ARISTOFANÉS

☼ 444 let před naším letopočtem pod pomerančovníkem  

♂  po roce 386 před naším letopočtem u Athénské věštkyně

Když někdo v čase antiky nebo i v mnoha dalších staletích použil označení „básník“, rozumělo se samozřejmě, že má na mysli Homéra. Homér, Dante, Shakespear a Goethe uměli navlékat myšlenky do roucha čtivého, nebo-li fantastického pro sluch. A řekl-li někdo „komik“, nikdo nepochyboval o tom, že tím šťastným maníkem mínil Aristofana. Dodnes rozhodí jeden autor diváky po celém světě svým servírováním nápadů, dodnes mají návštěvnice Řecké ložnice před svým vystoupením možnost absolvovat také jeho slavná podání her v těch prostorách, kde se zahajovaly jejich premiéry a první reprízy; na nejslavnější řecké scéně – v Dionýsově tyátru na jižním svahu aténské Akropole – či v nejlépe dochovaném amfiteátru v Epidauru, v onom stavebním zázraku ze 4. století před naším letopočtem, jehož ohromná akustika a 12 tisíc diváckých míst dodnes dobře slouží pro účely vyhlášených divadelních festivalů, nebo když je v plném proudu silná sezóna, tak i k přehlídce řeckého rapu, který je strhujícím divadlem, komedií, zábavou, ale hlavně nedozírným poučením, jak vyzrát na ekonomickou krizi snadno a rychle s napětím pro statickou nehybnou bruselskou agendu. Aristofanovo poselství, jež k nám promlouvá přes 25 století i navzdory různým pochybnostem, nás kupodivu přesvědčuje o tom, že se za tu dobu na světě zas tolik nezměnilo – alespoň pokud jde o nejzákladnější starosti lidského pokolení, vynechejme z toho počítače nebo služební vozidla… Komikův divadelní kus Eiréné (Mír) to může dosvědčit nejpádněji. Král snů také. Král snů hrál lidem etudy na housle se smyčcem z dívčích copů dívek, které barvitě snily o velké budoucnosti, a vydávaná melodie měla za úkol uspávat lidi, aby se jim zdály sny. Lidi po probuzení zdolávají další překážky, aby se sny staly výrazně lépe vypadající skutečností.

„Světlo pro mě znamená třpyt v každém kroku, který udělám, abych mohl pokračovat po cestě dál. Ale jedna věc, která mi přijde jako nezvyklá, je zjištění, že jsem pociťoval skoro u každého slova výsledek vnitřní potřeby spíše než výsledek obyčejné rutiny nebo běžného postupu. Slova byla moje spása, moje nebe, moje slzy a smích, a je mi skutečně líto, že nemám patřičnou vědomost vyslovit tolik slov, abych jimi mohl vyjádřit, co uvnitř cítím.“ Další skvělý komik se mi vybaví ve dne s dvěma šestkami, šestky června jsou sladké a bez červů jako švestky, v ústech chuť od vypálené slívy, je dokonce původem Plzeňák a tento kavárenský povaleč se jmenuje pan Jiří Slíva, který dokáže překvapovat už od 70. let v nákresech bujné fantazie, dobré výtvarné komedie, hybatelné céčko classico… Comedia dell Arte... ještě lepší céčko classico je v Anglii jistý zastánce cikánek Gary Clail, jehož pověstná proklamace vždycky zní přesvědčivě: Beef… How low can you go? nebo A Man´s Place on Earth (obojí najdete na LP „End Of The Century Party“ 1989 On-U Sound System), připomínáme, že Gary Clail patřil opět mezi veliké formáty umělců, jen tedy ne žádný laciný prostoduchý váček malý zpěváček… vážení.

