Orbis pictus značka jakosti zvláště prověřena časem, malba „Painted World“ Mánesovsky pestrá sytá a v neposlední řadě vytrvalá:

JOSEF MÁNES

☼   12.5.1820   pražské květnové Jezulátko    ♂    9.12.1871  v Praze na sklonku technického pokroku

V roce 1820, kdy se Josef Mánes narodil, vypadala Praha bez metra tak, jak ji známe z empírových rytin. Starobylé město Josefov pod opuštěným vypleněným hradem, kde již dávno nezasedali a nerokovali králové českého rock & popu, mělo tenkrát kolem devadesáti tisíc obyvatel. Dnem Mánesova narození byl zvolen osudový 12. květen 1820. V době jeho příchodu na svět byl prcek Mácháček rozený Mácha vedle slečny a zároveň bestie Macháčové? To ne, pouze snad Chacháčové… teprve desetiletý rozpustilec pro ta jeho různá a tajemná názvosloví, Tyl dvanáctiletý a Němcová teprv jako čtyřměsíční kojenec. Na jevišti Stavovského divadla se již občas pustilo české experimentování s divadelní show, hudba v pražských chrámech a palácích stále zněla Mozartovou tradicí s koulemi na plné kuličky, senzační „nález“ obou Rukopisů byl zcela čerstvý. Pražský výtvarný život se soustřeďoval kolem Akademie, jejíž první ředitel, malíř Josef Berger, držel při křtu jako kmotr Josefa Mánesa na rukou.

*

Mánesův rodný dům a dvůr dosud stojí na Starém Městě v místě zvaném U obecního dvora; třípatrová barokní budova s pavlačovým nádvořím a ozdobně načechraným průčelím sousedí s domem zakončeným půvabnou vížkou, na který byla vzhledem k lepšímu umístění dána Mánesova pamětní deska i v mutaci 3 cizích jazyků. Z jedné strany pitoreskní oblast Na Františku, z druhé tržiště Kozího náměstí, lidová čtvrť drobných živností, to bylo tedy chudé a živé prostředí domácnosti Mánesových.

Rodina žila v harmonickém duchu a tvořili ji otec Antonín, matka Magdalena, rodem z Těšínska, starší a statnější sestra Amálka, mladší bratr Quido a svobodný strýc Václav. Antonín byl vyhlášený malíř krajin široko daleko a profesor krajinářské školy, Václav portrétista, karikaturista a figuralista, Amálka malířka zátiší a krajin, Quido vynikal v žánrové malbě. V dějinách českého umění se vynořuje několik žůžo znamenitých uměleckých rodů jako jsou Diezenhoferové, Brokoffové, Platzerové nebo Suchardové, nicméně pět malířů dvou generací v jedné domácnosti, to je nejvyšší průměr, jakého kdy rod umělců u nás dosáhl, nepočítáme-li cirkusáckou disciplínu s rodem Berousků. Ani jediný ze tří sourozenců Mánesových neuzavřel manželství a byli tedy posledními nositeli rodového jména bez kulatého jmění.

Jméno Mánes je v Čechách nepochybně krajně neobvyklé – v současném telefonním seznamu všech možných mobilních telefonů nebo moderních displejů se například nevyskytuje ani jeden pozůstalý – jeho shoda s latinským slovesem vybídla k žertovné slovní hříčce „Mánes, manes et manebis“, což lze volně přeložit přibližně „Mánesi, trváš a potrváš“. Rodokmen Mánesů, který lze vystopovat od 18. století, má vůni dávných kronik, a to nemyslím ty černé; mlynářský rod pocházel z Rokycanska, Josefův děd František dělal tovaryše v malých venkovských mlýnech „o nestálej voděnce“, později v labském mlýně u Nymburka a po příchodu do Prahy ve Štítkovských mlýnech, cirka tam, kde stojí moderní budova zvaná v Praze jako Mánes, dnešní adresa Svazu českých výtvarných umělců, pokud se již dávno náhodou nerozpadli pod náporem toho připitomělého jenom domnělého umělce a vágního nekulturního děsu všech děsů Knížáka? Historie někdy opisuje zvláštní letokruhy a často uvažujeme nad jejich náhodností či vyšší logikou. Od místa Mánesova narození i od jeho dočasného pobytu v Široké avenue je jen několik kroků do bývalého Anežského kláštera, kam se sešly po nejrůznějším putování Mánesovy obrazy a kresby k trvalému užívání.

