FERDINAND MARIE DE LESSEPS

☼   19.11.1805   Versailles     ♂    7.12.1894   La Chénaie

Chce-li člověk něčeho dosáhnout, musí být trpělivý a umět vyčkat na vhodnou příležitost. Řekl o svém osudu jeden ve znamení Štíra zrozen a pedantsky nadán k činnostem.

*

„Pane, vaše pošta.“ Padesátiletý prošedivělý muž malé nenápadné postavy zvedl hlavu. Kupa obálek a noviny. „Něco z Paříže?“ Sluha jen zavrtěl hlavou. Nic. Samé účty. Účty a zase účty. Přestavování venkovského sídla stojí peníze. Ještě že je z čeho brát. Kolik let to už vlastně dělá své tchýni správce? Roky dobrovolného osamění změnily zchátralý zámeček na pohodlné letovisko se sny na pochodu. Chabá náplast na pocit životní prohry. Vzorné stáje, kvetoucí zahrady, handrkování se zedníky. Stejně se mu po straně vysmívají, ale vždyť svým způsobem mají kus pravdy. I když mu to do očí nikdy nevpálí. Život se mu příliš nezdařil. A jak pěkně to začalo… No, raději se podívá, co je ve světě nového. Účtování se životem může snad ještě na několik let odložit. Natáhl si pohodlně nohy a rozevřel došlé noviny.

Jenže ten červencový den nebylo panu de Lessepsovi souzeno vychutnávat sebelítost. Noviny rozevřel unavený a zahořklý muž, ale po přečtení kratičké zprávy, která zaujala jen minimum Francouzů, je divoce zmuchlal již někdo zcela jiný. Zamyšleně rázuje pracovnou a třídí si myšlenky. Po chvíli usedá ke stolu a chvatně píše krátký dopis. List Ferdinanda de Lessepse je určen novému egyptskému vicekráli v Káhiře, který, jak praví novinová zpráva, nahradil na trůně zemřelého Abbáse pašu. Ještě jednou přelétne očima srdečnou gratulaci a zvoní na sluhu. Hodil osudu rukavici a ten ji zvedne zvědav, kam to půjde dál?

ZÁŘNÁ KARIÉRA

Již celé generace sloužili muži z rodiny Lessepsů v diplomatických službách Francii. Může se tedy někdo podivovat, že i Ferdinand jde ve stopách předků? Lycée Napoleon, Sorbonna. Jeho otec pracoval jako vyslanec v mnoha metropolích světa, syn jej bude napodobovat.

V roce 1832 dostal Ferdinand de Lesseps jmenování do Alexandrie, jednoho z největších obchodních přístavů světa. Jenže na lodi, která jej tam přivezla, přišel o život francouzský obchodní příručí a do konce předepsané cholerové karantény ji nikdo nesměl opustit. Mladý diplomat si krátí dlouhou chvíli četbou knížek, které mu poslal jeho nadřízený. Seznámil se tak v kostce s dějinami Egypta a dozvěděl se mnoho dalších zajímavostí, které se mu někdy ještě šiknou.

Egypt ztratil pod nadvládou Cařihradu mnoho ze svého bývalého významu. Ale stále ještě je to brána do Asie. I když lodě, které plují kolem celé Afriky, přepravují momentálně svůj náklad z Indie do Evropy a zpět daleko bezpečněji než karavany v poušti, o důležitosti této na čas opomíjené trasy nikdo nepochyboval. Zejména v Anglii ani ve Francii ne.

Ferdinand de Lesseps přijel do Egypta za vlády Mehmeda Alího, který se po skromných začátcích v rodné Albánii stal plukovníkem tureckého pluku a podílel se na porážce francouzské armády. Využil pak protiturecké nálady v Egyptě, dal pobít mamelucké beje a jmenoval se novým vládcem země. Sultán si něco tak neslýchaného nechtěl nechat líbit, ale byl to právě otec Lesseps, kdo mu jakékoliv zásahy proti samozvanci vymluvil. Cařihrad nakonec jmenoval Mehmeda Alího vicekrálem a situace se zase zklidnila do běžné praxe.

