Nu
tak načněme téma o Sarah Bernhardtové, kterou mám
v místnosti, kde usínám, na očích, coby Dámu s kaméliemi od
jedinečného umělce Henriho Toulouse-Lautreca… je to štírka (bacha na to), má možná
stejné předpoklady prudit svět jako ten odpudivý psavec Kajínek Hyneček
Mácháček (kterého jsem nikdy ani v nejmenším nepochopil, proto ho považuji jen za
literární omyl a za zveličované malé nic v dějinách české literatury),
kdežto na euforickou Sarah od Muchy i od Lautreca se dívá mnohem, mnohem
příjemněji. Nekope, ale jen navádí na příkladné žití a spolužití.
http://www.youtube.com/watch?v=iABs6GQQH0g
The History Of House (Mixed by Dakeyne)
SARAH BERNHARDTOVÁ
☼ 22.10.1844
Paris ♀ 26.3.1923
Paris
Tehdejší
tisk, divadelní kritici i její přátelé potvrzují, že byla ulítlá, veselá, útlá,
křehká a vyzařovalo z ní démonické fluidum. Co více si přát od ženy? Bača
by mi odvětil, aby měla také kozy k pohledání. Přední znalec, esejista a
divadelní teoretik ze zlomu 20. století Alexander Kugel usoudil na její hlavu:
„Slávu ji nepřinesl jen talent, ale i extravagantní hubenost, hubenost ze všech
hubeností. Tyčka jako müsli od Švýcara darovaná. Nesporně však naplňovala svou
roli lépe než svůj korzet. A když se jí pak začaly zaoblovat tvary, posloužilo
jí to i ke kulaté slávě, myšleno slávě po celé zeměkouli. Ve všech světových
redakcích, divadlech, salónech a parlamentech jsme slyšeli výtečný povzdech:
„Víte to? Madam Satan kyne na váze“!“
Dodnes
se zachovaly historky o jejích skandálech, milencích, prohrách i vítězstvích.
Prostudujeme-li dostupnou literaturu – a není jí jen ždibec, zvlášť Francouzi
s ní nešetřili v knihovnách –, je obtížné rozlišit pravdu od klepů,
jimž dala sílu závist (jako
v případě platidla: žena je to k nezaplacení, Monica je síla všech
žen, Monica je moje múza, která ví, že platidla jsou jen prostředek
k žití, kdežto obyčejná závist dělá z lidí lačných po platidlech kořen
veškerého zla, srát na závist). Fakt je, že madam Sarah, která měla na
divadelních prknech sotva kdy nějakou konkurentku, se leckdy o nelichotivou
pověst přičinila sama.
Zvědavci,
zejména nenasytní reportéři, ji mohli vidět v přesně vymezený čas, jak
odpočívá se zkříženýma rukama v rakvi na katafalku. Kolem byly hromady
květin „k rozloučení se Sarah Bernhardtovou“, jak se skvělo zlatým písmem na
bílých stuhách. Od ní vzešla i manýra francouzských hereček líčit si uši, aby
zvýraznila bledost a vychrtlost tváře. Jisté však je, že ve Francii se změnila
v národní uctivou instituci, že jí králové a nejbohatší muži planety
obtěžovali jako malí kluci.
Byla
velká umělkyně Sarah opravdu tou nejkrásnější princeznou z krásných? Její
biografka Cornelie Otis Skinnerová připomíná, že měla tělo souchotinářsky
zchudlé na svalovinu, a spisovatel a její přítel Graham Robertson přiznával, že
se v této otázce nikdy nedokázal rozhodnout: „Její krása byla jako kus
oděvu, který si navlékala, převlékala, odhalila ve striptýzku, jak se jí to
hodilo ke štěstí. Když ho oblékla, změnila se její tvář v lampu, kterou
prozařovalo bledé světlo, vlasy planuly jako aureola, postava se tyčila
v majestátní müsli-svrchovanosti – bylo to nezvykle krásné převtělení.“
HLAS
ZLATÝCH FLÉTEN
Oscar
Wilde – Ir s jasným názorem na svět prohlašoval, že je nejnádhernější
bytostí s hlasem zpívajících hvězd. Alfons Mucha, který pro ni pracoval
šest let, potvrzoval, že její hlas „bez kazu mohl být tichounký šepot, ale
vzápětí na vás tato dáma vychrlila hlasivky s největší silou až opět
z burácení klesl tón do pianissima“. Proslulý publicista Maurice Baring
přirovnal její hlasový fond k symfonii zlatých fléten a tlumených strun.
