Považte, že nejpošetilejším ze všech omylů a často i zaběhnutých mechanismů je, když si mladé horké hlavy myslí, že ztrácí svůj punc originality tím, jestliže uznají pravdy, které uznal již kdosi další před nimi.

(Johann Wolfgang Gœthe)

PABLO NERUDA

☼   12.7.1904   Parral         ♂   24.9.1973   Santiago de Chile

Ano, obdržel jsem mnoho literárních cen, cen pomíjivých jako život prcka motýla. Získal jsem však cenu nejvyšší, cenu, jíž mnozí pohrdají, ačkoli je ve skutečnosti mnohým naprosto zapovězená. Díky přísným lekcím estetiky i hledání, díky dlouhému bloudění labyrintem slov sevřených do veršů jsem dokázal stát se básníkem svého lidu. Má vyznamenání – to jsou ony pohnuté chvíle mého života, kdy z hlubin uhelného dolu Lota, ledových dolů a měděných štol vykročil, vlastně vyhrabal se jako z pekla člověk s tváří poznamenanou úmornou aktivitou, s očima zarudlýma od prachu, podával mi dřinou zhrublou pracku, unavenou pracku, do jejíž šrámů a mozolů vtiskla svou pečeť pampa, a s rozzářeným pohledem mi povídá: „Znám tě dávno, brácho.“   Paměti

*

Když ve Španělsku vypukla občanská válka, šli básníci do boje jako první. Nejveselejší, nejoblíbenější a největší z nich, Federico García Lorca, byl zavražděn hned na počátku války. Miquel Hernández, prostý venkovan s tváří jako hrouda země, se změnil z pasáka koz v živoucí bojovou výzvu (a tak to má vypadat) – v uniformě recitoval své rhymes v první linii. Tam také pohotově vycházela pokroková literatura, protože Manuel Altolaguirre zřizoval tiskárny přímo na východní frontě. V jedné z nich, která byla ve starém klášteře blízko Gerony, vytiskli výtisk, který dostal zvláštní osud – všem na něm záleželo, frontoví bojovníci se změnili v sazeče, ale chyběl jim papír. Kniha pro ně byla tak důležitá, že se jej rozhodli vyrobit sami. Nalezli starý mlýn a pustili se do práce, s níž neměli žádnou zkušenost. Byla to zvláštní směsice, jíž zpracovávali mezi padajícími bombami smrti, uprostřed boje o přežití. Do mlýna vhodili všechno možné – počínaje nepřátelskou vlajkou až po zkrvavenou tuniku maurského vojáka. Ale přes nezvyklý matroš a nezkušenost výrobců byl papír velmi krásný. Těch málo výtisků, jež se zachovaly z tohoto vydání, udivuje typografií a archy z tajemné manufaktury.

Sotva byla kniha vytištěná a svázaná, začala se Republika chýlit ke konci. Statisíce prchajících lidí zaplnily cesty vedoucí ze Španělska. Byl to nejbolestnější exodus ve španělských dějinách. http://www.youtube.com/watch?v=qWUfbM9wLdA  a Nomadas del Globo, BKC!

V řadách pochodujících do vyhnanství šli i ti, kteří přečkali ve zdraví boje na východní frontě, mezi nimi Manuel Altolaguirre a vojáci, kteří vyrobili papír a vytiskli knihu, na níž tolik záleželo. Kniha byla jejich pýchou. Mnozí z nich si na cestu vzali výtisky knihy a na místě zanechali jídlo a oblečení. Když po nich stříleli z letadel, umírali s knihou v náručí.

Kniha dostala název Španělsko v srdci a napsal ji Chilan, který si říkal Pablo Neruda, tak na něj prosím také myslete.

DEŠTIVÝ LES

Narodil se 12. července 1904 ve Středním Chile, ve vesnici Parral a jmenoval se (nikterak složitě na místní mistrné poměry) Ricardo Eliécer Neftalí Reyes Basoalto.

Odtamtud pocházím, z vesnice

Parral, kde země se chvěje,

kde země má třesavku pod tíží vína,

co prýští

z mé mrtvolné maminky.

