OČI VE TMĚ

Domu se vracím tmavým lesem,
Stěží rozpoznávám známou cestu,
Netuším kam jdu, nevím kde jsem,
Docházím k tajemnému městu.

Je to město, město stromů,
Které sahají až do nebe,
Začla se bouře, zvuky hromů,
Únava dopadá i na tebe.

Náhle máš pocit...divné tušení,
Něco tě sleduje, co si počít?
Už slyšíš svého srdce bušení,
Z města mě sledují páry očí.

Některé z nich mají barvu krve,
Jen tam tak stojí bez pohybu,
Proč na mě hledí, jak ty prve,
Snaží se najit nějakou chybu.

Z těch ledových očí až u srdce mrazí,
Cítím jak zář jde skrz mé nitro,
Pohledy jejich se po těle plazí,
Slunce již přeje ti dobře jitro.

Oči zmizely však stromy tu zůstaly,
Postupně nahoře v korunách stromů,
Větve i kořeny společně srůstaly,
Během let stvořily podoby domů...hor...jezer a řek...