http://www.youtube.com/watch?v=0bX5nhK8Y2w

VY SI VĚRU NEMŮŽETE STĚŽOVAT, ŽE BY VÁS DOMA NEČETLI, VAŠE KNÍŽKA VÁLEČNÝCH REPORTÁŽÍ BYLA OKAMŽITĚ ROZEBRÁNA. I REPORTÁŽE AMERICKÉ, I „PRAVDĚPODOBNÁ TVÁŘ“. „STUDENÉ SLUNCE“ BUDE MÍT ZŘEJMĚ STEJNÝ OSUD, NEHLEDĚ NA TO, ŽE SOUČASNĚ VYCHÁZÍ V LONDÝNĚ, V NEW YORKU. BUDE BRZY NOVÉ VYDÁNÍ?

Vy se ptáte, jako byste to neznal. U nás si přece nakladatelství, když vydá knihu, připadá jako člobrda, který se právě vydrápal se srdeční vadou na kopec a teď je rád, že je rád, sotva popadá dech a diví se, že je nahoře se svou kondicí.

JSTE A VŽDYCKY JSTE BYL TO, ČEMU SE ŘÍKÁ ANGAŽOVANÝ SPISOVATEL (KTERÉMU NAVÍC NESMRDĚLA A NESMRDÍ ŽURNALISTIKA, TEDY ANGAŽOVANOST KAŽDODENNÍ). JAK TO SOUVISÍ S TÍM, O ČEM JSTE MI TEĎ VYKLÁDAL?

Mě od mládí lákalo být vždycky tam, kde se něco děje. Za války mne to například strašně táhlo na frontu. Asi jsem angažovaný, ale nesnáším angažovanost v koženém křesle. Když, tak angažovanost tam, kde se fackuje. A tady se fackuje, jako se na frontě střílelo ostrejma.

V současné době se autor ocitá v nepříjemné situaci: ať se děje cokoli, děje se to příliš hbitě. Dělat chytrého, pokoušet se tomu tempu stačit při psaní a ještě formulovat závěry, to je buď sebepřeceňování, nebo blbost, nebo obojí. Člověk může ze všeho nejspíš figurovat jako válečný reportér, ale stěží jako strhující epik, který jednou provždy vyloží osud společnosti. Kolik let po napoleonských válkách přišla Vojna a mír, a ještě to ani není o nich. Když čtete Stendhala, který v tom přece žil, vůbec se nedovíte, že existoval nějaký Napoleon. Stendhal moc dobře cítil, že by mohl secsakramentsky sáhnout vedle. To, co je asi nejdůležitější v každé době – poměr člověka ke světu –, se nejen stále nabízí, ale žene to i tam, kde je horká půda. Kde se o tom člověk může něco domáknout. Spisovatel říká, co se s ním děje ve chvíli, kdy se něco děje kolem něho. A jelikož chci právě tohle, nebudu přece dělat chytrého Lojzu odněkud z Capri.

Je to ovšem dost těžké, protože existuje tolik věcí, které člověka bodají a tlačí ze všech myslitelných stran, a vyžaduje velkého soustředění, aby nereagoval na podružné dění a zůstal u toho, co je důležité, co má zásadní smysl znát. Jinak se může stát, že ve chvíli, kdy jeho kniha vyjde, už neexistuje to, proti čemu se stavěl do hrdinské pózy. Dobyté pevnosti mnohdy až kupodivu rychle mizí, ale znovu a znovu se vynořují nové o kus dál. Těžko rozhodnout, kdy je něco definitivně pryč a kdy se to vrátilo v trochu jiné dimenzi. Zlořády jsou hnus proteus a je spíš třeba psát o tom, z čeho vznikají, než o jejich povrchních formách. Vcelku dospějete k tomu, že v literatuře nejde o vnější strukturu věcí, ale o letitý lidský problém, který nespočívá ani tolik ve společenskoekonomickém pořádku, jako v oné trvalé snaze lidstva zařídit si život na světě. Překážky a negativní jevy se v jednom kuse převtělují do nové neodbytné podoby, právě tak jako se mění formy vlády. Místo králů nastupují prezidenti, místo uzurpátorů volíme jakési zástupce, ale společnost se pořád skládá ze stejného procenta mocichtivých a lačných slabochů, konjunkturalistů a těch, kteří na zádech nesou pokrok nebo aspoň snahu uspořádat věci přehlednějším, přesvědčivějším a mnohdy lepším způsobem. Když si člověk tohle uvědomuje, částečně si nad současnými jevy míň zoufá, protože doufá v pravidlo, jak jsou prchavé, a částečně si zoufá víc, protože je mu jasné, že vždycky byly a zas budou. Bolehlav pro Sokrata se do misky míchá stále znovu. Jednou jsem se v Aténách koukal na tu skulinu, kde byl Sokrates údajně vězněn a kde to fyzicky nevydržel, a napadlo mě, že Panthenón byl, Atény byly, všechno se to časem rozsypalo, a ta skulina přetrvala věky a zůstala holt jedinou živou realitou a zároveň nežádoucí jistotou. Třeba už dávno neexistuje otrokářství ani svět antiky se svými omezenými znalostmi světa a přírody, jediné, co se nezměnilo, je princip Sokratova uvěznění. Jeho řeč před soudem jakoby vypadla z oka kterémukoli století. To, že člověk stojí vlastně v jednom kuse mezi číší bolehlavu a aténským areopagem, je ta pravá příčina, proč chci být tam, kde se střílí ostrejma nebo fackuje, protože tam se rozhoduje osud světa a vždycky bude rozhodovat. A v neposlední řadě je slůvko osud přesmyčkou pro slůvko soud… těšte se.