O životě hlavního protagonisty staré antické komedie víme méně než málo, fantazie tedy hraje hybatelný prim i ve chvíli, kdy se zahloubáte do jeho životopisu. Rozpaky panují i v nejzákladnějších údajích – letopočet jeho narození určují jednotliví badatelé v rozmezí od roku 450 do roku 444 před naším letopočtem, jako datum úmrtí se nejčastěji vyskytují roky 388, 386 či snad 380 před naším letopočtem, vyberte si proto něco, co vám připadne asi tak nejvíc reálné. Pocházel z dému (městského okrsku) Kydathénaion, po otci Filippovi údajně zdědil statek na ostrově Aigína a zanechal po sobě tři syny. Dva z nich – Ararós a Filippos – také psali komedie. A to je vlastně vše, co jsme se dopídili o dramatikově soukromém životě. Zůstává hovořit jeho dílo, přesněji jen torzo jeho tvorby. To však samo o sobě poskytuje dostatečné množství možností, aby neurčitá Aristofanova silueta nabyla tvářnost a charakter, aby překročila hranice své doby a stala se nadčasovou osobností světové kultury. Ostatně, co vypovídá o člověku pravdivěji? Jeho výsledky – skutečné zrcadlo lidské duše, nebo jeho jídelníček či podrobné účtenky od hokynáře, ševce a krejčího?

HISTORIE KOMIKOVA SVĚTA

Období 5. a 4. století před Kristem bývá označováno jako éra klasického Řecka. Tehdy městské státy dosáhly toho nejvyššího rozkvětu, nejbohatší a nejvýznamnější z nich rozšířily velký vliv i na okolní, méně vyspělá území. Základ moci předních řeckých polis (nezaplétat za zavádějící útvar značně prostořeké „police“) spočíval především v rozvinutém obchodě a ve zdatné řemeslné výrobě. Rozmach obchodu a služeb zákonitě přinesl ostrou diferenciaci obyvatelstva, která se po dlouhou dobu promítala do všech následujících vnitřních politických machinací.

Jednou z důležitých událostí, s dalekosáhlými následky pro další řecký vývoj, byly řecko–perské krvavé nepokoje. Trvaly více než padesát let. Podnětem k nim bylo iónské povstání v Malé Asii v roce 500 před Kristem. Nevelká podpora, již Atény poskytly Míletu, zatáhla evropské Řeky do dlouhotrvající rozepře. Když si Peršané maloasijské vzbouřence podmanili, vyslali flotilu s vojskem do Evropy. První perská výprava pohořela a na území Řecka ani nepronikla, neboť její loďstvo potřela bouře u mysu Athós. Zato druhá výprava zaútočila bleskově v roce 490 přímo na Attiku. Atéňané se rozhodli zničit – i bez slíbené partnerské pomoci – svého protivníka na planině u Marathónu. V bitce, v níž Řekové pod Miltiadovým vedením využili výhody překvapivého útoku na perský tábor, „padlo barbarů na 6 400 mužů, Atéňanů pak 192“, jak poznamenal Hérodotos. Mohyla na Marathónské pláni dodnes připomíná jeden z velkých dnů řeckých a evropských dějin – 13. září roku 490 před naším letopočtem.

Řecko–perské války, slavná a hrdinná epopej hellénského světa, byly uťaty v roce 449 takzvaným Kalliovým mírem. Perský král Artaxerxés I. tehdy uznal nezávislost maloasijských řeckých obcí a zřekl se své nadvlády v Egejském moři. To už ale z někdejších spojenců byli rivalové: Atény i Sparta měly velké ambice a vzájemně si vadily. Poslední pokus o vzkříšení řecké jednoty se odehrál v roce 446. Z Periklovy iniciativy byl do Atén svolán panhellénský sjezd, pro odpor Sparty se však nekonal. Periklés se aspoň pokusil zabránit přímému střetnutí a navrhl Spartě třicetiletý mír. Smlouva byla platná od roku 445 před Kristem, vydržela ale pouhých čtrnáct let a nanovo se to zvrtlo po ve vřavu balkánsku…

