„Prásk!“

I když síla hromu byla ohlušující, věděl, že z tohohle pršet nebude.

    Rodriguez doběhl do spodního města, až tam, kde byly opuštěné ubikace stavařů. Schvácený cupital po škvárovišti, místě kdysi plném náklaďáků a buldozerů, placu, který ještě včera křupal pod běhy lidských mláďat a jejich míči. Teď se plac věnoval výhradně Rodriguezovým, zmateným krokům. Rodriguez si uvědomoval, jak podivné je zde být, na podivném místě v podivné situaci. Věděl, že zdrojem té podivnosti je on sám.

     Vysoká, strmá stráň za zády ho dráždila ozvěnou jeho kroků, důkazem vlastní existence na tomto místě. Ozvěna s příchutí Déjà vu. Zastavil se na půli cesty mezi strání a řadovou, přízemní ubytovnou. Držel si klobouk, rozhlížel se. Nevěděl, proč utíká, ani odkud, nebo kam. Stál uprostřed šedočerné plochy ve sněhobílém obleku, který v odpoledním slunci nepříjemně zářil. Rukou, kterou přidržoval klobouk, si přistínil zrak. Ubytovna nesla všechny známky vysídlení. Okna i dveře byly zakryty plátěnými roletami pískové barvy. Tam kde chyběly, nebo byly roztrhané, bylo za okny vidět zatažené žaluzie. To však bylo v pořádku, takhle ubytovna vypadala už dlouhou řadu let. Klid potvrzoval líný pohyb rolet v povětří a sem, tam tiché ťuknutí jejich dřevěných konců o stěnu ubikací, které ale Rodriguez, kvůli vlastnímu dechu, neslyšel.

     Otočil se ke stráni. Křupavá ozvěna ho opět ukotvila k tomuto místu. Ztěžka lapal po dechu, ústa roztažená do šklebu připomínajícího smích masopustní masky. Vlastní dech ho usvědčoval, jeho obtloustlé tělo… všechno se to z venku nějak dostalo dovnitř a sípalo v něm: „Jsi stařec!“ Bolelo to. Ještě se přece uměl cítit jako kdysi, když tudy i on hnal mičudu. Nezkoumané vzpomínky vyslaly bolestivý signál ke konfrontaci. Ne, stařec ještě ne. Myšlenka plná marného vzdoru. Pozoroval stráň, pátral po nějakém vysvětlení. Řídká tráva nahlučená do drnů nehybně seděla na svém území. Sporadická, suchá stébla se chvěla sotva patrnými dotyky vánku. Rodriguez zvedl zrak na vrchol stráně. Přejížděl pohledem plot, který ji lemoval. Stále byl nepatřičně zadýchaný …jako stařec. Vlastní dech byl tím jediným, co slyšel, kromě jemného ševelení větru kolem uší.

     S nadějí i strachem se zahleděl k příjezdové cestě. Vyvěrala na nejvzdálenějším konci stráně tam, kde se stráň postupně svažovala, až náhle padla na úroveň škvároviště. Cesta se točila doleva a mizela za ní. Tudy nejspíš přiběhl, nepamatoval si. Jakoby náhle procitl tady, na místě, kde právě stál. Starý, zpocený a udýchaný. Cesta byla prázdná, jako všechno. Nevěděl, jak se tu ocitl, netušil, proč tohle místo není plné dětí, jako každý den, po celý jeho život. Cítil jen naléhavé nebezpečí. Věděl, že se musí ukrýt, hned. Kolébavě vyrazil k ubytovně, tam se ukryje. Na místě, které je úspěšně prázdné celá desetiletí, které bůhví proč odolalo devastaci.