TOMUHLE SE TEDY ŘÍKÁ MYSLET NA HLASITÉ VOLUME. KAMÍNEK SE STAVÍ KE KAMÍNKU, SHLEDÁVAJÍ SE NA VŠECH STRANÁCH, AŽ SE PAK POLOŽÍ TEN JEDEN, CO JE NA ŠPICI. A TO JE CHVÍLE PYRAMID, A TO JE CHVÍLE, KDY LZE ZAČÍT VZPOMÍNAT.

Shodou okolností jsem se narodil tady, i když vzhledem k rodičům jsem se mohl narodit docela dobře i někde jinde. A taky, což už je mnohem důležitější, jsem tady rostl prvních pár let svého jedinečného života. Hned potom mě odvezli do Ameriky a pak do Paříže. Nejvnímavější dětství jsem zakusil na moři a za ním. Když čtu někdy frázi: krajina dětství, začne mi to všelijak poskakovat, protože najednou vidím zvířata a ptáky u nás naprosto nevídané, od kolibříků po různé druhy mořských stvůr. Třeba dujonga. To jsem jednou přišel na břeh a tam ležela obrovská bezhlavá příšera a dospělí prohlásili, že je to dujong, kterému lodní šroub usekl to hlavní = hlavu. Dujong je dost vzácný úkaz, ale strašně ohyzdný, velikánský, něco jako mrož, jenže bez klů. A do toho najednou vstoupí obrazy až alšovsky české, protože potom jsem chodil do jednotřídky na českém venkově. A po čase mne zas stěhovali do Paříže. Dítě, které nechápe, co vidí, si vysvětluje nové věci všelijak. Pamatuji se, jak mne jednou vezli prastarým vehiklem do Buloňského lesíka a do zoo, kde jsem poprvé uviděl žirafu. Byla v takové převysoké zasklené stáji, tělo nebylo vidět, jenom hlava až někde strašně vysoko. Nedovedl jsem si to vysvětlit a nakonec mi tahle představa zvířete, které stojí v přízemí a má hlavu v prvním poschodí, nerozlučně splynula s představou Paříže. Dětství pařížského dítěte je ovšem docela jiné než dětství pražské nebo americké. Ve mně existují všechna tahle dětství odděleně, jenže to české bylo nejdelší, nejdéle jsem chodil do české školy, také do gymnázia jsem nejdéle chodil tady, a tak to nabylo jasně vrchu.

Po maturitě jsem šel na medicínu. Proč? Nevěděl jsem, co bych měl jako studovat, ale vzhledem k tomu, že se tenkrát považovalo za nezbytné nějakou vysokou školu mít, zdála se mi k povolání spisovatele, na které jsem jedině pomýšlel, medicína nejvhodnější obor. Protože je encyklopedická: počítal jsem, že se tak dozvím nejvíc o všem, a navíc ještě o samotném člověku. Přitom jsem samozřejmě dělal i spoustu jiných oborů, jako třeba dějiny umění a orientalistiku. Ale jednou jsem se na Matějčkově přednášce díval na gotického Krista a ten se mi začal najednou jevit jako mrtvé pitvané tělo. Jako anatomický preparát vystavený na odiv věřící i nevěřící veřejnosti. Toho jsem se trochu zalekl a začal jsem si dávat dobrý pozor, abych zničehonic nesklouzl k jinému vidění. Lidský mozek je strašně labilní, stačí nepatrný oblázek a hladina se rozvlní, obraz se zparchantí… slídiči nevybíraví a.k.a. ksindlové pacholci ehm ehm debilní ehm ehm senilní (jinými slovy: šeredné noční můry za bílého světla s bílou pletí) tomuhle nikdy nemohou porozumět přes svou vlastní omezenost namísto „nevlastní“ neomezenost. Takže: byla to velice zvláštní zkušenost. Potom jsem ještě studoval medicínu v Paříži a tady mne zastihlo září 1939. Protože jsem tu medicínu dělal jen jako investici do jiného povolání, nechal jsem všeho, jakmile se naskytla fakulta aktuálnější, s mnohem vyšší mírou výuky: válka samotná, přísná lektorka jako řemen. Ostatně ani v lékařství jsem neměl úmysl se specializovat. Moje funkce byla vždycky v terénu.

