|
FRANCISCO JOSÉ DE GOYA Y LUCIENTES
☼ 30.3.1746 FUENTETODOS ♂ 16.4.1828 BORDEAUX
Hubený mnich v plandavé kutně šel zcela najisto mimoděk. Konečně, v Madridu tušil každý, kde bydlí Goya. Když ho vpustili dovnitř, ptal se po panu dvorním malíři. Pracuje na zakázce? Nechť ho k němu ráčí dovésti! Goyovi se roztřásly konečky prstů, když mu mnich podával bez jediného slova zapečetěný list. Tušil, co v něm vězí za komplot y kunčoft, už jednou takový dostal. A pak stačil jediný pohled na těch několik řádků, aby z jeho osmahlé tváře naráz vyprchala veškerá barevnost. Ano, inkvizice ho předvolává do El Santa Oficia.
Církevní palác mohutných zdí stále ještě vzbuzoval bezmeznou hrůzu a utrpení z ní. Kdokoli do něj vešel, živý nepochroumaný odtud neodešel. Výslechy, mučení a proces, v němž byl obžalovaný tahán na pranýř a předem očerněn jako rouhač, kacíř, velmož jen ne církve svaté a ďáblův advokát i loutka uspěchaná, končily zpravidla tím jedním: smrtí upálením. Neboť tak praví Písmo zlacené: „Nezůstal-li by kdo ve mně, vyvržen bude ven jako ratolest, a uschňeť, a budou sebrány a na oheň uvrženy a shoříť řiť v žáru plamenů, úú.“
Statisíce takových hranic plálo pod španělským nebem v minulých stoletích; a Goya dobře ví, že hoří dosud jako atto di fede, autodafé, i když už předchůdce Karla IV. obrousil všechny možné hrany zlé moci inkvizice. Dožívá sice své poslední vyměřené dny, ale o to je podezřívavější a zlostnější bručounek. Stále si před ní nemůže být NIKDO jist. Stačí pouhé udání, nařčení z kacířství – o ostatní se postarají tito fanatičtí orgány jako Tito.
Goya tuší, co je proti němu popudilo. Jsou to určitě jeho Los Caprichos – Rozmary, o nichž se v Diario de Madrid nedávno psalo, že v nich chtěl señor Goya pranýřovat neřesti a zvrácenosti španělské morálky. Jestli inkvizice dešifrovala jeho jinotaje a symboly dobra v pohnuté době, bude s ním amen. Vždyť ve svých leptech zesměšnil nejen nejmocnější figury a figuríny na scéně Španělska, ale nevyhýbal se ani církvi. Vybavil se mu list s číslem dvacet tři. Zobrazil na něm poběhlici, slušnou to hlavinku IQ bedna, i když prdel má vytrénovanou jako běhna… jíž tajemník Svatého tribunálu předčítá krutý rozsudek, kterému naslouchá masa tupých a chlípně zvědavých BSE, tedy beef how low can you go? neumím hodit do španělské verze surrealistickým způsobem. V komentáři, který list provází, Goya napsal: „Takto se chovat ke statečné ženštině, která horlivě a prospěšně sloužila celému světu za kus bochníku chleba, je zlé, velmi neřádské.“ Stačí, zeptají-li se ho, co tím chtěl vyjádřit a proč to udělal?
Goya prožil tenkrát těžkou trudnou noc. V ní si uvědomil, jak mnoho má na svědomí. Nejen Caprichos, také lásku provoněnou májovými noci ke Cayetaně, krásné vévodkyni z Alby, její akt, který namaloval přes nejpřísnější zarach zobrazovat nahotinku v nejlepším zabarvení jako na obrazovkách v nejedné domácnosti Milenka Vostřáková mistrovská kulantní zpravodajka mezi pořady dne, výsměšný a znevažující obraz královské rodiny, jeho přátelství s podezřelými existencemi…
Z čeho se bude muset ještě zodpovídat? Nebo vrhnou všechno na misku jeho hříchů a drobnějších vroubků? Pak by ho hranice neminula jako Mistra Jana Husa v Kostnici 6.7. o páté k večeru léta páně 1415.
PRAMEN PRO VŠECHNY
Jak proběhl proces výslechů v paláci Santa Oficia, se nikdy nikdo nedomákl. Nakonec Goyu přece jen pustili na svobodu k létání nad zažitými poměry. Vypráví se, že zasáhl do děje sám král, který měl Goyu upřímně v oblibě a vzal prý Caprichos na sebe. Prohlásil, že „on sám objednal u Goyi jeho Caprichos“, a vyžádal si též všechny desky a rytiny z nich vytištěné.