Připomeňme si, že Aristofanés se narodil přibližně ve stejném roce, kdy se začal odpočítávat nervózní čas míru. Periklova éra přinesla Aténám velký rozmach. Mluvčí demokratických zájmů a vítěz nad aristokratickou konzervativní radou Periklés (asi 500–429 před naším letopočtem) stál v čele aténské demokracie od roku 461, děsně vás to zřejmě zajímá v roce 2013. Postupně posiloval, utužoval vojenskou moc Atén a zavedl i mnohá interní demokratická opatření – jako první například refundoval výkon veřejných funkcí, takže i nemajetní občané mohli krafat do porotního soudu, zavedl i takzvané divadelní peníze, jež umožnily, aby se divadelních produkcí a scén mohl účastnit každý svobodný občan. Zasloužil se o vybudování mnoha významných veřejných staveb a usiloval o skutečnost, aby se z Atén stalo centrum hellénské kultury a náboženství. O jeho úspěchu v tomto směru svědčí třeba jen namátkový výčet jmen filozofů a umělců, kteří zazářili ve městě za Periklovy éry – Démokritos, Sókratés, Platón, sochaři Feidiás, Myrón a Polykleitos, stavitelé aténského Pantheónu Kallikratés a Iktínos…

Aristofanovi bylo přibližně čtrnáct let, když se v roce 431 vratký mír z malicherných důvodů sesypal a vypukla ošklivá bratrovražedná peloponéská válka, jež se vlekla až sedmadvacet let. „Nejpodstatnější její příčinou,“ napsal zakladatel vědeckého dějepisectví Thúkýdidés, „o které se však nejméně mluvilo, bylo po mém soudu to, že moc Atéňanů vesele kynula, takže naháněla hrůzu Sparťanům, což je přimělo k válce.“ Současně i chamtivost vedená zásadně bez humoru je zhouba mnohých dní a mnohých civilistů… neb o lakotě mlčeti, z lakoty chytnou vás mrákoty!

Zarputilé snahy po triumfu, hrdinství a obětí jistě přibylo na obou stranách protivníků víc než dost, avšak jakékoliv srovnávání se spravedlivým bojem za nezávislost v řecko–perských válkách není na místě. Sparťané plenili Attiku, káceli tam olivové háje, z toho vzniklo rčení A do háje! a najust jim tam vypalovali vinice. Atéňané na oplátku znehodnotili pobřeží sparťanských spojenců a blokovali peloponéské přístavy.

V první fázi války byly síly poměrně vyrovnané. V letech 430–429 sice zasáhl Atény příšerný mor (podlehl mu nakonec i vůdce Periklés), avšak i Sparta byla boji totálně oslabená. Jirchář Kleón, který se po Periklově smrti dostal do vedení demokratů, dosáhl některých částečných úspěchů, ač byl bez jakýchkoli vojenských zkušeností. Nazýval se démagógos (vůdce lidu) a hned se také zasloužil o důvod, aby tento titul získal svůj hanlivý význam. Thúkýdidés se o něm vyjádřil, že to byl „nejdrzejší ze všech občanů“, (…asi jako náš ošemetný starý známý a nechvalně proslulý prezident…) a Aristofanés, který se s Kleónem mnohokrát střetnul a vysloužil si od něj žalobu pro neobčanský původ, z níž taktak vyvázl se zdravou kůží, měl pro něj nejmírnější označení „praničemný podlý pacholek“. Vůdcovství demagoga Kléona skončilo zaplaťpánbůh roku 422 v bitvě u Amfipole; mír, jenž rok poté peloponéskou válku přerušil, zaváněl příliš nedůsledným kompromisem a vyústil do druhé fáze ničivé války.

Během ní došlo v roce 411 v Aténách k přechodnému oligarchickému převratu, který se odrazil i ve tvorbě velikého génia Aristofanova – od té doby ubývalo v jeho díle politických narážek, básník se uchyloval k námětům sociálním a literárním. Závěr peloponéské války byl pro Atény smutný kinematografický propadák. Po porážce aténského loďstva a vojsk u Aigospotamoi (Kozích říčních pramínků) v Helléspontu připlul vítězný šik Spartského spratka Lýsandra k městu a odříznul jej od moře. Následovalo obklíčení i na pevnině, Atény, vyčerpané marnou snahou o odpor a nakonec i hladověním, se v dubnu 404 před Kristem vzdaly Spartě na milost a nemilost. Demokratická ústava byla v háji, nový základní zákon měla vypracovat komise třiceti predátorských tyranů, tedy v podstatě vojenské zavelení a nuzácká zvůle na koni. Po složitém politickém manévrování byla v roce 403 vyhlášena nová ústava, která se však zdaleka nevyrovnala pokrokovosti předchozích zákonů, co vám to připomíná v domácím prostředí rok 2013, nevíte?

