HONORÉ DE BALZAC
☼ 20.5.1799 Tours ♂ 18.8.1850 Paris
„Šíře jeho plánů, smělost neotřelých myšlenek, pravda slova a geniální předvídavost budoucnosti z něho dělají jednoho z největších učitelů světa.“
Maxim Gorkij
Je půlnoc. Ulice Paříže postupně utichají. Odněkud zpovzdálí je slyšet hrkot posledního fiakru, v uzounkých uličkách se rozprskl smích a popěvky rozjařených kumpánů z afrodiziak lepé konkubíny, okna domů oslepla. Město se ukládá ke spánku.
Jen v jednom bejváku v ulici des Batailles zářilo světlo. Tady žije jakýsi pan Durant. Jen několik zasvěcených lidí ví, že se tu pod cizím jménem ukrývá před věřiteli veliký spisovatel Francie – Honoré de Balzac.
Právě vstal, oblékl si pracovní plášť a přehlíží svůj pracovní stolek: složku hladkých namodralých papírů, zásobu havraních per, kalamář naplněný až po hrdlo a nezbytný kávovar muzejní kus pseudoJulius Meinl. Říká se prý: „Jen to, co jsme si skutečně prožili a provedli k dokonalé formě, se počítá k našemu obohacení, netoliko zjištění, nač jsme tu zůstali zbůhdarma civět…“ Všechno je v pořádku, naughty by nature. Také na oknech jsou staženy těžké závěsy, aby sem nemohl pronikat ani jeden paprsek ranního rozbřesku. Jen šest svící vytváří těsný okruh světla, do něhož se Balzac právě chystá ponořit.
Má před sebou osm hodin naprostého klidu. Však je to také jediný a nejvzácnější jeho kapitál: čas. Stále ho dostává málo, stále pociťuje jeho velký deficit, když s minutou hospodaří jako když posedlost obcuje se zápalem lakomce.
Také dnes se jeho pero rozběhlo po ploše papíru bez dlouhých cavyků. Stránka za stránkou uhání čím dál rychleji, bez zastávky, ve snaze stačit odvíjejícím se myšlenkám. Teď není čas nazbyt rozmýšlet o formě skladby vět a vylepšovat formulaci, až zítra v korekturách a v dalších modelováních bude něco tady škrtat a vpisovat nové odstavce a hrát si s čistotou čtivé formy. Nyní jeho fantazie předvádí požár v jiskře a na ní je, aby stačila zachytit prchavost a rozhořet, co v tom příznačném světle vidí, cítí, slyší. Vrhá na papír slovo za slovem, větu za větou až do okamžiku, kdy ho donutí křeč v ruce ke chvilce oddechu. To je současně pokyn, aby vypil šálek silné kávy a podnítil fantazii na jedničku k dalšímu rozmachu krásna a reality. (Kdosi vypočetl, že za dobu, kdy tvořil svou Lidskou komedii, do sebe kopnul na padesát tisíc šálků bodré kávy – žádný div, že srdce nevydrželo jeho každodenní zátěž a zemřel tak mlád.)
Ne, to není radost z tvorby, co ho dohání usedat každou noc nad své papíry. To jsou galeje. Jako je otrok přikován k veslu, tak je Balzac připoután ke svému stolu, bičován termíny nakladatelů, výhružkami věřitelů, hnán touhou zbavit se přízemní a vysilující finanční zátěže závislosti (a naopak) a dospět už v dohlednu ke dnům klidu. Zažít něco jako oázu na poušti. Jediný rozdíl mezi ním a galejníkem je v tom, že zatímco otrok byl k tomuto brutálnímu údělu zaprodán, Balzac si jej vytvořil vědomě sám.
ÚDOBÍ NACTIUTRHAČNÉ HANBY
Právě tak mohl být duchovním, vždyť navštěvoval církevní školu, jenže spíš než náboženské traktáty ho lákaly světské výtisky knih. Mohl být i schopným advokátem, neboť se ve svém mládí zapsal na fakultu práv a začal praktikovat paragraf a propíraný pocit trestu u advokáta Mervilla. Dnes už těžko dohledáme, který podnět byl u něj tak silný, že vyústil až ke vzpouře proti rodičům a k prosazení tolik neochvějné vůle: Stanu se spisovatelem!