VY JSTE NIKDY NEPOCHYBOVAL, ŽE BUDETE SPISOVATELEM?

Tahle jistota, nebo tenkrát spíš touha, se zrodila asi v šesti letech, když jsem se naučil bez potíží psát. Mám doma spoustu uchovaných sešitů, do kterých jsem v jednom kuse psal poznámky. Nezajímalo mě spřádat děje. Zaznamenával jsem detaily ze skutečnosti. Byl to takový pud shromažďovat matroš, žádné komponování, jen záznam, raport o skutečnosti. Atmosféra. A to je ve mně pořád. Až přijdete ke mně, připomeňte mi, ukážu vám bedny popsaného papíru, štosy a archy… Nepsat jsem vždy považoval za ulejvání. Měl jsem pocit, že když něco nezachycuji na papír, tak se vlastně flákám a jsem chlápkem darmošlápkem. Často k tomu bylo třeba velkého sebezapření, kluci si hráli a já se od nich najednou odtrhl a šel jsem si něco bokem poznamenat. Odmalička jsem měl ke psaní neamatérský ryzí postoj: psal jsem, ať mě to bavilo nebo znechucovalo, prostě jen z povinnosti.

Přitom jsem nebyl osamělé, zanedbávané dítě. Mám naopak dojem, že jsem to po rodičovské stránce chytil až moc dobře. Otce i matku jsem měl pro sebe určitě víc než většina dětí. Otec měl ateliér doma, takže neodcházel tolik jako ostatní otcové, užil jsem ho dost. I matky. Nevytvořil se ve mně žádný karenční syndrom, jak se tomu teď říká, ale také na mně neseděli, byl mezi námi náležitý rozestup. Přílišné obklopení, přílišné šťourání do jeho záležitostí může mít pro dítě stejný důsledek jako karence: pamatujte jedno, kdo věci hrotí, sám se posléze psychicky hroutí. Dítě je citlivé téma, za kdeco se stydí, a když se mu moc nahlíží do karet, vyjde z toho obvykle něco opačného, než bychom si přáli. Prostě, není dobře ani moc, ani moc málo. To je moudrost prorocky obsáhlá, co?

Otec byl vlastně velmi starý kmet, když jsem ho začal skutečně vnímat, bylo mu pomalu sedmdesát. Pro mne to byla bytost už nad slabostmi světa, to, co dětem obvykle zůstává jako představa dědečka nebo pradědečka. Matka byla o mnoho mladší, vzdělaná autorita, mluvila dokonale čtyřmi jazyky, a já proto považoval odmalička ovládání několika řečí za jakousi dorozumívající se samozřejmost. Řeč je most. Mimoto v mém případě nešlo o žádnou záslužnou činnost, učil jsem se řeči na místě a pokládal jsem to za běžný, normální fakt. Tím, že byl otec o hodně starší, musela mu matka věnovat víc starosti a péče, než je obvyklé, a z toho vznikl celkem zdravý, normální vztah dítěte inklinujícího k matce, na obě strany přesně vymezený, odtud až potud. Nikdy v životě jsem nechrápal v jednom pokoji s rodiči, ta představa je pro mě prostě nepochopitelná a dodnes si nedovedu dobře představit šokovou atmosféru, kterou je obklopeno dítě vyrůstající třeba v dvoupokojovém bytě na dobu neurčitou. Proto mi asi docela chybí jakýkoli neurotický tik a komplex slabocha. Řekl bych, že pro dítě je důležitější intimčo, to jest vlastní pokoj, než dejme tomu výživná strava. Nedostatky ve výživě lze napravit. Ale to, že dítě vyrůstá jako nahé mezi dospělými, vyvolává těžko odstranitelné neurózy. V tom smyslu jsem měl tedy štěstí, tohle všechno jsou věci docela nezasloužené.

Když mi bylo čtrnáct, začal jsem doopravdy psát a také publikovat. Vlastně poprvé už ve dvanácti. Ale první knížku jsem vydal až za války v Anglii, ve třiačtyřicátém. Otec mi odmalička vštěpoval, že na publikování je vždycky času dost. Dokud není člověk hotový, říkal, nemá se do knihy pouštět. To ovšem neznamená, že se o to nemá pokusit. Já v mládí napsal celý štos věcí, mezi sedmnácti a devatenácti tři romány, jeden jsem dokonce poslal do mezinárodní soutěže a ke svému úžasu jsem nedostal vůbec žádnou cenu. Vyhrála to tehdy kniha maďarské emigrantky žijící v Paříži, Jolany Földesové, Ulice u rybařící kočky. Později jsem ji trochu znal, byla mourovatá, strašně odpudivá na pohled a psala takové knížky romány pro ženy… Taky jsem se všelijak cvičil v prstokladu, psal jsem do novin o kulturních věcech a dělal Lidovkám externího dopisovatele z Paříže. Částečně kvůli výdělku. Rodiče mi nebránili odjet, studovat v cizině, ale nikterak mi to neusnadňovali. Když si na to vyděláš, prosím. Prostě nezasahovali do mého života ani tak, ani onak.