Mladý Ferdinand se v alexandrijské společnosti proslavil jako neúnavný tanečník, galantní kavalír a dobrý společník. Ale přesto, nebo právě proto, získal pro Francii velice cenný diplomatický výdobytek. Na osobní pozvání panovníka odcestoval do Káhiry, kde se seznámil s princem Saídem. Vicekrál často litoval, že se jeho obtloustlý syn více podobá elegantnímu a vycepovanému francouzskému diplomatovi. Nechtěl by se mu pan de Lesseps trochu věnovat? Snad by mu dokázal něco předat ze svého umu šarmu. Jen blázen by odmítl.

A tak se stal Saíd častým hostem na francouzském konzulátě a konzul by byl ten poslední, kdo by se pohoršoval, že zdejší diplomaté tráví svou pracovní dobu projížďkami na koni po boku egyptského prince.

Ale všechno má svůj konec. Ferdinand de Lesseps změnil několikrát své působiště, už se stihl i dobře oženit. Zdálo by se, že jeho zářnou kariéru nemůže ohrozit vůbec nic zvenčí. A přece. Několik záměrně mlhavých a dvojsmyslných instrukcí před delikátní cestou do Itálie a ctižádostivý diplomat odchází do předčasné oázy výslužby. Manželka jeho potupu dlouho nepřežila. Zemřela na záškrt, spolu se starším synem. Nadějnému politikovi zůstal jen venkovský zámeček a vzpomínky na bledé včerejšky.

Dopis, který za čas došel z Káhiry, změnil jeho život jako úder blesku. Vicekrál Saíd paša si samozřejmě dobře vybavuje na svého dobrého kamaráda a zve jej do Káhiry.

MOCNÍ PŘÍZNIVCI

Znovu si po letech obléká sváteční žaket, ozdobený stužkami a řády. Před odjezdem do Káhiry musí vykonat ještě dvě návštěvy. V hlavě nosí masivní plán, který sice není původní, ale to mu na velikosti rozhodně nic neubírá. Sní o vodní cestě mezi Středozemním a Rudým mořem.

První průplav na úzké šíji dal prý prokopat již faraón Setchi I., někdy bratru před 3 200 lety. Dílo dokončil až jeho syn a po šesti stech letech se o totéž pokusil faraón Nekó. Smělé stavby však vždy pohltil písek a stejný osud potkal i kanál vybudovaný Peršany. Král Dáreios se však údajně polekal tvrzení, že hladina Rudého moře je o mnoho metrů výše než hladina moře Středozemního, a proto nařídil přerušit práce. Dílo dokončil až jeho nástupce, odvážnější a možná i lépe informovaný Xerxes. Pak se k velké myšlence spojení dvou moří ještě postupně vrátili Ptolemaiovci, Římané a Arabové. A přece se tak důležité dílo nezachovalo.

O obnovení zasypaného kanálu nebo o vykopání nového uvažoval i Ludvík XIV., který si od něj sliboval oslabení vlivu dotěrného Španělska, rovněž tak Napoleon Bonaparte. Ten si na svou velkou výpravu do Egypta přivezl specialisty, kteří měli probádat věrohodnost tvrzení o nestejné hladině moří.

Anglii by vybudování takového průplavu zasáhlo na nejcitelnějším místě. A tak se dá říci, že její vyslanci v Cařihradě i v Káhiře vynaložili v celé historii budování průplavu stejně velké úsilí na to, aby tamní panovníky od tohoto úmyslu odradili, jako jejich francouzští kolegové, kteří měli cíl přesně opačný. Průplav bylo možné uskutečnit. Dokonce přímý průplav, bez využití Nilu, jak to dělal starověk. Věděli to v Londýně i v Cařihradě. A věděl to i Lesseps. Měl pro to důkazy.

…Naposledy se podíval do zrcadla. Za chvíli se setká s francouzskou císařovnou. Průplav, který jí chce položit k nohám, jistě neodmítne. Evženie je navíc žena, se kterou se dá hovořit poměrně otevřeně. Znají se již léta, i když se často nestýkají. Císařovna je jeho neteř.

A pak musí vykonat ještě jednu návštěvu. Méně vznešenou a obletovanou, ale neméně důležitou. Ve Francii již dlouho existuje skupina nadšenců, které vidina Suezského průplavu učarovala jako jemu. Část z nich již před lety jednala dokonce s Mehmedem Alím. Ale ten byl realista na slovo vzatý a hrstka planoucích Francouzů bez majetku a bez záruk v něm nebudila patřičnou důvěru. Uměl si spočítat, kolik by na takovém průplavu mohl vydělat, ale uměl i odhadnout, kam by jeho zemi stavba mohla zatáhnout. Vždyť žádná z evropských mocností si na Egypt nikdy nepřestala brousit zuby jako šelma na snadnou kořist.

