem v ruce prožíval chvíle vzrúůúúša a okouzlení, které se u něho dostávají až na samý okraj únosnosti.
Tak tu žije den co den, týden za týdnem a po dlouhé měsíce Vincent van Gogh, na pokraji bídy, bez lásky a bez domova, všemi kritizovaný a zesměšněný. Už ho pomalu opouští slastná touha po úspěchu, jen jakási vnitřní naléhavost ho vede neustále vpřed. Nezbývá mu nic než tvořit z osobního zalíbení ke krajině, která je vrchovatou bujnou vegetací v porovnání s dneškem, k motivu spřádaném z bujných představ a v režii bujné fantazie, elegantní prozíravosti, až k barvám samotným.
NA CESTĚ K TVŮRČÍ NESMRTELNOSTI
Jako čtrnáctiletý vytrvalec opustil Vincent van Gogh rodiče. Jeho první cesta vedla do pobočky proslulé Goupilovy firmy v Haagu, kde mu strejda našel klidné místo v ústraní. Van Goghové platili po celé generace buďto za kalvínské pastory, nebo v lepším případě za obchodníky s obrazy. Nikdo z příbuzných však tehdy nemohl tušit, že tenhle chlapec, jenž dělá první nesmělé krůčky v tajuplném a nepoznaném světě umění, bude jednou představovat velkou osobnost světového malířství.
Ze všech nejméně to však tušil Vincent. Snažil se každému ve všem vyhovět a za čas se vypracoval na zdatného obchodního příručího. Za odměnu byl přeložen do galerie v Londýně. Tam začala jeho strastiplná, ale zároveň triumfální epocha. Bylo mu jedenadvacet let, když se poprvé v životě s jemu tak vlastní prudkostí bouřlivě zamiloval do ženské skvostné mladistvosti. Netušil, že dívka je již dávno zasnoubena, a její odmítnutí v něm zanechalo následky s prohloubenou depkou. Práce v galerii ho rázem přestala bavit a dostavil se následek: okamžité propuštění.
Události, které na něho dolehly v krátkém časovém sledu, jako by předznamenaly celý jeho život. Cosi ho bude neustále kibicovat z jednoho koutu jinam, nikde nenajde skutečnou oázu klidu, uznání ani lásku, která by byla s to citově vyčerpaného lačného člověka uspokojovat. Hledal útěchu v Bibli a rozhodl se šířit myšlenky evangelia mezi chudinou. Opustil navždy Anglii, aby se vydal na duchovní dráhu.
Odjel do Borinage v Belgii a kázal tam horníkům, jejich permoníkům a naslouchajícímu Horníčkovi. V nezměrné bídě a nepolevující krizi však byla přijímána taková slova evangelia s nevděčným výsměchem, nicméně Vincent je hodlal přetvářet ve skutky. Proto žil úmyslně ve stejné nuzotě jako horníci, rozdal všechno, co měl, ba i o vlastní postel se podělil. Jeho misionářskou pověst však nadřízení pobožní považovali za přísně nedůstojnou, tudíž zase už ztratil nedávno svěřené místo pod sluncem.
Tam, kde skončila dráha duchovního, začala jeho cesta slovutného malíře. Pokoušel se kreslit již dříve, ale se vší vážností vzal tužku do prstů až v Borinage. Své prvotní črty nelibě na místě roztrhal. I když se zpočátku potýkal se svou neobratností, cítil, že konečně teď má stopy ke svému hobby, našel v tom smysl svého života po pěti letech tápání a pokusů. Tehdy také naplno vzplanulo přátelství s bratrem Theem, jenž ho pak celý život morálně i finančně podporoval. I hroby mají vedle sebe na odpočinku bratři v Auvers-sur-Oise, což je město v severozápadní části metropolitní oblasti Paříže ve Francii v departmentu Val-d'Oise a regionu Île-de-France. Od centra Paříže je vzdálené 27,2 km. Město a okolí poskytlo v minulosti inspiraci mnoha malířům, zvláště pak v období impresionismu.