JAKÁ JE HLAVNÍ ZKUŠENOST Z VÁLKY?

Celá válka je zkušenost k nezaplacení. Protože mi šlo o to, být neustále tam, kde se věci melou, musel jsem za ní běhat já. Taková velká, globální válka se odehrává střídavě tu a zase onde, nepřichází za vámi sama, a když, tak jen jako nevítaný poděs. Já se na ni nedíval z dálky jako na hrůzostrašné divadlo, ale docela zblízka, důvěrně, a stále jsem ji pronásledoval, protože člověk se v ní tenkrát projevoval ze svých nejsilnějších stránek. I když to vypadá jako paradox. Ona tahle válka byla skutečně velmi primitivní, taková se už hned tak zaplaťpánbůh nepodaří. Všechno bylo buď černé, nebo bílé, omyl byl vyloučen ze hry. Na rozdíl od většiny válek byla její morální podstata celkem slušná a jasná. Na jedné straně obrovská, pro celý svět viditelná žumpa špíny a špatnosti, na druhé my přeživší tu hrůzu. Byla to jedna z mála válek, kde nepřítel byl skutečně nepřítel lidstva, a tak ten, kdo byl proti němu, stál automaticky na správné, morální pozici v opozici zlu. Když říkám, že se v té válce člověk projevoval z nejlepší stránky, myslím pochopitelně na vlastní stranu. Měl totiž všechny předpoklady projevit dobro, statečnost, obětavost a podobně na skutečně platné morální bázi. Zklamání se samozřejmě dostavilo, jako v každé nevybíravé válce, ale vlastně až dodatečně. Lidé, kteří bojovali, byli nanejvýš čestní. Špínu dělali ti, co sami nebojovali se zbraní, ale jen pokroucenou taktikou. Obyčejně je však špinavou hru s válkou vidět hned od počátku. Tentokrát si to ti, kteří ji hráli, ovšem bohatě vynahradili na konci a po válce. A stejně se ukázalo, jaká je to strašlivá marnost. Ale docela zbytečné to přece jen nebylo. Nebýt té války, zařvali možná nakonec všichni.

Po filozofické stránce jsem si hlavně ověřil, že člověk má vždycky dvě možnosti a záleží absolutně jenom na něm, pro kterou se rozhodne. Ovšem, existuje i náhoda, a válečná doba spíš než kterákoli jiná mluví jasně o absurdní roli pošahané náhody. Ale tam, kde je člověk ponechán vlastní vůli, nemá žádnou výmluvu, vždycky je možnost volby správné a nesprávné. Jediná výmluva je smrt. Že se připletl do cesty kulce. Tohle ovšem není specifika války, roli kulky může sehrát auto, rozzuřený býk…

Další zkušenost: Psovi ocas nenarovnáš. Člověk je v zásadě určen tím, jak se narodí, a celý jeho vývoj je vlastně jenom podporování jedněch vlastností proti druhým. Je-li ponechán v normálních podmínkách, v jakých se vyvíjel, může setrvat člověkem bez újmy přijatelným, dokonce dobrým. Avšak radikální změna podmínek může zapříčinit, že dobré vlastnosti začnou vadnout, proto se tvrdí taky, že je člověk takovým vadným zdrojem nejen informací… špatné postupně nabudou navrch a z člověka, který k tomu původně neměl žádné viditelné předpoklady, se může stát vyvrhel, vadný zločinec. Záleží na okolnostech, co z člověka vyždímají. Viděl jsem, jak se pod tlakem války stávají z dobráků surovci a z poctivých občanů hnusní zrádci. Pud sebezáchovy rozežral jejich méně odolné dobré stránky. Je to o jejich duševní stabilitě, tedy jadérku. Válka je vůbec poučná lektorka. Bohužel není pro duše doktorka. Člověk se naučí být strašně vděčný za všechno dobré, co v lidech najde. Proto říkám, že v podstatě měla dobrý vliv. V té kombinaci spravedlivého cíle a velkého tlaku vystupovaly kladné stránky do popředí. A na druhé straně týž tlak plus špatné die schreckliche cíle šreků vytáhly na povrch všechno schlimm, verdammt, špatné, co se z Němců vytáhnout dalo. Kdyby ta kombinace byla opačná, mohlo to být jistě naopak, na převahu národních dispozic k dobru či zlu pochopitelně nevěřím.

Navíc ve mně z války setrvalo velmi hluboko zakořeněné vědomí celkem všeobecné neschopnosti lidí, kteří rozhodují o osudech druhých. Až na nepatrné výjimky. Ale platí to vlastně i o těch výjimkách. Lidé, kterým připadlo rozhodovat v tom nebo onom kritickém okamžiku, byli většinou velice prostřední a věděli stejně málo, co by se vlastně mělo udělat, jako člověk z ulice. Ověřil jsem si starou historickou zkušenost, že je svět neustále v rukou průměrných cimbálů, ovlivňovaných mnohem více svými osobními slabostmi, než se obvykle v konkrétní chvíli jeví.