Doba vrcholného rozvoje řecké polis a zejména aténské demokracie byla vzápětí vystřídána obdobím jejího bolestného pádu a zániku. Výjimečná společnost a její očividná zkušenost se musela nutně obtisknout do soudobého umění, jež bylo již delší čas navyklé klást důležité filozofické, světonázorové a mravní otázky a pokoušet se odpovídat na ně chytře, ne vyhýbavě. V klasickém Řecku bylo oním zrcadlem, které nejvěrněji zobrazovalo rysy neblahé současnosti, právě divadlo, než cokoli jiného…

UMĚNÍ NA POČEST DIONÝSA

Řecká tragédie a komedie je umělý básnický výraz, který vzniká především až v 5. století před naším letopočtem. Svou bujarou formou navazuje jednak na lyriku, jednak na historicky starší podobu lidového divadla, na pantomímos a mímos, atellanu a satyrské drááma.

O komedii, jejíž název pochází snad ze slova „kómos“, které lze přeložit v podstatě i jako „banda kumpánů na fejsbůčku“, nebo ze slova „kómé“ – „vesnice“, se usuzuje, že se vyvinula hravostí z fallických písní o extázi. „Zpěvem veselého průvodu“ byly provázeny oslavy na počest bohů plodnosti, především k uctívání Dionýsa. Proto také rané komedie měly šmrnc, byly dostatečně nevázané, plné dvojsmyslných žertů a narážek a dnes zdobí náš den dvakrát šestka! Six and sex joker a jeho rozverná roztomilá společnice pěkně na dlouho. K poctě boha Dionýsa se konala v řeckém podhoubí spousta slavností. V Attice byly zajištěny hned čtyři do roka. Koncem prosince takzvané malé čili venkovské Dionýsie, jež byly spojeny s (sluší jim, že slučí je) spojeny s hostinami a veselicemi. V lednu to byly Lénaje (od slova „lénos“ – „lis“), v únoru slavnosti spojené s koštováním vykvašeného vína a koncem března velké čili městské Dionýsie, jež byly zavedeny roku 534 a trvaly vždy 6 dnů v tahu. O velkých Dionýsiích se od samého počátku pořádala divadelní představení (o Lénajích až od roku 448 před Kristem), jež měla nádech soupeření jednotlivých aktérů z řad autorů o ceny. Udělovala se jen první cena, třetí místo znamenalo propadák.

Pořádající archón sám rozhodoval, kteří z přihlášených básníků budou připuštěni do soutěže, sám také opatřil prvního herce (prótagónistés) a jmenoval sbor soudců pro posouzení úrovně hry. Povinnost vycvičit a vypravit sbor přenášel na nejbohatší občany, kteří byli nazýváni choroby. O inscenaci a režii se postaral básník, který se zpočátku projevoval i jako herec. První den divadelní soutěže se hrálo pět komedií, přičemž jednotliví básníci soutěžili vždy jednou hrou, na konci peloponéské války se dávaly jen tři komedie.

Z náboženského charakteru slavností vyplývalo, že do divadla směli nahlédnout muži, ženy, děti, ba i otroci. Vstupné (theórikon) se zpočátku neplatilo, po jeho zavedení bylo chudým občanům hrazeno ze státní kasy. Diváci herce odměňovali potleskem a voláním authis (ještě jednou), nelibost dávali najevo syčením, pomlaskáváním a dupáním. Po skončení her byli vítězný básník, herec a chorégos na shromáždění lidu ověnčeni břečťanovým vínkem, básník dostal kromě toho od státu honorář a peněžitou cenu.