Lytton Strachey dodával jedním dechem, že v ní bylo víc než zlato – blesky,
nebe i peklo. O ráji se ale nezmiňuje.
Již
zmíněný Alex Kugel napsal, že její scénický dialog byl vrchol krásy, půvabu,
jemnosti a rozumu. „V tragédiích snadno naladila diváka na stejnou frekvenci
soucitu, jaký cítila. Temperament je slovo banální. Avšak u paničky Sarah to
byl temperament tak vášnivý, efektní a velkolepý, že odrážel všechny pohnutky
duše. A to se přece musí, a to jí taky nejvíce sluší. Její hlas byl poslušný
jako nejdokonalejší nástroj v rukách chamtivého virtuosa. Tu vzlykající,
tu přecházející v tajemný tón, aby vzápětí vyvolal podobu hromu. Bojíte
se? Nemáte vůbec čeho. Viděl jsem ji mnohokrát a vždycky mi dovedla předávat
potěšení. Nikdy nezapomenu na sílu jejího výrazu a budu slyšet lstivá slova
Sirény, nikdy nezapomenu, jak klečela na kolenou před Scarpiem, na její šílené
zraky, její zoufalou chůzi a steny, které vydává Tosca. La chair crie! (Tělo křičí) zaúpěla při mučení, které
uvalili na jejího milence Maria (ale ne Berouska,
to až nynější žijící a platný Mario Berousek žongluje jako bůh v kabaretu
Červeného mlýna s kuželkami a návštěvnice Moulin Rouge si těch žoviálních
kouzel s kuželkami nemohou vynachválit, pějí po vystoupení na Maria
původem z Čech samou chválu!) Byl to drásající nářek, který slyším každý
den v uších a každou hodinu reprízu. Byl to skutečný nářek, fyziologické
sténání, jaké jsem nikdy neslyšel a slyšet ani nebudu. A její Kleopatra! Jaká
královna, jaká to nilská zmije jedovatá!“
Žena,
jejíž hlas často přiměl kritiky, aby zapomněli kritizovat, aby jen zírali
s ústy dokořán, prožila nanejvýš melodramatické dětství. Narodila se
v říjnu 1844 ve městě světel jako nemanželská dcera Holanďanky Judity van
Hardové, nezaměňovat za hadráky na heroinu. Otec, Eduard Bernard či Bernhardt,
připsal dítěti sto tisíc franků („budou vyplaceny, až dospěje“) a vzal nohy
kvapem na ramena. Judita se měla o dítě starat sama. Pro ženu poněkud
volnějších mravů darmošlapku, působící jako ušlechtilá lechtivá senzace nejedné
ložnice, bylo dítě jasnou překážkou. Nebo čárou přes její rozpočet? To snad ne,
našla totiž východisko v tom, že malinkou Sarah poslala na venkov. Když se
holčička s vychovatelkou vrátily do Paříže, matka je do rodného domu,
zařízeného k účelům jenom ne vhodným k výchově dítěte, nechtěla
pustit, bála se ostudy jaksi z přemíru poskytovaného sexu.