A PO VÁLCE?

Po válce jsem měl pocit, že snad nadešel čas, kdy bych měl začít produkovat. Vytvořil jsem si natolik pevný základ, abych mohl s jistou dávkou naděje začít promlouvat do duše. Jenže sotva jsem otevřel hubu, musel jsem ji zase zaklapnout. Možná že jsem se tím vyvaroval spousty hloupostí, člověk většinou nic neztratí, když s úctou mlčí. Já všechno vždycky vidím spíš lepší než horší. Určitě jsem alespoň unikl nebezpečí, že bych se stal fosilií, institucí. Kdyby bylo všechno šlo jako ty dva roky po válce, mohlo se stát, že bych byl zavlečen do postavení spisovatele s velkým S. A to by třeba nemuselo mít dobré následky. Kdoví. Takhle se mi podařilo zůstat v tom horkém místě, kde se fackuje hlava nehlava. Když je člověk zavlečen do oficiálnosti, neuchová si elán. To víte, určitě bych se tomu byl bránil a asi bych to nějak řešil. Jenže takhle ten problém prostě vůbec nevznikl.

VY SI TAKY MYSLÍTE, ŽE FACKA JE NEZBYTNÝ VITAMÍN TALENTU?

Proboha ne, vůbec ne, alespoň ne obecně. Jednoho facky ubijí, druhého rozvinou. Povaha člověka většinou působí, že jeden vyhledává klid a druhý vysoké napětí. Spousta lidí vytvořila báječné věci, protože měli absolutní klid a podmínky. Jinak by byli zhasli. Konflikty a krize z rozepře jsou vždycky, a někteří prostě ty vnitřní nezvládnou ovládnout, jestliže se k nim přidruží ještě nějaké zvnějšku. Virginia Woolfová měla ideální klid a nezvládla to. O Stendhalových vnějších strastech – a že jich bylo – se z jeho knih nedovíme vůbec nic. Prostě, je to individuální.

JÁ VÁS ALE PŘERUŠIL…

Tak tedy, začátek po válce byl slibný, vydal jsem první knihy, a pak jsem byl automaticky vyřazen. Ten automatismus byl až směšný. Nebyl tady celkem žádný hmatatelný důvod například k likvidaci mých knih z knihoven a z pultů knihkupectví. Naopak, odmalička jsem patřil k tomu, čemu se říká levá mládež, takže není dost jasné, proč by v mých knihách mělo být cosi shledáváno jako závadné či snad v zásadním rozporu s pohybem historie. Ani jsem nebyl syn buržoazního podnikatele. Roli tedy nehrál ani původ (tak nehumanisticky zneužívaný jako argument), ani jakási vlastní, imanentní škodlivost mé práce. Jenže ať už ten automatismus působil z jakýchkoli příčin, jisté je, že nevznikla spousta věcí, které by jinak vznikly. Člověk není spořitelna, do které prostě vrství své možnosti a časem si je vybere. Co jednou nenapsal, nevyplodil, to už neudělá, protože se mění, jeho názory se vyvíjejí porůznu (a snad také k lepšímu). Ale kdoví, třeba bych se teď styděl za to, co bych byl tenkrát napsal.

V tom nejnepříjemnějším období šlo především o to, nepodlehnout svodům konformismu. To je velice komplikovaná záležitost, protože člověk pochopitelně pochybuje sám o sobě a o svém vlastním názoru. Stalinismus je navíc období hodně těžkopádné a tolik lidí, kteří byli opačného názoru, přece pochybovalo, zda se nemýlí. – Za druhé šlo o to, ubránit se zatrpklosti, vnitřní emigraci (jak tomu bývá roku 2013), svodu stát se zakyslým, zneuznaným. A nepřizpůsobit se tlaku. Za žádnou cenu. I když kolem chodí lidé a říkají, ty jsi se pomátl, děláš, jako by byly v klidu normálka poměry, chováš se nenuceně normálně, vždyť tě za to zabásnou. A já odpovídal: To ať mě radši zavřou, než aby mě naučili mít z nich strach. Když jsem se vrátil z emigrace, otřásla mnou strašlivě škola strachu, ta mučící doktrína, kterou tomuhle národu uštědřila válka. Viděl jsem, co se stalo, když byl celý národ vlastně jen pasivním divákem, čekal, co bude a jak bude, kdo mu pomůže z louže, volil cestu nejmenšího odporu. Drtivé většině šlo jenom o to, přežít, což se těžko dá komukoli vyčítat, ale důsledky byly pak mnohem horší než následky krvavé bitky po kozácku. A s tímhle naučeným vnucovaným strachem z autority se lidé octli v situaci mnohem svízelnější a reagovali naprosto stejně. Mě vůbec nelákalo tomu podlehnout a podvolit se zhoubě, spíš mi dělalo potíže vysvětlit lidem, proč se chovám, jak se chovám. Zjistil jsem později, že jsem v nich vzbuzoval přímo fantastické domněnky, ale celá věc byla ve skutečnosti nesmírně jednoduchá. Prostě fakt, že jsem neuznával za důvod ke strachu, co jim strach nahánělo, vyvolával nepochopení, otázky, co je ten člověk zač, jak to s námi myslí? Nezapadal jsem do existujícího rámce. Buď jsem měl utéct, nebo jsem se měl bát v polovině 20. století. Jenomže já neutekl a nebál jsem se ne proto, že bych byl větší hrdina, ale jednoduše proto, že jsem krátce předtím měl spoustu příležitostí ocitnout se v mnohem reálnějších nebezpečích. Bát se znamená prostě připustit možnost, že vás něco vtíravého jako kyselina mozková leptavá může nesmírně a nenávratně poškodit až totálně zničit. Jestliže si to z nějakého důvodu nepřipustíte, třeba jen proto, že nemáte čas kdy si toho povšimnout, neznamená to ještě, že neuznáváte reálnost takového ohrožení. Já například celou válku jenom proto neuvažoval o tom, že by mě něco mohlo zabít, protože to nemělo význam. Zabít může stejně jen náhoda. Jiné je to v bombardovaném městě, tam si uvědomujete jakousi morální bezmocnost, napadají vás myšlenky, tam je to zlé. Ale na frontě jsou jiné starosti, tam je člověk na úrovni nebezpečí, které mu hrozí. Pořád.