Když táhlo Mánesovi na devět let, přesídlila povedená rodinka přes řeku do Nostické jízdárny u Kampy a chlapec navštěvoval maltézskou školu na Malé Straně, po přestěhování na Nové Aleje (dnešní Národní třída s café Slavie) studoval něco málo pilně u piaristů v Panské ulici. Tenkrát nebyla určena věková hranice při vstupu na malířskou Akademii, a proto mohl být Josef Mánes zapsán jako patnáctiletý uchazeč, jeho bratr Quido tam vstoupil dokonce ve svých deseti letech. Mánesův talent a horlivost nikdy nevysychaly a za to sklízely mnohočetná ocenění: stříbrné medaile, ceny zvané akcesisty a zlaté medaile zdobily léta, kdy Mánes poznával prostřednictvím svého trenéra profesora Tkadlíka metodu malby italské renesance, kdy chodíval s otcem pěkně nespoutaně bez limitů po Čechách a s Amálkou se odvažoval zajít až do odlehlých koutů Krkonoš za poznáním. Na pozadí Orlí výspy, obrazu Mánesova mládí, „Sněžka zdvíhá čelo jasné“, jak napsal Mácháček Mácha ve své Balládě, a malíř tu měří svůj životní orlí rozlet rozpětím troufalých orlích křídel. Na jeho časných kresbách neudivuje snad ani tolik jistota a přesnost linky jako stupeň soustředěnosti a pracovní trpělivosti citlivého a nenervního studenta směrem k naprosté dokonalosti. V patnácti letech nakreslil mapu Čech se spoustou podrobných vysvětlivek a detailů, v devatenácti podkládal studie architektonických památek kresbami detailů v románských kostelech, například v takové Mohelnici, o pár let později počmáral dovedně skicář architektonickými a zdobnými ornamenty z gotické Staronové synagogy.

Do pohody mladých let vpadl vážný zachmuřený stín úmrtím profesora Tkadlíka. Po něm byl do funkce ředitele pražské Akademie dosazen mnichovský veterán všech bavorských malířů Christian Ruben a mezi ním a Mánesem se brzy hrotilo příkré názorové ohnisko sporů.

Po otcově smrti a důstojném pohřbu roku 1843 dolehly na rodinu nepříjemné nemalé existenční starosti, jistou oporu poskytovaly vlastně jen Amálčiny hodiny kreslení šlechtickým a měšťanským dívkám (u kdovíjakých zrozumělých umělých vykutálenců zrozených pro švindlované fingované nepravosti). V létě roku 1844 Mánes opustil kvapem na dlouhou dobu Prahu a vydal se do světa přes Landshut a Regensburg do Mnichova za zásahy štěstěny. Na akademii tam už po trpkých zkušenostech nevstoupil, studoval současné umělecké směry v tehdejších „Athénách nad Isarem“ jen na vlastní pěst a našel přátele v malé české kolonii: sochaře Levého, architekta Ullmanna pravého, Ferdinanda Náprstka prostředního. V Mnichově poprvé vystavil právě dokončené plátno, rozměrný olej zobrazující Setkání Petrarky s Laurou z Avignonu.

Od té doby začala křivka malířova života v pracovním nasazení o překot rychle stoupat vzhůru. V letním intermezzu mnichovského pobytu v roce 1846 poprvé a ne naposledy navštívil Mánes zámek v obci Čechy pod Kosířem na Hané, podnikl první cestu na východ za moravským a slezským lidem do Těšína a Jablunkova, jel do Krakowa, na jaře dalšího roku se pak definitivně z Mnichova vrátil přes gotický Augsburg, Bamberg a Cheb do Prahy. Osmačtyřicátý velice neklidný rok prožíval s horečnou aktivitou, národní gardě pomaloval prapory, navrhl ideální podoby slovanského kroje, pracoval v nově zakládaných spolcích za pražádný honorář. Příští rok odjel na kroměřížský sněm, aby portrétoval nezapomenutelně české poslance a souběžně vytvořil litografii Líbánky na Hané, první veledílo, o němž se dá prohlásit, že snadno znárodnělo.