Van Gogh pilně makal na charakteristickém projevu a nesporně s mnoha pokroky, okolí je však odmítalo uznat za projevy umění. Většinou ztvárňoval vesnické kolority, které se tehdy považovaly za nedůstojné umění – pokud nebyly vylepšeny idealizací. Maloval žence, ovčáky, tkalce, kreslil, jak cítil. Hrubost, kterou mu vytýkali, byla výrazem jeho osobnosti, v drsoňské opravdovosti byla největší síla jeho myšlenek proměněných na kresby.
V době svého malířského hledání prožil svoji druhou nešťastnou lásku. Zamiloval se do sestřenice Kay. Puritánská rodina svatoušků van Goghů byla tímto počinem rozhořčena. Za poslední peníze od Thea si koupil jízdenku a pronásledoval Kay až do jejího příbytku, jehož zdi se staly svědky strašidelné scény. Vincent vztáhl pracky nad hořící svíci a žadonil, aby směl alespoň tak dlouho vést dialog s Kay, jak dlouho udrží své prsty v plameni. Kůže se začala škvařit, když se zděšený strejda vzpamatoval a navěky vykázal Vincenta z domu.
Vincentova vycházející hvězda malíře, kterou však nikdo další nevnímal, ho doprovázela na jeho pouti v Haagu. Po milostném ztroskotání u Kay začal žít s lehkou holkou Christinou. Dělil se s ní o své nic a bláhově se pokoušel vydolovat z morálně vetché šlapky jakousi morální nápravu se svým neškodně zamýšleným amorem. I toto gesto mu však přineslo víc bolu než užitku. Nebyla to skvělá šlapka, byla to jen darmošlapka.
V Haagu začal s olejomalbou. Toulal se s paletou po ulicích, po břehu moře jako Mia, maloval ve větru, mlze, bouřích a plátna si často přinášel pocákaná od písku a vlhká od slané vody. Byl jedním z nejchudších v Holandsku, kteří kdy vzali štětec do ruky. Byl na tom často hůř než modely ubožáků, které tak rád portrétoval. Však jim často zůstal viset sekeru za občerstvení. Byl často hladový, ale také často šťastný.
Po roce Haag opustil a vrátil se jako vychrtlá troska domů do Brabantu, kde vytvořil svou první kompozici – slavné Jedlíky brambor. V přísném životě sedláků zachycených na tomto plátně nacházel jedinou pravdivou a trvalou skutečnost, ztvárnil to, co v pomíjivosti času ani náhodou nepomíjí. Pobyt v Brabantu byl jeho nejplodnějším holandským obdobím. Vincent však i doma platil za podivína a místní farář dokonce nabádal své ovečky, že stát Vincentovi modelem je pro ně zakázáno. Žena, se kterou se tam v intimně laděných móresech citově sblížil, se pokusila o sebevraždu; když mu odešel otec na věčnost, opustil ten šedivý Brabant nadobro.
Opět prchá před svým nepřejícným údělem vlka samotáře. Jeho kroky míří do Paříže, kam ho pozval Theo. Mladá impresionistická garda avantgarda, která se marně hlásila o přízeň publika – tři a půl tisíce Pařížanů se na jejich první přehlídce nezakrytě chechtalo té hromádce mazanic – přijala Vincenta velkomyslně. Mohl za to vděčit především svému bráškovi, oblíbenému znalci a obchodníkovi s uměleckými předměty, který impresionisty dotoval ze svého. V té době to byla náklonnost značně risky business. O osudech umělců se rozhodovalo na pařížském Salónu krásy a tamní porota ovládaná konzervativními kreaturami asketů tomuto novému trendu rozhodně nepřála dlouhého trvání.
