JAN EVANGELISTA PURKYNĚ

☼    17.12.1787   LIBOCHOVICE        ♂     28.7.1869   PRAHA a socha na Karláku ho stále připomíná

„Úkolem lékařovým je život ne pouze obnovovati a na krátkou dobu udržeti, ale od porušení chrániti a k vrcholu obdivuhodné krásy a dokonalosti přiváděti… K zachování a podporování fyzického blaha národa lékařství musí být učiněno zájmem veřejným, aby tak kladouc si za cíl zdraví a tělesnou formu celého národa a přisvojujíc si autoritu i výkonnou moc veřejnou, dokázalo to, oč by se marně pokoušely rozptýlené snahy lobbyistů jednotlivců.“

Jan Evangelista Purkyně, 1823

*

Narodil se pouhé dva roky před pádem Bastily a zemřel zhruba dva roky před vyhlášením Pařížské komuny.  V roce 1987 uplynuly od jeho narození už plná dvě století, a přece nám v mnohém připadá jako náš současný ordinérní felčar z počátků. Čím to, že se Purkyňův odkaz stále aktualizuje a přemáhá čas i prostor?

„VYVEDU NĚCO ZNAMENITÉHO V PŘÍRODOVĚDĚ“

Purkyně přesahuje svou dobu hlavně svým vědeckým dílem. Ve svém životě, z něhož prvních pětatřicet let trávil v zemích českých, dalších sedmadvacet v polské Wrocławi a posledních devatenáct opět doma, se do toho opřel v obdivuhodném rozpětí. Bohatě se v něm naplnilo to, co Purkyně pocítil už na počátku své vědecké dráhy: „Ano se ve mně probudilo hluboké tušení, že vyvedu něco znamenitého v přírodovědě.“

Skutečně – „vyvedl“ toho víc než dost. Je až neuvěřitelné, kolika vědeckými záludnostmi se zabýval – a prakticky všechny jeho práce přinesly také vynikající, v mnohém dodnes poplatné výsledky.

Postupně studoval zvukové vlny, subjektivní zrakové vjemy, kožní povrch, závrať nebo dokonce stabilní podvrch, držení těla a rovnováhu, následky poranění mozku, účinky léků, fyziologii sluchu a řeči, vývoj a skladbu ptačího vejce, ústrojnost rostlin, vnímání prostoru a pohybu, skladbu tkání, řasinkový pohyb, trávení, oběh krve a dýchání, fyziologický podklad bdění a spánku a tak dále a tak dále – svým pronikavým géniem zasáhl do více než dvou desítek oblastí. Právem je dnes považován za „otce“ moderní fyziologie, platí i za pionýra farmakologie, morfologie a psychologie, ale také daktyloskopie, mikroskopické techniky a objektivního vyšetřování v očním lékařství, to víte, zákaly, nesnáze slepoty a tak. Ovlivnil i antropologii, botaniku, zoologii a další košaté obory.

Není divu, že jeho jméno – nejčastěji v podobě Purkinje – trvale žije v četných odborných pojmech a názvech užívaných po celém světě. Existují „Purkyňovy obrázky“ vznikající odrazem na lomených plochách oka, „Purkyňův jev“ spočívající ve změně poměrné světlosti barev při adaptaci oka na tmu, jeminkote. Známe „jeho“ zákon závrati a „jeho“ zárodečný měchýřek v ptačím vejci. Výsledky mikroskopického studia tkání žijí v pojmech „Purkyňovy buňky v chcíplém dívčím mozečku“, „Purkyňův osový válec“ v nervových vláknech (dříve považovaných jak dívčí bambus za dutá) a „Purkyňova vlákna“ na povrchu srdce.

Snad právě v souvislosti s posledním objevem (1839) se jeho jméno vyslovuje dnes nejčastěji. Tato vlákna tvoří totiž část takzvaně převodního systému srdce, po němž putují vzruchy k rytmické srdeční činnosti. A metla současné připitomělé doby, ischemická choroba srdeční, narušuje často právě tento systém, způsobuje poruchy rytmu srdce a vyžaduje jejich léčbu, včetně použití takzvaných kamarádů kardiostimulátorů.