Goya byl zachráněn z nejhoršího a s ním i jeho umění. Však toho měl ještě tolik co vykonat!
Goya, celým jménem Francisco José de Goya y Lucientes, se narodil koncem března 1746 v drobounké a obyčejné aragonské vísce (výspě vesnického kumštu) poblíž Zaragozy. Otec, jenž se původně živil nejen jako pozlacovač pamětních mincí pro případ církevních hodnostářů v paměti, se zde pokoušel uživit raději sedlačením v souladu s přírodními vědami a silami. Vesnička má půvabný název Fuentetodos, což v překladu vyznělo Pramen pro všechny. Stala se pramenitou nadějí i pro perlivé Goyovo umění.
Drsný tamní kraj, kde roste kamení, kde se hrubý selský chléb s kozím sýrem zapíjí poctivým vínem, mohli obývat jen frajeři stejně drsní a vzdorovití. Tito kámoši do deště nezbohatli na zámořských drancujících výpravách bez poznání a proto ani nepoznali útlak mocných grandů. Nenaučili se pochlebovat s hubou nakřivo, nedali se koupit a tedy ani netoužili sami sebe znemožnit.
Už tam prý začal Goya kreslit jako Bůh. Nejprve uhlíkem vyhrabaným z ohniště na bílých zdech výstavních příbytků (byla to předzvěst upřímných graffiti na omítkách), později u svého učitele Martíneze v Zaragoze, kam se otec pokorně odebral zkusit nanovo štěstí do své pozlacovačské dílny. A právě tam namaloval mladý švihák zálesácký Goya svou první fresku na kupoli katedrály. Andělé na ní až podezřele připomínají kypré vesnické sedlačky, jak si je Goya pamatoval z Fuentetodos, jeden z nich dokonce odvážně odhaluje svá pevná stehna. Však se už tenkrát na něj církevní otcové velmi hněvali.
Zaragoza ho však nemohla na dlouho uspokojit. Lákal ho Madrid, město, které se domýšlelo, že je pupek obchodního světa. Bylo mu devatenáct, když tam přikvačil, plný odvahy a nerozvážné bujnosti, jak se na španělského bejka her sluší. Vedle malování mu zbývalo dost času na písničky s kytarou, svůdnosti pramenící u milostných zápletek a souboje o čest. Brzy si ho všimla pedantská inkvizice, musel proto Madrid rychle opustit. Rozhodl se pro Řím, kde sídlil nejeden papež.
Z italské školy si mnoho poučného neodnesl. Nelákaly ho mytologické výjevy na zdech, nekopíroval slavná díla v muzeích, jejich klasický styl ho vůbec nebral. Pokud maloval, zpodobňoval Španělsko na požitkářský způsob. Zůstal svérázný a svůj. A přesto se toto malířské mládě stávalo pomalu a jistě slavným pojmem. Dokonce mu bylo svoleno portrétovat papeže – Svatý otec prý byl nadmíru spokojen – a Akademie umění v Parmě mu udělila druhou cenu v klání o obraz Hannibalova přechodu Alp včetně hřmotného slona přes hřebeny hor míjející Saas Grund a Saas Fe ve Walliských Alpských průsmycích.
Domů se tedy vracel jako prověřený vítěz, jako opravdový mladý frajer. Stal se z něho pán, nejen oblečením, ale i noblesou ve vystupování. Jen jeho masivní figura, býčí krk a neochabující chuť v jídle i lásce prozrazovaly Aragonce už na dálku.
KRÁLŮV MALÍŘ
Po krátkém pobytu ve Fuentetodos se vydal znovu dobývat Madrid, kde německý malíř Rafael Mengs (pocházel z Ústí nad Labem bez ukrutně velikého mostu) pokrýval zdi a stropy královského paláce řeckými bohy a sexy bohyněmi, kteří ho tenkrát proslavili. Byl to chabý malíř v porovnání s Goyou, ale zřejmě slušný člověk po celý svůj život. Právě on pomohl mladému Goyovi, jenž se zatím stihl oženit s dcerou svého učitele José Bayeua. Zadal mu první větší zakázku. Měl vytvořit návrhy na gobelíny pro královskou manufakturu.