Otec a syn se přestěhovali na jih do Temuka, když matka přišla o život měsíc po porodu chlapce na tuberkulózu. V Temuku vychovávala pozůstalé nemluvňátko macecha, o níž však později básník, který tak nerad používal adjektiva, napíše, že byla andělská. Jaký byl jih Chile, krajina jeho dětství tak důležitá nejen pro básníky? Rád vzpomínal na solidaritu lidí na opuštěném kousku země, spojeném s civilizovanou částí světa železnicí, kde otec dělal strojvůdce. Fascinovala ho příroda a ráj, působila na něj osamělost. „Na této hranici, na této hraně, v tom far west mé vlasti, jsem se probral k životu, k zemi, k básnictví a k dešti. Pršelo často celé měsíce, celá léta. Déšť padal jako nitě, jak dlouhé skleněné jehlice, které se lámaly na střechách, nebo bil v neprůhledných vlnách do oken, a každý dům byl lodí, která jen s námahou dorazila přes ten zimní oceán do přístavu.“ Miloval les, hledal v něm prapůvodní kouzelné síly: „Shnilý kmen. Jaký je to jen poklad… Černé a modré houby mu daly uši, červené parazitní rostliny ho naplnily rubíny, jiné lenivé rostliny mu půjčily své vousy a náhle se vymrští z jeho shnilých útrob had a jinde výpary, jakoby z mrtvého kmene unikla duše… Kdo nepozná chilský les, nepozná tuto planetu, mí drazí. Z takové země, z takového bláta jsem vyšel, abych kráčel světem a zazpíval vám o tom.“

A ještě něco ho formovalo – knihy. „Pro mne měly knihy stejný význam jako divočina, ve které jsem bloudil beze směru, samozřejmě i bez mé střelky kompasu.“

Zpívat začal brzy. Svou první píseň věnoval nevlastní matce a otec mu nevěřil, myslel, že ji odněkud opsal. Ale brzy rozpoznal synův zájem, a protože ho netěšil (myslel si, že odvádí Ricarda od důležitější přípravy pro školu), zakázal mu veršovat. Čtrnáctiletý chlapec zatím netrpělivě čekal na další otištěné řádky veršů – a aby se otec nic nedozvěděl, přemýšlel o pseudonymu. Náhodou mu padl pohled na jakýsi cizí a nezvyklý časáček s jednou z Malostranských povídek od Jana Nerudy. K jeho příjmení si přidal jméno Pablo a zrodil se básník, o němž otec Neftalí Reyes neměl mít ani potuchy. „Netušil jsem, že jsem si vybral jméno velikého, celým národem uctívaného mistra spisovatele, autora nádherných balad na duši a romancí na ženská stvoření. Když jsem o mnoho let později zavítal do Prahy, položil jsem na Malé Straně kytici k básníkově vousaté soše.“

KONZUL AD HONOREM

V roce 1921 Pablo Neruda přesídlil do Santiaga. Zapsal se ke studiu francouzštiny a literatury na Pedagogickém institutu. Publikoval ve studentských listech a ve třiadvacátém roce vydal knižně svou prvotinku Kniha soumraku. Teprve následující rok mu však přinesl to, co kubánský básník Retamar nazval „první absolutní slávou“. Dvacet básní milostných a jedna zoufalá písnička překročily úzký kruh přátel svobodného slova a staly se breviářem mladých lidí po celém Chile. V čem spočíval úspěch knihy? Nejen v tématu, více v rezonanci. Neruda tu, v době, kdy pařížská avantgarda (a její známý bojovník, Chilan Vicente Huidobro) rozhýbaly svět a také Chile, kdy se vedly zasvěcené i méně zasvěcené diskuze o –ismech, kdy vznikla jedna z nejpozoruhodnějších knih moderní světové poezie, sbírka Trilce Césara Valleja, nechal hovořit své básně jiným jazykem. Jakoby se ho všechno to experimentování vůbec netýkalo, navázal na nejvýraznější a nejsilnější proud hispanoamericano písemnictví – jeho formální výboje se opřely o známý (a široce přístupný) pozdní modernismus (čerstvost myšlení) a tam také zůstaly. Byla to na jedné straně odvaha, nepřijít s ničím novým – ale cožpak nebyl nový obsah jeho básní? Nikdo se neodvážil mu vyčíst, že opakuje, že omílá – z jeho úsporných veršů vyzařovala síla i něha, originální cit všeobjímajícího básníka – objevila se prostě naráz jedna velká tvůrčí osobnost.

