FRANTIŠEK KŘIŽÍK

☼    8.7.1847   PLÁNICE U KLATOV      ♂   22.1.1941  STÁDLEC U TÁBORA, tamtéž dorazil fašismus

Dunící vlaková souprava vjíždí do kolejnice města, přichází noc. Píše se rok 1937. Návěstí svítí do tmy. Z okna vagónu hledí stařec. Vlak křižuje město, přesněji sta tisíce světel. Jakmile zastaví, spěchá cestující, kterého všechny noviny označují českým Edisonem (ačkoliv si tak nepřál být nazýván) do budovy rozhlasu na Vinohradské 12. Za okny svítí vánoční stromky. Je Štědrý den. František Křižík usedá před majk, aby pronesl VAROVNÉ poselství vědcům celé planety: „Chci dnes pronést k vám, k lidem dobré vůle, poselství opravdové víry v mír. Profesore Einsteine, jsme si tak vzdáleni, a přece tak intuitivně blízcí. Věřím, že věda může sblížit všechny lidi i národy. Věřím ve šťastnou budoucnost světa. Lidstvo nakonec musí pochopit, že si je povinno úctou a láskou.“

*

„Moje dětství bylo spokojené a šťastné,“ napsal František Křižík jednou. Jeho otec byl chudý, chromý švec v pošumavské Plánici a maminka posluhovala na panském. Chlapec se jim narodil roku 1847, tedy ve stejném roce jako za velkou louží Edison a v Rusku zase Jabločkov. Na zkušenou se vydal do Prahy. „Vyrazili jsme s mamkou z Klatov pěšky, cesta nám trvala tři dny. Když už jsme v Praze zahýbali z Malého rynku, potkali jsme známou, která tu měla oblíbeného pekaře. Nabídla se, že mě přijmou jako učedníka. Vytrhl jsem se mamince a pelášil pryč na Staromák, maminka honem za mnou, pekařka se zatím ztratila neznámo kde. Tak jsem se nestal pekařem.“ V Praze se dal zapsat na malostranskou reálku. Studium vůbec neměl snadné.

„Ve Sládkovic kuchyni, u nichž jsem za nocleh vyučoval jejich sexy dcery Růženu, Božku a Gabrielu, byla služčina postel, kde jsem měl přes den uložen i svůj slamník. Večer jsem jej shodil pod stůl v dílně a připravil si lůžko, jak si kdo ustele, tak si lehne.“ Křižík se však mohl vzdělávat, jen když měl mistr rozsvíceno. Ale ten pacholek ustavičně šetřil a nesvítil. Takže hned v prvním roce rupnul z němčiny do nižšího ročníku. Byl moc rád, protože tímto mohl přestoupit na českou reálku v Panské ulici. „Vlastně jsem nikdy zas tak poctivě nestudoval. Aby mě pustili k maturitě, katecheta mi dal černé šaty. Ale stejně jsem tam nešel. Ne snad, že bych se bál, ale neměl jsem na taxu. Proto mě přijali na techniku pouze jako mimořádného posluchače. Elektrotechniku odbyl profesůrek Zenger jen dvěma hodinami.“ O dalším osudu Františka Křižíka rozhodla železnice. Začal na ní v podstatě jako opravář porouchaných telegrafních vedení. Střídal různé štace. Olomouc, Brno, Krnov, až se konečně dostal do Plzně, juchů. Je zajímavé, že u telegrafů začínal Jabločkov, od telegrafu nastoupil svou dráhu Edison a v roce 1873 získal u telegrafu c. k. železnice plzeňské zaměstnání také nadějný Křižík. Jeho prvním vynálezem bylo návěstidlo proti srážkám vlaků.

*

Elektřina svítí v té době pouze v Paříži. Na pařížské Světové výstavě v roce 1878 svítí poprvé Jabločkov se svou elektrickou svíčkou. Pařížané jsou oslněni: Vile la lumière russe! Ať žije dlouho ruské světlo. Večer září svíčky Jabločkova na Avenue de l´Opéra. Lidé nejdou poprvé na operu, raději sledují okamžiky světelného divadla. Mezi obdivovateli je i František Křižík, na to vemte jed. I když dokáže svítit Jabločkov se svými obloukovkami pouze pětačtyřicet minut, je to světový rekord!