Činnost Studijní společnosti pro Suezský průplav však připomínala Lessepsovi spíše zájmový klub než stavební sdružení. Nemá naději na provedení svého cíle. Chybí jí totiž to základní ve stavebnictví, peníze a stavební povolení. Potýká se s vnitřními rozpory. Rána, kterou jí zasadili před časem Angličané, kteří po smrti Mehmeda Alího přesvědčili donucovacími prostředky jeho nástupce, kdo to myslí s ním lépe než Francouzi, a že místo průplavu potřebuje Egypt železnici, ji téměř rozpoltila. V červnu 1854 je část železnice v provozu, ale o měsíc později byl Abbás paša zamordován. Na uprázdněné místo usedl příznivec Francie, Saíd paša, společnost však dále tápe. Ferdinand de Lesseps uchopil svou příležitost za pačesy.

KDO Z KOHO

Odjíždí do Káhiry s několika sty franky na cestovní výdaje od Studijní společnosti v kapse a s přesnou představou o tom, kam až její členové došli. S tím, co ví sám, již nic víc zatím nepotřebuje.

Saíd ochotně obnovuje staré přátelství a přistupuje na Lessepsův plán. Podepíše mu výsadu pro stavbu průplavu na šíji. O již existující Společnosti nepadne ani zmínka. Anglický vyslanec v Cařihradu ještě nic netuší, káhirský má již neklidné spaní.

Saíd nebyl mocný panovník a nemít chytrého přítele neustále za zády, asi by si své rozhodnutí nejednou rozmyslel. Koncesi, udělenou Lessepsovi na 99 let podepsanou v lednu 1856, musel ještě parafovat turecký sultán, který byl pod vlivem Angličanů. Lessepse čekal dlouhý boj, jehož konec ani výsledek neuměl nikdo odhadnout. Kolik kilometrů necestoval za ty roky mezi Cařihradem, Káhirou, Londýnem a Paříží? Kolik napsal dopisů a pronesl plamenných přednášek? Díky své neteři si vymohl přijetí i u samotné anglické královny Viktorie, ale postoj jejích ministrů nedokázal nalomit a překonat. Všichni přece velice dobře věděli, že tu jde o daleko víc než jenom o prokopávku průplavu. Že tato spojnice může rozhodovat nejen o nadvládě nad Egyptem, ale i nad Asií.

Lesseps byl však neúnavný a hlavně neodbytný protivník ve hře. A na rozdíl od vyslanců a ministrů, kteří se museli průplavem zabývat, byl oficiálně jen pouhým soukromníkem, který se snaží uskutečnit svůj velký sen. Nemohly jej ohrozit vládní krize, nemusel svému panovníkovi skládat účty, když někdy šlápl mimo realitu. Francie i Egypt se od něj mohly v takových případech veřejně distancovat.

Nejprve vyřešil bravurně spory s oklamanou Studijní společností a založil novou, Všeobecnou společnost Suezského průplavu. Získal na svou stranu autora nejlepšího projektu připravovaného průplavu, Aloise Negrelliho, který vodní cestu mezi dvěma moři navrhl bez zdymadel, protože pověst o různých hladinách padla. Rozdíl činil jen 80 centimetrů. A odvážil se jít čelem do bašty největšího odporu, Anglie, kde uspořádal přednáškové turné jako Klaus po zeměkouli, jen s tím rozdílem, že oproti Klausovi byl fundovaným odborníkem a neplácal do větru.

Roky však plynuly a Cařihrad s potvrzením koncese stále váhá. Dovolává se souhlasu Anglie, ta zase, jak jinak, Turecka. Jiný by se již dávno vzdal. Soukromník Lesseps se odhodlal k riskantnímu kroku. Oznámí, že jeho společnost začne prodávat akcie. Počítal přitom se ziskem 200 miliónů franků. Část uhradil egyptský panovník, část si nechává v záloze, kdyby se jeho odpůrci přece jen umoudřili. Rozhodující množství však skoupili drobní francouzští střádalové, které jejich vlastenectví málem přivedlo ke krachu. Lesseps se tak stal neomezeným pánem společnosti a dělá další provokativní krok. 25. dubna 1859 zahájil symbolickým výkopem práci na průplavu.