Vincent, velice vnímavý samotář, měl najednou mezi malíři plno kamarádíčků, poznal se s Gauguinem, Signakem, Pissarrem a byl nadšen jejich jedinečným světem barev Painted World of Muse. Pod jejich vlivem rozjasnil svou paletu, jeho plátna ztrácela symbolický charakter. Nikdy však nepřevzal jejich uměleckou metodu. Jako oni byl i on dobrodruh okouzlen světlem, ale tlumočil je světu jedině osobitými prostředky. Pro svou vznětlivou povahu, záchvaty nevole vyvolané patrně i větší dávkou absintu, který se stal Vincentovým oblíbeným pitím, začínal narážet i tam na barikády nepochopení. Toužil po opravdovosti v lásce a přátelství, ale obojího se mu dostávalo jen zřídkakdy a pramálo. I plamen bratrství, který v něm planul, byl přehnaně silný, vzbuzoval často odpor a obavy spíš než potřebnou náklonnost. Sám Theo uvádí na pravou míru: „Můj domácí život je nesnesitelný, nikdo ke mně nepřichází, protože každá návštěva končí roztržkou. Slova jsou v této domácnosti svědky sváru a nepochopení, přitom jsou to jen slova, kdo je pramen sváru a nepochopení. Jako by v něm dřímaly dvě osoby najednou: jedna zázračně nadaná, jemná a něžná, druhá zázračně prudká pro vlastní intuici, rozuměj: nikdy ne zamrzlá.“
Život v takovém prostředí se stal pro Vincenta neúnosným, cítil, že pro svoji činnost potřebuje pocítit oázu, balzám klidu s doteky přírody. Paříž byla jeho školou, ale nemohl věčně zůstat jako dítě potloukající se ve škole. Musel se vypravit někam, kde mohl najít zářivější a jasnější světlo, a tak se tento seveřan s oblibou v Japonské škole vrcholného výtvarného umění vydal vlakem na zkušenou na jih do Provence.
SLUNCE ZAŽEHLO JEHO PALETU KRÁSY
Když Vincent vystupoval na nádraží v Arles, udeřilo ho do očí prudké slunce. Sotva se ubytoval v hostinci, vrhl se nadšeně do práce a v zanícení strávil dlouhé hodiny před plátnem.
V Arles se vyhranil jeho styl založený na výrazové síle barvy. S podivuhodnou rychlostí zde vznikal jeden skvost za druhým: kvetoucí sady, výjevy z městského parku, krajiny z okolí Arles a figurální malby.
Tady se beze zbytku zřekl impresionistického způsobu malby. Uchvátila ho citrónová žluť a pruská modř, rozehrál symfonii čistých barev, které naplňovaly obrazy světlem. Právě na sérii slunečnic, jež vytvořil pro výzdobu svého domu, je patrné, jak zvládl světlo. Žluté tóny těchto květů, ostře vystupující z modrého pozadí, jsou jakoby samy světelným zdrojem.
Úžasné pracovní úsilí, hlad, nejistota, finanční starosti a absint – ten zelený jed – ho pomalu a jistě ubíjely.
Těžce na něho doléhala i samota. Vše by bylo snazší, kdyby měl po svém boku někoho, na koho by se mohl spoléhat, svěřit se mu s nejistotami i s novými nenadálými nápady.
Musel vyvinout velké úsilí, aby se mu podařilo přesvědčit pana Gauguina, o jehož přátelství tolik jevil zájem, než za ním přijel. Byl to však jen další z Vincentových intuitivních nešikovných manévrů. Vztah těchto dvou malířských veličin byl jeden z nejtrýznivějších, jaké van Gogh prožil. Spory a hádky nabývaly na intenzitě. O své nejdrastičtější podobizně, jak Vincenta vidí a maluje Gauguin, Vincent nešťastně poznamenal: „To jsem opravdu já, ale jako bych byl šílený.“ Proroctví obsažené v tomto obraze se naplnilo hned v krátké době.
