„Dědečku, dědečku! Dědečku, podívej se, jakou jsem chytil rybu,“ přiběhl se pochlubit malý Mo svým úlovkem. „Ta váží aspoň padesát kilo a určitě je jí nejmíň sto let!“ Starý Jorg se nad představivostí malého rybáře pousmál. Ryba opravdu byla pěkný kousek a určitě bude stačit na večeři celé rodině. Ale padesát kilo? A sto let?

„Teda, to je parádní úlovek,“ vzal rybu do rukou a potěžkal ji. „Ta má tak sedm kilo,“ dodal ještě svůj odhad.

„Určitě má víc,“ zabručel zklamaně Mo.

„Jestli jsi ji nesl až od jezera, tak se ti zdá těžší,“ chlácholil ho Jorg. „Vždyť padesát kilo nemáš ani ty.“ V průběhu hovoru vytáhl ze šuplíku ostrý nůž a začal rybu zpracovávat.

„Ale sto let jí určitě je,“ snažil se Mo prosadit alespoň půl své pravdy. Jorgova ruka s nožem se zastavila a stařík se zasnil. Sto let…

„Mo, kolik je ti let?“ zeptal se po chvíli.

„Bude mi pět,“ odvětil Mo pyšně.

„Věřil bys mi, že naše jezero tu ještě před sto lety nebylo?“ zeptal se Jorg opatrně a nepřestával přitom seškrabávat šupiny. Mo vytřeštil oči a překvapeně otevřel ústa.

„A co se stalo, dědečku?“ zeptal se a Jorg se poškrábal na bradě.

„To bylo tak,“ začal vyprávět. „Ještě před nedávnem tady byla velká a krásná země. Na severu až u hranic se k nebesům tyčily hory. Na vrcholcích byl sníh, na úbočích se zelenala tráva a pásly ovce. V nížinách rostlo obilí a pastevci hlídali stáda dobytka. Všichni se měli dobře a vzájemně si pomáhali. Každý chtěl v té zemi bydlet. Až do té doby, než astronomové přišli se špatnou zprávou.“

„Dědečku, a kdo to byli ti astronomové?“ přerušil Mo Jorgovo vyprávění.

„Astronomové pozorovali hvězdy,“ odvětil stařík. „Koukali se na oblohu a podle hvězd určovali, jaké bude počasí nebo úroda. Používali k tomu koukání takovou velkou rouru, které říkali dalekohled. A v té rouře jednou objevili hvězdu.“

„Hvězdu?“ nechápal Mo. „Takovou jako svítí v noci na obloze?“

„Takovou ne,“ zavrtěl hlavou Jorg. „Tahle svítila mnohem víc a hlavně se rychle přibližovala. Astronomové se nejdřív radovali, že objevili takovou zvláštnost. Pak ale zjistili, že ta hvězda míří přímo na nás. Všichni lidé se strašně vyděsili a utekli ze svých domovů. Nakonec tu zůstalo jen pár rodin.“

„Jako naše?“ Vyzvídal dál Mo. Jorg přikývl.

„Jako ta naše. Neměli jsme tehdy kam jít. Sice jsme měli strach, ale modlili jsme se, aby se nám ta hvězda vyhnula.“

„A jak to dopadlo?“ skoro nedýchal Mo.

„Dobře, jak jinak,“ usmál se stařík. „ Hvězda spadla přesně doprostřed země a udělala ohromný kráter. Ten se postupně zaplnil vodou a vzniklo naše jezero.“

„A proto mu říkáme Hvězdné jezero,“ doplnil Mo s úsměvem.

„ Přesně tak,“ přikývl Jorg. „Ale to není všechno. V jezeře je díky té hvězdě tak zdravá voda, že ryby rostou jako o závod. Té tvé byly tak tři roky. My tu vodu každý den pijeme, a proto nestonáme. Nebo si snad pamatuješ, že by někdo z rodiny byl nemocný?“ Mo zavrtěl hlavou. „No tak vidíš. I ty rosteš jako z vody a už v pěti letech dokážeš chytit takovou velkou rybu. Není to zázrak?“ Jorg se na chvíli odmlčel a porcoval rybu. Mo vstřebával informace a viditelně mu v hlavě hlodala další otázka. 

„Dědečku, a kolik je tobě let?“ vylétla po chvíli ticha. Jorg si potichu povzdechl. Přestal léta před nějakým časem počítat. Bylo mu tehdy něco málo přes padesát, když hvězda spadla. Brzy nato jeho syn onemocněl. Po něm i Jorgova žena a také snacha. Smrt se proběhla domem a nechala za sebou spoušť. Naživu zůstali jen Jorg se svým malým vnoučkem. Společně oplakali své blízké, pohřbili je a začali se dívat do budoucnosti. Jorg ani neměl čas počítat dny, týdny, měsíce nebo roky, protože se musel pěkně ohánět, aby zajistil svému vnukovi a sobě obživu. Naštěstí to netrvalo dlouho a malý Oli mu začal pomáhat. Rostl a sílil. Najednou mu bylo dvacet a přivedl domů hospodyni. Čas ubíhal a v chaloupce se batolilo mrně, po něm druhé, třetí a jako čtvrtý se u Hvězdného jezera narodil Mo. 