Goya se v nich představil jako odvážný designer. Místo mytologických bohů, kteří do té doby zdobili stěny paláců po celé Evropě, zvolil Goya náměty z vesnického života jako skvělá Švýcarka Elisabeth Imhof z CH–3911 Ried–Brig (info@scherenschnittkunst.ch), která je taktéž dobrou společnicí pro obrazy jako byl Goya kdysi před ní. Vytvořil osmatřicet kartónů se scénami veselic, her, výlovů na udici a lovů divoké zvěře, vinobraní a výjevů na ulici.
I když bylo na těch pastýřkách navlečených do půvabných kostýmů a na spokojených venkovanech trsajících pod španělskými mráčky málo pravdy více fikce, i když byly příliš poplatné Mengsovu stylu, než aby to mohla být umělecká díla, kartony neušly královské pozornosti a vzorné pečlivosti.
To byl první veliký Goyův úspěch. Jeho jméno proniklo do paláců grandů, zakázky na sebe ani chvilku nenechaly čekat. Dokonce stařičký král Karel III. projevil přání, aby ho Goya, ač nebyl dvorním malířem, portrétoval v lovecké módě. Odtud už byl jen krůček k tomu, aby se stal oficiálním malířem královského dvora.
Stalo se tak, když na trůn dosedl další z Karlů. Goya se rázem vyhoupl na popularitu jiného světa, kde udávaly tón okázalý přepych, napůl profesionální intrikaření, pochlebování a pokrytectví. Král byl slabý kořínek a bezstarostný Španěl, královna Maria Luise proslula svou nevázaností jako nevlastní babi ne od Sissi madam Vyšpulená.
Jak se tam bude Goya cítit? Podlehne tomu živlu, bude mu po chuti ta dusná atmoška dvora a prázdnota vytříbeného života? Na první zaměřený pohled zvědavců se zdálo, že mu to vyhovuje. Rázem se stal duší dvorní společnosti a středem zájmu milostných pletek, ale nikdy se nevzdal svého vkusu, nevážil opatrně slova a nepolykal své drahocenné slabiky, vždy byl připraven zakročit jako učitel, který šlehl posměškem.
V té době vytvořil mnoho nezapomenutelných portrétů. Stal se módním malířem salónní společnosti. Ale co pak provedl svému královskému pánu, jeho královské manželce, a královským puberťáčkům, je snad nejodvážnější troufalost. Portrétista musí mít tolik svobody, aby směl vyjádřit i méně lichotivé vlastnosti svých pánů, kopnout do té IQ bedny, ať panstvo nečeká, ale Goya si dovolil gradovat ještě mnohem víc. Jediným obrazem královské rodiny otřásl nedotknutelným ideálem nadpozemských práv budovaných po staletí slovutných tradic. S kompozicí si příliš hlavu nelámal, rozestavěl postavy jako loutky v panoptiku. Ale ty obličeje! Zatímco Karlův prozrazuje vedle dobráckosti i jeho omezenost a tučné tělo vykrmeného kusu, zahalené v sametu, barevných stuhách a ověšené třpytivými řády, i samolibou povrchnost, Maria Luise dopadla mnohem hůř. Stárnoucí ošklivá královna připomíná vyparáděnou trhovkyni. Nejsměšnější prvek na tom je, že si dvůr ve své tuposti iluzí tuto pravdu nepřipouštěl. Anebo se lehce cítil nad ni povznesen?
TRPKÉ POZNÁNÍ
Až do své padesátky maloval Goya většinou baculaté anděly, pokrytecké světce s absencí porozumění v astrologii a domýšlivé magnáty, takzvané grandy. A ovšem také krále a královnu. Vedle toho ho velmi zaměstnával sám život splašená herka, byl až příliš oddán vášni v rozkoši.
Kdyby byl zůstal jen u těchto svých maleb, mluvilo by se o něm jako o sympatickém, leč nijak významném malíři, jako býval u dětí Miloš Nesvadba. Ale pan Goya byl těmito „platonickými“ výzvami přesycen, menu měl tak přehnaně ochucené. Zahodil své štětce, plátna a barvy a zasedl nad měděné desky; vyrýval do nich náměty, jimiž skutečně celým svým duchem žil. Od té doby se pro něj stává umění mohutným vyjadřovacím prostředkem jako může zafungovat na omítce graffiti, když se ho zhostí Fish z party Dvoika.Troika na Ostravsku nebo výstavní umělec pohyblivých síní pod otevřeným nebem na vlakových soupravách pod nickem Ramo samotný Jon Chardiet aka Ramon v Beat Street NY. Pravda, jeho slovník není na první postřeh srozumitelný do slova a do písmene, musel se krýt alegoriemi a jinotaji. V úvodu k prvnímu souboru Caprichos napsal, že „ani jedna z těch kreseb neobsahuje osobní narážky a rejpance“, a kromě toho doprovodil kresby břitkými komentáři, které měly dokázat samy o sobě, že mu jde o všeobecné lidské nedostatky a závady, a vůbec ne o osobní útok na živé osobnosti.