Po jedné prudké rozepři vychrstl Vincent svému příteli sklenku absintu do tváře a vrhl se na něho s břitvou. Tragické vylíčení této scény známe pouze v Gauguinově verzi – uveřejnil je až po patnácti letech – aby se v něm pokusil ospravedlnit svou vinu na Vincentově hněvu. Dnes můžeme jen těžko soudit, kdo byl kdo a kdo byl větší průserář. Fakt je, že si Vincent ještě té noci uřízl břitvou ucho a odnesl je zabalené v papíru do veřejného hanbince, aby je předali jedné nic netušící prostitutce. Načež v roce 1989 The Beastie Boys na albu „Paul´s Boutique“ (náhodnost s Paulem Gauguinem je čistě nevinná náhoda, nepřiměřená, out of control, v baladické epopeji „Hey Ladies“ znázorňující názorové rozepře se sexuálně kyprými děvčaty a členy spolku Beastie Boys, dávají zavzpomínat na velkého umělce Vincenta ironickými slovy: „Má zlatej zub, víš, že je dáma značka hardcore / ukáže ti krásné chvíle a pak ti ukáže dveře / rozešel jsi se s holkou, skončilo to slzavým údolíčkem / Vincent Van Gogh a pošli dál to ucho / šlapka jedna, volám jí o půlnoci, když mám upito / telefonní budka na rohu je orosena a to páchne / řekla, ale nekecej mi, já jsem byla sama zlatíčko, ten, co mi samotné scházel / frknul jsem po ní tamten šmejd do okna, protože víš, že mě vyprudila…”) Beastie Boys platili donedávna za troje rapové komické křiklouny s talentem ne nepodobným tvrdošíjné povaze člověka van Gogha, který se nechal tak snadno vyprovokovat, přitom duše těchto lidí zůstávají i dál značně koncentrované…
UZNÁN GÉNIEM AŽ PO SMRTI
Následující rok strávil v sanatoriu pro duševně nevyrovnané jedince v Saint-Remy. Byl nyní zcela odkázán na bratrovu péči o dobrý průběh všech možných existenčních hodnot. Ten ho ostatně stále finančně podporoval, byl ten nejlepší kritik jeho obrazů a vedl s ním obsáhlou korespondenci, která se stala pomalu stejně slavnou jako malířův výtvarný odkaz.
Vincent sice stále ještě maloval, ale už jen sporadicky mezi záchvaty beznaděje, které se začaly vyskytovat s děsivou pravidelností. Obrazy dostaly nový rytmus, jenž vyvěral z narušenosti pošramoceného pohledu na svět u van Goghovy psychiky. Motivy představovaly pouze jen impuls pro jeho vzrušenou vizi, a tak stromy na jeho plátnech nabývají formu šlehajících plamenů a na obzoru se vzdouvá pohoří jako rozbouřené moře.
Poslední útočiště tohoto velikého Holanďana bylo Auvres nedaleko od Paříže. Zde pokračoval v léčení pod vedením doktora Gacheta. Bylo tomu právě deset let, co u Vincenta vybuchl proud tvůrčí energie, ale teď cítil, že spěje k úbytku sil.
Maloval dál, ale znamenalo to už jen sílu zvyku – radost z malování byla tatam. Den ze dne prožíval v obavách z budoucnosti a z dalšího bolestivého záchvatu. Poslední obraz, který namaloval, byli Havrani nad obilným polem. Černí ptáci se jako temná předzvěst smrti vznášejí morbidně nad lány dozrávajících klasů obilí, které tak rád zvěčňoval pro potěchu duše.
Koupil si revolver a na poli se pokusil o sebevraždu. Nepodařilo se mu však zacílit srdce a střela mu uvízla v boku. Dopotácel se ještě do podnájmu, ale protože kulka nešla vyoperovat na poměry 19. století, zemřel za několik hodin v náručí milovaného bratra. Bylo mu pouhých třicet sedm let.
Touha, aby se jeho umění dočkalo opravdového uznání, se mu nikdy nesplnila. Za svůj život prodal jediný obraz – i to je občas zpochybňováno mnohými „zasvěcenci“ na scéně – a vyšla o něm jediná příznivě nakloněná kritika. Za jeho rakví na hřbitově v Avers-sur-Oise kráčela jen hrstka přátel. Dnes se tomuto nešťastnému géniovi obdivují a klaní se zatajeným dechem milióny lidí celého světa a nejednomu z nás u jeho vybídek pro tvorbu padá čelist.
Jarní ideální mix, pod lipami Jirka a kde bude Mia?