„Dědečku?“ vytrhl starce z rozjímání chlapec. „Kolik je ti let?“ zopakoval svou otázku netrpělivě. 

„A víš hochu, že už ani nevím?“ odpověděl Jorg. Rychle v duchu počítal. Kolik mu bylo, když hvězda spadla? Kolik bylo Olimu tehdy a teď?

„Tobě je sto let, viď, dědečku?“ napověděl mu malý zvědavec.

„Ano, máš pravdu,“ vydechl Jorg překvapeně, protože došel ke stejnému číslu. A zase si zavzpomínal. Jeho dědeček v osmdesáti už jen ležel a byl jako sušinka. Otec se osmdesátky ani nedožil.

„Dědečku,“ vykřikl Mo. „Já mám nápad. Pojďme si zaplavat. Schválně, kdo bude u jezera první,“ otočil se na patě a vyběhl z domu. Jorg se zasmál, rychle přikryl naporcovanou rybu a rozběhl se za ním. Mo měl náskok a běhal rychle, Jorg měl ale zase delší nohy, takže do jezera skočili téměř současně. Voda byla čistá, příjemně studená a prosvětlená odpoledním sluncem. 

„Dědečku, podívej se,“ ukázal Mo prstem, když potom leželi na břehu a pomalu zapadající slunce sušilo kapičky vody, která jim ještě zůstala na kůži. „Támhle někdo nabírá vodu, ale do takových malých skleniček.“ 

„Asi to jsou cizinci a mají žízeň,“ odtušil Jorg a pomalu se zvedl. Všiml si, že jeden z mužů si přiložil k oku takovou malou trubičku a pak s tím druhým vzrušeně o něčem diskutovali. O chviličku později všechno schovali do brašen a vyrazili směrem k Jorgovi a Moovi. Jorg měl na svůj věk výborné oči a viděl každý jejich pohyb. 

„Jdou k nám, Mo!“ otočil se na svého pravnuka. „Rychle domů!“ Tentokrát byl u dveří rychleji Jorg. Když otevřel dveře, doběhl ho Mo a z dálky slyšeli volání cizinců. 

„Dědečku, proč před nimi utíkáme?“ ptal se Mo, když Jorg zamykal. „Jsou zlí?“ 

„Nevím,“ pokrčil rameny Jorg. „Možná ano, možná ne. Bude ale jistější, když se s nimi vůbec nebudeme bavit.“ Vzal do ruky zase nůž a dokončil přípravu rybího masa. Když se chystal kousky obalit v mouce, zabouchal někdo na dveře. 

„Haló? Haló!“ ozval se hlas jednoho z cizinců. „Otevřete, prosím. Chceme se jen na něco zeptat.“ Jorg si dal prst před ústa a Mo přikývl. Chvíli bylo ticho. „Haló! Jsme vědci, nechceme vám ublížit.“ Mo se už už nadechoval, že se zeptá, kdo to jsou vědci. Jorgův výraz v obličeji však veškerou jeho zvědavost potlačil. 

„Prosím! Potřebujeme vědět jen pár věcí!“ V okně se objevila silueta hlavy a Jorg si bleskurychle lehl na podlahu. Mo se přikrčil a schoval se vedle skříně. 

„Zaplatíme vám za to!“ začínal být hlas už zoufalý, Jorg se však na zemi ani nepohnul. Cizinci to vzdali a jejich hlasy se začaly vzdalovat a slábnout. 

„Já to nechápu,“ slyšel Mo nešťastného vědce. „Proč se nás tak bojí? Jen potřebujeme vědět, jak na ně ta jezerní voda působí, když naše rozbory ukazují, že je…“ Hlasům přestalo být rozumět a po chvíli utichly úplně. Když se pak Mo připlížil k oknu, viděl už jen dvě malé postavičky v dálce. Jorg nevzrušeně vstal a pokračoval v přípravě jídla. Mo si beze slova sedl proti němu a pozoroval jeho hbité ruce. Když bylo maso připraveno, kladl stařík jednotlivé kousky do rozpáleného tuku. Mo lačně vdechoval vůni pokrmu a občas se bezděčně olízl. Dědeček byl dobrý kuchař a i dnes budou mít k večeři delikatesu. 

„Tihle lidé se tu čas od času objeví,“ začal Jorg vyprávět do ticha, které rušilo jen syčení a prskání připravovaného jídla. „Potloukají se kolem našeho jezera a vyptávají se na různé věci. S kým se ale bavili, byl za několik dní pryč.“ 

„To všichni umřeli?“ vyděsil se Mo.

„Ale ne,“ usmál se Jorg. „Sbalili si svoje věci a odešli pryč. Za několik dní byly jejich domy prázdné. Nakonec jsme tu zůstali už jen my.“ Na zápraží se ozvaly kroky a hlasy, které se divily zamčeným dveřím. Mo poznal své rodiče a sourozence, rychle vyskočil a šel jim otevřít. 