     „Křup, křup, křup…“ doprovázela ho absurdní ozvěna. Posbíral uzlíček letitých bolestí a ještě přidal do kroku. Vybral si buňku, která se zdála nejopuštěnější a nejzakrytější a zamířil vedle. „Pod svíčkou největší tma, pod svíčkou největší tma,“ usadila se jediná myšlenka v jeho hlavě. Strach z něčeho před čím se potřeboval urýt, nedokázalo rozptýlit ani ostré slunce. Rychle zalezl za staženou roletu. Bylo zamčeno, samozřejmě. Přitiskl čelo na výplň dveří. Snažil se tenkou škvírou mezi vnitřními žaluziemi odhadnout prostor za dveřmi. Okno na protější straně bylo také zakryto. Troufnul si hádat, že místnost je prázdná.

     Položil kufřík na zem. Nevěřícně na něj zíral. Byl to jeho kufřík, to ano, ale neměl tu, co dělat. Nevzpomínal si, že by ho nesl. Pamatoval si, jak se zastavil uprostřed škvároviště, jak se rozhlížel, snažil pochopit. Pamatoval si, že si nic nepamatuje, ale od té chvíle… Přeci nemohl zapomenout. Vždyť si stále pamatuje, jak si clonil zrak, jak byl k smrti udýchaný. Pozoroval tu prázdnou krajinu.  Byla prázdná, jako jeho ruce, tehdy i teď. Přesto tu byl. Jeho kufřík stál na zemi u dveří téhle ubikace. Uvědomoval si mírný tlak plátna rolety na zádech, cítil svůj pot i chladné sklo, když se ho dotknul. Pamatoval si, jak kufřík pokládal na zem, ale to bylo vše.

     Teď nebyl čas se tím zabývat, musel se dostat přes ty dveře. Věděl, že v kufříku má leccos. Věděl, co chce. Rychle si kleknul a zalovil v přední kapse kufříku. Měl by tam mít dvojitý Inbus klíč. Něco takového potřeboval. Dveře ubikace byly opatřeny jednoduchou, stavební vložkou. Takový zámek lze otevřít zahnutým drátem …nebo dvojitým inbusem, ale kdo by ho s sebou tahal, že? Byl tam. „Cvak!“ Bylo zamčeno na jeden západ. Prudce otevřel. Prázdno, dokonalé. V místnosti nebyly ani odpadky, jen pod protějším oknem stál starý stůl. Postavil kufřík dovnitř. Ještě se podívá ven, než se tu zavře. Ještě zkusí pochopit. Opatrně vykouknul ven zpoza rolety.

     „Ahoj,“ řekla asi sedmiletá dívenka.

Rodriguez s sebou trhnul a trochu se zastyděl zato, jak bojácně vystrkoval hlavu, ale než vylezl, ostražitě se rozhlédl po okolí. Ticho, mrtvo, ťukání rolet.

„Ahoj,“ vystoupil z úkrytu. Okamžitě ho sevřel strach. Hleděl na dívenku, jako na zjevení. Šatečky, jako družička, usmívala se na něj. O krok couvnul.

„Jak se jmenuješ?“ zeptala se bezelstně.

„Kde ses tu vzala a kde máš rodiče?“ Rodriguez se cítil velmi nepříjemně. Měl strach spustit z té dívenky oči a zároveň cítil cosi za zády. Ošíval se. Začal dívku obcházet a přitom se nervózně rozhlížel po okolí. Dívka se točila za ním. S nepředstíraným zájmem sledovala jeho počínání.

„Já jsem Avrilka,“ řekla skoro vychloubačně.

„Avrilka? To je ale podivné jméno,“ zapochyboval Rodriguez „a kde máš maminku?“

„To není podivné jméno, ale to je hezké jméno,“ řekla Avrilka rozhodně, „a jaké máš Ty?“ opáčila.

„Jsem Rodriguez…“

„Jé, jako pan Rodrigo,“ zajásala dívka upřímně.

„Jsem Rodriguez,“ řekl podrážděně, ale pak nad tím mávnul rukou. „Pověz mi Avrilko, kde ses tady vzala?“

„Rodrigo?“

„Ano?“

„Ty máš špinavé koleno,“ dívka ukázala na jeho koleno, pak si oběma rukama zakryla ústa a stydlivě se zahihňala.