Vicekrál musel chtěj nechtěj odvolat své poddané ze stavby, podobně postupovali ostatní konzulové evropských zemí. Zůstali jen Francouzi. Tentokrát to vypadalo, že se Lesseps katastrofě nevyhne. Jenže couvnout nebylo kam. Veřejně oznámil, že bude na Saídovi žádat náhradu škody a protože je jeho pokladna prázdná, spokojí se s postoupením „egyptské“ železnice. Svůj útok mířil proti Anglii. A potichu požádal muže své neteře, Napoleona III., o pomoc.

VÍTĚZ BERE VŠE

„Můžete mi vysvětlit, proč je tolik rozumných lidí proti vašemu dílu?“, zeptal se na audienci mrzutě Napoleon III. Tahanice kolem průplavu jej už začínaly unavovat a Anglie si stále stěžuje. Na takovou otázku existovala pro Lessepse jen jediná odpověď. „Je to proto, že se domnívají, že vaše Veličenstvo nemá v úmyslu toto dílko podporovat.“ Trefil zas do černého. Dostalo se mu obratem ujištění: „Můžete počítat s mou podporou, pane.“

Oba muži činu byli totiž z jednoho města. Dokázali dobrodružně vsadit všechno na jednu kartu a svůj okamžitý nápad hájit s urputností berana, ať už byli v právu, nebo nikoli. Oba na tuto svou vlastnost ještě doplatí, ale zatím jim hraje do karet štěstí.

Francouzští vyslanci dostali nové instrukce. Obrana drobných střádalů byla přijatelnou záminkou pro získání ostatních mocností. Anglie zůstává stále více osamocena. A i když práce stále nebyly oficiálními kruhy odklepnuty, stavební činnost na šíji se rozeběhla. V roce 1862 byl položen základní kámen města Timsáh, dnešní Ismáilíe. V lednu 1863 Saíd paša náhle zemřel na srdeční slabost.

Ferdinand de Lesseps se dokázal vyrovnat s mnoha životními pohromami. Tato smrt jej však nečekaně silně připravila o bezvadného kámoše. Chvatně jede do Káhiry, doufá, že to není pravda. A tváří v tvář mrtvému člověku si po dlouhé době uvědomuje, co všechno pro něj Saíd zařídil.

Nový panovník rozptýlil pochybnosti. Rozhodl se pokračovat v díle svého předchůdce. Obratně kličkuje, každému říká to, co chce slyšet a myslí si o tom své. Tři roky ještě trvalo, než se turecká vláda rozhodla uznat koncesi z roku 1856. Byl 19. březen 1866. Konečně se tedy Lesseps může věnovat jen stavbě. Nemá technické vzdělání a řešení některých problémů je nad jeho síly. Dokázal si však uvědomit slabiny a najít spolehlivé odborníky. Dělníci za pomoci bagrů a dalších strojních novinek museli za dobu výstavby přemístit na 160 km dlouhé trase 75 miliónů kubických metrů zeminy. Objevovaly se další a další nečekané potíže, dokončení stavby se odsouvalo. Lesseps sliboval, že první loď projede kanálem v roce 1869, ale i na Nový rok 1869 nebyl průplav ještě zdaleka hotov. Ismaíl paša ztratil trpělivost a hromadu nervů. Slavnostní otevření průplavu stanovil na 17. listopad 1869 a dal rozeslat pozvánky. Musí se to stihnout!

Ve stanoveném termínu se do Egypta začaly sjíždět pozvané osobnosti. Nikdo neodmítl zažít novou show. Přijel holandský korunní princ s princeznou, rakouský císař Franz Joseph I., pruský korunní princ a francouzská císařovna Evženie. Vedle dalších generálů, diplomatů a vědců dodávali celé slavnosti viditelný lesk.

Každý jiný by teď již jen sklízel ovoce své slávy a ovace za své zásluhy. Vždyť Lessepsovi už bylo šedesát čtyři let, věk akorát tak odejít do důchodu. Ale neudolatelný propagátor průplavu překvapil své okolí dalším nečekaným činem. Znovu se oženil. Jeho druhou manželkou se stala Louise–Heléne Autard de Bragard, dcera posledního francouzského guvernéra na Mauritiu. Co ji přimělo k rozhodnutí, aby mu ve svých jednadvaceti letech podala ruku? Úsměšky, kterým se takto nerovná dvojice nevyhnula, však brzy utichly, podobně jak tomu bývalo v případě Jan a Eliška Kaplicky. Za šestnáct let trvání manželství se jim narodilo dvanáct dětí, šest chlapců a šest děvčátek.