Později několikrát zajel do Vídně, umělecké styky i technické otázky spojené s reprodukcí jeho grafických prací ho přivedly do Drážďan i do Lipska, jen cestu do Paříže, na níž se chystal od svých třiceti let, žel nikdy neuskutečnil. V časném podzimu roku 1854, když zrála réva jako ženy a jejich dvojsmyslný zpěv, vydal se většinou pěšky s lacinou obuví po Moravě a Slovensku. Začal na Sázavě a pokračoval přes Jihlavu, Břeclav a Lanžhot do Uherského Hradiště, k Trenčínu za Katarínou a do Slezka za čarodějnicí. Patrně žádná jiná malířská studijní cesta se neproslavila jako Mánesovo putování vesnicemi a přírodou kromě té od Františka Skály ze spolku Tvrdohlavých o mnoho let později, nejen pro bezprostřední žeň nádherných akvarelových kreseb, ale i pro podněty a zážitky, které určovaly koncepci, národní typ příštích oslovujících děl.

Množství jeho děl narůstalo a zasahovalo stále více oborů výtvarné práce. Na poli podobizny portréty sládka Venduláka a jeho ženy, advokáta Haušilda s chotí Annou a skupinový portrét jejich dětí, dále Jindřich a Kateřina Fügnerovi, paní Luisa Bělská a Josefina. A další výčet? Zvláštní skupina intimních obrazů ve stylu druhého rokoka, kam náleží Hvězdná noc a Červené paraplíčko, desítky olejů a akvarelů české krajiny vrcholící Labským krajem a Řípským okrajem, kresby k národním písním, postavy lidových typů, Rukopisy, ilustrace a obálky, záhlaví časopisů, mezi nimi i Hálkových Květů, mistrovské práce v oblasti ornamentiky, v šedesátých letech znovu prapory pro vlastenecké spolky, diplomy, návrhy výzdoby karlínského kostela, terč pražských ostrostřelců, Orloj a úžasné vypětí při jeho ztvárnění barvami – a ani to všechno nevyčerpává náplň Mánesovy aktivity za tři desetiletí.

Malba nové kalendářní desky Orloje na Staroměstské radnici byla pražskou obcí zadána Mánesovi patrně na popud stavitele Františka Václavíka, jehož podobu i fešný zjev paní Anny Václavíkové malíř zachytil na dvou portrétech. Měděná kruhová deska kalendária měřila v průměru dva a tři čtvrtě metru, a protože umělcův ateliér, tehdy v Krakowské ulici, neměl dostatek prostoru, Mánes pracoval na Orloji v předsálí zasedačky radnice. Skutečná velikost úkolu spočívala v jeho významu a Mánes si to přesně uvědomoval; tím víc jej znechucovalo názorové přihlouplé vměšování i svízele s poskytnutím honoráře. Znáte to o tom telátku, co jen hubou mele a skutek utek? Fuck off dementní existence v dnešním podání. Mánesovu koncepci dnes přijímáme jako kus naší poctivé tradice, ale ve své době byla nebojácně odvážná a protikonvenční, nesrala se s jalovou garniturou. Pochopili a hájili ji Jan Neruda a Karel Turkyně, právě ti umělci, kteří tenkrát v české kultuře představovali duchaplnou intelektuální úroveň a za sebou zanechávali znamenitý dojem právě díky úrovni. Za tvorbu Orloje dostal Mánes nakonec honorář 400 zlatých, což byla cena požadovaná zahraničními umělci jen za jeden závěsný obraz krajiny nebo žánrovou scénu.

Nová kalendářní deska byla odhalena 18. srpna 1866 bez umělcovy účasti. Mánes odjel z Prahy do Chodového Újezda ke Kotzům z Dobrše.

