Včera jsem přes zeď slyšela

duši Tvou pro sebe tiše znít,

možná se trochu styděla,

hlasitě jasnou nocí bít.

Klávesy bílé chvěly se,

když zlehounka je stisknula,

černých pak prsty dotkly se

a krása na nich ulpěla.

Snad jsem si měla zacpat uši,

vždyť naslouchat mi nepřísluší

Tvé nejniternější duši.

Jenže ta duše tolik Ti sluší.

A vím, že i příště přistoupím

a přiložím ucho těsně ke zdi,

proto Ti, Martí, nepovím,

že takhle krásně nic mi nezní.