Purkyně byl také průkopník nových metod ve fyziologii, zejména pozorování a pokusů. Když v roce 1913 hodnotil P. Barányi na veřejnosti jeho práce o závrati, připomněl jasnou řečí: „Lidé ve středověku skoro úplně odvykli pozorovat. Kdo psal knihu, studoval spisy svých předchůdců a napsal s menšími změnami, co už bylo vymyšleno dávno před ním… První, kdo o tom provedl vlastní pozorování, byl Purkyně.“

Taková pozorování a pokusy, které prováděl i na sobě, mu často přinášely hafo nepříjemností s úřady a nebo lekci nebezpečí s pomatenci všeho druhu. Tak třeba při zkoušení účinků kafru upadl Purkyně na půl hodiny do úplného bezvědomí. Ke studiu závratí využíval kolotočů a houpaček v zábavním průmyslu na Štvanické ploše parku a tam, kde se jiní bavili – někdy možná i na jeho účet – si sám přivodil nevolnost, bolení hlavy a jiné nepříjemnosti na zdraví.

Když studoval vývoj a skladbu ptačího vejce, odnesla to dokonce celá famílie. Na tyto pokusy padlo dvaadvacet kvočen kvokavých a tři měsíce tvrdé práce. U Purkyňů během té doby hlavu rodiny skoro neviděli, zato slepičího masíčka s mnoha úpravami měli všichni už dávno pokrk. Nicméně výsledky stály za to obětování se. Purkyně jako první spatřil na místě, kde všichni předtím viděli jen drobný otvor, křišťálově čirý zárodečný měchýřek (vesicula Purkinji). Záruka až u Ninji Turtle. Vyčerpal tuto tématiku do té míry, že jiný autor musel o několik let později uvést svůj spis o vývoji živočichů slovy: „Podávám-li zde tak málo vlastních nálezů, není tím vinen nikdo jiný než Purkyně, který mi nechal tak malou možnost říci a nalézti něco nového pod sluncem.“

Jestliže s takovým úspěchem objevoval Purkyně nové věci pozorováním prostým okem či jednoduchou lupou, o to větší zázrak pro něj znamenal mikroskop. „Tím byla mně příležitost svěřena, ano jakás povinnost uložena, dobrým užitím tak vzácného prostředku vědě i učení prospěchu získati.“ Plně ji také uměl využít. „S ohromnou dychtivostí“ zkoumal vše, co mu přišlo pod ruku, a „skoro každý den přináší nové objevy“. Svými pracemi přispěl k formulaci moderních představ o skladbě nervstva, žláz, srdce, kostí, kůže, chrupavek, zubů a tak podobně. A především – položil základní kameny buněčné teorie, jejíž myšlenky vyslovil ještě před Schwannem.

„STÁLÉ VOJSKO VĚDECKÉ“

Další oblastí, v níž překlenul Purkyně dobu delší sta let a v níž se jeho myšlenky naplňují teprve v nedávné době, je organizace vědeckého bádání. Sotva kdo jiný tak přesně pochopil v jeho době skutečný význam vědy jako on. Přišel s originální myšlenkou na zřízení akademie jako organizační a hmotné základny vědeckého pokroku, promyslel její strukturu do detailů, organizaci i úlohy v poslání. Akademie v jeho pojetí měla mít rozsáhlou autonomii, značný vliv ve společnosti neduhů, velkou pravomoc v kultuře i politice, a především – vlastní velmi dobře vybavené vědecké ústavy. Purkyně snil o akademii jako o „produktu celého národa“, o „stálém vojsku vědeckém“, usilujícím hlavně o uskutečnění všech národních ambicí v praxi.

Ani jeden z těchto Purkyňových projektů se z nejrůznějších příčin neuskutečnil, ale myšlenky z jeho stati Akademie uveřejněné v jím založeném magazínu Živa nezapadly. Právě dnešní Československá akademie věd – nikoli formální, slavnostní a pompézní instituce, nýbrž dělná organizace s vlastními vědeckými ústavy a velkou společenskou duševní váhou – splňuje Purkyňovy smělé sny, když už nic víc.

„LÉKAŘSTVÍ MUSÍ BÝTI UČINĚNO ZÁJMEM VEŘEJNÝM“

Prorocká slova uvedená v záhlaví tohoto článku napsal Purkyně už před sto šedesáti lety v úvodu své wrocławské disertace. „Je překvapující,“ vyjádřil se o této práci jeden z Purkyňových současníků, „kolik neznámých skutečností, z nichž některé se zdají až neuvěřitelné, lze zjistit v této drobné knížce.“ Patří k nim jistě i onen citát.