*

V roce 1881 se opět koná velká mezinárodní výstava v Paříži. Míří sem vedle Gustava Eiffela všichni kouzelníci s elektřinou. Rok předtím vynalezl František Křižík svou diferenciální obloukovku. Do Paříže přijíždí Graham Bell s telefonem, Werner Siemens s dynamem simulantské licoměrné simultánní věrnosti, přes oceán se plaví čaroděj dobroděj se svým světlem, Thomas Alva Edison. Mezi hosty je také náš Křižík.

Sto géniů přijelo, padesát dovezlo zdokonalenou obloukovou lampu, jeden žárovku. Slavná porota zasedala v čele s dosavadním králem světla Jabločkovem a zkoumá, obhlíží a testuje tisíce rozžehnutých blikátek, světýlek a majáků. Nakonec mezinárodní jury uděluje zlatou placku Františku Křižíkovi. Jeho obloukovka pak svítí na nejčestnějším místě, na hlavním schodišti. Proč nepřiznat, že ještě vyšší cenu obdržel za svou žárovku Edison, když to bylo oprávněné. Ale souboj mezi obloukovkou a žárovkou trval dalších dvacet let. Po tu dobu Křižíkovy lampy zvané Plzeňské svítí ve všech světadílech. Když se tenkrát řeklo ve světě Plzeňské, byl to více pojem pro světlo než pro pivko v kelímku.

Křižík se vrátil z Paříže, položil zlatou medaili mamince na štokrle a opět usedl k telegrafu. Brzy dostal následující raport z Norimberku: „Firma Schuckert je ochotna ihned zakoupit váš patent. Kývneme si?“

„Rád bych,“ odpovídá, „vyráběl své lampy sám.“ Také Fabius Henrion z Francie nabízí za patentová práva majlant. Akciová společnost v Londýně chce do výroby Křižíkových obloukovek vložit zpočátku dvě stě tisíc liber! Na to by se nezmohl ani jeden David Guetta, no považte! Mezitím však vynálezce dostává první českou zakázku: „Objednávám, pane Křižíku, pro svou fabriku jednu elektrickou lucernu pod podmínkou, že spotřeba uhlíků nebude činit víc než deset krejcárků…“ Proto byl Křižík nucen po čase napsat: „V českých zemích si vyhrazuji výrobu svých obloukovek navždy pro sebe. Pro cizinu jsem nucen svůj patent prodat.“

Z Berlína přichází protivná nevlídná zvěst: „Žaluji vás, Herr Křižík, pro zneužití mého patentu.“ Podepsán Werner Siemens, licoměrník a lhář. V Německu se nechtěli s českým světlem tak snadno smířit. Propukají soudní třenice a spory. Komu tedy přiřknout prvenství? První kolo Křižík prohrál. Ale nedal se zahanbit, nezalekl se výsledku, žádá nové a tedy přesnější přešetření. Nakonec si prostý český nádražáček ukládá jako učitel a mistr do šuplíku rozsudek: „Německý patentní úřad zamítl ve druhé stolici žalobu firmy Siemens und Halske a uděluje vám, pane Křižíku, k 15. aprílu 1882 samostatný říšskoněmecký patent číslo 16297 s dodatečnou platností.“

Plzeňské světlo nešlo tak rychle uhasit nebo potopit. Jan Neruda to nejlépe vystihl, když napsal: „Nejplatnějším důkazem praktické ceny Plzeňky je to, že i ti kramářští Angličané utvořili zvláštní společnost s kapitálem tří miliónů zlatých, aby zužitkovali Křižíkův vynález na celém světě a nakládali s ním tedy rozvážně jako s odměnou ze zisku.“

Ještě jednu depeši je třeba ocitovat: „Electric Light Company odkupuje, pane Křižíku, vaše právo pro západní polokouli za tři sta deset tisíc zlatých na ruku.“

*

Jen do Čech se elektřina zavádí pomalu jak Buty do hitparády. Osmnáctého srpna 1881 František Křižík poprvé představil svou obloukovku v plzeňském divadle. Zářila na jevišti jako sluníčko.