Rodriguez si povzdechl. Nepříjemný tlak strachu ho neopouštěl.

„Podívej se, holčičko, tady je to moc nebezpečné, musíš se vrátit hned k mamince a musíte se někam schovat.“

 Avrilka se natáčela ze strany na stranu, broukala si nějaký popěvek, stále hleděla Rodriguezovi do očí, ale na jeho slova nereagovala.

„Slyšíš mě, kde ses tu vzala?“ řekl důrazněji. Nemohl odtrhnout oči od jejího zdeformovaného stínu.

„Já jsem přišla.“

     Ne, už to nedokázal vydržet. Nebezpečí přímo sršelo ve vzduchu. Teď, teď se někde zhmotní, objeví se něco, co by nedokázal vymyslet. Zlověstně krásný den, liduprázdný. Co má dělat? Má ji tu nechat a sám se ukrýt? Prozradila by ho. Nebo by tak mohl způsobit její smrt. Vlastně ani nevěděl, před čím se má schovat. Pamatoval si jen tu hrůzu, kterou to v něm vyvolávalo.

     Rozhodl se. Už tu nemůže být a vzít si na svědomí dítě taky nedokáže.

„Pojď Avrilko, musíme se tady na chvíli ukrýt.“

 Avrilka se přestala pohybovat. Její rozpustilé oči se rozšířily o bělmo.

„Ne, já vím,“ začal Rodriguez překotně vysvětlovat, když se její pohled změnil, „já vím, že bys neměla chodit s cizími lidmi, ale tady nemůžeme zůstat, protože…“ odmlčel se. I kdyby věděl, nemohl by děsit dítě.

„Ale ty nejsi cizí,“ řekla přesvědčivě.

Překvapeně zdvihnul obočí. „Ne?“

„Jasně, že ne, ty jsi přece Rodrigo.“

„No jo, máš pravdu, jsem Rodrigo.“

Rychle natáhnul ruku, „Tak už pojď, schováme se tady.“ Táhnul ji za sebou. Hrůzou se mu ježily chlupy na krku. Kdyby si tak dokázal vzpomenout, čeho se bojí.

     Avrilka ho ve dveřích předběhla. Rozpustile zakroužila po místnosti. Líbilo se jí, jak to zní. Schválně dupala. Zastavila se. Se zájmem se rozhlížela po stěnách s obrysy skříní a zbytky plakátů. Rodriguez upravil vnější roletu. Nebyla bezvadná, jako ta vedle. Bylo do ní propáleno několik děr a na jednom místě byla prořízlá. Tím průřezem ještě jednou Rodriguez opatrně vykouknul ven. Roztáhnul škvíru jenom na oko. Zářivé odpoledne nenaznačovalo nic.

     Příjezdová cesta i protější stráň zely prázdnotou. Jakoby všechen život na zemi přestal existovat. Neslyšel ani, v tuto dobu, všudypřítomné hmyzí bzučení. Průvan, líně plynoucí skrze průřez v plátně, mu vysoušel vytřeštěné oko. Mrkal. Měl strach zavřít oko na déle, než mikrosekundu, jakoby v tom mžiku temna, kdy ztrácí kontrolu, mohlo nastat něco nevratného. Nebezpečí, které chaoticky hledal po okolí, ho drželo za krk. Mrtvými ústy mu šeptalo o trhání živého masa.

     Nic. Nedokázal spatřit nic, ale tušil, že z tohoto místa, ukrytý jen za děravým plátnem, to spatřit nechce. Spěšně upravil roletu, zacouval do místnosti a zavřel dveře. Vylovil z kapsy inbus a zamknul. Teprve teď odhodil část napětí. Avrilka seděla na stole a kmitala nohama. Černé lakové střevíce s kulatou špičkou, pásek přes bílé ponožky… Rodriguez pocítil nepříjemné bodnutí vzpomínek. Ten pohyb ho uhranul. Jak jeho zrak přivykal šeru, rozjasňovaly se i jeho pocity. Před jeho vnitřním zrakem se míhali lidé. Byli špinaví. Křičeli. Byla tam i holčička. Bledá. Měla černé, lakové střevíce a bílé ponožky. Blížila se k němu. Nebyla živá. Žádný z těch lidí nebyl živý.