„Mami, tati, chytil jsem ohromnou rybu,“ vychrlil na ně tu nejúžasnější zprávu dne. „Dědeček ji teď připravuje k večeři. Byla tak velká, že ji budeme jíst aspoň měsíc.“ Tatínek se pousmál nad přeháněním malého rybáře, ale na báječné večeři si pochutnali všichni. Když pak děti ulehly ke spánku, muži usedli ke stolu. 

„Byli tu zase, viď?“ zeptal se Oli tiše a Jorg přikývl. „Dědo, něco není v pořádku. Ve městě se povídá, že voda v jezeře je otrávená.“

„Lidi toho napovídají,“ zamračil se Jorg. „Podívej se na mě. Jak dlouho už ji piju a ještě jsem neumřel.“ 

„Já vím,“ pokýval hlavou Oli. „Ale vědecké rozbory…“ 

„Zase ti vědci,“ skočil mu do řeči Jorg. „Pořád do všeho jen vrtají. Proč nás nenechají na pokoji?“ 

„V práci mi nabídli byt ve městě,“ řekl Oli. „Půjdeš s námi, dědo?“ Jorg vyskočil a nevěřícně zíral na svého vnuka. 

„Já se odsud nehnu,“ zavrtěl hlavou. „Vy jste ale už rozhodnutí, co? Kdy se stěhujete?“ 

„Zítra ráno,“ odvětil Oli a snažil se zakrýt rozčarování. Měl svého dědečka rád a doufal, že to pochopí a přestěhuje se s nimi. Viděl ale také výsledky rozborů, které ho vystrašily. Takže rychle pryč odsud. 

„Tak sbohem,“ utrousil Jorg přes zaťaté zuby a vyšel z domu. Oli i jeho žena ho chtěli zadržet, viděli už však jen siluetu v měsíčním světle, jak kráčí k jezeru.

Jorg si sedl na své oblíbené místo na břehu a hlavou se mu honily chmurné myšlenky. Na stejném místě ho zastihlo i vycházející slunce. Až když se žhavý kotouč vyšplhal nad hlavu, Jorg vstal. Nabral vodu do dlaní a zhluboka se napil. Poté si opláchl obličej a zchladil rozpálenou hlavu. 

„Otrávená,“ utrousil pohrdavě. „Pch, vědci nic nevědí,“ dodal ještě pro sebe a pomalu se vydal domů. 

Přivítal ho prázdný domek. Vyndal si ze spíže chléb a kousek uzeného masa, nějak mu ale nechutnalo. Kdoví, jestli ho Oli s rodinou aspoň přijedou někdy navštívit. 

Když slunce zapadlo a pološero vystřídala pořádná noční tma, pořád nemohl spát. Vytáhl si knížku a sklenici jezerní vody. Už dávno zjistil, že v noci vydává mdlé namodralé světlo. 

„Otrávená,“ vzpomněl si zase na poslední rozhovor s Olim. „Dar je to! A oni si ho neváží.“ 

Ráno se probudil s hlavou na knize. 

„Asi jsem při čtení usnul,“ pomyslel si a protáhl se. 

„Mo, vstávej, už je ráno!“ zavolal, ale pak mu došlo, že mu nikdo neodpoví.

„Co tady teď budu celé ty dny dělat?“ vyšel ven z domu a rozhlédl se po krajině. Jeho pohled upoutal zvířený prach na cestě v dálce. 

„To budou určitě zase ti vědci,“ zabručel si pod vousy a vrátil se do domu. „Zase mě budou přesvědčovat, ať se odsud odstěhuji.“ Napil se s chutí jezerní vody a hned cítil takovou sílu, že by se dokázal postavit armádě vědců. Radši ale pro jistotu zamknul dveře. 

Uplynul nějaký čas a Jorg zaslechl kroky. Překvapivě to ale nebyla rozvážná chůze akademiků. Spíš to vypadalo na úprk pětiletého dítěte. Netrvalo dlouho a někdo vzal za kliku. 

„Dědečku?“ zabouchala dětská ručka na zamčené dveře. „Dědečku! Otevři, to jsem já. Táta s mámou mě odvezli, ale já chci být s tebou!“ To už ale byly dveře dokořán a malý Mo se úplně ztratil v Jorgově velké náruči. „Dědečku, vždyť ty mě umačkáš,“ smál se a společně šli dovnitř. Uvařili si čaj a pořádnou snídani. Mo hladově hltal a Jorgovi po nějaké době zase chutnalo.

„A teď půjdeme na ryby,“ zavelel stařík a Mo vyskočil radostí. Když potom seděli na břehu a pozorovali klidnou jezerní hladinu, Jorg byl šťastný. Zase měl proč žít a to ho nabilo minimálně na dalších sto let.

„Ukážeš mi potom, kde ve městě bydlíte?“ otočil se pak na svého pravnoučka, ten se však schoulil do klubíčka a usnul. Klidně oddechoval a zdálo se mu, jak zápasí s rybou, která má alespoň padesát kilo a sto let.

„Určitě vyhrává,“ pomyslel si Jorg, když zahlédl na kloučkově tváři úsměv. „Doufám, že něco zabere,“ otočil se pak zpět k udici. „Ať na tu návštěvu do města nejdeme s prázdnou.“