Přežít důchod,
nezbláznit se, nerozvést
Odchod do důchodu je někdy stejně
dramatická událost, jako třeba svatba, narození potomka a jiné rodinné
záležitosti, které nám zásadně změní naše životy. Myslím, že ženy se
s touto novou situací vyrovnávají lépe než muži. Snad proto, že žena se
většinou těší, že zvládne vše, co dosud zanedbávala pro nedostatek času. Muž má
spíš obavu, že jeho tržní hodnota, coby živitele a hlavního hybatele rodiny,
rapidně klesne, že bude zařazen, nyní již neodvratně, mezi starce.
„Ahoj,
tak copak jsi dneska dělala.“ Milá, bezelstná otázka manžela přicházejícího,
z pracovního procesu, zatím co já jsem už v důchodu.
„Hádej,
můžeš třikrát. První cena je oběd.“ Zavrčím. Po čase mě tahle stále stejná
otázka začne vytáčet. Za zavřenými dveřmi skříně můj pot a dřina není vidět.
Co
mu budu vykládat, že jsem dopoledne strávila debordelizací skříní. Že jsem
spěchala s balíkem jeho hadrů (které by se mohly určitě ještě na něco
hodit , třeba do parku na procházku se psy, na leštění aut apod.), do popelnice
k sousedce (po jejím předběžném souhlasu). Že by si všiml, že skříň je
poněkud prázdnější a uklizená, nehrozí. Ale čert nikdy nespí, že jo. Nebudu se
s ním u popelnice tahat o hadry, které je „škoda“ vyhodit.
On
je vůbec obdivuhodný ve své myšlení. Zřejmě se domnívá, že ponožky se samy
spárují a uloží, že košile se s radostí a za zpěvu Tři čuníci jdou, samotinké
pověsí na ramínko do skříně, že šuplík se
sám plní jeho prádlem, protože není rád prázdný. Je přesvědčený, že
automatická pračka je tak dokonalá, že si roztřídí sama prádlo, nastaví
příslušný program, aby po skončení procesu, mohla naházet čisté prádlo do
sušičky. Já pak sem tam něco ukuchtím v době, kdy se prach z nábytku
sám utře a koberce se jdou vyklepat na dvůr. Koupelna a WC je pak asi vybavena
samočisticím systémem. Prostě není žádná práce, která by byla nevděčnější, než práce
domácí . Zvláště, když se vaše polovička
těchto procesů nezúčastňuje, a v době kdy je vykonáváte, není přítomna.
Pak
přijde den, kdy do důchodu nastoupí i On. Tehdy si uvědomíte, že ty pitomé
otázky byla úplná Havaj, proti tomu co vás čeká. Asi by to nebyl takový
průšvih, kdyby tenhle důchodce nebyl zvyklý mít dvě sekretářky a já nevím kolik
podřízených. Kdyby každé ráno nerozdával
příkazy, nekontroloval včera odvedenou práci, a nesvolával porady. Navíc
chlapa, vychovaného matkou a dvěmi sestrami. Jeho biorytmus je nastavený na
brzké vstávání a včasné usínání. Já chodím spát nad ránem, protože v noci
po mě nikdo nic nechce, a já mám svatý pokoj na své volné disciplíny, jako je
vymýšlení příběhů, malování a občas na dobrou onlajnovku.
Teď
tu bezradně stojí. Jeho podřízení se mu scvrkli na jednu jedinou osobu. Navíc
osobu, která čas od času držkuje, někdy i nevybíravým způsobem. Osobu, která
neuznává žádnou autoritu. Navíc na ni nemá žádnou páku ve formě sebraného
osobního ohodnocení, nebo krácení, případně odebrání celých prémií.
„Broučku,
vstávej.“ Někdo třepe mým ramenem. Otevřu jedno oko a zpitoměle koukám co se
děje.
„Kolik
je hodin?“ Za okny je šero, nevlídně.
„Už
je půl sedmé. Měli bychom dneska zajet ...“ Hučí mi do ucha jak otravná moucha.
„Sklapni
a řekni mi to v devět. Uprostřed noci nikam nejezdím.“ Otočím se zadkem
k momentálně nenáviděnému muži.
„Já
jen myslel ...“ Ozve se za mými zády.
„Nemysli,
nebo tě bacím.“ Zavrtávám se pod deku. Matrace se zhoupne, když vstane
z postele.
„Jsi
líná, pak si stěžuj, že ti dny rychle utíkají.“ Nedá si pokoj.