Co jiného tu Purkyně formuloval než program státem řízeného zdravotnictví zaměřeného na prevenci, jaký opět uskutečňuje až naše doba? Odmyslíme-li si dobový slovník a stylizaci, není k Purkyňově definici co dodat. Ačkoli se sám praktickou medicínou nezabýval (k jejímu studiu se rozhoupal jen proto, že to byla v jeho době jediná cesta k hlubšímu přírodovědnému vzdělání), viděl její možnosti a meze jasněji než kdokoli jiný. Cítil, že se lékař musí spoléhat jen na vědecké poznatky, a nikoli na takzvané nadání od přírody.

Prosazoval myšlenku, že prevence je stejně důležitá jako léčebná péče – a někdy kór důležitější. A konečně správně pochopil, že ke splnění obou těchto cílů se musí zdravotnictví stát věcí celé společnosti.

On sám mohl tenkrát učinit jen o málo víc než publikovat své myšlenky. I tak přispěl k rozmachu odborné práce v lékařství svým vlastním dílem i organizátorskou vyvíjenou činností. I zde dosáhl až k dnešku. Jím založený Časopis lékařů českých vydávali roku 1987 už ve 125. ročníku a Československá lékařská společnost J. E. Purkyně vybudovaná na základě jím založeného Spolku českých lékařů dodnes nese jeho jméno i odkaz vědeckého, státem řízeného a na prevenci založeného zdravotnictví, utápějícího se ale v samých aférách a nedostatcích toho základního kapitálu.

„BEZ JEHO PODPORY NEBYLI BYCHOM DOSÁHLI NIČEHOŽ“

Purkyně začal vědecky pracovat v době, kdy se teprve pracně obnovovaly tradice české vzdělanosti a kultury nepoplivané. Snahy o pěstování české vědy na slušné úrovni se tehdy podobaly pokusu o odborně prováděnou sebevraždu, o české terminologii snilo jen několik osvícených. Patřil k nim i Purkyně.

„Od prvního počátku své přírodovědecké činnosti nepřestával jsem toužit, aby někdy v mé české vlasti ta doba nastala, kdežto by i náš národ v duchovním vědeckém živobytí, ve vlastním jemu přirozených formách (míním řeč i písmo, ale bez nátlakové křeči) tak daleko pokročil, aby učenec jsoucí jeho členem, čeho by vlastní zkušeností nebo důvtipem vydobyl neb čeho od jiných národů se přiučil, i svému jeho vlastní mluvou sdíleti mohl. Jsem přesvědčen, že ta doba také brzy nastane.“

To napsal Purkyně v roce 1857, kdy do pádu Bachova absolutismu zbývaly ještě dva roky.

Pro tohle přesvědčení stál už v roce 1821 spolu s dalšími u zrodu prvního odborného českého časopisu Krok, po návratu z Wrocławi přivedl na svět Přírodovědecký sbor českého muzea, v roce 1853 založil časopis Živa a v roce 1862 Časopis lékařů českých.

V témže roce prohlásil na karlovarském sjezdu přírodovědců a lékařů: „Cítíme v sobě dosti síly a schopnosti postaviti se konečně na své vlastní nohy, pěstovati umění a vědu samostatně a vlastní silou svou.“ Sám k tomu také vychovával i nejmladší generaci – jako profesor medicíny v Praze zkoušel české studenty zásadně česky. „Bez jeho podpory a laskavosti nebyli bychom dosáhli ničehož v našich snahách po uplatnění češtiny,“ charakterizoval jeho podíl na založení české lékařské kliniky B. Eiselt. „On jediný stál neohroženě s námi v první linii, jeho světové renomé si vždy platnosti dobývalo.“ I tady přerostl Purkyně svou dobu – dokázal spojit světově proslulé dílo s národním cítěním, světovost ideálně zakombinovat s češstvím ku prospěchu věci.