Holčička
žila dál s vychovatelkou v prostředí, které upřímně nesnášela. Její
únik byl, jak uvádí biografka Skinnerová, dílem fantastické náhody. „Jednoho
dne seděla dívka na zápraží, když před ní znenadání zastavil kočár. Fiakrista
totiž musel něco zvelebit na postroji. Z vozu vystoupila Sařina tetka
Rosina. Měla stejně pochybné povolání jako hambatá sestra. V tom vyrazila
Sarah do ulice, vrhla se na tetu báječně rozdivočelá a protestovala: Vězní mě
tu! Jestli mě hned nevysvobodíš, zemřu zde!
Zanedbaná
neteř v zašpiněné košilce uvedla tetičku z velkého světa do rozpaků.
Očividně se jí ulevilo, když holčičku s formou vzteklouna odtáhli. Zamkli
ji na dva západy v pokoji, avšak než kočí stačil popojet, vrhla se Sarah
z okna znovu do ulice pěkně rozpálená! Výsledkem její první scény drama
par excellence bylo vymknuté rameno, otřes mozku – a to rozhodující – návrat do
matčina elegantního apartmánu.“
JEPTIŠKA
NEBO UMĚLKYNĚ, CO JE VÍC?
Malá
Sarah stále překážela, a tak její osud měl zpečetit versailleský katolický
klášter. V patnácti letech dokončila seminář a požádala rodinu, aby
rozhodla o její budoucnosti. Později ve svých pamětech Ma double vie navede na
pravdivou stopu pátračky po skutečné víře: „Kromě matky a tety se porady
zúčastnil i vlivný advokát pan Paragraf Přísných Pořádků, jenž zastupoval
rodinu před veřejností, občanským jménem pan Duc de Morny.“ Dívka bez obav
z nepříjemností oznámila, že zůstane v klášteře navždy věrna útrpnému
symbolu kříže a srdce člověka; matka však na ten popud protestovala, neboť
„vstup mezi řádové sestry nás stojí peníze“. Sarah tudíž namítla tak trochu
drze, že chce okamžitě oněch sto tisíc franků, které pro ni uložil otec.
„To
je ovšem věno, a to dostaneš, milá zlatá, až se budeš vdávat,“ odvětil právník.
Dívka nemeškala a předvedla zřejmě druhou divadelní roli ve svém životě. Zvedla
kukuč k nebesům a dojemně vyhrkla: „Provdám se za boha!“
Noblesní
a uražený advokát de jure reagoval návrhem, aby nezpůsobnou holku ihned poslali
do polepšovny, kde už na ni čekají snad ještě větší paňáři (nebo zneuznaní jako
haranti). Co se dělo dál, to si můžeme zjistit v životopisném díle Madam
Sarah: „…Zařvala jako raněný netvor, skočila prudce po tom syčákovi advokátovi,
jednu mu hned vlepila, škubala mu vlasy a pěkně mu oškrábala obličej ostrými
nehtíky. Duc de Morny na to prohlásil strnule: „Ta holka je rozená herečka,
měla by jít nejlépe k divadlu.“ Sarah se zhrozila budoucnosti: „Vím od
sester, které mě sestersky vychovávaly, že herectví je podle nich špatnost…“
Naštěstí
se událo, co chtěl Morny. S jeho nápomocí, především však s přispěním
přítele matky Judity, spisovatele par excellence Alexandra Dumase, složila
Sarah přijímačky na pařížskou konzervatoř a k údivu rodiny se jí škola
hrou líbila a dávala jí podněty do života.“
Sarah
cvičila dlouhé hodiny výslovnost a učila se nazpaměť více rolí, než její
učitelé vůbec požadovali. Za dva roky s úspěchem a slávou školu
vystudovala a společensky vlivní přátelé rodiny, Morny a Dumas, jí vyšlapali
cestičku až do souboru slavného divadla Comédie Française.
Veřejnosti
se poprvé předvedla v roce 1862 jako Ifigenie v dramatu Ifigenie
v Aulidě od Racina. Nevzbudila však žádné dojetí, při premiéře dostala
takovou trému, že místy koktala naučené pasáže. Kritik Sarcey ji strhal
natolik, že proplakala několik nocí. Zato v dramatu Françoise Coppéeho Le
Passant, kde zahrála roli chlapce, byla okouzlující. Droboučká Sarah vyvolala
senzaci.