NEBYLO TO TENKRÁT JAKO V TOM BOMBARDOVANÉM MĚSTĚ?

Ne, už proto, že nebezpečí nebyla tak reálná. Když to na vás za války padlo, tak jste byl prostě v hajzlu. Tady si člověk přece jen musel být vědom, že krajnosti takového druhu nemohou nikdy být přece trvalé. Aspoň v Čechách. Že je to v drtivé většině případů spíš nepříjemné než životu nějak achtung baby nebezpečné.

A KDYŽ SE NAKONEC STALO, PŘED ČÍM VÁS VAROVALI?

Ten pocit je těžké vysvětlit. Snad proto, že znám historii a v té naší je to takové neústrojné, vůbec to k ní nejde. V Rusku to bylo něco jiného. Ale když se pak totéž rozprostřelo na oblast, jež na podobné věci nebyla zvyklá… Ona asi i sama podstata člověka působí k tomu, že nevěří, že něco může být věčně zákeřné. To by se raději oběsil. Ostatně také není, dějiny to ukazují, po každém dešti vysvitne zase sluníčko a dobré chvíle vystřídají opět ty deprimující…

I kdyby to ovšem mělo trvat věčně, pořád jsem považoval za důležitější nestát se obětí strachu, protože druhá alternativa byla ještě nelákavější. Hned zkraje jsem se setkal s několika případy, které mi potvrdily, že mé stanovisko není subjektivní, že není podmíněno tím, že jsem tu za války nežil. Dokonce jsem měl jednou na Dobříši důvěrný rozhovor s Václavem Řezáčem a ten se mi přiznal, že celou tu nepřirozenou situaci nese stejně těžce jako já. Vycítil jsem, že se situace bude vyvíjet spíš pro mě než proti mně.

ASI JSME SI DOST NEROZUMĚLI, CHTĚL JSEM DODAT, ŽE SKUTEČNOST DALA NAKONEC ZA PRAVDU TĚM, KTEŘÍ VÁS NABÁDALI K OPATRNOSTI A VAROVALI…

Skutečnost snad. Ale já jim nikdy za pravdu nedal. Věděl jsem pochopitelně, že taková možnost, taková pravděpodobnost existuje, jenže když něco děláte s vědomím určitého rizika, tak potom nesmíte bulit z neúspěchu. Vězení je ostatně také zkušenost, jako byla válka. Prostě pokračování spisovatelovy univerzity života. Buď jak buď. Třebaže to není zrovna zkušenost, kterou by si člověk rád zopakoval, přece jen vím, že bych byl jaksi ochuzenější, kdybych ji nezkusil. Nemyslím to jako banalitu, per aspera, utrpením k lepšímu životu stůj co stůj, to ne. Jsem naopak přesvědčen, že utrpení nikomu nepomáhá stát se silnějším. Spíš jsem se tam zbavil další spousty iluzí, které člověk v sobě nosí, a také jsem intimně, zblízka poznal úděl a práci dělníka a jeho duši. Také to patří tak trochu do seznamu ztráty iluzí. Udělal jsem tu ostatně naprosto stejnou zkušenost jako ve válce: pod tlakem se člověk projeví. Pak teprve jste vděčný, že jste našel hrstku lidí, kteří se vám zamlouvají na základě přátelské hodnoty. A je tu i ten pocit uspokojení jako ve válce, uspokojení nad tím, že jste se nestal pozorovatelem z pohodlí jakéhosi kancelářského křesla, ale byl jste tam, kde se rovnou fackuje. Snad je to u mě markantní posedlost. Kdyby za mnou někdo přišel a nabídl mi, abych šel na půl roku k Vietkongu, tak to asi vezmu šéfe, mě zkrátka nachytáte na všechno, kde se něco krásného děje, a nebudu dumat, že bych na to mohl osudově doplatit.