V té době se už zvýšenou měrou začaly projevovat příznaky jeho těžkých nervových kolapsů. Na jaře příštího roku se Mánes připojil k výpravě na národopisnou výstavu až v Moskvě, ale takřka celá zásoba skic, zejména náčrty starobylých ruských pravoslavných chrámů, se ztratila neznámo kde ve vlaku na zpáteční cestě. Zájezd do Říma, kam se umělec vydal v roce 1870 přes Benátky a Florencii, byl již vzhledem ke zdravotnímu a psychickému stavu nešťastným omylem. Jediný obraz z italského pobytu, nedokončený pohled na antické Caracallovy lázně, je zároveň posledním Mánesovým obrazem. 9. prosince 1871 Mánes v jedenapadesáti letech podléhá těžké zkoušce odolnosti v domácím prostředí bytu ve Spálené ulici. Dům posledních let jeho sršícího života již nestojí. Zbourali ho v roce 1929. Umělec byl pohřben na Olšanech a v nekrologu Jan Neruda prohlásil, že „každá čárka, kterou po něm máme zásluhou jeho dědictví, má svou uměleckou cenu.“

*

Dominantní postavení mají dnes sbírky Národní galerie v Praze, kde je soustředěno na sto Mánesových obrazů a na 2 000 kreseb a akvarelů. Jejich obsáhlý soubor je vystaven ve sbírce českého malířství XIX. století v Anežském areálu na Starém Městě. Mánesovou atmosférou dodnes působí starý park a zámeček v obci Čechy pod Kosířem, s pamětní síní v péči prostějovského muzea. Další umělcova díla spravuje Obrazárna Pražského hradu, Národní muzeum, Muzeum tělesné výchovy a sportu a Muzeum hlavního města Prahy, v jehož sbírkách se opatruje originál Orloje, nahrazený na průčelí radnice v roce 1880 kopií z ruky Emanuela Krescence Lišky. Další díla, zejména portréty a prapory opečovávají galerie a muzea v Brně, v Ostravě, Hradci Králové, v Havlíčkově Brodě, Plzni, Zlínu a v Pardubicích, raný olej Hrobník je součástí zámecké obrazárny v Českém Krumlově. Několik málo děl je v držení soukromých majitelů; jde většinou o rodiny, kde se Mánesovo dílo dědí z generace na generaci.

JOSEF MYSLIVEČEK

☼   9.3.1737  ŠÁRKA U PRAHY      ♂    4.2.1781 NEDALEKO ZASNĚŽENÉ FONTÁNI DI TREVI, ŘÍM

Narozeniny svého krále Ferdinanda IV. oslavovala Neapol 20. ledna 1767. Zlatým hřebem události byl večer v divadle San Carlo. Chystané představení bylo tentokrát přitažlivé něčím zcela neobvyklým – gratulační kantátu a operu objednala GIUNTA od cizího neznámého autora. V Neapoli, sídle ohrabaných skladatelů v porovnání s těmi tupými a neohrabanými, jejichž operám se klaněla celá Evropa, to hraničilo s urážkou domácích želízek v ohni. Proslýchalo se, že objednávku ovlivnily politické vazby: král se totiž měl stát zetěm císařovny Marie Terezie a její vyslanec v Benátkách prý prosadil svého chráněnce, jakéhosi Rakušana hodně ze severu. Když večer zazářilo San Carlo v lesku zlata, drahokamů, brokátů a okouzlujících úsměvů, usedlo mezi urozeným obecenstvem přes dvě stě hudebních znalců naráz: dostavili se sem záměrně poslechnout si, komu se dostalo té výsady natolik významné premiéry.

Kantáta v podání vynikající Catariny Gabrielliové a znamenitého šviháka Antonia Raaffa byla přijata s příznivým povděkem. Pak následovala opera BELLEROFONTE – skladatelova skutečná zkouška před nejpřísnějšími kritiky jako jsou mega houkačka mega sýček mega sysel či explicitní výraz z vyjmenovaných slov pištivé deštivé existence odněkud ze slzavého údolíčka váčkové. Dirigoval od cembala, cítil, jak jeho hudba rozeznívá nádherné prostory San Carla, tedy žádné stavební kocábky v buňce špeluňce, a cítil se být šťasten – po každé árii následoval aplaus. Nepochyboval, že je to hold pěveckému umění hlavních zainteresovaných. Těšilo ho však, že pro Gabrielliovou dodatečně poupravil part, její technicky dokonalá, ale chladná koloratura teď zapůsobila vroucně. Závěrečné ovace nebraly konce. Doufal, že aspoň něco z té slávy náleží i jemu. Když vchodem pro účinkující vyšel do lednové mrazivé noci, překvapeně nehybně stanul – před divadlem vám postávala taková spousta lidí. Sotva ho zahlédli, tak ho začali bouřlivě zahrnovat ovacemi a provolávat slávu. „Bravo, il Boemo, il divino Boemo“ Pak šlechtici utvořili špalír a on jím, zahrnován gratulacemi, procházel. Byla to nejvyšší pocta neapolského obecenstva ohrabaného. Na operním nebi vzešla nová hvězda a to byl začátek nesmrtelné slávy českého skladatele Jozífka Myslivečka, více se to zdrobňovat již nedá.