Také
její výstupy v zákulisí Comédie Française získávaly nemalou pozornost.
Například svůj protest inspicientovi proti tomu, že jí oslovuje „ta malá
Bernhardtová“, stvrdila tím, že mu přerazila deštník o čumák.
Jindy
vzala potají devítiletou sestřičku Reginu do zákulisí, aby se podívala na
oslavy Molièrových narozenin, které měly začít po představení na prknech, která
znamenají svět ve sladké verzi kulatin. Dívka rozrušená takovou oblibou se
postavila na vlečku představitelky hlavní role, čímž jí značně zkomplikovala
majestátní vstup na jeviště. Slavná paní Nathalie si vylila svůj vztek na
Sarah, která se však nehádala a primadoně odpověděla rázným políčkem.
Herečka,
jak se tehdy slušelo, omdlela, v divadle vypuklo pozdvižení – a novináři
jásali, že mají sólokapra zaručeně pro další den. Žádný list si nenechal ujít
možnost, aby poprask vylíčil zvláštní zpravodajskou metodou. Madam Nathalie
dala řediteli nůž na krk: Buď odejde ten drzý nováček, nebo já. Zřejmě však
Sarah nikterak nezarmoutila, neboť v souboru panoval hardcore režim a
mladá herečka neměla o tak náročnou řeholi vážný zájem. Navíc dobře věděla, že
by jí tu dovolili zahrát Faidru, Královnu či Zairu až po letech dřiny. Odešla,
aby započala svou vlastní dynamickou uměleckou dráhu.
PRINCOVÉ A
PEJSKOVÉ, PTÁM SE, CO JE VÍC?
Po
přímluvách, především opět Dumasových, podepsali se Sarah kontrakt
v divadle Gymnase. Veselohry však budoucí tragédku či tragikomickou
představitelku století netěšily u srdce. Proto se znovu na scéně života vynořil
Dumas a poslal ji do Bruselu s vřelým doporučením nepřehlédnout její
takový výrazný talent. Vše probíhalo podle představ autora Tří mušketýrů, neboť
Sarah zvítězila nad místními divadly i princem Henrim de Ligne. Milostné pletky
přinesly ovoce, tutti frutti. Když se vrátila do hlavního města země galského
kohouta, čekala dítě – a navíc neměla kde pracovat. Po pěti měsících
strastiplného života a marném hledání angažmá se svěřila s trápením matce.
Ale ouha. Dřívější nejvyhledávanější darmošlapka pištěla jako zjednaná, že
nikdy nedovolí, aby se pod její střechou narodil bastard, ačkoli takové děti samotná
taky porodila tři a každé s jiným otcem, inu, ti Francouzi…
Její
dcera si musela hledat malý levný byteček, v němž se jí v prosinci
1864 narodil miláček, syn Maurice. Po dvou letech přetěžkého života se na Sarah
usmálo štěstí. Dostala nabídku z Odéonu, aby v dramatu Victora Huga
Ruy Blas hrála s přehledem Královnu. Slavný komorní stánek se stal
odrazovým můstkem do velkého světa. Záhy se Sarah stává nejoblíbenější persónou
divadel v Paříži. A když pak vypukla francouzsko-pruská oprsklá a hřmotná
válka, změnila Odéon v polní lazaret. Zesláblá těžkou nemocí, něžná
šestadvacetiletá pohledná mamina Maurice pracovala i přes známky vyčerpání ve
dne v noci. Pomáhala lékařům při operacích a jako sestra vykonávala vše,
jen aby zpříjemnila osud raněným vojákům.
Několik
let po válce již právoplatně zářila na uměleckém nebi jako hvězda první
velikosti. Odešla z Odéonu, nikoli však pro neshody rázu profesionálního
nepochopení, ale proto, „že se ředitel rozčiloval, kdykoli za mnou vyběhl na
jeviště z mé šatny pejsek Oi“.