Lesseps se díky Suezu stal jedním z nejslavnějších mužů své doby. Je jmenován členem francouzské Akademie, stal se výkonným předsedou pařížské Geografické společnosti. A nakonec převzal i předsednictví Akademie. Žije střídavě v Paříži a na své venkovské haciendě La Chénaie, a mezi stále přibývajícími potomky se mu dál rodí v hlavě fantastické plány pro realizaci snů.

PANAMA

Po úspěchu se Suezským průplavem se v mnoha zemích světa začali technici i stavební podnikatelé pokoušet stále hlouběji o zdolání problému týkajícího se jiného úzkého pruhu země, který odděloval tentokrát dva oceány. O Střední Ameriku. Postavit průplav tady, celosvětová doprava by na tom jen rejžovala a zisky by se hrnuly závratným tempem v návratném termínu investic. Opět se zde střetly zájmy mocností, posílených tentokrát i stále sílícími USA. Praktické zkušenosti s takovým dílem měla však jen Francie a ve Francii Ferdinand de Lesseps. Čtyřiasedmdesátiletý „král Suezu“ si věřil, podle jeho názoru by měl být středoamerický průplav dokonce jednodušší než Suez.

Nepředpokládal však ani v nejdivočejších snech, že zde narazí na zákeřné choroby ve vzduchu, bakterie bacilů bolestných jsou scestné, které nezachrání žádnej obyčejnej B komplex, natož komplex Brunclíkové ze Stříbrské školy beze snů, ba co víc, regulérním usmrkancům bez kapesníčku pro slzu prý vytrvale způsobuje srdcebol, pak si zkuste dávat její muchomůrku prudce zelenou prudce jedovatou, ne, děkuji, ale fakt nikdy.

A tak vystoupil jako předseda nedávno ustavené Společnosti pro stavbu mezioceánského průplavu v prosinci roku 1879 na molo v Colónu a přivezl si sem celou rodinu. O několik dní později je stavba prohlášena za zahájenou. Práce byly rozvrženy na osm let. Náklady byly odhadem 843 miliónů franků. Lessepsův věhlas a výmluvnost pomohly zabezpečit potřebný počáteční kapitál, peněz bylo tedy zatím dostatek. A podle toho se s nimi i nakládalo.

Lesseps se nesetkal se svízeli, jaké jej provázeli prvních deset let v Evropě. Místo odmítání a přibouchnutých dveří jej tu čekaly oslavy a recepce, jako kdyby již byl průplav úspěšně zprovozněn. Nadšení a optimismus zatlačily do pozadí rozvahu a některé realistické hlasy. Problémy existovaly, i když o nich nikdo nechtěl slyšet podrobnosti.

Stavitelé průplavu podcenili právě zdejší přírodní podmínky a tropy jim nezůstaly nic dlužny. Nemoci hrozného rozměru, záplavy, sesuvy půdy. Neustálé vlhko, rezivějící stroje. Práce, rozčleněné na několik úseků nepokračovaly potřebným tempem. A peníze se jen kutálely. Lesseps neměl v Panamě za zády své mocné přívržence, mohl se tu spolehnout jen na své vlastní jméno a zkušenost. Tentokrát to bylo málo.

Celý podnik nakonec skončil katastrofou. Společnost postavila prvních dvacet kilometrů průplavu a do roku 1889, kdy byly práce zastaveny, utratila celkem nekřesťanskou sumu 1 335 538 454 franků. Lessepse nezachránila ani skutečnost, že přijal do služeb Společnosti inženýra Gustava Eiffela, tvůrce slavné pařížské okrasy a mohutných mostů přes řeku. Hrdina ze Suezu, kterému ještě nedávno všichni nadšeně děkovali, byl postaven před soud a odsouzen natvrdo dle úředních listin. Vzhledem k vysokému stáří si trest nemusel odpykat. Dožil svůj život pohroužen na svém venkovském panství, kde to kdysi všechno začalo jednou nenápadnou novinovou zprávou.

http://www.youtube.com/watch?v=M2elNXFdMRM