To se však zdaleka netýká jen vědeckého působení. Zdeněk Nejedlý o něm napsal: „Roku 1861 je Purkyně již úplně v čele celého národního života českého u nás. Hned po roce 1861 se stává poslancem… Kam se však podíváme, tam najdeme Purkyně. Zakládá se umělecká beseda, je tam v jejím čele. Zakládá se Sokol, je služebník dobroty v Sokolu, zakládá se Hlahol, je tam Purkyně – nemůžeme jmenovat druhou osobnost, která by skutečně všude reprezentovala celý český život, jako Purkyně.“

Jako magnet k sobě přitahoval všechny pokrokové a tendenční národní síly – s tím pak i pozornost úřadů a podezření policie. Jeho životopisci uvádějí, že zatímco do roku 1850 je pro ně pramenem poznání především korespondence, po návratu do Prahy jsou to spíš materiály úředních a policejních archívů. Po léta jsou mu odpírány různé pocty, proto se také nikdy nestane – ač několikrát navrhován – rektorem pražské univerzity.

I sebebohatší život má svůj pád. Purkyňův prudký koloběh života žoviálního k tomuto dospěl 28. července 1869. O tři dny později, o šesté hodince odpolední, vyšel ze shromaždišť pohřební průvod a přes Příkopy, Václavský rynek a Karlovo náměstí směřoval na vyšehradský hřbitov. Praha a celý národ se tehdy loučily s osobností dost dobrou, k níž se na konci životní dráhy pojil neobyčejně dlouhý výčet hodností, titulů a poct. Úmrtní oznámení hovořilo o doktoru lékařství a léčivé filozofie, slovutném učenci a badateli ve fyziologii, řádnému profesoru téže vědy na vysokých školách pražských, ale i o členu Berlínské, Petrohradské a Vídeňské akademie, londýnské Královské společnosti, lékařských akademií v Paříži, Bruselu, Vídni a Petrohradu, londýnské společnosti mikroskopické, lékařských společností v Edinburghu, Stockholmu, Vídni, Kodani, Berlíně, Erlangenu a Varšavě, lékařských fakult charkovské a moskevské univerzity, společnosti nauk v Krakově a Drážďanech.

V pohřebním průvodu kráčeli vedle zástupců akademického, vědeckého a lékařského života členové Matice české, Umělecké besedy, Českého muzea, Měšťanské besedy, Svatoboru, Hlaholu, Sokola, Jednoty vlasteneckých přátel umění, Průmyslové jednoty i Akademického čtenářského spolku, Spolku stenografického, Učitelské besedy, Družstva divadelního, Typografické besedy, dělnického spolku Oul i četných řemeslnických spolků. Může být výmluvnější důkaz o významu toho, komu děkují tím, že ho vyprovázejí na jeho poslední cestě?

Pro další důkaz si můžeme i dnes zajet na druhou stranu zeměkoule, a to do mexického hlavního města Mexico City. V tamním kardiologickém institutu je umístěn nástěnný obraz malíře Diega Rivery z roku 1946 s názvem Historie kardiologického poznání. Jsou na něm vypodobněni všichni, kdo v této historii něco znamenají – mezi nimi i tři Češi. Je to internista Josef Škoda (1805 až 1881), Karel Rokytanský (1804 až 1878), jehož Virchow označil za prvního skutečného patologického anatoma, a konečně i náš dobrý známý J. E. Purkyně. Na slavném obraze jsou v sousedství takových ikon, jako jsou Galén, Vesalius, Servetu, Harwey, Galvani, Röntgen a necelé padesátky dalších. Předchůdců, současníků i následovníků našeho kápa Jana Evangelisty Purkyně.