To bylo rozumné stanovisko, vždyť za jeho zády měla neustále políčeno inkvizice.
Teprve o půl století později našel Goyův životopisec a hledač stop Lefort sešitky, do nichž si Goya upomenul, co která kresba znamená. Rázem se ukázalo, že v Rozmarech nebylo nic nabíledni abstraktního, nic povšechného a obecného, ale že se každá kresba vztahuje k současným událostem, že vyjadřují to, co se dělo u dvora a mezi lidmi v žalářích, palácích i klášterních celách, co dělají lidé v kutnách, sametových kabátcích či v ohozu a v nedbalkách v úkaze namaděru nedbalém. Do jinotajů jsou v Rozmarech zašifrovány nejjízlivější karikatury krále a královny, členy tehdejší španělské vlády představuje jako lotry, kteří se připravují drancovat nebohé společníky krajany a vraždit je beze stop lítosti.
Pro tento účel mu byly štětce a paleta příliš pomalé pomůcky v procesu zrání. Potřeboval ulevit svému nahromaděnému vzteku a trpkosti, a proto jeho ruce musely fachčit hbitě, aby zachytily dovedně překypující nálady. K tomu byla měděná plotna mnohem osvědčenější. Drásal je jehlami, nezdržoval se otázkou anatomie, nepiplal se s pozadím, nedbal na vyvinuté proporce ani perspektivu a přitom všechno na jeho listech znovu ožívá – šklebící se čarodějnice, kterou byste si nepřáli potkat ani na úřadu práce v roli nemakačenka cikána, kuplířky i světáci, megery, upíří pijavice a tak podobně.
Takové byly jeho Caprichos. Ale ještě otřesnější, umělecky a obsahově náruživější jsou jeho Hrůzy války. To už nejsou fantazie a alegorie, to je pohroma na pouti nebezpečných atrakcí na plné obrátky.
Vznikly po vpádu Napoleonských vojsk do Španělské vesnice a velkého města v tisíci obměnách. Jak asi muselo být Goyovi, když Marseillaisu, kterou si tak rád broukal pro povzbuzení, slyšel z úst masakrujících komandantů. Přitom mu válka musela připomínat neustále strašný omyl, vždyť obránci Španělských bašt a obcí, kteří povstali proti cizí tyranii, vědomě bojovali za vlastní tyrany.
Nejprve znázornil v neomylné podstatě dva oleje. Ten první nese označení Druhého května. Zaznamenává, co toho dne zahlédl Goya z okna svého domu v Zaragoze; zběsilý dav bezhlavě tluče mameluky, Napoleonovy žoldnéře, třebaže je nečeká nic lepšího než jistá smrt.
Porážka na sebe nedala dlouho čekat. Přišla už následující den. A proto druhý obraz pojmenoval Poprava 3. května 1808. Zachycuje dramatický střet setnutých hlav obránců vlasti. Zatímco strnulí vojáci v modrých kabátech symbolizují nepochybující disciplínu a osobní neúčast na tomto ďábelsky pálivém aktu, zosobnil oběti v gestech, které vyjadřují jak zoufalé odevzdání se krutému osudu, tak nesmiřitelný prvek vzdoru. Ten reprezentuje především ústřední postava v rozhalené košili s proužky a kostičkovaném designu, s široce rozepjatými pažemi a rozevřenými ústy, z nichž se dere poslední paskvil výkřiku. Co asi Goya pocítil, když barvou modeloval onu tvář?
Ale opět mu byl štětec pohříchu příliš zbrzděný. Znovu proto usedl nad měděné plotny a jehlou do nich vyrýval další obrazy strašné zkázy.
