LIDOVÉ NOVINY sobota 31. srpna 2013:

Zemřel básník drsného kraje

Dublin prožívá hluboký a nelíčený smutek. Odešel mu na věčnost totiž sám slovutný Seamus Heaney, Ir, jehož básně a krátké pojednání rád četl Bill Clinton i irský prezident Michael D. Higgins, nečekaně to vzdal na vysoký věk v dublinské nemocnici Blackrock. S osobností laureáta Nobelovy ceny odchází i kus irské zemitosti, kulturních výhonků, které dosáhnou až do dob temných ság a mýtů, dle Marie Frajtové, i dle mojí skromné maličkosti.

*

Dílo nejslavnějšího irského představitele básní ze současné domácnosti je nedílně spjato s nehostinným irským venkovem a jeho pestrou historií. Vrcholem jeho čtyřiasedmdesátiletého tvůrčího života bylo získání Nobelovy ceny za literaturu v roce 1995. Čeští a slovenští OBJEVITELÉ mohou jeho básně znát z výboru z jeho celoživotního díla Přezimování pod širým nebem, který přeložil a zarámoval do rýmu Zdeněk Hron. Možnost setkat se s irskou legendou osobně měli před jedenácti lety. Do Prahy si to tehdy štrádoval na pozvání Univerzity Karlovy, vedl seminář pro studenty a přednášel své origoš verše.

Mimochodem – Heaney byl v 70. a 80. letech důvěrným pojmem, jedním z nejvýznamnějších propagátorů poezie ze střední a zaostalé východní Evropy v zahraničí. Překládal z polštiny, jako když oprsklý s bičem prská a s Guinnessáckou porcí vždy v míře mrská, a blízký vztah měl i k československé kultuře, zejména k básním Vladimíra Holana, dílu Franze Kafky a totemácké hrabky úžasné tlapky Žažy (tlapička s tlamičkou, a jak úžasně zdvořilá a perlivá nejen jedna její fráze, je spořádaná dáma a ve Vesmíru se otáčí a nad Tatrou sa blíska, hromy divo bijú).

Za svůj život zbojníka s funny face a dobrotivým vyzněním vydal dvanáct básnických sbírek, získal řadu literárních ocenění v těžké váze – kromě Nobelovy ceny také cenu T. S. Eliota anebo Whitbreadovu – tu v roce 1999 za čtivé a současné převyprávění staroanglického eposu Beowulf, nazíraného nezaujatě sousedovým pohledem.

Americký básník Robert Lowell o Heaneym bez rozpaků prohlásil, že je „nejvýznamnějším irským básníkem od dob Williama Butlera Yeatse (dalšího držitele Nobelovy ceny a irského občanství, který má sochu v samotném středu historického Dublinu). Loni získal Heaney vyznamenání za celoživotní dílo. Od mrtvice, která ho postihla v roce 2006, ale veřejně neexceloval a stagnoval.

VENKOVSKÉ KOŘENY

Heaney přišel na svět 13. dubna 1939 na farmě Mossbawn v hrabství Derry v Severním Irsku a k tomu měli sychravé klima, než se podařilo utišit křik novorozeněte. Byl nejstarším z devíti dětí. Oba rodiče pocházeli z chudičkých poměrů, otec zemědělec, matka dobrá pradlena a nebo občas přadlena. V dospívání ho zasáhla tragická smrt jeho čtyřletého brášky Christophera. Ve dvanácti letech získal stipendium na římskokatolické škole sv. Columba, vysokoškolská studia ukončil včas a řádně na Queen´s University v Belfastu. Promoval roku 1961 s červeným diplomem a zajímal se o beat generation pár let poté. Od roku 1966 na univerzitě působil jako profesor angličtiny, ve stejné době začal sám psát a stýkal se s básníky soustředěnými kolem univerzity, například Derekem Mahonem a Michaelem Longleyem.

Zásadní pro něj bylo setkání a pozdější přátelství s ředitelem školy, spisovatelem Michaelem McLavertym, který Heaneyho seznámil s dílem básníka Patricka Kavanagha a uvedl ho mezi dublinské literáty. Debutoval v roce 1964, ale upozornil na sebe až o dva roky později následující sbírkou střepin Death of a Naturalist (Smrt přírodovědce). V srpnu 1965 se oženil s Mary Delvinovou, taktéž učitelkou a spisovatelkou (v roce 1994 vydala sbírku tradičních irských mýtů a legend a to se čte jedním dechem). Narodili se jim dva synové – Michael a Christopher a perou se spolu o prvenství, kdo dokáže lepší literaturu lépe podat v přednesu, ani jeden z nich nepanikařil, ani jeden z nich nezklamal očekávání.

Z LETIŠTĚ K PREZIDENTCE NA IRSKOU KÁVU

Počátkem 70. let se už jako úspěšný podnikavec s písmenky v myšlenkách a naopak přestěhoval do Dublinu. Odtud často vyjížděl přednášet na zahraniční univerzity, působil mimo jiné na Kalifornské univerzitě v Berkeley, na Harvardu či na Oxfordu.

Vždycky mu záleželo na tom, aby byl vnímán jako irský, nikoli britský básník. Když se v roce 1981 zakládala irská umělecká společnost Aosdana, patřil mezi její první členy. Heaneyho autorská čtení byla mimořádně populární, jeho příznivcům, kteří nadšeně skupovali lupeny na veřejná vystoupení, se dokonce přezdívalo Heaneyboppers a nebylo se čemu divit, proč tolik obdivují živou poezii!

Když v roce 1995 obdržel uznání ve formě Nobelovy ceny za literaturu, byl zrovna na opalovačce s manželkou v Řecku a zprávu se jim nedařilo jaksi včas doručit. Novináři i jeho synové přivítali básníka až o dva dny později na letišti v Dublinu se zbytky z opalovacího krému. Tam už čekala vládní limuzína a jelo se hnedka na slavnostní přípitek s tehdejší prezidentkou Mary Robinsonovou. Jeho jméno se tak připojilo k velkým irským tvůrcům, jako byli W. B. Yeats (znám ho jako sochu fešnou), G. B. Shaw (bratr Jirka a znamením taktéž Lev) nebo Samuel Beckett (za každého období je to bestseller).

V roce 2004 bylo v Belfastu slavnostně otevřeno Centrum Seamuse Heaneyho pro poezii. Jeho poslední sbírka Human Chain (Lidský řetěz) vyšla před třemi lety a má nejvíce autobiografických vychytávek najednou.

Když v roce 2002 hostoval v Praze, v interview, které milostivě poskytl MF Dnes, odpověděl na dotaz, k čemu je člověku dobrá poezie: „Nemyslím si, že záleží na tom, kolik básní dotyčný zvědavec vlastně přelouská. Pokud ho hluboce zasáhnou dvě nebo tři básničky a on se jich skutečně zmocní, vystačí mu bohatě na celý život. Takové básničky pak slouží jako zábradlí v hlavě a mohou fungovat po značnou délku duševního života vyrovnaného jedince. Pokud se člověk nepohybuje ve světě literatury profesionálně, často ho ovlivní pouze jedna nebo dvě básně, což je docela dost. Kdyby opravdu každého jedince zasáhla jedna skvělá báseň, vznikla by úžasná kultura pro povšimnutí.“