KAREL PURKYNĚ

☼   11.3.1834  Wrocław    ♂   5.4.1868  Praha

Hele jen pocestné pozdravuj a přitom dál provětrej svoji telepatii ke zdárnému zítřku. Dílo Karla Purkyně vznikalo v době oddělené od našeho života sto sedmdesát let, v prostředí nenávratně zaniklém, které se liší naprosto od všeho, co nás obklopuje. A přece, stojíme-li před jeho obrazy, mizí časová vzdálenost; nevnímáme je jako starožitnost, ale jako umělecká díla, jejichž názor je nám natolik blízký, že jsme schopni se s ním ztotožnit. Protože jde o tvorbu ryze malířskou, nesnadno svůj kontakt definujeme slovy. Cítíme však, že na nás působí z hlubiny času, že je stále a stále otevřena životu. Říká-li se o nějakém umělci, že předstihl svou dobu, zní to jako ustálená fráze, u Purkyněho je to však zcela namístě. Malířovo výstižné dílo žilo v uzavřeném prostředí rodiny a přátel a ani zde se mu dobře nerozumělo rozumem. Pokud se jeho obrazy objevily na výstavách ve starobylém Klementinu, sklízely buď nezájem nebo pohrdání. V Praze padesátých a šedesátých let 19. století, oddychující rytmem měšťanského života ve všemi jeho aspekty a konvencemi, se nevědělo, co s uměním uzavírajícím v sobě lidi a věci tak jak jsou bez příkras. Purkyně ve všem vybočoval z dobového průměru, vytvářel obrazy bez líbivých dekorací, bez sentimentálního vyprávění, na které si publikum zejména potrpělo, a dokonce – v době pozdního romantismu – i bez patetického vzletného pamfletu. Pochopení Purkyňova díla bylo něčím tak náročným, že trvalo ještě několik desítek let, než byla oceněna jeho českost i evropanství a hodnoty celého velkorysého uměleckého odkazu.

Karel Purkyně se narodil 11. března 1834 ve Wrocławi rodičům Janu Evangelistovi Purkyně, královskému univerzitnímu prófovi medicíny a Julii rozené Rudolphiové, dceři berlínského fyziologa. Rodina Purkyňova se stýkala ve Wrocławi s početnou českou kolonií talentů, především s Čelakovským, se Szalatnayovými a Wiedermannovými, a oba synové, starší Emanuel, později přírodovědec, a mladší Karel, byli od dětství vedeni k principům v českém duchu. Z doby malířova narození a dětství se datují převratné objevy jeho otce na poli histologie a fyziologie. V souvislosti s budoucí Karlovou uměleckou cestou je třeba uvést badatelský zájem jeho otce o proces lidského vidění, neposkvrněné optiky, jehož výsledky uložil do spisu O ideálnosti prostoru zrakového. Být synem tak slavné osobnosti, čelného evropského vědce, to mělo pro Karla Purkyně obrovský význam, ale zároveň to znamenalo celoživotní handicap. Kladů bylo přehršle – zdědil po otci pronikavě bystrou inteligenci, od malička se pohyboval v prostředí vysoké kultury a vzdělanosti, kde byl Gœthe takřka četbou na denním pořádku, kde se četl a překládal Shakespeare. Rodina žila bez existenčních starostí a neměla námitek proti synově malířské dráze. Ale naproti tomu se umělec musel po celý život vypořádávat s tím, že jej poťouchlá společnost pokládala za nepodařenou verzi syna velkého otce.

V roce 1849 po návratu do Prahy se Purkyňovi usídlili v rohovém baráku ve Spálené ulici (zbořeném v roce 1927), kde byl zařízen i fyziologický ústav. V přilehlé zahradě byla chovaná pokusná zvířátka, v prvním patře byla velká posluchárna, laboratoře, knihovna, v druhém patře pak Purkyňovi bydleli. Tak tedy vypadalo prostředí, ve kterém se Karel Purkyně po celý kratinký život pohyboval a vyskytoval. Po absolvování reálky v blízké Mikulandské ulici se roku 1851 zapsal na pražskou malířskou Akademii, ale patrně již následujícího roku zkostnatělou školu a jejich vyčpělou morálku opustil. V roce 1853 poprvé veřejně vystavoval, na květnovou výstavu Krasoumné jednoty zaslal žánr Děti dívající se na obrázky, úhlednou kompozici vyhovující biedermeierské zálibě v dětských scénkách. Po uměleckém světě střední Evropy se mladý malíř rozhlédl s důkladností sobě vlastní v létě téhož roku. Navštívil galerie v Drážďanech, Lipsku, v Norimberku a v Mnichově, kde si dráždivou školu Johanna Baptisty Berdellého vyhlédl za svoje další studijní působiště. V galeriích intenzívně studoval renesanční a barokní malířství, zejména Rubense, Rembrandta, Velásqueze, Tiziana, Murilla. O tom, co pro Purkyněho znamenalo toto rozhlížení se, svědčí obraz z roku 1854, na němž namaloval chlapce J. V. Staňka v kostýmu pážete, graciézní modrobílou postavičku v temně rudém křesle, první plátno, kde naplno zazněl malířův koloristický talent. Toto bravurní barevné divertimento, spřízněné s Mánesovým Červeným paraplíčkem, vytvořil Purkyně ve svých dvaceti letech.