Yo la vi! – Tak jsem to viděl! připsal pod jeden list, ale toto označení mohly nést všechny ostatní jakbysmet. Jsou to výpovědi očitého svědka neřesti a znehodnocení lidské morálky, který hleděl na hrůzy smrtonosné nákazy války. Vůbec mu nešlo o zaznamenání velkolepých nakládaček na bitevních scénách s rozvinutými praporci, nablýskané vojevůdce s vousy na vzpínajících se koních, ani valící se anonymní masy pěšáků, nešlo mu o heroizování války bídné, ale o to, aby vyjádřil laskavému čtenáři kodexů její zvrácenost, surovost, likvidaci lidských těl určených k orbě nebo k ora et labora, pahýly stromů přetížené oběšenci, bloudící osamělé vdovy kolem, hloučky nemajetných lidí zbavených svých domovů, ženy rozzuřené jako šelmy při lovu potravy.
Yo la vi. To bylo Goyovo krédo, jímž se řídil při rytí každého jednoho listu.
Trpkost pak provázela Goyu po celý zbytek nabitého života. Pochoval svou ženu. Přežil všechny své děti kromě nejstaršího syna. Všichni jeho přátelé byli utiskováni ve vyhnanství. Nový král, fanatický zpátečník Ferdinand VII., se k němu choval zcela jinak než Karel.
Goya se stáhl do ústraní. Všemi zapomenut se ukryl do svého úlevného domku na břehu řeky Manzares, jehož útroby počmáral fantastickými freskami nahánějícími obavy až nepříčetně děsivě. Jako stařec Jarek Nohavica odešel do Paříže, potom se usadil v Bordeaux jako starý pamětník dobrého vína a dobrých ženských křivek, kde zemřel na úbytek svých sil, nebo zcela jasně na nedostatek krvinek v žilách před i po s tou nejvybranější odrůdou ženy v kraji?
Goyovy karnevalové tendence v ústředním reji podané
zorničky jako od delfína u zorniček potápěčů vídané
spravedlnost hájí zase slepotu jako majitelka děsné optiky
kdyby byla spravedlnost sladká, dali byste si od ní dortíky?
motýl modrásek zamodrá se snad s pár souhrny od lásek
modřina a monokl u lotřina modřína ze samých otázek
a přesně kladených liščích doupat u lesních vycházek
od Skřítka na Jelení studánku až na Petrovy kameny si kamenem hoď choď si pod Pradědem
s výhledy na hřebeni hor s plno dojmy navrch s nadhledem do Ráje sebe bez otálení přivedem
http://www.youtube.com/watch?v=p3WZNcHGrB0
LA BIEN QUERIDA
Jedna jejich „dlouhohrající“ gradující deska s pracovním názvem „Fiesta“ má z hlediska hudební pikance vlastnost pro funkční repeat. A dosadili do hry zpěvačku velmi charismatickou s guitarra acústica, voz y coros, vlastním jménem Ana Fernández–Villaverde…
LUNES DE PASCUA
He visto salir el sol
de sitios imposibles
así que cuando te vas
ya nunca me pongo triste
así que cuando te vas
ya nunca me pongo triste
Poco o nada me han enseñado los años
poco o nada me han enseñado los años
Prometo
prometo
prometo
prometo
prometo
prometo
prometo
prometo
prometo
prometo
prometo
prometo
A las ocho me dio sueño
a las nueve me dormí
y a las dos de la mañana
desperté pensando en ti
y a las dos de la mañana
desperté pensando en ti
Poco o nada me han enseñado los años
poco o nada me han enseñado los años
Prometo
prometo
prometo
prometo
prometo
prometo
prometo
prometo
prometo
prometo
prometo
prometo
EN EL HEMISFERO AUSTRAL
Promesas triunfantes de tu reinado
en noches como ésta lo veo claro
Debe haber algo
debe haber algo
No voy a negarlo más, si, debe haber algo
Viniendo de la luz es imposible
ver en la oscuridad por el contrario
Yo no digo nada
Tú me dices algo
Si moro para atrás, mejor no decir nada
Y es que esta nave que nos lleva
navega sin que lo parezca
Esto no lo comprende la memoria
porque ha mediado pausa en nuestra vida
Y ya me doy cuenta
y ya me doy cuenta
Y gracias a Dios que me he dado cuenta
Y es que esta nave que nos lleva
navega sin que lo parezca
Y es que esta nave que nos lleva
navega sin que lo parezca
ME QUEDO POR AQUÍ
No voy a ningún lado
me quedo por aquí
Y esto que me ha pasado
lo pienso repetir
Un batallón armado y cuatro jueces espontáneos
Quiero decir que por fin:
Digo lo que me viene en gana
hago lo que me da la gana
se van cayendo las manzanas de las ramas
tengo los ases, los reyes y las damas
y hago lo que me da la gana
Un batallón armado y cuatro jueces espontáneos
Quiero decir que por fin
esquivo tus puñales
los he visto venir
y todas las señales
¿Qué me ibas a decir?