Když jsem se po třech letech vrátil, první, co bylo, že jsem během dvou měsíců zpracoval svůj deník. Ležel potom deset let. A napsal jsem Pravděpodobnou tvář. A šel dělat filmy s napětím a nádechem kvality do prožívaného příběhu…

MÁM POCIT, ŽE JSEM POCHOPIL, CO MÍNIL PROFESIONALITOU SPISOVATELE, KDYŽ MLUVIL O DĚTSKÝCH ZAČÁTCÍCH… POSLYŠTE, PROŽIL JSTE PŮL ŽIVOTA ZA HRANICEMI VLASTI A VLASTNĚ V TOM ÚSPĚŠNĚ POKRAČUJETE. TO JE TAKÉ DOST OJEDINĚLÁ SPISOVATELSKÁ ZKUŠENOST. ŘEKNĚTE, JAK VYPADÁME ZVENČÍ, KDYŽ SE NEVIDÍME VLASTNÍMA OČIMA?

Představa, že český národ pevně existuje v Evropě, byl mýtus. Tahle pravda byla známá pouze několik desítek kilometrů od našich hranic. Lidé si ale zvykli dělat závěry podle přátel Československa. Tak jako jsou přátelé se slabostí pro Finsko, Maďarsko, Honduras, jsou i přátelé se slabostí pro Československo, oficiální i neoficiální. Znám lidi, kteří velice dobře znají a milují Paraguay. Ale přijdete-li, lépe řečeno, přišel-li jste k člověku, který tenhle vztah nemá, zjistil jste, že pro něj Československo ani neexistuje. Existuje ovšem romantická, pastýřská Bohemia, cosi jako Hurikánie. A pak existujeme pro obchodní účely, to ano, pro ty, kteří se s námi ve své obchodnické praxi nějak přímo či nepřímo měli možnost setkat. Ale v širším podvědomí veřejnosti na Západě, jmenovitě kulturní veřejnosti, začali jsme poprvé – nemluvím-li o Mnichovu – existovat díky filmu. Lidé, kteří neměli ani páru, ani špetičku zájmu, najednou věděli. Tohle dosud nedokázalo žádné umění ani průmysl. Nanejvýš jsme byli známí jako mezinárodní obchodníci zbraněmi, něco jako Basil Zacharoff… Já namouduši nevím, z čeho se mohla zrodit představa, že nás ve světě znají, ba dokonce zbožňují… Čechoslovákovi stačí, když mu někdo v cizině řekne, že zná pojem Zátopek, aby v tom viděl hold celému národu iks miliónů. Já bych asi taky řekl Habešanovi, abych ho potěšil: Abebe. Abyste mi rozuměl: Každé dítě se učí v zeměpise státy Evropy. Slovo Československo pro ně existuje. Ale tam to většinou končilo a dost. Přirozeně že už si dnes nikdo nemyslí, že jsme Cikáni nebo Tataři, ale donedávna pokud někdo nebyl hokejista nebo fanda na gymnastiku nebo krasobruslení, bylo pro něj Československo mlhavý pojem. Ani Mnichov nikoho nepoučil. Ostatně tohle dodávání si důležitosti existovalo už tak dávno. Málo známý francouzský historik, který o nás napsal knihu, měl v Praze pomník a nádraží, na jaké se nezmohli ani Dvořák, ani Smetana. Prostě, fakta se odjakživa překrucovala. Lidé, kteří o nás projevili zájem, byli národu prezentování jako velikáni, národ z nich měl dojem, že jsou skutečné špičky ve svém oboru, a on to zatím byl prostě koníček, někdy koníček velkých, většinou malých hlaviček. Představa, že se největší duchové Evropy náramně zajímají o Československo, byl tragický error.

Nikoho, ať neklame, že Švejk byl tolikrát přeložen. Lidi málo zajímá, že Hašek byl Čech. Kafkou získala Praha vavříny, ale ani ty nejsou přímo spojovány s Československem. To je stejné, jako když někdo nadšeně hovoří o Rembrandtovi, ale přitom nezkoumá původ a nepadá nadšením před Holanďany obecně. Rembrandt je pojem, lidé u nás ho obdivují, ctí, ale nespojují ho hnedka s Holandskem… Nebo Beethoven – nikoho přece nenapadne ospravedlňovat jím koncentrační humus páchaný na Židech a dalších zatracencích nevyjímaje… Většina lidí při vyslovení jeho jména ani nemyslí na to, že byl Němec, rýnský Němec.