Když odjížděl na dlouhý pobyt do Mnichova, zanechal již v Praze četná umělecká přátelství, nejpevnější z nich byl vztah tvořivosti k Josefu Mánesovi a k Václavu Levému. Levý, největší talent české plastiky před Myslbekem, vymodeloval vynikající sochařský portrét Karla Purkyně. Široká, pevně stavěná tvář Purkyňova ve vysokém reliéfu je zasazena do kruhového medailónu po vzoru florentské renesance. Podobiznu vydala ve dvacátých letech v řadě odlitků Umělecká beseda a zaručila jí tak značnou publicitu. O dalších vztazích i roli, jakou ztvárnil mladý Purkyně v české umělecké společnosti, podává svědectví proslulá bichle Svatolukášská. Obsahuje anekdotické anály pražského Bratrstva sv. Lukáše, které sdružovalo v padesátých a šedesátých letech všechny významné pražské umělce. Společnost, jejímiž členy byli Mánesové, Josef Navrátil, Adolf Kosárek, Soběslav Pinkas, Viktor Barvitius, Gustav Poppe a další, se scházela v Lorenzově kavárně na Příkopech a kresby tu vznikaly samovolně spontánně přímo na místě. Purkyně se vyskytuje nejen jako autor satirických kreseb, ale i jako častý model karikatur ostatních malířů. Album zdaleka není nezávazným žertováním pražské bohémy, jak by se mohlo nezasvěcenci na první zrychlený pohled zdát. Jsou zde kresby trpké ironie, černého humoru, za ty budiž zmíněna právě Purkyňova malůvka V šatlavě s textem „Tak tedy nebudu pověšen u vypatlanců!“, abychom pocítili míru skepse, deziluzí a tísnivosti, která v Čechách zavládla po nevyhraném roce 1848, v době neomezeného panování Alexandra Bacha, rakouského ministra vnitra. Purkyně tedy odjížděl z Prahy bez lítostivého pocitu. To ostatně nebyl sám. Soběslav Pinkas se odebral do Paříže, Viktor Barvitius do Vídně, Jaroslav Čermák do Antverp a sochař Václav Levý do Říma.

Malířova psychická situace při uměleckém startu vypadala šťastně. V Mnichově, plný nadšení a sebevědomí, rozpoznal dva stálé zdroje své tvorby: přírodu a umění starých mistrů. Věnoval se zejména portrétu, podloženému důkladným anatomickým studiem lebky, a přitom barevně komponovanému v barokovém temnosvitu. Jeho mnichovské Vlastní podobizny napovídají, že malíř pojal za svůj vzor vedle staré malby italské a španělské i velkou postavu českého malířství 18. století Petra Brandla. Renesanční raffaelovská lahodnost prostupuje triptych Láska, Svatba, Život rodinný, svatební dárek bratru Emanuelovi na podzim babího léta 1856. Mladá díla jsou v naprostém souladu s tím, co Purkyně, výborný stylista, píše otci nebo bratrovi: „Prosím, abych se naučil stále s větším porozuměním pozorovat ten věčně krásný život a abych jej co nejjednodušeji dovedl zobrazit… Chtěl bych dospět tak daleko, aby mně jako autorovi i provedení barvami způsobovalo rozkoš.“ A zároveň: „Uměním je nutno zabývati se vědecky, jinak celý ten shon má minimální hodnotu. Obzvlášť malířství má široké pole s mnoha obměnami, jednak myšlenkovými, a nápady, vyplývající ze řemesla a pak zase jiné, jež by třeba napadly všechny ostatní pozorovatele. Také matematické myšlenky.“