Když nepomohly domluvy, zvolila matka taktiku vyhladovění. Najala mu v Paříži na dva roky podkrovní světničku za pět franků měsíčně a poskytla mu podporu, která vystačila stěží na tu nejnuznější stravu. Buď se prosadí tento umíněnec, nebo se zkroušeně vrátí a zvolí si solidnější výdělečnou činnost. Tenkrát mu začala nic nepromíjející otročina, z níž se Balzac nevymanil do konce svého poznávacího zájezdu na etapách životní kroniky. Hladový, promrzlý vysedával dnem i nocí u stolu, střádaje každý drobný sou na psací papír a olej do lampy.
Zkusil to s tragédií. Jeho Cromwell psaný ve verších byl pro nezkušeného mladého zajíce příliš náročným soustem, aby si na něm nevylámal své juvenilní literární zoubky. Neuspěl, ale nemínil se tomu zbaběle vzdávat, měl před očima jasno, že naděje umírá naposledy. Když se to nepodařilo s dramatem, nevadí, zkusí to dál s románem. Ty jdou na dračku, a on musí vydělávat slušné příjmy, aby pokryl potřeby ve velkoměstě a zbavil se potupné závislosti na rodičích.
Román Falthurn také neuměl zdařile zakončit. Ve dnech nejhlubšího zoufalství propadl pokušení, jímž ho kazil Auguste le Poitevin de l´Egreville. Vznešené jméno, ale charakter kramáře pakáže pod psa. Nač se trápit sofistikovanými velikými myšlenkami, k čemu furt nehasnoucí umělecká ctižádost, našeptával mučícímu se Balzacovi, vždyť jde hlavně v podstatě o příjmy do vlastních kapes. Jaképak umění, lidi chtějí dostat dráždivé čtení, romantiku a exotiku, svedené panny, krvelačné korzáry nejlépe s Johnny Deppem a ušlechtilé hrdiny. Ty piš, já to posléze budu prodávat!
Byla to smlouva s rohatým. Čím víc vydělával, tím i jalověji utrácel a o to víc braku musel zplodit. Nikdy se nepodařilo vlastně zjistit, kolik toho slátal v tomto období nactiutrhání. Hovoří se nejméně o dvaceti svazcích nonsensu kromě drobnějších brožurek a prací pro časopisy. Balzac se za ně styděl, proklínal své nitro, nikdy je nepodepisoval svým jménem a nikdy se k nim nehlásil. Trpěl tím tak silně, že ve svých pětadvaceti letech zvažoval dokonce sebevraždu.
BANKROT BLBÉHO PODNIKATELE
Vykoupením pro Balzaca bylo jeho setkání s paní de Berny. Tato pětačtyřicátnice se stala Honorému matkou i milenkou, kámoškou, k níž se mohl kdykoliv vracet, i laskavou a vždy odpouštějící věřitelkou spořitelkou. Probudila v něm pud dobrodruha a ze zaprodávajícího se pisálka vykřesala podnětného básníka.
Balzac v té době trpce prožíval své literární nezdary a hledal jiný způsob, jak si zajistit bohatství. Koncem zimy 1827 se rozhodl, že bude vydávat díla slavných klasiků v kostce – celého Molièra v jednom svazku, Lafontainovy spisy v knížce do kapsy: stručně a fikaně. Byl to nápad jeho nakladatele Canela a Balzac pro něj nadšeně zaplál. Musí to vynést pěkně kulaté cifry na účet, vždyť komu by se dnes chtělo prokousávat se haldami zaprášených knih; stačí si osvojit hutný extrakt a můžeš ze sebe udělat vzdělance v tu ránu a oslňovat okolí v pařížských salónech. Slíbil tedy Canelovi spoluúčast na projektu a opájel se vidinou snadného a rychlého zbohatnutí.
Ale jako vždycky, když zradil své vlastní poslání, ztroskotal na mělčině. S boulemi na tváři i na kontě. Knížky se nevydařily, byly pro klientelu zkrátka nepůvabné a zůstaly jim ležet na skladě. Místo zisku se přičinily o dluhy. Ani teď se Balzac nepoučil. Neúspěch házel rázně na tiskaře, odvedli chudou práci, ale slízli smetanu a pro něj údajně zbyla jen břečka. Musí si tedy děj se co děj opatřit vlastní tiskárnu a zatlačit tak, aby mohla znamenat zlatý důl. Opět se zadlužil, dřel se, sháněl zakázky, aby po roce podnikatelské horečky ohlásil bankrot. Výsledek? Sto tisíc franků dluhů na krku. Povleče se s nimi po zbytek svého nevydařeného života.