Divadlo San Carlo nedalo novému mæstrovi zahálet. 4. listopadu uvedlo IL FARNACE, jeho další operu, tentokrát na počest králova zasnoubení s arcivévodkyní Marií Karolinou. Ovace znovu stvrdily výhry jeho umění: byl mistrem skladby, ale jeho moc nad posluchači tkvěla v překvapivém bohatství proudů melodií, vznosné linii výrazu prostého zpitomělých ozdob, v bezprostředním citu, v jiskřivé radosti, podmanivé síle tvůrčího génia. Jeho sláva se neomezila jen na Neapol, i v jiných městech měli chuť naslouchat jeho opěvované hudbě. Přihlásila se Siena, na její žádost i tam spešl nastudoval Bellerofonta k uctění příjezdu rakouského arcivévody Petra Leopolda. O karnevalu v Turíně, 26. prosince, dirigoval premiéru třetí opery roku 1767 IL TRIONFO DI CLELIA; byl to i nový triumf Guiseppe Myslivečka. Toto vítězství mu však zkalila nenadálá bolest. Dostal depeši, že 11. prosince smrt skolila jeho matku. Začátkem roku 1768 – po čtyřech letech v cizině – se vydal domů do Prahy. Vracel se tam, kde se v březnu 1737 začal odvíjet příběh jeho nesnadného života.

Byly mu tři roky, když na habsburský trůn usedla Marie Terezie a pruský Friedrich II., neuznávající zásadně její následnictví, vtrhl jak buran se svými barbarskými vojsky do českých zemí. Byly mu čtyři, když se Praha musela vzdát přesile Friedrichových saských spojenců. Dunění zlověstných kanónů ho děsilo ve dnech dětství i dospívání, dva měsíce po jeho dvacátých narozeninách zahájili Prusové několikatýdenní odstřelování Prahy, požáry znehodnotily takřka devět set domů a nejhůř to schytalo Staré Město. Jakýmsi zázrakem se zkáza vyhnula domu U modrého šífu; v jeho sklepení byla rodina Myslivečkových v relativním bezpečí, hladem majitelé polností, vinic a mlýnů netrpěli.

Ano, il Boemo byl z mlynářského rodu. Jeho otec, schopný a podnikavý Pražák, se dokázal z vlastníka venkovského Dubového mlýna v Šárce stát jedním z představených zemského cechu mlynářů, významným vodohospodářem a boháčem. Jistě si přál, aby v jeho díle pokračovali i synovské geny. Když 1. ledna 1749 Matěj Mysliveček podlehl tyfové epidemii, bylo dvojčatům Josefovi a o hodinu mladšímu Jáchymovi necelých dvanáct; jejich cílevědomé výchovy se ujala matka.

Postavení zemského mlynáře předpokládalo značné vědomosti – a tomu také odpovídaly povinnosti obou bratří: po gymnáziu následovala léta učení ve mlýnech „poručníků“, soukromé studium matematiky, mechaniky, statiky a hydrauliky u profesora poručnické techniky J. F. Schora a řada odborných atestací. Jáchym byl rozený mlynář a vzorný student, ale Josef? Nikdo nevěděl, kde se v něm brala posedlost hudbou. Poprvé se projevila ve hře na housle; otec dal učit oba chlapce a Josef brzy nástroj ovládal až překvapivě přesvědčivě snadno. O hudbě samotné se důkladněji vzdělal na gymnáziu, jezuité přikládali její výuce značný význam a nemenší pak deklamaci; tam poznal účinek slova ve spojení s čarovnou mocí hudby. O poznávání hudby v jejích nejrůznějších odstínech neměl nouzi, ve mlýně se zpívaly národní písně a hrálo se na housle; z vinárny Myslivečkových v přízemku domu U modrého šífu zalétal až do bytu hlas harfy, potulní muzikanti si libovali i v náročných skladbách. Chrámům vévodila strhující díla F. X. Brixiho, ale skutečným paradise bylo divadlo v Kotcích. Tam bylo sídlo italské opery a tam nadšení probouzelo v Josefovi podivné nutkání, aby patřil jen hudbě.