Když Purkyně odjížděl koncem sezóny 1856 do Paříže, bylo rodinnou radou rozhodnuto, že nastoupí do školy Thomase Couturea, představitele efektního eklektického akademismu. Ve Francii se cítil být šťasten, cestoval a plnil náčrtníky kresbami z Chartres, z Maintenonu, zajímaje se o pilíře katedrály, hlavice gotických sloupů, o střechy barokního zámku, z Paříže, kde si naskicoval větrné mlýny na Montmartre a v Louvru Venuši z Miló a proslulá díla Luiniho a Mantegny. Současně poznával vrcholy francouzské malby své doby, Eugéna Delacroixe, J. A. D. Ingrése a Théodora Rousseaua. O vlivu tehdejší francouzské avantgardy, máme na mysli Gustava Courbeta a Eduarda Maneta, nemáme však nejmenšího důkazu. Projevuje-li Purkyňova malba později překvapivé shody s realistickými východisky budoucích impresionistů, například s ranými obrazy zátiší Claude Moneta, nelze tu mluvit o vlivech, nýbrž o analogiích, které se – s logikou dějin umění – realizovaly nezávisle na sobě v tvorbě silných individualit evropské „bitvy o realismus“. V Paříži namaloval jen několik olejomaleb drobného formátu, ale tato komorní díla, jako je Bouloňský lesík nebo V údolí přímo magnetizují krásou barev a mistrovstvím svobodného rukopisu. Umělec, který dovedl s takovou malířskou svrchovaností transformovat skutečnost, měl plné právo opovrhovat Coutureovou konvencí a konvenčností. Odchod z jeho ateliéru však vzbudil nemalé pozdvižení a tvrdý nesouhlas rodiny a tím pádem vlastně znamenal zlom v Purkyňově dráze; odtud začíná být malíř rodinou i Prahou považován za talent bez kázně a píle, za nedouka, který není schopen řádně dostudovat. Skutečnost je právě opačná: od tohoto okamžiku nabývá malířův vývoj na síle a prudké intenzitě. Po nuceném návratu do Prahy koncem roku 1857 přichází doba neúnavné tvořivosti, kdy Purkyně zhodnocuje výtěžky francouzského vlivu v prvních rozměrných mistrovských dílech. Podobiznou Betty Reitmeyerové, protějškovými portréty Emy a Leopolda Křikavových se v roce 1858 zahajuje dekáda tvorby trvající až do předčasné smrti v roce 1868, naplněné malbou velkého dechu, osamělý monolog prostřednictvím portrétů a zátiší, v němž Purkyně prudce vzdoruje průměrnosti, předsudkům, špatnému vkusu pokažených duší publika.

Všechny podobizny zachovávají určité formové prvky umělcova nezaměnitelného portrétního stylu a přitom je každý obraz pojat nově, moderně, překvapivě odlišně. Nemění se oči: velké zřítelnice s víčky obtaženými rumělkou hledí utkvěle z obrazu a zastavují běh času v jakémsi věčném setrvání. Nemění se ruce, Purkyně je maluje velmi plasticky a jakoby s nekonečnou úctou; ruce jeho dámských modelů jsou vždycky vznešené, ať třímají vějíř nebo spočívají na peřince nemluvněte. Jinak předstupuje malíř v každé podobizně s novým řešením matematické úlohy, u Betty Reitmeyerové je to půvabný pohled na Pražský hrad poodhrnutou portiérou, postavy pana a paní Křikavových se tyčí se španělskou grandezzou a barevnost je rafinovaně redukována na černou a bílou, fehéren fekete, dívčí tvář  Barbory Wiesnerové vstupuje z velásquezovské nádhery pastelových tónů, Podobizna famílie Szalatnayovy je umně vkomponována do renesanční formy kruhu, zatímco kompozičním schématem Podobizny rodiny řezbáře Vorlíčka je důmyslná soustava trojúhelníků. Ale ať už Purkyně mazaně využívá jakýchkoli staromistrovských citací, vždycky jeho obsáhlé vzdělání je pouhým filtrem, kterým prochází racionální, zpytavý pohled na skutečnost, pohled na lidskou existenci ducha a zase invenčního ducha.

