LID NEAPOLSKÝ

I.

Nebudu vám psát o Vesuvu ani o Modré jeskyni. Zejména pak vám nebudu psát o moři; slušný člověk nemluví o krásách své byť jen dočasné lásky. Krom té krásné přírody je tu hlavní znamenitostí původní neapolský lid (Akhenaton by mohl dosvědčit jeho hlášku).

Lid neapolský má tradici starší než románské fórum. Už Goethe prý psal o stádech koz, jež ráno pobíhají po neapolských ulicích, aby byly na místě podojeny. Ráno o půl sedmé je pod mým oknem strašlivý řev; vystrčím ven hlavu, a dole přežvykuje stádo koz (mají obličej jako anglické ladies) a jakýsi chlapík je s povzbuzujícím řevem dojí; a když mne zmerčí, pustí vemeno, natáhne ruku a něco na mne pokřikuje. Vylezeš z domu, a hned na parádní Via Parthenope leží napříč chodníku kolohnát, ruce pod hlavou, černý jako klobás, a vyhřívá na slunci svůj uzený pupek. Myslíš si, že neumřelť, ale spí; ale sotva přijdeš na dostřel hudby, vytáhne zpod hlavy ruku a povídá: „Signore, un soldo.“ Kluk veřejně kropí patník a přitom na tebe volá: „Signore, un soldo!“ – patrně za tuto lokální podívanou. Kdyby se dalo vydělávat křikem, byl by každý Neapolitán Astorem. Prodávat noviny za strašného válečného kraválu, skákat s nimi do rozjetých tramvají a vlaků, nebo od božího rána vysedávat na chodníku nad párem ponožek, čtyřmi tkaničkami do bot, třemi citróny a šňůrou korálků a až do večera mlet hubou do vřavy ulice, to je asi tak to pravé povolání pro tento lid. Jdeš pěšky kdesi v Pozzuoli; nějaký vetturino si usmyslí, že musíš jet jeho drožkou; nuže, vzdej se odporu. Půl hodiny jede vedle tebe a huláká, huláká; nejdřív italsky, nerozumíš; pak anglicky, a děláš, jako bys nerozuměl; pak francouzsky, německy, a nakonec povykuje: „da, da, charašó, gaspada, otto lire, acht, majher, mosjé vera tů, tů kompri, otto lire, ser, ejt, ejt, ejt.“ Konečně se podrobíš tomuto jazykovému fenoménu a několik kroků před cílem vlezeš do jeho rachotiny; i vyrazí vítězný pokřik, jeho koník se splaší, vetturino se pověší na otěže a řve, jakýmsi nepochopitelným zázrakem vezme ostrou zatáčku rovnou přes příkop, kůň se trochu namáhá zchvácen, ale po třech krocích se splaší znovu, letíš směr propast a zas nahoru, napravo a nalevo, poroučíš bohu duši, a – ecco! vetturino se triumfálně ohlédne jako vítěz v olympijských závodech; jsme totiž u cíle. „Patnáct lir, signore,“ povídá pokojně. Dobrá, dáš mu osm. „A spropitné,“ žádá výtečník. Nu, přidáš liru; život snad za to stojí. „A ještě spropitné pro koně.“

Jdeš se mrknout na Soltafaru (– nechoďte tam, celý fenomén vypadá asi tak, jako když se u nás hasí vápno). Vstupné …šest lir, hleďme. U vchodu se na tebe beze slova pověsí vznešený pán; má v ruce jakýsi slaměný cop a pěkně si hvízdá. Bohužel příliš pozdě shledáš, že vznešený pán je průvodce, který u jakési džuzny zapálí na deset vteřin slaměný pletenec, aby to jaksi kouřilo. Pak tě vede za nějakou boudičku; myslíš s povděkem, že je tam záchod. Zatím je tam bosý děda, který hrábne motykou do písku a vyzve tě, aby sis tam opařil ruku; mimoto ti strčí mermomocí do kapsy tři horké kamínky, prý na památku, a nastaví dlaň. Vznešený pán vrže krásnými botami a vede tě ven. „Deset lir, pane.“ Trochu se zarazíš. „Pět lir je má taxa,“ vysvětluje pán, „čtyři liry za pochodeň, a lira na víno.“

Sedíš u večeře ve slušném hotýlku; dole je moře, nahoře dýmá Vesuv, nu, pěkné to tu je. A ke všemu se na ulici ozvou kytary a příjemný hlas zpívá známou neapolskou píseň „To jsem se škrábla“. Za chvilku je u tebe chlapík a nastavuje klobouk, má v něm na ubrousku samé pětiliry. Trochu se stydíš, že mu tam hodíš jen vdoví liru; ale líbezný tenor šikovně pohne kloboukem, lira zmizí v ubrousku a jsou navrchu zas samé pětiliry.

Nuže, nejsem člověk mrhačný a nedám, co sám nemusím; ale prosím vás, až se vrátím, nepodávejte mi nikdo ruku, abych vám snad do ní nestrčil díško. Nebo mi probůh taktně naznačte: je na světě ještě něco, co se neplatí?