Náhle, v roce 1968, se Čechy staly stejně zajímavými jako třeba za reformace, za humanismu. Včera si ještě drtivá většina vůbec neuvědomovala, jaký je rozdíl mezi Jugoslávií a Československem, a dnes je Československo pojem, takřka symbol, ale čeho? Ale pozor, to nemusí nutně trvat. Za posledních dvacet let bylo mnoho takových symbolů, a zmizely. V souvislosti s jinými věcmi se stále o Československu neví. Nic jiného nevniklo do povědomí… Ani to pivo ne. Lidem je vůbec dost lhostejno, odkud je pivo, které konzumují. U nás si, zdá se, vůbec neuvědomují, jak mnoho je třeba k tomu, kolika věcí a skutečných hodnot, aby se nakonec určitá věc, která z některé země pochází, fakticky obecně té zemi připisovala. Půjčuje se jenom bohatým. Nikoho nezajímá, že to, co pochází od nás, a je skutečně dobré, je z Československa. Aby si lidé začali říkat: Tohle je výrobek z Československa!, muselo by celé Československo být zárukou kvality, ale to se vůbec neděje v porovnání s národy jako Švýcarsko, vyspělé a osvícené civilizace v dalších koutech světa… Nebo by muselo být v kulturním smyslu tak na výši umu, že by to pak některým mimořádným věcem dodávalo lesku. Jinak se obecenstvo o původ nezajímá. Ale náš film, to je právě tohle – značka kvality a proslulosti, opak k bezpředmětnosti nebo, nedej bože, trapné nudě. Poprvé se s tím v takovém smyslu setkávám.

Neříkám to všechno rád, není to příjemné konstatování, ale bývám víc venku než jiní, a žere mne to tudíž mnohem víc než maníka, který si vyjede na prázdniny kempovat do Jugoslávie. Musím nás hájit mnohem častěji, protože hana, házená sprostě na naši zem, padá i na mě. A tak nás hájím i tehdy, když v duchu vím, že na té haně je ledacos oprávněné.

A co mne dopaluje: že špatnou pověst, kterou jsme tak dlouho měli, pověst kožených stalinistů, vyvolali často Čechoslováci, kteří mysleli, bůhvíjak tím nejsou zajímaví. Někteří z masochismu, někteří jako žebráci bez opery v naději, že budou-li ukazovat své boláky a jizvy, vyvolají soucit bohatých. Spousta lidí se domnívá, že nejlepší cesta k získání sympatií v cizině je vyprávět hanby o domově. A tím, jak se jim zdá, se od všeho zavrženíhodného distancovat. Přál bych jim, aby slyšeli, co se pak o nich šušká, že jsou to loutky a ještě k tomu žalostné. Řekněte mi, zval byste si s chutí do domu drbnu, která vám na první setkání vysype všechny klepy o své famílii? Já ne. Ale je to asi hodně z neznalosti situace. Dostat se konečně ven je pro každého taková nevšední událost, že pak ztratí rozum. Je to smutné, ale jsou to staré hříchy, které se dlouho mstí na všech.

A CO SI MYSLÍTE VY? O NÁS.

Já ovšem o existenci země a národa vím dávno a dobře, takže tenhle problém odpadá automaticky. Ale jinak se bojím, že ten povšechný názor, jak jsem o něm mluvil, není daleko od pravdy. Mám-li mluvit o národu jako takovém, myslím, že ani nemůže za to, jaký je ztrouchnivělý, po tom všem, co na své stezce historií prodělal za nemoci. V době pro vývoj charakteru národa nejdůležitější, v době, kdy se většina lidu začala emancipovat a z beztvárného poddaného se stával člověk schopný číst myšlenky, vzdělávat se, formovat se podle určitých vzorů – v té době ztratil prakticky celou šlechtu, která byla ve všech ostatních národech nositelkou kulturní tradice a vzorem celé řady neužitečných ctností: smyslu pro čest, hrdosti, pravdomluvnosti byť tolik nepohodlné, atd. Šlechta tyhle zásady pěstovala, a i když je také nedodržovala, přece jen musela svoje výsadní postavení ospravedlňovat nejen váhou majetku, ale i vyšší úrovní mravní. Tím, že vyšší morální úroveň souvisela také s vyšší životní úrovní, se vžil u většiny národů pojem mravních hodnot spojený s představou vyšší úrovně společenské. Když se potom lid začal konečně vymaňovat z područí bídy a sedlák začal něco mít ze své dřiny, měl před očima představu, jak by si přál, aby jeho úroveň vypadala nejen po stránce hmotné, ale i po stránce kulturní, mravní atd. (Tím, proboha, já už jsem zvyklý na lecjaké interpretace, neanuluji nezbytnost a logiku Francouzské revoluce, to je, doufám, něco jiného; mně jde jen o individuální představu jednotlivce o tom, jak by měl vypadat, kdyby byl bohatší, a tedy i kulturnější.) U nás právě v téhle důležité době byla šlechta totálně odsunuta a nahrazena šlechtou cizí, která v sobě spojovala dokonce dvojí moment útlaku; národnostní a náboženský.