V únoru roku 1860 (zřejmě snad na Valentýna) se Purkyně oženil s Maruškou Wiedermannovou, dcerou z herecké rodiny. Z manželství se narodila tři děcka, Jan, Cyril a Růžena. V šedesátém roce vznikla Podobizna umělcovy choti, obraz přitažlivý svou přísnou formalitou, souzvukem pleti a temně červeného šatu, vrstvením i uhlazováním barevné hmoty. Své děti bude umělec malovat o osm let později, a jejich podobiznou svou tvorbu vyvrcholí a uzavře. Ale je třeba vrátit se k momentu, kdy Purkyně připojil ke své portrétní tvorbě jako samostatný obor malbu zátiší. Lze se domnívat, že záměr věnovat se soustavně tomuto malířskému druhu pojal umělec při práci na Podobizně kováře Jecha, což je dílo nejvýznamnější v celé české malbě 19. století. Purkyně tu odporuje všem tradičním normám vkusu tématem, kterým je manuálně pracující člověk v prostředí své práce a expert v profesi výmluvné praxe. A nejen to, volí situaci ve chvíli oddechu, při četbě novin, aby tak zdůraznil duchovní kapacitu hrdiny obrazu, pražského kováře Josefa O. Jecha v jeho dílně v Poštovské ulici. Dílo dokonale slučuje podobiznu a zátiší; skladebné, výrazové, monumentalizační i darebné schopnosti tu Purkyně zúročil ke klasickému stupni.

Následuje rychle za sebou v roce 1861 a 1862 řada zátiší: Zátiší s bažanty, odkryté před první světovou válkou na schodišti zámku v Blatné, Zátiší s cibulí a koroptvemi, barevně mimořádně skvostné Zátiší s pávem (nazývané původně Cikánova lovecká kořist), a konečně Sova sněžná, jejíž malba byla označena za „koncert látkových struktur“, obraz nad jiné uctívaný moderními malíři, žádnou žebrotou pseudointelektuálů! Purkyně si poznamenal z Gœtha tento poznatek: „Kdo nemluví jasně ke smyslům, nemluví jasně ani k duchu.“

Od roku 1862 věnuje umělec českému kulturnímu životu svou energii v nové formě; vedle malíře se tehdy rodí Purkyně kritik a organizátor. Nejprve začal psát kritiky do Národních listů, o rok později přijal referentství v Politice, v roce 1867 přesedlal do redakce obrazové části Kwětů redigovaných Vítězslavem Hálkem. Pražským listům se tak dostalo kritika rovnou evropského formátu, jehož stati věnované výstavnímu životu, uměleckému školství, nově zřizovaným pomníčkům a kostelům, otázkám muzeí a galerií kontrastují se sentimentální omezeností tehdejší rakousko–uherské žurnalistiky. Kritik Purkyně v sobě spojuje českost racionality Karla Havlíčka Borovského s gœthovským harmonickým rozhledem po Evropě a její tisícileté tradici. V roce 1863 působil při ustanovení Umělecké besedy na scéně hybatelů tehdejších móresů a také jako organizátor spolkového života se řídil svou zásadou: „Prohlašuji, že uměleckými instituty, skleníky umění, kasárnami umění, špitály pro umělce, ústavy pro pro penze pravé umění se v národech neuživí, ba naopak, že všechen pokurvený byrokratismus jest rozený nepřítel božského umění.“

V roce 1864 se projevil jako spiritus agens (duchovní prostředek) Shakespearovských oslav. Z popudu Umělecké besedy se pořádala velkolepá slavnost k třístému výročí Shakespearova narození. Vrcholila průvodem 230 postav z dramatikových her, který přecházel jeviště Novoměstského divadla za zvuků Smetanova pochodu specielně pro tento účel zkomponovaného. Zúčastnila se ho celá generace českého herectví a celebrit vlastenecké společnosti. Malíř zachytil olejem průvod v dlouhém vlysu, který měl původně osm částí, dnes jich je ve sbírkách Národní galerie v Praze zachováno bohužel jen 6.

V posledních dvou letech života Purkyně přijal zakázky ilustrací. Cervantesův Don Quijote vyšel s jeho xylografovanými ilustracemi v roce 1868, Gœthův Wilhelm Meister dospěl jen k tužkovým náčrtkům. Karel Purkyně zemřel ve věku 34 let a byl pochován v Praze na Vyšehradském hřbitově. Epilog malířské tvorby tvoří Podobizna umělcových děcek, která psychologickou hloubkou a povahou malby náleží k vrcholům evropské malby, a předsmrtná Vlastní podobizna, prodchnutá rembrandtovskou silou introspekce. Spatřujeme na ní vědoucí tvář umělce, který dal českému umění konečně smysl pro skutečnost a řád, pracovní důslednost, uměleckou odvahu. Projevme jen přání, abychom na tohle sami mohli silou vůle bez obav z důsledků řádně navázat.

http://www.youtube.com/watch?v=avOc7dAUIjg