Máš ráda vůni lípy a jak chutná lotos
máš chuť stát se parádnice a vyvoláváš fotos
v komůrce šera vyloupla se jarní alegorie vlivu
šeříky vládnou pro barvy a Ty odoláš negativu
láskou nevloudí se chybička úctou Tvojí záře
miliónová holka je výhoda odvážného samotáře
dva gramy hříchu věř mi mrňavá belgická pralinka
dva šťastné konce v moderním designu novinka
Kaplický měl zvítězit s přehledem v buřince nad Prahou
veliký tvůrce, demokracii staví nejsnáze představou
co jsou lidi schopní, co postaví, co uchrání logika
nejvyššího prolhanýho šmejda zazdí ledová magika
objev ♥ v labyrintu Světa a v centru svojí krabice
čím se naplní estetika Volno-myšlenkové tradice?
stará struktura předvádí výhru zanedbaných momentů
chceme zůstat nejmenší lovci pokladů a talentů?
ne, jako správná účetní mého účetního srdce
počítá „dal“ s „má dáti“ šance ruku v ruce
dobrá republika s dobrou vidinou dobré sny a činy
snad se někde vyskytnou zas vyhlídky svižné omladiny?
Z nenávistné oferty skřehotá jen ošidná lež
totálně mě pokouřila, pobouřila, pokořila mě jak Berlínská věž
prej se nekoná s ní 6 a 9 ani v nejbujnějším pořadí
já bych se jí ujal a zabavil ji v útulném stromořadí
kuňká jako rosnička za úplňku měsíce
básnické střevo leští jak nebásnické střevíce
není pozitivní čidlo unter den linden, Pod lipami
není moc přítulná, když megačoud čoudí mega-cíga-ret-a-my a mi a Mia
Mia není ani mistryně pokroku, ani mistryně rozkroku
jako ta aférka v tabáku, plagiát diletanta zůstává bez buňky štěstí po boku
když jí fandíš nad červánkovým ránem kódy se siluetami
ona fandí maximálně ódy ale ódy molekulami s omrzlinami
ani jeden měsíc nemáš zájem excelovat bez rizika
to není stížnost jenom Dia, poučka bez ponaučení, v praxi jaksi fyzika bez fyzika
tahle čínská nudle reaguje na mě až moc zrudle
její čína nešmakuje, neděkuje, štěká tu, ticho pudle
:-)
Máš svět ráda, to se pozná
realita není hrozná
stojíš nebo padáš
hrozně vzdycháš nebo dumáš
štěstí sháníš kus endorfinu tumáš
:-)
sexy machinace tří tlouštíků FAT BOYS co byli zaměření na Sex Machine z legrace, dej si Mia tu jejich čest a slávu:
http://www.youtube.com/watch?v=hsyA97BgK98
LP je long play comedy Big and Beautiful...
Karla Erbová: „Vincent“
***
Nevěděl jsem
že může být tak snadné
dát sbohem
V noční tmě před domem
stály kočáry
Společnost odjížděla
Pak vyšla ona se svým mužem
Vstoupili do kočáru
a vrhli se na svá ústa
jako dva supi
I přes deštěm zmáčené okno
jsem cítil
tu jejich nedočkavost
Ráno jsem z Londýna navždy odjel
***
Víceméně člověk pamatuje
kde začínal
Kde si otloukal klouby
Kde se cítil cizincem
Ale neví kam dojde
za jakou cenu
Jak dlouho bude běhat strništěm
Jak dlouho to bude drásat
Že jednou namaluje prázdné místo
kde tehdy ONA volávala:
Už je to šejdrem!
Už se nesejdeme!
Nemůžu vykládat
že je to její hrob
Jeho se neptejte
bude-li vůbec někdy moci
s tím přestat
To psáno brkem
namáčeným v povětří!
On nemá v sobě té něhy a síly
aby si poručil
***
Brzy jsem nechal domy za zády
Ať si otírají popraskané stěny
o kůži jiného
Došel jsem na osiřelé prostranství
Stál tam vyzáblý starý kůň
strhaný životem a dřinou
Vzadu u chatrče ležela koňská kostra
jakási lebka a lidské haraburdí
Proč má zvíře trpět více než my?
Nemůže za to že nám chybí štěstí
a že se tedy každým krokem mstíme
Nemůže za to že se honíme za tím
co teprv ráno vymyslíme
a že v nás vykřikuje opilec:
Život je jenom odrbaná fangle
a sahá od zrození ke smrti
Ale to už ty sám milý Theo víš:
Toto je obraz který nelze poslat
na žádnou výstavu
***
Bylo v tom několik hrůz!
