GALILEO GALILEI

☼   15.2.1564   PISA     ♂    8.1.1642   ARCETRI u FIRENZE

Základní motiv Galileiho díla vidím ve vášnivém boji proti jakékoli osleplé víře opírající se o autoritu. Jediným kritériem pravdy byla pro něho vlastní zkušenost a svědomitá rozvaha, následky budící učenost. Dnes už si těžko můžeme představit, jak nebezpečný a revoluční byl takový postoj v jeho době. (Albert Einstein)

*

V dopoledních hodinách ve středu 22. června 1633 se naposledy sešel nejvyšší tribunál svaté inkvizice, aby vynesl rozsudek nad nejnebezpečnějším potentátem odporu k církevním pojetím světa, Galileem Galileim, měly to být galeje. V čele velkého sálu kláštera Santa Maria sopra Minerva zasedli s přísným kukučem kardinálové vepříci ve svých rudých rouchách, co se nikdy neodváží jeden ke druhé důstojnosti rouhat, před nimiž skláněl hlavu i s třetím okem obžalovaný Galilei v hrubé kajícnické košili přepásané provazem. Jeho kdysi ryšavé vlasy (lišák nad lišáky) byly popelavé, vous už zcela bílý, nedoslýchal šeptem, špatně rozeznával obrysy v dálce a revmatické nohy ho sotva unesly v pohybu. Však mu bylo téměř sedmdesát.

Pod štukovým stropem se nesl patetický hlas žalobce shrnujícího Galileiho vinu. Nevnímal jej, slyšel to tolikrát a vždy se marně pokoušel vyvrátit tohle příkré nařčení rozumovými argumenty, co naplat. Až v závěru řeči soustředil svou pozornost.

„…tvrdíme, vyhlašujeme, oznamujeme a jedním hlasem prohlašujeme,“ znělo prostorami sálu, „že ty, Galilei, ses stal nejvýš podezřelým z kacířství, a to proto, že jsi přijal a zastával učení mylné a Písmu svatému a božskému protivné, totiž že Slunce je ve středu světa a je nehybné, zatímco Země není ve středu a pohybuje se…“

Jak je to ošidné a nudné, zbytečné a trapné, prolétne Galileimu hlavinkou jako žárovkou jasnou, než znovu zachytí dunivě znějící slova: „…a proto jsi propadl všem postihům a trestům uloženým a prohlášeným svatými církevními předpisy…“

Počítal s tím, co jiného mohl čekat po týdnech žalostných výslechů, po hrozbě hardcore mučením. Čeká ho hranice, jak před třiatřiceti lety statečného a nezlomného hlasatele boží pravdy Giordana Bruna?

„…souhlasíme, abys byl vyvázán z těchto postihů a trestů, jestliže nejprve z upřímného srdce a nepředstírané víry se před námi zřekneš shora uvedených omylů a kacířství a prokleješ je a opovrhneš jimi způsobem a podobou, které ti určíme…“

Odvolat? Copak je možné zříci se pravdy na veřejnosti, pravdy, již poznal na vlastní oči, ztratit tvář před svými přáteli, kteří v něm spatřují vědce moderního myšlení a statečného a čestného Itala? Neodvolat a následovat Bruna na hranici? Komu to pomůže, změní se tím něco? Není lepší zachovat si ještě něco let a pokusit se být jinak prospěšný svému ubitému národu pod nánosy církve plné samých svatoušků?

Ne, není takový silák a machr, jako byl Bruno.

Pokleká, jak mu to přikazuje ceremoniál soudního řízení, pozdvihá ruku k přísaze a odříkává slova formule:

„Já, Galileo Galilei, přísahám krutě, že jsem věřil, že věřím a budu i nadále v budoucnosti věřit ve vše, co káže a učí svatá církev katolická a za pravdu pokládá…“

Odvolal. Kardinálové se ani nesnažili skrýt radost nad snadným vítězstvím. Pravda, není to úplné vítězství, Galileiho spisy se už zlikvidovat nepodaří, ale jeho pověst schytala vážnou trhlinu. Kromě toho – mají ho v hrsti, už nenapíše ani řádku, která by nebyla v souladu s oficiálním učením. Je konec s podrýváním autority církve.