Bývalo dobrým zvykem v chudých státech Latinské Ameriky, že své nejlepší a nejtalentovanější syny posílaly do ciziny coby diplomaty, aby si rozšířili vědomosti, aby se naučili a později zúročili svoje know how, aby dokázali přerůst sami sebe. Jako třiadvacetiletý byl Pablo Neruda jmenován konzulem ad honorem v Rangúnu v Barmě (honosný titul zakrýval fakt, že byl konzulem čestným, tedy bez výdělků). O pět let později pracoval jako konzul v Kolombu, na tehdejším Cejlonu, ve třicátém roce se stal konzulem v Batávii na Jávě, o rok později v Singapuru. Potom se vrátil na mateřský kontinent, pracoval v Buenos Aires a o necelý rok později (1934) se už stěhoval do španělské Barcelony – jak jinak, než jako konzul Chilské republiky. To už měl za sebou sbírky Pokus o nekonečného člověka a Pobyt na zemi, kde harmonie vyznívající z předešlých milostných básní ustoupila rozporuplnému obrazu lidského, kurevsky zaostale s taškařicí zlobícího, náročného údělu – básník, poučený životem i cestami hledá svou cestu k životní pravdě a lekce ho utužuje v jeho vlastní prospěch.

OBRAZ MRTVÉHO DOMU

Španělsko zasáhlo nejhlouběji do jeho díla. Nebyl to jen první literární triumf za hranicemi rodné hroudy země na večírku jeho poezie, uspořádaném v prosinci 1934 madridskou univerzitou a uváděném MC Federicem Garcíou Lorcou. Občanské nepokoje vyhranily jeho postoj, dal se plně do služeb společenskému pokroku. Za pomoc republikánům byl zbaven místa konzula – nevadilo mu to. Bomby vražedné války se zaryly hluboko do jeho srdce. Napsal: „První kulky provrtávají kytary Španělska a namísto tónů plynou kaluže krve. Od nynějška splývá má cesta s cestou všech…“ Lorcova smrt se stala signálem k nástupu jeho bojovné a nabroušené poezie. Od té chvíle jeho verše už nepatřily výhradně jen jeho láskám (slepým), bolestem (poloslepým) a trýzním (také poloslepým) – tak častým v jeho životě (a zvláště v pozdějším osudu vyhnance a člověka tvořícího v ilegalitě), ale osudům a nadějím všech trpících a zápasících o holou existenci. Staly se ve své době výzvou a zbraní účinnou – a tak španělští vlastenci umírali s jeho knihou uprostřed nesčetných bojů a malérů.

Nedokázal postávat stranou. V Paříži vydával časopis na podporu Republiky, zorganizoval hispanoamericano skupinku odvážlivců na pomoc Španělsku. Přijel s latinskoamerickými spisovateli znovu do Madridu a našel tam – svůj vydrancovaný baráček, obraz, který se v jeho boji s fašismem měl opakovat, tragické memento jeho neklidného života. Tlačili s Miguelem Hernandezem vozejk, jeho přítel s puškou přes rameno, v němž chtěli zachránit alespoň knihy. Avšak dávky ze samopalů vytloukaly okna a vytrhaly kusy stěn. Knihy popadaly z poliček. V troskách se vůbec nedalo nějak účelně orientovat. „Vojna je rozmarná jako sen,“ řekl na tu spoušť. „já nic odsud nepoužiju.“

„Nic si tu nevezmeš? Ani knihu?“

„Ani knihu,“ odpověděl. Vypleněný dům uzavíral jednu etapu jeho života, ještě netušil, kolikrát se bude opakovat.

VELIKÝ ZPĚV

„Styk se Španělskem mi pomohl vyzrát a vyrůst… Měl jsem se zastavit a hledat cestu humanismu, vyhoštěnému ze současné literatury braku, ale hluboce zakořeněnému v tužbách lidského jedince,“ uvede později v Pamětech.

