A má nebe jež jsou počátkem vod z jejich šedí přichází rána holubí usedat na čas zastavený v dítěti a běžet za křídly ulicemi stínů
tam i ty, jež jsi mi Andromedou nasloucháš řečem, jimiž jako každou pěnou nelze říci nic než Bože a jsi v každé tmě, které jsme přítomni abychom alespoň zahlédli ta souhvězdí ještě než nám svítání nastaví jedno ze zrcadel ticha a kapky deště v nás, dopadnou do hladin
snad kvůli kruhu, jenž je k přemýšlení snad za nás, kteří se díváme ke hvězdám jako k minulým tvářím nás samých či jak na zářivé tělo nahé ženy ležící na dně skleničky kterou smíš spatřit pouze tehdy když poprvé přijedeš do Saint Louis a jsi námořník kterého ve čtrnácti zabíjíme první cigaretou pro dva zapálenou o svíci a jen je-li nalito až po okraj čínskou kořalkou, která pálí jako láska
a my jen nevíme že je tomu za sklem v němž vězníme nejenom světlo žárovky
|