     Odvrátil zrak, pohlédl Avrilce do tváře. Rozhlížela se po místnosti. Vypadalo to, že se co nevidět začne nudit.

„Co budeme dělat?“ zeptala se a seskočila ze stolu.

Rodriguez neměl představu. Cítil se vyčerpaný. Došoural se ke stěně, opřel se o ni a svezl se na zem. Posadil se, jak nejpohodlněji to šlo. Pokynul Avrilce rukou a poklepal na místo vedle sebe. Avrilka k němu dohopkala, přičemž se stihla zatočit dokolečka. Posadila se vedle a upřela na něj pohled plný očekávání. Rodriguez neměl tušení, co ho tak děsí, ale byl si jistý, že Avrilka to není.

     „Poslouchej děvče,“ řekl tiše, téměř šeptem, „nemůžeš tady takhle skákat.

„A proč ne?“ šeptala Avrilka, která ochotně přistoupila na jeho tichou hru.

„Protože…“ šeptal Rodriguez, „protože by nás bylo slyšet.

„Aha…“ šeptla moudře Avrilka a pak skoro vykřikla: „A proč nás nesmí být slyšet?“

„Pšt!“ tišil ji Rodriguez s ukazovákem před ústy.

Pšt,“ zopakovala Avrilka jeho teatrální gesto s hlavou provinile vraženou mezi ramena a pak velmi tiše zopakovala otázku: „A proč nás ne-smí nik-do sly-šet?“ Každou slabiku oddělovala napřaženým ukazovákem.

Rodriguez se usmál.

      Avrilka v něm vzbudila pocit, že možná jde jen o nepochopení čehosi obyčejného, že se to brzy vysvětlí, a až si tady chvíli posedí, odvede ji za rodiči a půjde domů.

„Protože kdyby nás slyšeli, chytili by nás a snědli,“ šeptal Rodriguez a tvářil se, jako že se hrozně bojí.

Avrilka pochopila, že je to taková strašidelná hra a zatetelila se na znamení, že se také hrozně bojí.

„A co budeme dělat, když přijdou?“ šeptala do dlaní.

„Lehneme si na podlahu a budeme dělat, že jsme kameny.“

„Takhle?“ zeptala se Avrilka a předvedla kámen.

„Ano, úplně, přesně takhle,“ pochválil ji tiše Rodriguez.

Avrilku to zjevně potěšilo, posadila se a namáčkla se k němu.

     „Rodrigo? Proč je tady taková tma?“

„Rodriguez se rozhlédl. Nebyla tma. Bylo bezpečně šero. Když se sem poprvé snažil z venku nahlédnout, měl co dělat, aby spatřil kontury stolu. Věřil, že kdyby v tu chvíli někdo ležel na podlaze, neviděl by ho. Přesně tohle potřeboval.

„To není tma,“ řekl.

„Né?“

Rodriguez cítil, jak z něj Avrilka tahá očima pokračování. Její mladá mysl potřebovala víc, víc než měl zrovna u sebe. Unaveně vzdychnul.

„Tma je tohle,“ řekl a zakryl Avrilce dlaní oči.

Ta si jeho masitou tlapu přitiskla víc na obličej, aby mohla prozkoumat tmu.

„Jsou tam červená kolečka a jiskřičky… to je tma?“

„Ano to je tma.“

„Není!“ Odstrčila jeho ruku. „Tma je černá. V pohádce o Tarmínkovi je babice a ta říká: černá tma.“

Avrilka se zahleděla Rodriguezovi do očí s výrazem- jak tohle vysvětlíš? Pobavilo ho to. Zatvářil se vážně a řekl: „Tma je, když nic nevidíš. Ve tmě můžou být i kolečka a jiskřičky, ale když je tma úplně černá… tak je to tma tmoucí.“

„Jo…?“

„Jisto jistě.“

     Avrilka si přitáhla kolena pod bradu a podepřela si hlavu. Hleděla do prázdna před sebou. Její mozek katalogizoval tmy.