„Vypadni!“ Hrozně se mi chce spát. Vzápětí upadám zpět
do spánku.
„Brýtro.“
Vkráčím do pokoje. Odpovědí je mi ticho
a naštvaný pohled zpoza novin. Na mysl
mi vytane ranní přestřelka. Aha, už vím.
„Tak
si to ujasníme,“ dle hesla, že nejlepší obrana je útok, zaútočím první. „Před
devátou nevstávám, nejezdím nikam, pokud se to se mnou předem neprojedná.
Oproti tobě, toho mám na hřbetě o dost víc a musím plánovat, abych všechno
stačila.“
„Když
vylezeš z pelechu v deset, tak se nediv, že nic nestíháš.“ Sedlá koně
do boje.
„Ještě
jednou řekni, že nestíhám a já ti předvedu, jak to bude vypadat, když se
zaseknu.“ Jeho nevděk a zneuznání mé snahy udržet tenhle Augiášův ústav
v obstojném stavu, nakrmit zvěř včetně něho, udržet malou botanickou
zahradu v rozkvětu, mě opět naštve.
„Ostatně jsem ráda, že teď nebudu na všechno sama a doufám, že nějaké ty
práce rád převezmeš za mě.“
„Nedělej
z komára velblouda ...“ Vykukuje na mě zpoza novin, čímž mi dává
najevo: „Jen se holka vykecej, když máš
touhu.“
„Takže
ten tvůj komár je,“ přeruším je řeč. „Sekačka na trávu přechází výhradně do
tvého vlastnictví, venčení smečky, co jsi mi postupně natahal do baráku, je od
nyní až do skonání tvoje práce. Krmení Artura je na tobě. Ten blb si tě vybral za partnera, na mě
žárlí, tak si ho budeš krmit sám.“ Artur je žako, který mi s oblibou rve
kusy masa z těla. Dle doktora pro ptáky, jsme asi koupili samičku. Dle mě
taky může být homosexuál.
Mluvím
potichu, spíš syčím jako zmije. Ví, že teď by neměl odporovat. Ví, že po téhle tiché
řeči obyčejně nastoupí výbuch supervulkánu. Neriskuje.
„S
radostí, jestli tě tohle vyčerpává, není problém.“ Couvá, ale noviny neodloží.
„Bezva, jsem ráda, že jsme se dohodli.“ Odcházím směr
ranní hygiena. „Kdybys mi udělal kafe, budu ti zauzlovaná.“ Neuvaří.
Postupně,
během prvního roku najdeme cestu, jak spolu vydržet čtyřiadvacet hodin denně a nezabít se
navzájem. Během tohoto procesu si sám
začne vyhledávat práce kolem domu, tedy ryze chlapské práce. Koupí si
vysokotlakovou čističku, motorovou pilu, rozbrušovačku, svařovací aparát s helmou,
a spoustu nářadí. Mimo čističky, kterou myje auta a plochu na verandě před
barákem, zatím nic nepoužil. Ale zřejmě pocit, že kdyby chtěl, tak by mohl, jej
plně uspokojuje.
Co
se nenaučil a nikdy už nenaučí, zkažen celoživotní péčí svých sekretářek, matky
a sester, vědět kam co dal. Polovinu volného času prohledá. Zpočátku jsem za všechno mohla já, někam jsem
to uklidila, zašantročila a v nejhorším případě vyhodila. Na druhou
stranu, když hledá, je dobře. Nevymýšlí si činnost pro mě, čímž se sníží počet
konfliktů, protože já odmítám být jeho náhradním harddiskem, pomocnicí pro
hledání věcí ztracených, která se později objeví, v momentě kdy si ji
koupí znova.
Vědoma
si, že zima je nejkritičtější období pro vypuknutí ponorkové nemoci,
zprovoznila jsem mu svůj starý počítač. Skvělý nápad. Objevil kouzlo Internetu
a já mám pokoj. Monitor jsem oblepila žlutými lístky s nejdůležitějšími
příkazy typu ctrl-c, ctrl-v a podobně. Založila mu Blbovníček s pokyny pro
bankovní operace, naučila posílat platby
a do oblíbených mu dala You Tube, Wikipedii a Heuréku. Předplácím mu, za nekřesťanské peníze,
celoročně MF Dnes a časopis Svět na dlani. To jsou celé tři hodiny dopoledne,
kdy zaručeně neprudí.
A
tak mohu po dvou letech, s uspokojením, konstatovat : „A jestli neumřeli,
žijí spokojeně a šťastně dodnes.“
|