Syn zemského mlynáře však musel splnit, co mu ukládala rodina. Dokázal to: „Léta Páně 1761 dne 26. Octobris předstoupili Josef a Jáchym Myslivečkové před Pány starší přísežný mlynáře zemský, předložili hrubé rysy a na zhotovený mistrovský kus, jenž v modelu vodárny o čtyřech konvích pozůstává… Prohlédnouce úředně pravení páni zemský takové, jak rysy tak model vodárny, spatřili, že náležité super jsou, pročež že se přijímají jim oznámeno bylo…“ Zápis v Manuálu přísežných zemských mlynářů stvrzoval, že obstál na výbornou, – patřil k cechu. Konečně byl volný a mohl se věnovat své hudbě.

Bylo mu čtyřiadvacet a pustil se do studia kontrapunktu pod vedením Františka Václava Habermanna; ale jeho mentor byl důkladný a pomaloučký mistr. Mysliveček chtěl co nejrychleji dohnat zameškaný čas, přešel tedy k vynikajícímu varhaníkovi, skladateli Josefu Segerovi. Po několika měsících komponoval symfonie. Šlo mu to jak po másle a dobře, ale rozum s IQ mu velel, aby se i v hudbě podrobil zatěžkávající zkoušce. Rozhodl se k odvážnému postupu. Šest symfonií, pojmenovaných podle měsíců Januarius až Juni, dal anonymně provést na koncertě. Úspěch překonal jeho očekávání, dostal odpověď na skrytou otázku – věděl, jak dál progresivně utvářet formulku hudby.

Od Segera získal všechno, co potřeboval k tvorbě instrumentální; toužil však ovládat tajemství opery a do toho jej mohl zasvětit jen jeden hodný mistr toho řemesla.

V únoru 1763 uzavřela Veličenstva Marie Terezie a padouch vladař Friedrich II. trvalý mír, ale české země byly pošramocené boji, drancováním, epidemiemi, neúrodou, zoufalstvím v lidech samotných; nutit dědice Dubového mlýna, aby setrval u povolání dávných předků, zvlášť když Jáchym byl ochoten Josefa ve všem zastoupit, nebylo proč. 5. listopadu 1763 odjel do Itálie. Jeho cílem byly Benátky na laguně a Giovanni Battista Pescetti na pestrém programu. Pescettiho opera EZIO se mu zdála vzorem dokonalosti. Mæstro vyhověl žádosti obdivovatele z daleké země a ujal se jeho výuky s italským temperamentem, walk on the wild side v případě Lou Reeda či hip hopácky Jamie J. Morgana bez fata vaty jen s důkladnými Watty bez vady v IQ systému. http://www.youtube.com/watch?v=6qCUKzCGjWY

O dva roky později uvedli v Parmě Myslivečkovu první operu POPLACH NA PARNASU. Skladatelský křest pod italskou oblohou dopadl znamenitě, dokonce se mu stal doporučením pro San Carlo. V Parmě prožil citový vztah k Lucrezii Aguijariové a okusil rozmarů hýčkané primadony, jeho zkušenosti dovršila okouzlující panovačná a zrádná Gabrielliová; už v Neapoli se postarala o to, aby „il Boemo“, který zvládal psát árie jako nikdo předtím, patřil jenom jí a posloužil ve prospěch jejích hlasivek. Skloubily je navzájem jeho opery BELLEROFONTE, IL FARNACE, IL TRIONFO DI CLELIA, ve všech i ona sklízela největší úspěchy. Rozloučily je umělecké závazky a jeho návrat do vlasti.