…

     Rodriguez s sebou trhnul. Musel na chvíli usnout. Drobnými průsvity v žaluziích spatřil oranžovou záři venkovní rolety. Slunce bylo pořád v plné síle. Avrilka seděla na bobku v rohu místnosti, zády k němu. S něčím si tam hrála. Slyšel, jak cosi šeptá. Občas pokývala hlavou. Viděl, jak pohybuje lokty. Vzpomněl si na dobu, kdy jeho děti byly takhle malé. Jako by to bylo před týdnem. Vzpomněl si na své dětství. Hrával si u kamen s třískami. Na plech pod kamny svítilo slunce a ohřívalo ho…

     Znecitlivělé nohy žadonily o úlevu. Nechtěl se pohnout. Nechtěl rušit ten okamžik. Jeho strach teď vypadal tak absurdně. Skoro věřil, že se mu jenom něco nepříjemného zdálo.

    Náhle se Avrilka otočila. Prostě jen přehodila hlavu do zadu. Tělo ji následovalo jaksi mimoděk. Usmála se na něj a pak strnula. Její zrak vysel na skleněné výplni dveří. Rodriguez cítil, jak ho obaluje husí kůže. Opatrně, s hrůzou se otáčel ke dveřím. Vespod, kam nedosahovala žaluzie, ani venkovní roleta, se míhaly stíny.

„Kameny!“ zavelel hlasitým šeptem a připlácnul se k podlaze.

Avrilka cítila jeho strach. Pochopila, že to není žádná hra a rychle si lehnula na zem. Rodriguez byl zcela pohlcen hrůzou. Tisknul tvář k zaprášené podlaze a celý se chvěl. Vytřeštěnýma očima sledoval stíny. Míhaly se ve všech škvírách. Rodriguez nebyl schopen rozpoznat původce těch stínů. Někdo, anebo něco se blížilo. Už bylo slyšet i kroky. Hodně kroků.

     Rodriguez byl paralyzovaný. Hrůza na něm ležela, tlačila ho do podlahy. Než cokoli vymyslel, došly kroky před jejich ubikaci. Dodusaly, doskřípaly. Šly najisto. Nepadlo jediné slovo. Avrilka, napadlo ho. Neviděl ji. Byla mimo jeho zorné pole. Cítí ji. Je jedna z nich. Přilákala je …nebo to. Paranoia ždímala Rodriguezův mozek až k hranici ochrnutí. Nedokázal se pohnout. Jeho srdce bušilo do země a ta se chvěla. Vzduch kolem něj pulzoval, cítil to ve tvářích. Jeho vnitřním světem se míhaly stíny mrtvých lidí, které se střídaly s představami Avrilky. Plazila se k němu po podlaze. Hladová.

     Líc ho nesnesitelně bolela, jak ji v křeči tisknul do podlahy. Mezi zaťatými zuby vyletovaly krůpěje slin. Snažil se být nehlučný, zápasil s tělem o dech. Náhle ticho proříznul zvuk párané látky. Jeho oči okamžitě našly zdroj. Ta dírka v roletě, kterou se díval ven, porodila hlavu. Němou. Viděl, jak se tiskne na sklo. Viděl víc, než dovolili zatažené žaluzie. Pronikavé oči a ten skvělý čich… Přišlo si to pro něj.

     Najednou slova a smích. Křach! Roleta letí dolu. Místnost se o něco prosvětlila, přesto zůstala ještě bezpečně setmělá. Smích mladých a dokonale živých lidí. Rodriguezova strnulost povolila a on mohl nepatrně pohnout hlavou. Čtyři postavy tam venku, dva chlapci a dvě dívky. Neměly o něj zájem, nevěděly o něm. Úleva mu přinesla slzy. Už nikdy se nechce takhle bát. Ještě nikdy nebyl tak zbabělý.