Teprve po tomto krachu se pokorně vrátil tam, kde začínal: ke svému pracovnímu stolku, štůsku papírů A4 a naplněnému kalamáři. Svět jeho fantazie však už neztvárnily jeho někdejší romantické představy, ale lidé, jak je poznal za dobu svého lopocení – dělníci i vydřiduši, lichváři i dlužníci, střetávaly se v něm síly zoufale se bránící monarchie se silami rodící se revoluce. Byl to svět peněz a bojů o moc, plný skutečných dramat, úskoků i lstí, a nakonec i vzácných neposkvrněných charakterů. Tentokrát si Balzac uvědomil, že nebude mít nikdy nouzi o námět, stačí se jen tak dívat kolem sebe bez klapek.
JAKO SOPTÍCÍ VULKÁN ETNÍK
Prvním románem, který z tohoto poznání vzešel, byli jeho Šuani, v nichž vylíčil střety revolučních a kontrarevolučních sil ve vendejském povstání. Vyšel v polovině srpna 1829 a na titulce se poprvé objevilo Balzacovo jméno. Nesl sice ještě stopy někdejšího romantického sentimentu, váš kapesníček na nos by nezůstal v klidu, složený do úhledného modelu, ale současně se v něm prozradil budoucí velký vypravěč pointy. Nebyl to ještě opravdový success, ani mu nepomohl vyřešit zoufalou finanční situaci, ale dopřál mu vrchovatou měrou sebedůvěru. Následovala jeho Fyziologie manželství, vtipná, roztomile drzá knížka aka štípačka kopřivová, která dráždila čtenářky svým lehkým cynismem, po ní sborník vynikajících novel s titulkem Výjevy ze soukromí, brzy nato první Rozmarné povídky, román Louis Lambert, do něhož promítl tragiku svého mládí. Evženie Grandetová, Otec Goriot, nemluvě o drobných povídkách a průpovídkách pro periodika v té pro něho pohnuté době.
Byl to výbuch tvořivých sil, který připomínal soptící vulkánek. Ohňostrojem své fantazie oslnil celou Paříž až do poslední pařící hořící duše a zavalil ji žhavou oprsklou lávou svých románů. Byl to doslova nadlidský výkon, jaký historie literatury ještě nezaznamenala. Jen v roce 1830 to bylo na sedmdesát publikací, v dalším roce dokonce o pět víc. Kolik toho musel každou noc sepsat, kromě korektur, které k zoufalství sazečů stále překopával!
Balzac se četl, o Balzacovi se všude hovořilo, a to nejen v Paříži a po celé Francii, ale i v Polsku, Rusku a v Itálii. Během tří let se z anonymního pisálka a zkrachovance stala osobnost, o níž se ucházely přední pařížské salóny. Balzacovi to lichotilo, chtěl se vyrovnat a imponovat této uhlazené společnosti aristokratů, do jejichž řad by se byl tak rád trvale zařadil, a proto tvrdě vydělávané chechtáky rozmařile utrácel za přepychové obleky (o jeho okázalých vestách a zlaté holi vykládané tyrkysy se tehdy bavila celá Paříž), za drahocenný nábytek do nového kvartýru, aby si tam mohl zvát aristokratické milenky vpravdě jako seladon. V té době se také rozhodl podepisovat svá díla „šlechtickým“ Honoré de Balzac, jako by chtěl zastřít svůj plebejský původ. (Ještě jeho děd se plahočil na kamenitých políčkách chudé languedocké země a jeho strýc skončil pod gilotinou jako vrah venkovského děvčete).
Rozmařilé lenošení však Balzacovi nikdy nesvědčilo. Brzy musel opustit svůj přepychový byt, aby unikl věřitelům, a znovu trávil celé dny i noci za psacím stolem. Tato historie se v Balzacově životě častokrát opakovala a při každé repríze se potvrdilo, že vždycky, když mu bylo nejhůře, když byl nejvíc stísněn termíny nakladatelů a když mu hrozil žalář pro dlužníky, vytvářel svá nejlepší díla.
LIDSKÁ KOMEDIE
Už v Šagrénové kůži, prvním velkém románu třicátých let, Balzac naznačil svůj životní cíl: být historikem své doby s unavenou, leč neústupnou šlechtickou vizáží a se zastoupenou dravou buržoazií, s bohatstvím i chudobou, doby, v níž se lámou charaktery a kde i čest a lásku lze směnit za peníze jako krám na trhu.