Stojí
za připomenutí, že nešlo o pejsánka, ale o statného skotského ovčáka, jehož
podoba se nám zachovala, neboť herecká sláva madam s velkým M: Sarah
vrcholila v době, kdy k mistrovství dozrávala i první generace
fotografů–portrétistů. Mistři nového oboru Nadar, Carjat, Salomon i Tourtin,
pokud chtěli herečku s krásou okolo fotografovat, museli zvěčnit hlavně i
jejího psa. Pes se směje nejlépe, to víme my všichni, co si psa pěstujeme
k potěše domova. Jim a nebo fotografickým řemeslníkům vděčíme za zachycení
civilní i herecké podoby velkého ženského šarmu a oduševnělosti, za níž se
Bernhardtová rozhodně nemusela stydět.
Od
roku 1872 po sedm šťastných let vytvářela opět hlavní postavy v podniku
k tomu určeném, Comédie Française. Hrála Faidru ve stejnojmenné Racinově
tragédii i Voltairovu Zairu. Vyznamenala se divadelní rolí Marguèrity
Gauthierové (Alexandr Dumas junior, Dáma s kaméliemi – té to seklo), Doni
Sol (Victor Hugo, Hernani, myslel snad hrň to na ni, Monico?), Fedory, Toscy
(V. Sardou) a později i rolemi ve filmech (Tosca, Dáma s kaméliemi a
Královna Alžběta). A významná Monica může mít super hrnek jak Královna Alžběta,
no problem.
V té
době do kroužků jejích přátel do lijáku do deště zkrátka těch nejbližších
patřili Victor Hugo: znalec ženského půvabu na tisící způsob, znamením lev, jak
jinak, Émile Zola, Oscar Wilde: divoch z Irska i stavitel Suezského
průplavu Ferdinand vicomt de Lesseps.
Brzičko
té líbezné Sarah Paříž nestačila k uspokojení. Rozhodla se dobýt Anglii.
V červnu 1879 ji napjatě očekával Londýn. Její podání Faidry, která se
vyznává z vášně k nevlastnímu synovi, bylo podle tehdejších znalců
nevlastních synů nejdojemnější představení v její kariéře. Zvolání
k bohům „Kdo zažehl osudný oheň v krvi mého ledví, přiznejte se,
honem“ bylo úděsné a současně nádherné, nemělo to chybu. Madam Sarah při scéně
padla do mdlob jako já po první injekci nalačno. Vzkřísili ji a sklidila od
rezervované Anglie dosud nepoznané ovace.
V Londýně
předvedla i Dámu s kaméliemi, která se stala její nejslavnější životní
rolí. A drobným obrázkem mi v pokoji připomíná talent Lautreca oslavovat
její jedinečnost v secesi stále jako živou. A zde ji také navštívil
nejznámější divadelní podnikatel Edward Jarret. Položil ji easy krátkou otázku:
„Chcete si vydělat jmění?“
Bernhardtová
kejvla, protože proti takové věci nikdy nebyla, a když pochopila, oč jde,
odpověděla čtverácky: „Když jsem dobyla civilizované Angličany, budu dobývat i
barbarské Američany.“
Mister
Jarret za ní přijel po jejím návratu z Londýna do Paříže se smlouvičkou
v ruce. Měla navštívit Ameriku s repertoárem osmi her podle vlastního
uvážení. I další podmínky byly více než vynikající pro Sarah. Vystoupí stokrát
během 4 měsíců a za každý večer vyinkasuje tisíc dolarů a k tomu padesát
procent hrubého zisku, náš František Palacký by jí to schválil za velmi v
pohodě kšeft. Za samozřejmost se považovalo krytí veškerých výdajů
v hotelích, soukromý vagón ve všech vlacích se služebnými, kuchařkami,
číšníky, správcem, osobní tajemnicí a se stálou společností a osobním
doprovodem. Ráj na zemi poznala esíčková karta Sarah díky neustálé péči o
kvalitu esíčkového projevu a díky vrcholnému hraní velkých her.