Když se v Praze stavělo po požáru nové Národní divadlo (národ sobě), utvořil se mančaft, který vypsal konkurs na elektrické osvětlení. Přihlásili se dva soupeři, Commanditgesellschaft für angewandte Elektrizität Brückner und Ross a František Křižík osobně. Němec Brückner zastupoval v kraji Američana Edisona, Křižík český přístup k práci.

„Považoval jsem za samozřejmost, že to může provést jen Čech, kdo jiný? Ta práce by mi dělala největší čest. Oznámil jsem, že se zříkám patentních honorářů. Moje nabídka však přivedla panstvo do značných rozpaků.“

Do Plzně přijíždí za Křižíkem dva vyjednavači: inženýr Krost z pražských plynáren a velkoobchodník Nesvadba.

„Měl jsem s pány dlouhou rozmluvu. Nerozuměl jsem, co chtějí, až se nakonec přiznali. Ihned mi nabízeli provize. Ale za co? Žádali, abych celému zařízení dal před lidmi jen své české jméno. Ve skutečnosti to udělá Brückner, nedůstojný švindl s prací, chápete?“

To bylo pro Františka Křižíka naprosto nepřijatelné, nehorázné, pokořující! Oba vyjednavači se nechtěli nechat odbýt, celý den domlouvali a žadonili. Marně. Brzy potom napsal Křižík do Prahy, že svou nabídku bere zpět. Odpovědným pánům tím spadl kámen ze srdce. Františku Křižíkovi bohužel skončil sen, že světlo v Národním divadle zažehne on, první český elektrotechnik par excellence. Nakonec se však přece jen dočkal. Uprostřed prvního slavnostního představení jim selhala dynama. Musel je opravit a pak nad světly v Národním divadle bděl po celých 30 let.

*

František Křižík však nesvítil výhradně jen lidem na ulicích, v roce 1891 postavil také první elektrickou tramvajku a vozil v ní Pražany z Letné z vršku na výstaviště a později i jinam. Majitel pražské koňky přemoudřelý Belgičan Ottlet, který měl koncesi pro Prahu, mu za to vypověděl konflikt, nechtěl ho s tramvají pustit přes pražské hradby. Když je překročil, hnal ho, až ho dohnal před soud. Na lavici obžalovaných usedl Křižík s elektřinou a Belgičan s koňským potahem. Slavný tribunál nakonec elektřinu osvobodil a do Prahy ji nechal po moderním zvyku vjet.

Křižík chtěl konkurovat i Fordovi v JůEsEj. Postavil sice jen tři fára, ale na elektřinu, aby lidem neztěžoval vzduch a plíce. Celá Praha byla svědkem, že byl první, který s tímto motorem vyjel Nerudovkou u Sísů až na Hradčany (nechtějte vědět, kdo je tam sídelním pánem).

Chtěl, aby elektřina vysvobozovala a sloužila i na venkově. Aby mu uvěřili, přijel za sedláky s elektrickou mlátičkou. Snad nejvíce předhonil dobu svými elektrickými lokomotivami. S napětím 500 voltů začal skromně mazácky na trati Praha–Zbraslav. Více se osmělil mezi Táborem a Bechyní. „Bez kuráže se nic nedokáže, opakuji, že nic. 1400 voltů!“ V historii elektrických drah to byl první případ tak vysokého napětí stejnoměrného proudu. Přijel dokonce táborský kněz a zažehnal do kopřiv nebezpečí polní mší na peróně. Ale Křižíkovi to opět nestačilo. Přihlásil svou lokomotivu k soutěžení do Vídně.

„Varujeme vás, pane Křižíku,“ píše narychlo do Evropy M. G. Lemme, direktor z Westinghouse Company v USA.

„3000 voltů!“ opáčí na to Křižík. To bylo do té doby ve světě neslýchané maximum.