Odtud zbýval už jen krůček k myšlence, aby tomuto záměru podřídil celé své dílo. Tak vznikla v roce 1834 vize Lidské komedie, ale Balzacovi trvalo ještě celých sedm let, než z této zpočátku mlhavé myšlenky vznikl onen grandiózní plán.
Načrtl ho v předmluvě k soubornému vydání svých dvaceti románů, jež měly tvořit základ budoucího cyklu. Slibuje v ní „vykreslit obraz společnosti a civilizace naší doby, jež se mu zdají úpadkové. Čtenářky vidí, jak autor dovede na své paletě nálad mísit nové a nové barvy, jak postupně zpodobní všechny stupně společenského žebříčku. Předvede nám figurku za figurkou: sedláka, somráka, pastýře, měšťáka, ministra bez portfolia a nebude se bát vykreslit ani samotného kinga nebo kněze.“
Lidská komedie měla být především historií lidského srdce a vztahů a chtěl ji vylíčit nikoli na romantických postavách v historických kostýmcích, ale na živých typech, jež vás snad vezmou za srdce.
„Nemíním popisovat vymyšlené události, ale to, co se u nás skutečně děje – to je můj námět.“
Balzac se tím jednoznačně přihlásil k realismu. Román je pro něj bezcenný, pokud není pravdivý, současně však má vyjadřovat požadavek lepšího života. Žádnou dekadenci strnulou, ale vyhlídku na zázraky uvnitř civilizace.
Své dílo rozvrhl do tří částí. První, nejrozsáhlejší, měla zahrnovat „studie mravů“, a to od mládí s jeho dětskými nemocemi (omyly) přes věk vášní až k obrazům pařížského života, kde se dobro a zlo utkávají nejostřeji, k výjevům ze života politického, vojenského a venkovského. Tato první část měla obsahovat sto jedenáct děl, druhou část – „filozofické studie“ – mělo tvořit sedmadvacet románů a pro poslední, již Balzac označil jako „analytické studie“, naplánoval pět děl. Nebyl žádný troškař na úbytku s fantazií.
Celkem měl tedy napsat sto třiačtyřicet knih. Lidskou komedii, jak ji známe dnes, tvoří devadesát pět děl a zaplňuje ji na dva tisíce postav. I těch zbývajících necelých padesát by byl Balzac dokončil, kdyby mu osud splnil podmínku, kterou si stanovil: že bude žít do šedesátky. Byl ochoten věnovat své ideji celinký život. Zemřel však, aniž by se nadál, když mu bylo jedenapadesát let. Lidská komedie zůstala rozpracovaným torzem, ale tak monumentálním, že nemá obdoby a těžko pro ně lze najít přirovnání z jiných oblastí lidského ducha.
Svými city a svými sympatiemi byl Balzac spjat se společností odsouzenou k zániku, ale jeho umělecká „pravdomluvnost“ ho přinutila jít proti vlastním sympatiím a politickým předsudkům.
„V tom je veliké vítězství Balzacova realismu,“ řekl o něm Béďa Engels. „Viděl nevyhnutelnost pádu svých milovaných aristokratů a vylíčil je jako lidi, kteří si nezaslouží lepší osud. Viděl skutečné lidi budoucnosti tam, kde je jedině mohl najít – v lidových masách doufajících duší.“
Obrovitý úkol, který na svá bedra dobrovolně uložil, ho drtil; úpěl pod ním, čas od času se pokoušel vymanit z jeho spárů novými podnikavými pokusy, ucházel se o poslanecký mandát, o členství v Akademii – vždycky jen marně.
„Život básníka je neustávající oběť. Ani lord Byron, ani Gœthe a Walter Scott nenáleží sami sobě. Jsou otroci svých idejí a potřebné hlasy lidu.“
Teprve když zcela vyčerpal své síly a úplně se zhroutil, splnil se mu sen, k němuž se upínal téměř dvacet let: bohatá polská šlechtična Evelyna Hanská, dědička miliónů, svolila k sňatku z rozumu. Konečně by býval mohl tvořit v klidu. Bylo však už pozdě. K sňatku došlo za vůně šeříků a libě svědeckých lipových květů v květnu 1850, v srpnu téhož roku Balzac dodýchává kyslík z plic.
„To není nicota – to je věčnost,“ řekl nad jeho hrobem můj životní žoviální vzor Victor Hugo. „Rakve, jako je tato rakev, jsou důkazem nesmrtelnosti.“
|