     Tiše se rozvzlykal. Mladí venku ztratili zájem o průzkum. Pilní ve své bezstarostné existenci kráčeli zase dál. Rodriguez cítil, jak s nimi odchází život z tohoto místa. Napadlo ho, že by měl rychle vstát a zavolat na ně. Měl by jít s nimi, nezůstávat zde, kam ho zahnal strach, ale bál se. Došlo mu, že ho strach neopustil. Jenom se uvnitř něj posunul a to mu na chvíli přineslo úlevu. Dostal na sebe vztek. Bezmocný, starý dědek. K smrti vystrašený bůhví z čeho.

     Avrilka! Jako nakopnutí mu skočila znovu do mysli. Byl tak zahlcený sám sebou, že zapomněl. Zahanbený, zaskočený sobectvím, do krajnosti překvapený. Zaprášenou dlaní si otřel obličej. Posadil se. Avrilka ležela a zamyšleně ho pozorovala.

„Rodrigo… ty jsi smutný?“

Mlčel.

„Já jsem se bála,“ řekla.

Rodriguez se namáhavě došoupal ke stěně, aby se mohl opřít. Avrilka se přišourala po čtyřech a přimáčkla se k němu. Zvedl ruku a přijal ji pod křídlo. Avrilka se zavrtěla, aby si v jeho měkkém těle vytvořila pohodlné hnízdo. Z vrchu se díval na její hlavu. Pozoroval kůži, která prosvítala pěšinkou ve vlasech. Zlehka k ní přivoněl. Voněla čistotou a dětstvím.

     Slunce postoupilo natolik, aby dosáhlo dovnitř. Skulinkami v zatažených žaluziích, zvířeným prachem, jako struny harfy ukotvené v oranžových proužcích na podlaze, poznamenalo místnost tichou, smutnou náladou.

     Čeho se tolik bojí? Přece ví o smrti. Už si vzala půlku jeho vrstevníků. Vlastně se nebojí zemřít. Čím je starší, tím víc je připravený. Tak kde se ten strach bere, z čeho pramení? Uvědomil si, že hladí Avrilku po vlasech. Automaticky, jako to dělal u svých dětí. Ne, nic to není, jen instinktivní láska k mláděti, evoluční zákon. Ta myšlenka ho uklidnila. Možná je pomatený. Možná se s ním děje něco neobvyklého, ale tuhle myšlenku si vnutit nedá. Není žádný deviant, jen prastarý otec, který stál při bolestech svých dětí. Byl čistý, aspoň vůči ní. Dovolil si procítit klouzání své dlaně po hladkých vlasech, teplo její hlavy. Cítil nesmírný vděk. Objevil největší poklad lidstva – dítě.

     Teď může klidně zemřít, ale než se tak stane, má-li se tak stát, ochrání tohle mládě. Před čímkoli, i před sebou samým. Rozhodl se, že ať už je venku cokoli, vyjde ven a odvede Avrilku k rodičům. Nadzvedl se, že vstane. Avrilka zvedla hlavu. Náhle se místnost změnila. Byl to mžik, na co reagovali. Sluneční struny se rozehrály. Oba bleskově zaměřili zdroj. Strnuli. Jeden strachem, druhá v úžasu. Za skleněnými dveřmi právě procházel tygr. Jeho silueta se neslyšně plazila po zatažené žaluzii. Byl obrovský a neuvěřitelně dlouhý.

     Avrilka se našponovala. Rodriguez ji musel zadržet. „Pšš…“ tišil ji. Čekal, až tygr bude dost daleko, pokud nezmění tempo. Nevěřícně zíral na žaluzii. Kde se tu vzal? Odkud utekl? Uvědomil si, že skoro nedýchá. Napravil to. Bylo by absurdní tajit dech.

„Viděl jsi to Rodrigo?“ šeptala vzrušeně Avrilka.