Koncem 19. století se elektřina velmi rozmohla. Kdo bude jejím věrozvěstem? Americké a německé koncerny, General Electric nebo Siemensova podnikavá parta? Nakonec se průmysloví titáni spojili a uchvátili výrobu ve všech zemích a naráz. Jen do Čech se nedostali, zastavil je František Křižík. Elektřinu jsme si vyráběli sami. Křižík vybavil zařízením sto třicet elektráren. A vůbec mu bylo lhostejné, že na nich vždy více tratil, než vydělal. Stejně prodělával na tramvajích, na elektrických mlátičkách i lokomotivách. Křižík je miloval jako frajer, ale český národ se je od něho zatím zdráhal přijmout, protože takový byl tehdy český národ.

Své poslední, ničím nezkalené triumfální vítězství slavil František Křižík na Jubilejní výstavě v roce 1891. Osvítil ji svými lampami a poháněl ji svými elektrickými motory, ale především hyper–elánem. Večer vrhal reflektorem z výstavní věže jako z majáku signál světelného proudu po celých středních Čechách, pak sestoupil dolů a spustil svou nezapomenutelnou fontánu. Ani Řím s fontánou di Trevi nekonkuruje prý dostatečně. Voda hučí, lidé šumí a nadšeně čumí – pak vše utichne a Křižík spouští další gejzír, přehlídku světel, sto čarovných barev se míhá, prolíná, třpytí a ještě tančí. Desetitisíce Čechů zpívají svorně Kde domov můj.

*

Končí rok 1913. „Bankovní úvěr,“ píše Křižík, „pohltil veškerý můj možný zisk.“ Už je po krk v dluzích, tentokrát u Pražské úvěrní konsolidační banky, kterou vede Matěj Blecha, prapředek víte koho? Já nevím, tak jestli nějakému proradnému žiďákovi to nejspíš bystře dojde? Křižík se před ním nehodlá jen tak snadno sklonit. Musí. Aspoň při jednání se dá zastupovat advokátem, který bance sděluje:

„Prosinec 1913. Vaše vysokoblahorodí, pane centrální řediteli Blecho, dovoluji si co nejuctivěji oznámiti, že pan Křižík byl nucen vyhovět veškerým požadavkům slavné správní rady.“

Odpovídají mu: „Leden 1914. Františku Křižíkovi. Vzhledem k tomu, že jste předal podepsané bance de facto podepsané vedení svého podniku, nepovedeme proti vám exekuci, a nazdar.“

V lednu 1917 ustavuje Pražská úvěrní banka akciovku, která přebírá Křižíkův podnik do své péče. Tehdy vlastně Křižík pro českou elektrotechniku už zhynul. Banka schlamstla všechno, co měl tolik rád. Překážel jí, musel odejít, nepomohla skutečnost, jaké měl jméno ve světě, ani, že tam má vepsán odkaz na kříž… Ve stáří však netrpěl hmotnou nouzí. Vždyť jen od Angličanů (lordů), jak víme, dostal za svůj první vynález tři sta tisíc ve zlatě. To bylo víc, než mu zbylo po likvidaci českou nenasytnou bankou.

Jan Neruda o něm kdysi dávno tvrdil: „Měl dvě vady na kráse. Nebyl protřelým obchodníkem a byl příliš skromný jako Kristus. Jedním slovem, byl to Čech velikán.“

V roce 1937 spěchal František Křižík do českého rozhlasu, aby pronesl společně s Karlem Čapkem vehementní varovné poselství lidstvu. Ve prospěch lidstva.

„Profesore Einsteine… věřím, že věda sblíží lidi i národy. Jsme si povinni láskou.“

Přišla dost nevybíravá nacistická okupace s propagandou, válka se smrtí. František Křižík umírá v roce 1941. Odpočívá na Vyšehradě, nedaleko Němcové, Smetany a Alše. Těsně před smrtí vzkázal těm, kteří se zády obrátili tmě:

„Odvahu. Odvahu do života. Nic víc.“

Díky, kámo, že jsi tak exceloval, když jsi existoval.