Když ztrácíš básnické střevo vlivem kolize na ulici nadechni se rozteklého laku na svých pažích Odmocni nemocné dlaně olízni jeho prsty třeba chytneš žloutenku Neboj, tvoje játra jsou stejně po smrti (opět jeho vlivem) Noříš se do opičího stavu zapomnění Trochu z tebe táhne hořkosladká vůně pach zdánlivého neznáma nazýváš to opojením a když záhy odmítáš vládu nad tělem svádíš to na svou blízkou
Víš, už to nevnímám jsi příliš daleko i blízko Všechno je relativní A moje hlava je ztracená moje srdce je prostitutkou jen pro jednoho zákazníka
Tebe i když se prodávám zadarmo odmítáš Nevnímáme se na stejných vlnách jak dřív Obávám se tvých očí Protože vidím, co jsi ze mě udělal nelíbí se mi to jsem tak slabá (s tebou) silně odmítavá chladná Už jsi zmizel v mračnu bojechtivé bouřky Nehraj si na blesky Tvoje zář je příliš silná
Oslepnu! Nech se ovlivnit zavinutými dlaněmi přerývavě dýchající něhy Radši mě zabij
Hned teď Ten jed je totiž bolestivou složkou Škrtí mě v bezesných nocích (každé ráno) a zpěv ptáků..
Ano, moc brzy moc pozdě Už tomu rozumím (nejsem již rozvláčně ospalá) Tvoje rameno se vytratilo o patro níž se zavěšeným sebeovládáním (Pořád mi něco kradeš!) Víš, docela mi chybí co kdyby ses odvážil... Vrátit mi aspoň sebeúctu?
Díky (a pravděpodobně i sbohem)
|