Obsah staré attické komedie býval rozmanitý, typická však pro ni byla fantastičnost a nevšední zájem o politické, morální, literární a filozofické kodexy, které by pomohly odbourávat problémy a nešvary všedního dne. S velkou zasvěceností a s naprostou svobodou slova tepala nejrůznější zlořády soudobého života. Tento její rys byl podmíněn a zaručen demokratickým zřízením Atén. Typickými výplody staré attické komedie jsou právě Aristofanovy hry z jeho prvního tvůrčího období.

Celý rozsah Aristofanova díla neznáme, předpokládá se, že sepsal 44 komedií; z toho se ovšem zachovalo kompletně pouze jedenáct, z ostatních se dochovaly jen nějaké úlomky, střepinky, jichž se nalézá v Kockově sbírce kolem jednoho tisíce…

Svou literární činnost zahájil básník rokem 427 za pomoci kritiky moderní výchovy, snad sofistů, ve hře Hodovníci, rok nato uvedl hru Babylóňané o neupřímné politice Atén vůči spojencům. Obě tyto komedie se ztratily. Nejstarší dochovanou hrou jsou Acharňané; ti autorovi vynesli o Lénajích v roce 425 první cenu před Kratínem a Eupolidem. Po roce, opět o Lénajích, opakoval svůj úspěch s nejostřejší protikléonovskou hrou Jezdci, v níž Kléona představil světu jako bezcharakterního otroka, který klame vizáží svého pána Déma (= Lid). Komedie Oblaka byla provozována o velkých Dionýsiích v roce 423. Byla zaměřena proti přírodní filozofii a sofistické výchově, jako představitele sofistů neprávem předváděla Sókrata. Třetí cena znamenala pro básníka hluboké zklamání, soudit tak lze i z toho, že se bez úspěchu pokusil Oblaka přepracovat.

V komedii Vosy z roku 422 znovu zaútočil proti Kleónovi, jenž zvýšením příspěvků členům héliaie podpořil odsouzeníhodnou zálibu Atéňanů v soudních sporech. Svým Mírem (datovaným 421 let před Kristem) se Aristofanés zasazoval za skončení peloponéské války. Ptáci, nejpůvabnější, jenže ve výkladu nejspornější hra, byli uvedeni v roce 414. Je to obraz převrácených hodnot, převráceného světa, převrácené skutečnosti, v níž nevládnou ani bohové ani lidské plémě, nýbrž opeřenci.

Z roku 411 známe dvě hry, Ženy o Thesmoforiích, v níž Aristofanés zaútočil na Eurípida, ale tepal i ženské vady na kráse, a Lýsistratu, nazvanou podle hrdinky, která poradí aténským a spartským ženám, aby odpíraly svým mužům manželské povinnosti, dokud nepřestanou válčit proti sobě.

Po Aischylově a Eurípidově smrti uvedl básník v roce 405 o Lénajích komedii Žáby a po dlouhé době se opět dočkal první ceny. Žáby jsou zajímavým dokladem antické literární kritiky – autor komedie nechává v literárním souboji zvítězit Aischyla. Poslední dvě Aristofanovy hry, Ženský sněm z roku 392 a Bohatství z roku 388, se zabývají rozšířenou sociální nerovností a nespravedlností. Zatímco první z nich předvádí a odhaluje komické účinky sociálních reforem, druhá ukazuje, co by se přihodilo, kdyby slepý bůh bohatství přestal rozdávat své dary poslepu. Touto komedií se Aristofanés se svým publikem rozloučil (podobně jako Havel s Odcházením 2011). Zřejmě však nedokázal nepsat, a tak další komedie, jež známe výhradně jen podle titulů, uváděl pod jménem svého syna Ararota.

Pro básnickou úroveň her, pro neobyčejně živý jazyk a dovedné spojení působivé lyriky s očistným humorem bohatýrského boha se Aristofanovi dostalo uznání v označení „klasik komedie“. Velké množství dobových narážek, dnes již bez nápovědy četných vykladačů nesrozumitelných, nutí dnešní inscenátory pozměňovat znění Aristofanových her do podoby přijatelné dnešku. I tak k nám bezesporu nadále promlouvá jako velký básník šlechetného srdce, který miloval svět, život a člověka, který miloval jejich jediného opravdového spojence – mír. Mír v duši všem, peace.