Osiřelí muži a ženy
zavření v chudobinci
vydáni ústrkům a posměchu druhých
A – co je horší – vnímající
jak jimi kdekdo pohrdá
Jak jsou jim na obtíž
Jak všude překážejí
Ne hlad Ne špína Ale právě toto
jim zbytek života činí peklem
Nemyslím že se modlí s láskou
Vždyť ani ON už na ně nemá čas
anebo zapomněl
Ostatně je to starý muž
***
Černí havrani letěli nad Arles
Nad starodávným mostem
Nad červenými vinicemi
Bylo poledne Klasy o sebe bušily
jako tympány
Myslím že bez toho kraje zemřu
a přesto!
Jak mne v zimě vzrušovala
jízda vlakem právě sem!
Jak napjatě jsem číhal
zdali už je to Japonsko!
***
Teď když jsem tady viděl moře
s Afrikou
která není daleko
(za horkých nocí ji slyším
šmátrat po střechách)
nějak líp rozumím životu
Jsem tu pouze několik měsíců
ale prožil jsem skoro celý věk
Byl bych snad v Paříži
za jedinou hodinu
udělal kresbu lodi?
Ty vlny tam venku jsou ovšem
úplné drápy
Loď je v nich chycená
to člověk přímo cítí
Zvláště ten který se už ocitl
někdy na jejím místě
***
Můj bože jaký to tady
ubohoučký kraj!
Tady i svatí chodí v zimě bosi!
Obrazy musíš té lakotné zemi servat
A pocit úzkosti
Zvlášť když vane Mistrál
Štětec mi skoro padá z ruky
Oči mám pořád plné výčitek
a vůně tymiánu
Však přijme-li tě ta zem za přítele
je to navždycky
Zarosteš v její pelyňky a jizvy
Už ti nedovolí odejít
po dobrém ani po zlém
Tady jsem pochopil
že se lze obejít bez Pána Boha
ale nikoli bez toho
co je větší než já
***
Dělám řemeslo což je špinavé
a nesnadné
Mohl jsem prodávat cucky mraků
drátovat škrpály anebo vytloukat krčmy
Ale jelikož jsem tím čím jsem
pracuji s očekáváním
že jednou budu dělat obrazy
s pugétem svěžesti a mládí
když už mé vlastní
je jednou z mnoha věcí
které jsem poztrácel
***
Bojím se přijet do Paříže
kvůli těm očím
Očím drožkářských kobyl
lehkých holek a básníků
Tolik smutku se nevejde ani
do nejhlubší noci
A já bych to maloval Já se znám
Já bych to nosil zaseknuté
až po topůrko
Já bych to maloval
i mezi piniemi jihu
i mezi olivovníky bych to maloval
Umění! Až je z něj někdy ouvej!
Snad tu vybublává
z nějakého pramene
kalné a možná otrávené Rodí se?
Přichází?
Proč zrovna k tomu
a ne k onomu?
A zda nám pomáhá žít
to už vůbec nevím
Nezbývá než to nějak obelstít
***
V takovém deštivém dni jako dnes
sesednout kolem kamen –
cítil bych se
skoro jako doma
navzdory tomu
že žádný domov vlastně ani nemám
a že jsem ochoten to pokládat
za zlostnou pomstu
V těch dnech se ve mně
probudila barva
Ach je to zázrak! Umí kousat!
Hnětu ji v prstech Také pod kůží
Chodím s ní spát
A jsem i šťasten když se probouzí
nervózní pohyb mravenců
mezi travinami
Ano jsem nevědomec Ale musím
Snad se to podobá vyšívané básni
***
Ano říkal´s mi Theo několikrát
že člověk nemůže žít podle hlasu srdce
vždyť by se zničil!
Měl´s jako vždy pravdu
Já s tebou přesto nesouhlasím
Podle jakého lineálu máme tedy žít?
Podle slávy? Peněz? Podle rozumu?
Ten nás snad nikdy neošálil?
Cožpak nás nezajímá
ani vlastní život?
Smutek? A starý hněv?
Cožpak se neděsíme myšlenky
že po nás nezůstane nic?
A proč jsou lidé tolik smutní?