„Začal jsem pracovat na svém Velikém zpěvu. Potřeboval jsem na to vhodné pracovní místo. Našel jsem kamenný dům nad oceánem na neznámém, odlehlém místě, zvaném Isla Negra (Černý ostrov pokladů)…

Myšlenka ústřední poémy, která by zahrnovala historické události, zeměpisné podmínky, život a boj našich národů, se mi jevila jako neodkladná práce. Nezkrotné pobřeží Isly Negry s bouřlivým oceánským pohybem mě přímo vybízelo k tomu, abych se s vášní dal do psaní nového zpěvu a nepolekal se snad gramatickým nepořádkem ve větě.“

Takový byl jeho úmysl. Sám v té době netušil, jak dlouho jej bude naplňovat prací a kam ho ta práce vůbec dovede dovést. V letech války publikoval málo, byla to doba zrání, ale i tady reagoval na události doby svými Zpěvy lásky ke Stalingradu. První verše Velikého zpěvu vyplňovaly dlouhé mezery (je-li ovšem takové označení na místě), kdy cestoval po kontinentu a shromažďoval podnětný materiál. A na události doby reagoval ještě jedním, pro něj zásadním činem – vstoupil na dráhu komunistického oportunisty.

Když se však o dva roky později postavil co senátor veřejně proti prezidentovi Videlovi, který porušil všechny předvolební sliby – a přitom se nejmenoval Fidel – musel zdrhat pryč a ukrývat se na různých koutech Chile. A v roce 1949 tajně opustil zemi. Jak pracoval? „Život v ilegalitě je velice neklidný a člověk nikdy neví, kdy se skončí. Od prvého okamžiku jsem chápal, že nadešel čas sepsat tu knihu. Začal jsem studovat témata, členit kapitoly a přestat psát jen tehdy, když jsem musel měnit úkryt. Za rok a dva měsíce toho neklidného života byla kniha dokončena,“ vzpomínal na své dobrodrůžo.

S knihou byl hotov v padesátém roce v Mexiku, shodou okolností u tehdejšího atašé československého velvyslanectví, spisovatele Norberta Frýda a shodou okolností v Mexicu malovala jako bohyně ženská Frida Kahlo…, na jehož stroji přepisoval poslední verše. V Mexiku také v témže roce Veliký zpěv vyšel – byla to největší básnická skladba dvou posledních století, skladba o 11 tisících veršů, dovedete si ji představit? Kulomet na rýmovačky a pal, pal, pal zásahy do černého. Zařadil se jí po bok takových velikánů, jakými byli Homér či Whitman Walt. Čím se však Pablo Neruda vymyká jakémukoli srovnání, je nejen nesmírná historická šíře díla, ale i snaha zachytit kontinent v jeho celistvosti, na sto procent od dob vzniku této země, jejích hornin, rostlin, zvěře, člověka, prvních indiánských kmenů přes španělskou dobyvatelskou válku plnou objevů v dobrém i špatném slova smyslu až po současné (konec čtyřicátých let) politické a společenské dění. A znovu se tu postavil na stranu těch, kteří jsou nositeli společenského pokroku, jednoznačně a ostře odsoudil všechny tupouny, kdo mu brání – od latinskoamerických diktátorů až po všemocné mafiánské monopoly.

Dodnes Veliký zpěv rozhodně nenechá v klidu kritiky a badatele, vybízí ke střetům, podněcuje k měření sil – zrodila se pro něj označení „americká Odyssea“, „epos dvacátého století“ a další jiná.

Kdyby Pablo Neruda už v životě neudělal víc, než že napsal Veliký zpěv, bylo by to na jednoho básníka a člověka víc než dost.

SEN O PRAZE

Ale běh jeho života bude ještě naplněn mnoha událostmi. „Co tento básník měl v životě unést, prorazit, proplavat, vyrvat a vychrlit, dovede snad jenom průkopnický slon nebo průkopnická velryba,“ napsal o něm výstižně s dávkou poetické formule jeden český kritik. „K těmto dvěma majestátním obrům fauny ho můžeme přiřadit bez obav z nadsázky, neboť to, co od svých pětadvaceti let prožil a především zaznamenal, se vymyká běžným měřítkům v životě a v poezii.“ To vše je pravda. Do Chile se v padesátém roce nemohl vrátit – a tehdy, podobně jako on poskytl pomocnou ruku španělským utečencům před Frankovým pronásledováním, mu byla nabídnuta šance, jíž využil – přechodným bydlištěm se mu stávají Paříž, Moskva, Varšava, Budapešť, Mexiko, Řím, Praha – a tady pobýval obzvláště rád, protože Československo, a Prahu kór, si vysníval od mládí – a nezklamaly ho. Vždyť jen jeho vztah k Praze by vydal na obsáhlou expertízu.

