Černý klobouček
Říká se, že svět je malý. Pro některé lidi je až moc malý.
Já bych vám o tom mohl vyprávět. Zrovna nedávno se mi tohle tvrzení potvrdilo,
a řeknu vám, že to byl zážitek na celý život.
Všechno začalo tím, že jsem nenatáhl budík, což, jak si asi
dovedete představit, mělo katastrofální následky. Jako by toho nebylo dost, na
Malostranské jsem nechytil elektriku, a tak jsem do práce šel, co šel, letěl,
po nábřeží doufaje, že nějakou devítku potkám cestou. A jak jsem tak upaloval,
v tom všem spěchu, povalil jsem pána v černém pršiplášti a tmavém
kloboučku naraženém do týla. Už už jsem se mu chtěl omluvit, ale pánové, na to,
co jsem viděl, do smrti nezapomenu. Chlap zčervenal jako řepa, zakoulel očima a
začal ze sebe sypat nadávky. České, německé, francouzské, bylo mu to jedno. Být
mladší, na místě se na mne vrhl a rozsápal mě na kousky. Zvolil jsem taktický
ústup po nábřeží směrem k naší redakci a ohlédnout jsem si troufl až poté,
co jsem uběhl další dva bloky. Muž mě vystrašil, ale nezapomněl jsem na cíl své
cesty. K mé velké radosti jsem uviděl devítku, jak si to od nejbližší
zastávky šine přímo na mne. Neváhal jsem a za jízdy vyskočil na zadní plošinu.
To se ví, při doskoku jsem vrazil do nějakého člověka. Měl oblečen černý
pršiplášť a naražený ošuntělý klobouček. „Krucinálfagot setsakra! Vy...!“ Nic
víc už jsem neslyšel, protože než se mužíček stačil pořádně nadechnout, už jsem
letěl do vozovky. Tak tak že mne nepřejela nákladní tatra. Kdybych však měl
volit mezi ní a malým pánem, volil bych vůz- smrt by byla rychlejší a
milosrdnější. Naštěstí se nabídla ještě třetí alternativa, tedy že jsem nějakým
zázrakem doklopýtal na chodník. Viděl jsem ujíždět červenou elektriku
s číslem devět a ze zadního okna na mne hleděla ještě červenější tvář.
Do redakce jsem dorazil další soupravou značně otřesen a
vyčerpán. Vypověděl jsem své strasti kolegům od ostatních stolů, kteří mne se
smíchem litovali. Nakonec mi dali deset korun a doporučení, ať se na chvilku
projdu na čerstvém vzduchu a koupím si na uklidnění cigarety. Mysleli to jistě
dobře, a tak jsem vyrazil do blízkého parku.
Nejdříve jsem koukal za každý strom i keř, jestli se tam
náhodou neskrývá nerudný mužíček v pršiplášti a odrbaném klobučku. Nikde
nebyl. Po chvíli už jsem byl klidnější a když se po důkladném průzkumu parku
ukázalo, že mne nesleduje, bylo mi mnohem lépe. Ranní šok byl skoro zapomenut.
A pak jsem si vzpomněl na tu desetikorunu. Na tu zatrápenou, mizernou a nebohou
desetikorunu, kterou mi kamarádi dali. Dostal jsem chuť na cigarety, tak jsem
se počal rozhlížet po nějaké trafice. Hledání přineslo ovoce v podobě
oprýskané zelené škatule, která stála na blízké křižovatce. Neváhal jsem, a pln
sebevědomí, pyšně a v celé své výšce jsem se vydal směrem k ní.
Zběžně jsem obhlédl noviny a časopisy, a pak jsem se naklonil k okénku a
začal:„Dobrý den, prosím jedn...“ Z okénka na mne zírala tvář napůl skrytá
pod rozpadajícím se tmavý kloboučkem. Muž zrudl, já zbledl a oba jsme vykřikli.
Než se však stačil pořádně rozjet, vzal jsem nohy na ramena a zbaběle uprchl,
neohlížeje se ani na jednu, ani na druhou stranu, hlavně pryč, pryč od toho
člověka a jeho pršipláště...
|