Praha přijala skladatele Myslivečka s poctami. V divadle dirigoval slavnostní představení BELLEROFONTA; křížovníci u Karlova mostu si vymohli slib, že o každých velikonocích jim dodá oratorium; strahovští premonstráti mu poskytli půjčku na Dubový mlýn, aby skladatel, byť oslavovaný, měl v Itálii z čeho žít – honoráře byly tou dobou ubohé. Úspěch ho obklopil urozenými přáteli. S Jáchymem oplakal matku i odchod sestry Mariany do kláštera a znovu pověřil brášku správou svého movitého dědictví. Dlouho doma nepobyl, děj jeho života určovala hudba, čekala ho Itálie. Stal se dobrovolným zajatcem svého múzického poslání; komponoval, studoval s operními soubory svá díla, dirigoval. Obecenstvo jej chtělo slyšet i vidět, vnímat, pochopit více než formálně, proto hodně cestoval na spoustu míst. V době dostavníků a malých státečků, a tedy častých zdržení celními kontrolami, čas letěl jako splašený a slavný skladatel ho neměl nikdy nazbyt.

Ještě v roce 1768 měla v Turíně premiéru SEMIRAMIDE RICONOSCIUTA a v Padově kantáta NARCISSO AL FONTE. V roce 1769 napsal dvě opery: pro Benátky DEMOFOONTE, premiéra se konala v lednu, v březnu byla ve Florencii uvedena L´IPERMESTRA; v Padově se hrála dvě oratoria, IL TOBIA a GUISEPPE RICONOSCIUTO. Rok 1770: Pro Bolognu zkomponoval Mysliveček LA NITTETI, pro Padovu oratorium LA MORTE DI GESÙ, Ježíšovu smrt; památku zesnulého G. Tartiniho uctil šesti koncerty pro housle a orchestr. Rok 1771 skladatel zahájil ve Florencii MONTEZUMOU a ukončil v Miláně operou IL GRAN TAMERLANO; v Benátkách a v Praze zaznělo oratorium ADAM A EVA. Ve dvou následujících letech, 1772 a 1773, nastudoval v Pavii dvě podoby DEMETRIA, ve druhé půlce roku 1773 v Neapoli premiéru ROMOLO ED ERSILIA, v Turíně ERIFILE, v Benátkách LA CLEMENZA DI TITO.

Jeho hudba dobývala Itálii. V touze sloužit umění se neomezoval na operu. Kromě oratorií komponoval symfonie, koncerty, komorní díla, kantáty, árie. Jeho skladby vycházely tiskem v Lipsku, Amsterdamu, Londýně, v opisech nastoupily svou pouť Evropou.

Svou hudbu i přátelství Mysliveček radostně naděloval. Obklopoval se společností, zůstával velkorysý a hudebníci, zvláště chudí, v něm nalézali štědrého hostitele. Dost lidí v něm vidělo stupínek k vlastnímu úspěchu, sloužilo ke cti znát se osobně s „božským Čechem“. Na podzim 1770 ho v Bologni navštívil ctižádostivý Leopold Mozart se svým čtrnáctiletým geniálním synkem. Od jara tam slavila ohromné úspěchy LA NITTETI, Mysliveček trávil čas mezi divadlem a komponováním pro Padovu a Florencii. Oba Mozarty přijal s příslovečnou srdečností. Leopold Mozart se pochlubil v dopise: „…navázali jsme s ním opravdové přátelství“. A v listopadu dalšího roku z Milána: „Dnes byl u nás pan Mysliveček, včera přijel a píše tu operu.“ V Miláně se setkali ještě jednou, před premiérou karnevalové opery IL GRAN TAMERLANO, při poslední cestě Mozartů do Itálie.

Příliv objednávek pokračoval nezadržitelným tempem. V roce 1774 vytvořil Mysliveček další tři opery, pro karneval v Turíně ANTIGONE, v červnu v Padově zazněl ATIDE, v srpnu v Neapoli ARTASERSE. O velikonocích 1775 naslouchala Praha oratoriu LA LIBERAZIONE D´IZRAELE; tři operní premiéry patřili Neapoli: MEROPE, EZIO a ACHILLE IN SCIRO. Rok 1776 zasvětil Florencii, kde v březnu provedl briskně oratorium ISACCO, FIGURA DEL REDENTORE, na podzim operu ADRIANO IN SIRIA.