ZLATO,
ZLATO, ZLATO (A CO JE VÍC: MEDAILE, NEBO ZLATÝ POLIBEK OD MÚZY?)
Vzácný
kov z něžného hrdla se stěhoval do hrubých truhel. Newyorská divadla
praskala ve švech. Nutno dodat, že značnou část obecenstva nalákala hereččina
skandální pověst, tu v Americe nemají tak běžnou za její účasti. Potvrdila
se slova zkušeného manažera Jarreta: „Má drahá, a co má být, že můžete hrát
jenom francouzsky? Mluvte na jevišti třeba čínsky. Američané stejně přiběhnou
v procesích, jen aby vás viděli, je vždycky uchvátila slavná legenda!!“
Za
několik dní – řečeno slovy C. O. Skonnerové – se Ameriky zmocnilo davové šílenství.
„Prodával se parfém, cukroví, doutníky i monokly s jejím jménem. I
nejslavnější noviny přispěchali s news o každém pohybu tragédky. Obléhali
ji reportéři jak dobrou kost čmuchací psi a kladli jí otázky tohoto typu: „Máte
opravdu čtyři děti a žádného manžela?“
„Ovšemže
ne,“ odpovídala, „ale bylo by to snad i lepší než váš styl: Mnohé Američanky mají
čtyři muže a žádné děti.“
Ani
v New Yorku, podobně jako předtím v Londýně, neustoupila a trvala na
tom, aby jí propláceli gáži výhradně ve zlatých mincích. Patřila v období
secese k největším pracháčům světa a zlato ukládala do bedny, kterou
chtěla mít stále pod postelí, pod svou neodolatelnou matrací.
Po
návratu z New Yorku její kariéra stoupala do závratných výšin. Postupně
hrála ve všech zemích Evropských, potěšila Ameriku i Austrálii. Do Petrohradu
jela poprvé v zimě 1881. Car Alexandr III. ani nedovolil, aby mu složila
poklonu oficiálně nařízenou pro všechny návštěvníky, které přijal nebo
s nudou ve tváři trpěl u trůnu: „Ne, madam, to já se musím sklonit před
vámi.“
Ve
městě bílých nocí našla budoucího manžela a nebyl to kozák, byl to Řek Jacques
Damalu. Brzy se pokusil prochlastat peníze manželky, což se mu zdaleka
nepodařilo a stálo ho to opilecký život.
Madam
Sarah ráčila přenést americký styl reklamy i do Paříže. Jak však napsal po
premiéře Tajné služby kritik Gazette de France, „americké experimenty, americké
plakáty, jimiž pokrývá malebnou Paříž, jí nepřinášejí kýžený užitek. Předtím
nám předváděla hezké věci od Muchy.“ Brzy se k němu s vděčností
vrátila. Vždyť Alfons Mucha pro ni navrhoval i výpravy, kostýmy, šperky a
účesy. Jeho prvotní plakát se objevil v pařížských ulicích na Nový rok 1895, a jak konstatuje
Milena Cesnaková–Michalcová, Muchovy návrhy patřily k nejlepším a „udělaly
z každého představení událost“.
V příštích
letech připravila Paříži další překvápko. V obrovitánské budově Divadla
národů podepsala smlouvu na čtvrt století dopředu, přestože již oslavila
pětapadesátku. A nejen to, prosadila přejmenování stánku umění na Divadlo Sarah
Bernhardtové, pod taktovkou ředitelky Sarah Bernhardtové. A stále výborně
hrála. Když jí bylo pětašedesát, představovala Johanku z Arku a dokázala
vyvolat představu dojemně naivní mladičké bojovnice.
V březnu
1914 získala nejvyšší francouzské vyznamenání: jmenování rytířem Čestné legie.