Las voces que recorren los secretos de las casas
Quiero decir que por fin:
Digo lo que me viene en gana
hago lo que me da la gana
se van cayendo las manzanas de las ramas
tengo los ases, los reyes y las damas
y hago lo que me da la gana
y hago lo que me da la gana
y hago lo que me da la gana
NOVIEMBRE
Noviembre,
sopla revuelto,
los barcos salen del puerto,
las bóvedas del cielo
y en todo el firmamento
millones de moléculas de fuego.
Así es, así es como yo te recuerdo.
Así es, así es como yo te recuerdo.
El frío y el calor se están tocando,
cogidos de la mano paseando,
Y todo era tan fácil,
y todo era tan nuevo,
como en otoño y en la primavera
cuando rompen los truenos por los campos
Así es, así es como yo te recuerdo.
Así es, así es como yo te recuerdo.
Así es, así es, así es, así es.
HOY
Hay cosas que hubiera preferido no saber,
Y todo lo que sabes que no quiero comprender
pero hoy al volverte a ver,
decidí empezar a quererte otra vez.
Pero hoy, decidí, otra vez
¿Qué será la muerte?
Me preguntaste un día
Y no te supe contestar
Si la muerte es mirar y no verte,
que la muerte es mirar y no verte
Podría confesarte cualquier cosa de mi vida
fantasmas congelados que se fueron a otro lado
Y es que hoy, al volverte a ver
decidí empezar a quererte otra vez
pero hoy decidí
QUERIDOS TAMARINDOS
Solo me creo lo que veo
y no te veo por aquí
Solo te quiero cuando veo
que tú me quieres para ti
Ahora sí
Suplícame, que me está gustando
Te enseñaré como lo hice yo
Insísteme, todo lo que sepas
y dame todo el tiempo la razón
Ahora te das cuenta de todo
y yo lo cuento por los dos
Ahora te da miedo periderme
y me lo pides por favor
Ahora sí
Suplícame, que me está gustando
Te enseñaré como lo hice yo
Insísteme, todo lo que sepas
y dame todo el tiempo la razón
Solo me creo lo que veo
y no te veo por aquí
Solo te quiero cuando veo
que tú me quieres para ti
Yo solo creo, en lo que veo y no te creo si no estás aquí
LA MURALLA CHINA
Siguiendo el ritmo de los días
esa cosa misteriosa que es la vida
Y todo lo que pude desear
lo he tenido pero siempre quiero más
Y no voy a dejar que el tiempo se me escape
de todos mis fracasos aprendí
y aunque te extrañe voy a intentarlo una vez más
Quien se pone de puntillas
no conserva mucho tiempo el equilibrio
Y lo que obtienes es proporcional
a las cosas que se van quedando atrás
Cuando te velva a ver de nuevo
dime cuánto me has echado tú de menos
Nos tumbaremos en la hierba a ver pasar
los aviones y con eso bastará
Y no voy a dejar que el tiempo se me escape
de todos mis fracasos aprendí
y aunque te extrañe voy a intentarlo una vez más
Y aunque te extrañe
voy a intentarlo
porque te extraño
cuando te vas
Voy a intentarlo una vez más
Voy a intentarlo una vez más
LA BIEN QUERIDA „CORPUS CHRISTI"
Los aeronautas hablan
De la eflorescencia
Del aire en invierno
Y lo astrofísicos
Del sol y las estrellas
En el universo
Y yo
Que hace casi cuatro días
Que no te veo
Te echo de menos
Todos los pensadores
Hacen sus manifiestos
Pero en algo mienten
Así que ante la duda
Dadá duda de todo
Y todo es relativo
Pero yo no dudo
Ni tampoco miento
Si se me olvida algo
Si se me olvida algo, te digo que te quiero
Y yo
Que hace casi cuatro días
Que no te veo
Te echo de menos
Španělská vesnička, záhada jako vyšší technická matematická, ale dobrá na poslech… skóre 1:0 ve prospěch Ježíše a k tíži moderním zaslepeným mocipánům politiky a politikaření, to je celá matika...
| 