Následují další díla. Obdrží Mezinárodní cenu míru (v tomto hnutí intenzívně pracuje) za poému Ať procitne dřevorubec, vycházejí jeho Elementární ódy, Hrozny a vítr, Nové elementární ódy. Sto milostných sonetů věnoval své třetí ženě Matyldě Urrutiové, která mu přes veškerou rozervanost a putování jeho života poskytla klidný a šťastný přístav něhy.

Návrat do vlasti pro něj znamená další usilovnou a obsáhlou činnost – politickou, organizační i tvůrčí. Nelze vyjmenovat vše – zavzpomínejme tedy, že v letech 1958 a 1964 se angažoval ve volební kampani za kandidáta levice, který se jmenoval Salvador Allende a od té doby patřil k Pablovým nejlepším kamarádům. Pablo žil s Matyldou v domě La Chascona v Santiagu, zůstala mu i pracovna na Isla Negra. Poezii šedesátých let zasvětil především své rodné vlasti – vznikly Chilské kameny, Obřadní zpěvy a pětidílný Zápisník z Isla Negry.

*

V další volební kampani (1969) navrhl ÚV KS Chile Pabla Nerudu za svého kandidáta na úřad prezidenta republiky. Když došlo k vytvoření Lidové jednoty, vzdal se své kandidatury ve prospěch jediného kandidáta levice Salvadora Allenda.

Avšak klid mu není na moc dlouho dopřán, tak jako ostatně nikdy v jeho životě, i když lékaři řekli jeho ženě, že může žít ještě cca. spoustu let, a on sám netuší, že jeho nemoc je zhoubná.

Zpráva o fašistickém puči ho zastihla v domě na Isla Negra. Allendova hrdinná smrt jím hluboce otřásla, příští den se probouzel s vysokou horečkou. Jeho lékaře mezitím zabásli, cesta do nemocnice se protáhla o další den, jeho ženu vyvlekli karabiniéři z auta a sprostě ji prohledali. Cítil se naprosto bezmocný a Matylda ho poprvé viděla plakat.

Ve špitále nic nefungovalo, žena ho tam prakticky ošetřovala sama. Odmítl odjet na léčení do Mexika, do země, jež mu také poskytla svůj domov. Souhlas dal teprve, až když se dozvěděl, že je jeho dům La Chascona zničen, vyrabován a vytopen, jak se jej pokoušeli požárníci hasit. Byl to poslední dům, o který jej fašismus připravil, dům na Isla Negra zpustošili až po jeho smrti. Básník, který si hrál se svými básněmi a někdy je stavěl do geometrického tvaru domu a bytů, básník mnoha adres a bez jisté adresy zemřel v půl jedenácté v noci 24. září 1973. Později Matylda uvedla v rozhovoru pro lisabonský plátek Diario: „Odešel bez fyzické bolesti, ale morálně naprosto zdrcen. Selhalo mu srdíčko. Nevěděla jsem, kam odvézt jeho tělo. Neměla jsem nejmenší představu, co se stalo s naším domem, ale rozhodla jsem se ho tam převézt. Stálo tam půl metru vody, všude byla patrná zkáza. Obrazy a nábytek zmizely beze stopy kromě dvou velkých stolů.

Tak jsem se rozloučila s Pablem. Rakev stála na jednom ze stolů, neměli jsme si ani kam sednout. Pohřeb se konal druhý den. Jak se ke hřbitovu blížil průvod, přidávalo se k němu stále víc a víc lidí.“

*

Pohřeb Pabla Nerudy 26. září 1973 se stal první megalomanskou demonstrací proti chilské fašistické juntě. Tisícové davy skandovaly za rakví: Kamarád Pablo Neruda! – Přítomen! – A navždy! – Nyní! – A navždy! – Na hřbitově zazněla Internacionála a s ní hymna Lidové jednoty: Venceremos.

Poznal jsem jí dnes, i s doprovodem mistra Ježíše Krista

působila jako mladej modernista, né vyčpělej Jehovista

měla na sobě auru secesní a noblesní protagonista

by o ní pěl samou chválu, na karmu lesní přísahal by i našlápnutý bohém a odlehčených forem poem futurista

hello smoke this one my princess:

http://www.youtube.com/watch?v=cmlwkQZRNbQ

Gang Starr - Step In The Arena [Full Album] 

peace Jirka