Už deset let mu velmoc hudebního umění přiznávala nejvyšší pocty, primadonky ochotně přijímaly role v jeho operách, protože se vědělo, že přinášejí zaručený úspěch. Deset let žil jako svobodný, nezávislý umělec, jmění po otci mu umožňovalo, aby sloužil jenom hudbě. Jeho věhlas se šířil do vzdálených zemí, ale Itálie „božského Čecha“ pevně poutala přibývajícími závazky. Až kurfiřtu Josefu Maxmiliánovi se podařilo, že skladatel přijal pozvání, slíbil, že v Mnichově napíše a nastuduje operu, uvede oratorium a dokonce snad přijme místo dvorního kapelníka.

Na cestu do Bavorka se vydal začátkem roku 1777. Tehdy poprvé ho zradila Štěstěna – převrhl se s ním kočár. Mysliveček utrpěl zranění a neschopný chirurg neštěstí dovršil. Vypaloval mu zraněný nos a do rány se dostala sněť. Místo ovací a společnosti zaručených přátel se jeho údělem stala samota nemocniční cimry. V Mnichově se po pěti letech znovu setkal s Mozartem. V dopise otci, datovaném 11. října 1777, se zachovalo svědectví Wolfganga Amadea o tragické události: „Nebýt obličeje, byl by úplně jako dřív, plný ohně, svěžesti a života. Samozřejmě trošku pohubl, ale jinak je to týž dobrý, veselý člověk. Celý Mnichov mluví o jeho oratoriu ABRAMO ED ISACCO… Když mu bylo do pláče, psal místo breku operu pro Padovu. Všechno je marné, zde se už říká, že ho zdejší ranhojiči a chirurgové totálně poničili. Zkrátka není pochyby, že je to kostižer.“ Plakal nad Myslivečkovým neštěstím a on ho uklidňoval: „Jste příliš citlivý k mé nemoci, děkuji vám za vaše laskavé srdce. Pojedete-li do Prahy, nachystám vám dopis pro hraběte Pachtu.“ A chtěl mladému skladateli pomoci i k objednávce opery: „…protože jsem již šestkrát psal pro Neapol, je mi lhostejné, ponechám-li si méně vděčnou operu a vám postoupím tu lepší, totiž karnevalovou… požívám v Neapoli takové důvěry, že řeknu-li vezměte toho člověka, vezmou ho.“

Teprve zjara roku 1778 byl schopen opustit špitál. Odjel do Neapole. Už 30. května dirigoval premiéru CALLIORE, 15. srpna v Lucce ARMIDU a 4. listopadu opět v Neapoli OLYMPIADE. Znovu v něm plápolal tvůrčí plamen a obecenstvo mu děkovalo vášnivými ovacemi. Na den svatého Marka 1779 připadla v Benátkách premiéra opery LA CIRCE a diváci, jako už několikrát předtím, jej zasypali sonety na jeho počest; 13. srpna tleskalo San Carlo DEMETRIOVI. V neapolských novinách se objevila zpráva, že touto operou se zbožňovaný skladatel bohužel natrvalo s jejich městem loučí. Stále obtížnější boj s nemocí jej nutil, aby omezil cesty. 26. prosince uvedlo milánské Teatro alla Scala za jeho dohledu ARMIDU. V hlavní roli vystoupila Catarina Gabrielliová. Po několikaletém pobytu na zahraničních scénách se znovu objevila v opeře svého nejlepšího komponisty. Bylo jí italských devětačtyřicet let, v nejbližších dnech měla rodit, a to vzhledu ani hlasu primadony neprospívalo. Její výkon dopadl nevalně. Pěveckou palmu večera si odnesl Luigi Marchese. Závistivá kvočna Gabrielliová prahla po vendettě. Potupila skladatele. Pro reprízu – týden po narození očekávané dcery – si objednala árie od jiného autora. O její intrice se vědělo a pravdu nezamlžil ani po čtyřech letech německý zvídavý hudební almanach.

Těžká urážka a Gabrielliovou zaviněné nedocenění díla, které pak v Lucce dosáhlo obvyklého úspěchu, podlomily jeho slábnoucí emoce. Už čtyři roky vlastnil dům v Římě, uzavřel se v něm světu a pokračoval v tvůrčí práci. Výsledkem byly dvě premiéry roku 1780, obě se konaly v jeho novém domovském městě. Pro nakladatele v Amsterdamu napsal šest kvartet. Bylo to jeho magické rozloučení – rozloučení s milovanou hudbou.

Nezapomeňte tedy, že v člověku tluče dobrotivé ♥.