„Viděl,“ šeptnul a víc ji přimáčknul.

Nelíbilo se jí to. Zakroutila se jako červík, aby se vymanila. Povolil. Avrilka se posadila naproti němu.

„To byl tygr,“ začala ho poučovat. „Byl to bílý tygr Sindibád.“ Vyzývavě hleděla do jeho očí. Teď byl míč na jeho straně. Nemohl se neusmát, jak dospěle se tváří, jak je přesvědčivá.

„Ale jdi, ty rozume. Jak víš, že byl bílý“?

     Avrilka se tvářila zarputile.

„Byl to bílý Sindibád a přijde zas.“ Spletla ruce na prsou. Domluvila.

Rodriguez se zarazil. „Dobře,“ řekl smířlivě, „ale jestli přijde zas, budeme velmi tiše. Takový tygr, i když na to nevypadá, je moc zlý. Kdyby nás vyčmuchal, zabil by nás.“

Avrilka se zasmála a zakroutila hlavou. „Ale Rodrigo, tygr přece nečmuchá.“

„Nečmuchá?“ opáčil rodriguez uraženě. „A co tedy tygr dělá, ty chytrá?“

     Avrilka se postavila na čtyři a začala přecházet po místnosti. Bylo v tom cosi strašidelného, jak se jí dařilo napodobit pohyby tygra. Jak se při každém kroku prověsila v lopatkách a trupem houpala ze strany na stranu, jakoby vážila pět set liber. Jen její obličejík mu zachovával jistotu, že je to stále táž Avrilka. Cenila zuby a vraštěla obočí. Bylo úsměvné sledovat dětské pokusy o ovládnutí mimiky.

     Rodriguez se usmál. V tu chvíli Avrilka zabodla zarputilý pohled do jeho očí. Ani se nehla. Jediný pohyb vykonalo její obočí. Pomalu plynule se přiblížilo k sobě a zároveň klesalo. Pak jí pomalu sjela hlava níž k podlaze, zatímco se její oči vpíjely do těch Rodrigezových. Ani nepostřehl, kdy se dala do pohybu. Najednou k němu kráčela s upřeným pohledem. Její tělo bylo v dokonalém zákrytu za hlavou. S dokonale přesným časováním se střídaly průvěsy lopatek a houpání trupu, jen hlava a oči zůstávaly strnule neměnné, jakoby její hlava plula prostorem přímo na něj, jakoby vlnění těla vzadu, s ní nesouviselo. Rodriguez byl fascinován, stal se zhypnotizovanou obětí. Avrilka se doplížila těsně k němu, sekla drápky proti jeho obličeji a zachroptěla. Rodriguez se s leknutím vzpamatoval. „No teda,“ zareagoval s úlevou a respektem. Avrilka se rozesmála.

     „Počkej, něco tu pro tebe mám,“ vzpomněl si na kufřík. Obezřetně se postavil a dobelhal se k němu. Avrilka hbitě poskakovala za ním. Musí ji nějak zaměstnat. Teď nemohou ven. Kde se tu sakra vzal tygr?

„Podívej,“ vytáhnul z kufříku pastelky a blok. „Namaluješ mi něco?“

Avrilka radostí poskočila. Bez jediného slova mu pastelky s blokem vytrhla z ruky a rázem ležela v rohu pod oknem zády k němu. Rodriguez zůstal jako opařený. Chtěl ji pokárat, že ani nepoděkovala, ale včas se zarazil. Bude lepší, když ji nechá. Chvíli potrvá, než se odváží podívat ven. Jen ať si hraje, on se tady zatím posadí a trochu si odpočine.

     Trhnul s sebou. Zase usnul. Slunce mu svítilo do tváře. Jak to? Zaclonil si zrak. Roleta, která měla stínit dveře, ležela na zemi. Podíval se vyčítavě na Avrilku, ta stále ležela zády k němu. Slyšel, jak pastelka šustí po papíře.

„Co jsi to provedla?“ vznesl výčitku.