Vypalují své tvrze
Ozvěny
Hadí hnízda
Hledají podoby ačkoli se jich děsí
A naleznou papírky s cizím písmem
které už nikdo nedovede číst
***
Dnes jsem odeslal na vaši adresu
hnízda drozdů kosů žluv a pěnkav
Chybí v nich pískot Odpusťte
Nelze ho posílat Je tak křehký
že by jím málem obehnali město
Stydím se Je to svatokrádež
Z něčeho ale musím žít
Obrazy nikdo nechce
Ale kdybys mi milý Theo poslal
trošinku peněz Měl bych na barvy
a na vlak
Kdybys mi rovněž mohl poslat
kousínek srdce
Kdybys utišil v sobě
to hrdé
a nechal promlouvat ušlechtilému
Ať už chceš nebo ne jsme bratři
Kodrcáme se oba na tomtéž moři
Radujeme se když se vlny zklidní
a zahlédneme bárku toho druhého
na dosah
Ovšemže nás to připoutává
Těsněji
než bychom si ve svém utrpení přáli
***
A tak jsem té ženě řekl:
Až vám bude lépe
přijďte ke mně
udělám co mohu
Mohl jsem jednat jinak –
Jak bych však mohl dále žít
nemít té odvahy
necouvnout před lidskou bídou?
Zač bych můj Pane stál?
A tak jsem pro to její dítě
donesl kolébku od vetešníka
a nabídl jí přístřeší
Přátelé už se odvrátili
Asi se bojí že ten stín
přikryje rovněž jejich čest
Ona se odmítá se mnou stýkat
Bloudím v tom Snažím se proniknout
do hlubin umění i bytí
ačkoli je to skoro totéž
Míval jsem často vlídný pocit
že už mne drží za ruku
Přesto neumím nic
A nechápu proč
by mne za to měli ještě
zaživa oženit
***
Nevím zda si vzpomeneš
že nalevo od Noční hlídky
v amsterodamském muzeu
je obraz od Franze Halse
Asi dvacet důstojníků v celých
postavách
Úplně vlevo vedle rámu
muž malovaný v šedé
Jaký to koncert!
Oranžová modrá a bílá –
tehdejší národní barvy –
Ten obraz jiskří!
A je to uděláno jednou jedinou barvou!
Zůstal jsem přikovaný na místě:
Na to nedosáhnu!
Potom celou noc chodil ulicemi
myslel na svou paletu
zpytoval vlastní obrazy
své srdce a své svědomí
***
Toho malíře budoucnosti
si neumím představit
že by žil v ubohých hospodách
pracoval s mnoha falešnými zuby
a chodil do bordelů zuávů
jako já
Dobrotivý tatík Corot
říkal několik dní před smrtí:
Dnes v noci jsem viděl ve snu krajiny
s úplně růžovým nebem –
Řekl bych tedy že jsou věci
které člověk do budoucna vycítí
a které opravdu přijdou
Ale já
– pokud jde o můj prostý život –
se toho trochu bojím
***
Já bych si zoufal
kdyby mé postavy byly dobré
akademicky korektní
Bylo jim tleskáno
Byly kopírovány
Dávány za příklad
To bych snad ani nemohl vyjít
na ulici!
Je nutno malovat tak jak cítíš
Nikoli jak to vypadá
Jsi malíř Nejsi fotograf!
Říkají: Je to lež!
Naše peněženky to vidí docela jinak!
Souhlasím Avšak pravdivější
nežli doslovná pravda
***
Ach portrét! Minové pole člověka!
Portrét s myšlenkou Snad i s duší
Každý se bojí
že jej malíř vysvlékne
že je to svatokrádež
Avšak štětec se láskyplně blíží
jako by to byl smyčec na houslích
Slyším ty barvy hrát
Bývá v tom i kus štěstí
Rovněž mne úplně pohltila
nekonečná rozlehlost lánů
a příkrost vymýcené obdělávané půdy
pod něžným nebem
Jsem ponořen
ve skoro klidné náladě
ve stavu který potřebuji
abych to namaloval
To je má práce Nasazuji při ní
denně život
Můj rozum
vzal už napůl za své
S pozdravem a s přáním… iris…
|