Její vytrvalost a píle byly nadlidské. Krátce po udělení nejvyšší pocty si
zranila sexy koleno a v únoru příštího roku jí amputovali chodidlo.
Zanedlouho jí bylo sedmdesát let a znovu s elánem vystupovala na jevišti.
A dokonce se zúčastňovala obtížných zájezdů k vojákům a vždy trvala na
tom, že bude hrát hrdinsky v bitevních liniích!
POSLEDNÍ
TURNÉ (A KDY TO UŽ VÍC UŽITEČNĚJŠÍ SNAD ANI NEBUDE)
Vzdor
přibývajícím letům a vráskám připomínala madam Sarah řítící se expres. Kromě
toho, že hrála, psala divadelní čísla a kusy jako lapidární pokusy, hrála si na
autorku her a románů. Současníci ji uznávali za skvělou malířku a sochařku.
„Její busty a sochy se objevovaly na výstavách a emotivními výrazy překonávaly
modelované osoby.“ (expert Alex Kugel)
S nevadnoucí
disciplínou pracovala až dvacku hodin denně. Duracel a králík jí nestačí to
tempo. Jiří Mucha ji zná ze vzpomínek otce, který zaznamenal zážitky
s královnou v knize Kankán se svatozáří: „Její denní návyk začínal
ráno v půl osmé voňavou lázní. To už začala i její práce. Za dveřmi
koupelny se hlásili krejčí nebo švadlenka či někdo známý od novin, a tak
vyřizovala přes dveře nejrůznější záležitosti.
Pak
byla snídaně – vejce, džem, chlebíčky s máslem, čokoška, a už zastavil
před barákem kočár. Ovšemže neodjížděla sama, u snídaně jich vyčkávalo hned
několik, buď autor, nebo jiné osoby od divadla… Zkoušky začínaly v devět a
pokračovaly až do pěti odpoledne. Jestliže se hrálo odpolední představení, nacvičovalo
se do jedné. Pak byla krátká přestávka a začalo odpolední představení, které
trvalo do pěti. Hned nato nastala příprava na večerní gala představení od osmi
do jedenácti, někdy do půl dvanácté, a pokaždé Sarah zvládala hrát hlavní
úlohu. Po představení se v její šatně debatovalo a podávalo malé diner.
Domů se dostala kolem jedné, odstrojila se a do dvou se učila úlohu. Ó, jak ta
jen milovala divadlo. V době, kdy se chystala na turné po Americe,
přicházela na lekce ještě od dvou do tří (v noci!) učitelka angličtiny. Pak
teprve šla dohánět svůj spánek a druhého dne všechno začalo od půl osmé
v koupelně nanovo…“
Zdálo
se, že nad Madam Sarah ztratil čas jakoukoliv nadvládu. Ještě na podzim 1922 –
po další vážné operaci, tentokrát ledvin – začala zkoušet novou hru a přijala i
úlohu ve filmu. Za několik týdnů upadla na jevišti do bezvědomí. Probrala se a
vesele prohodila: „To jsem teda zvědavá, kam pofrčím na příští zájezd!“ Žel,
již nikam nemohla odjet.
Odpočívá
v klidu a v pokoji na pařížském hřbitově Père Lachaise, stavte se tam
u ní, vy, co to máte kousek s nějakou úhlednou květinou. To je totiž: Dáma
s kaméliemi.
http://www.youtube.com/watch?v=ks1E-HAw7Ys May Rap 89 Mixed By Waxmaster Easy
Blue sky the waters clear Our love's garden to tend and to rule No fear of mischief in the shadows waits We have each other and time to kill Eden We meet by the darkness the truth of our kiss One touch of skin commits us a new Your moist inside, my ease so rich I tremble The sweetest strain it tears me asunder Eden A spell has broken outcast and in gloom A waste so dry where is my love? I wander lost a time that feels like hours Until I see a place that is green Eden...
http://www.youtube.com/watch?v=6MdpZ-wPKfE
Gavin Friday - Eden off the album "Adam 'N' Eve"
|