Avrilka se na něj otočila, bleskla očima na roletu: „To samo,“ řekla a dál se bezstarostně věnovala obrázku. Věřil jí. Rezignoval. V tento absurdní den už ho nemohlo nic překvapit. Přemýšlel, jak s tím vším souvisí Avrilka. Ať už se s ním dělo cokoli.

     Teď už je od světa venku dělilo jenom čiré sklo. Podvečerní slunce barvilo místnost oranžovým smutkem. Venku, aspoň v té omezené výseči, kterou mohl Rodriguez ze svého místa spatřit, se stále odehrávalo to tísnivé prázdno s čekajícím nebezpečím. Díval se s pocitem, že je to naposled. Brzy slunce zapadne a on už ho neuvidí.

     Když se ve skleněné výplni dveří objevila tygří hlava, nepřekvapilo ho to. Jednal instinktivně. Vyskočil na nohy, v poslední chvíli zachytil Avrilku, která se hnala vstříc tygrovi, za paži: „Zbláznila ses!?“ vykřikl.  Držel ji pevně, táhnul ji k oknu. Avrilka chtěla tygra podrbat v hustých bílých licousech, jinak nic. Nechtěla, aby se Rodrigo zlobil. Cítila se provinile.

     Rodriguez hbitě otevřel okno. Seděl na stole, jedna noha už mu vysela z okna. Sehnul se a podebral Avrilku v podpaží. Než se vzepjal, aby ji zdvihnul blesknul očima na tygra. Něco bylo špatně. Tygří oči ho s vražedným zájmem sledovaly. Byly šedožluté a byly uvnitř. Sklo, o které se opíral, jehož chlad cítil, když otevíral dveře… Nebylo. Tygrova obrovská hlava trčela do místnosti. Vzduch se chvěl sotva slyšitelným mručením.

    Kdyby se mu podařilo Avrilku prohodit oknem, kdyby ten tygr jen maličko zaváhal, aby se pak mohl naklonit dovnitř a zavřít okno, kdyby se jim podařilo najít úkryt, než si tygr poradí s oknem…

Tolik kdyby se mu nikdy nepodaří spojit. Cítil jak Avrilka těžkne. V posledním zoufalém pokusu něco změnit, zabral. Ne, neuzvedne ji. Prázdným pohledem zachytil její oči. Dívala se na něj. V její tváři nebylo možné číst. Chytila ho za palce aby osvobodila jeho ruce. Stařec povolil. Vrátil váhu jejímu tělu. Prázdná vegetativní existence.

„Já to takhle chci,“ slyšel. „Běž, utíkej Rodrigo.“ Nebyla v něm žádná myšlenka, jen ta její. Ztuhlé stroje se začaly roztáčet. Neexistovala vůle, která by je zastavila, jen ta její a ta říkala, běž.

     Otočila se do oranžové záře. Utíkal. Obíhal ubikace. Utíkal od toho šramotu za ním. Utíkal, aby mohl doufat, že to mohlo praskat cokoli. Neslyšel žádný křik. Dusal přes pláň, přes štěrkové pole, přes které už nepoběží. Škrábal se do svahu. Ani jeho chrapot nepřehlušil temný dusot za ním. Ještě plot. Vrhnul se na něj. Tisknul tvář do rezavých ok. Už nezbývalo sil.

     Zahleděl se na nebe. Snad kdyby nad ním plula vzducholoď a z té vzducholodi by vyselo lano. Tehdy by se vzepjal a skočil. Ta vzducholoď by vystoupala a odnesla ho do bezpečí k oranžovému západu. Snad jedině tak.

     Doktor z uší vytáhnul fonendoskop a pokynul hlavou.

„Seržante, zapište: 

Exekuce zastřelením…

byla vykonána…

na zrádci…

Robertu Gómezi Rodriguezovi …“

Kapitánův ostrý hlas zazníval v salvách, v jejichž mezidobích bylo slyšet je tiché ťukání rolet o stěny nedalekých, dávno opuštěných ubikací.