Legenda praví, že po skončení procesu si Galilei dupl a pronesl ono vzdorné „E eppure si mouve – a přece se točí kol dokola“, ale to měla být jen náplast na bolest, kterou cítili všichni poctiví „poutníci v poutech dogmat“ rmoutící se nad Galileiho tragédií. Nemohl ke své přísaze dodat ani slovo, nechtěl-li dobrovolně vystoupit na hranici.

SVEDEN LOGICKY VYKRESLENOU MATEMATIKOU

Galilei se narodil jako prvorozený syn v patricijské rodině usedlé v severoitalské Pise, když se psal rok 1564. Byl to tehdy podivně vzrušený nebo narušený svět. Na jedné straně v něm stále ještě doznívala renesance, jež podnítila zájem o vědy a umění, poznamenaly jej překvapivé objevy nových zemí, Evropu zasáhla vlna reformačního hnutí, na druhé straně však katolická církev chystala protiofenzívu a po tridentském koncilu (skončil právě rok před Galileiho narozením) mobilizovala své síly proti všem, kdož ohrožovali její monopolní postavení.

Pokud jde o vědu – a sudičky určily Galileimu vědeckou dráhu – šlo v té době o to, zda se osvobodí z područí teologie, či zda nadále zůstane její služkou.

Galileův otec, úspěšný byznysmen se suknem, ale i vášnivý muzikant, literát a historik, se unášel představou, že jeho prvorozený bude jednou pracovat jako lékař. Jeho přání se nesplnilo, mladého Galilea svedla jiná věda. Zasloužil se o to rodinný přítel Ostilio Ricci, který vyučoval na florentské malířské akademii matematiku. Ten otevřel Galileovi nový, oslnivý svět čísel a rovnic, v němž úřadovaly ve velkém přesné zákony racionálních důkazů, neotřesitelných vzorců a logického přemýšlení na druhou, a kde i pravda nabývala hmatatelné podoby.

Nezískal v tom oboru sice žádný diplom, a když se přestěhovali do Florencie, koketoval dokonce s literaturou, psal básně a kreslil projevy vášně, ale přece jen nakonec zvítězila stará známá definice matematických veličin. Znovu se zahloubal do tajů Archimedova zákona o hydrostatické rovnováze, stanovil poučky o těžišti pevných těles a přesvědčil vlastně matematiky Říma i Padovy, s nimiž si dopisoval, o svých originálních vlohách natolik, že mu opatřili skromné místo profesora matematiky na pisánské univerzitě.

Galilei si získal studenty neformálními lekcemi, do nichž vnesl jako novinku pokus. Dodnes se vypráví, jak házel z pověstné šikmé věže předměty, když přednášel žákům o zákonech volného pádu. Experimenty ilustroval své závěry, pokusy prověřoval hypotézy a s jejich pomocí se pokoušel vniknout do neprobádaných oblastí. Poznat, přesvědčit se, na vlastní oči spatřit a ohmatat – to byly zásahy vědeckého myšlenkového pochodu Galileiho. Vynesly ho, pravda, vysoko, současně se mu staly také osudnými.

V té době jistě znal převratné názory Kopernika, a přesto se o nich ve svých přednáškách nezmiňoval. Z opatrnosti, ze strachu, aby neprovokoval církevní papaláše? Ale vždyť Kopernikovo dílo O pohybu nebeských těles ještě tenkrát nebylo na indexu zakázaných publikací. Do té doby tolik církvi nevadilo. Znal je pouze malý okruh vyvolených vědám, bylo napsáno v latině, jazyku učenců, navíc se vydávalo za hypotézu, nikoli za tvrzení. V té době se Galilei s Kopernikem ještě neztotožnil, nepřijal jeho názory zcela za své, protože – věren svým zásadám – si zatím nebyl jist, zda se vlastní studie o pohybu těles dají aplikovat na taková tělesa, jakými jsou pro všechny výpočtáře Slunce, Země a Měsíc.

Ke zlomu došlo, když si Galilei sestrojil podle návodu holandských optiků dalekohled a zamířil jeho tubus ke hvězdnaté obloze.

Jaké divadlo se před ním rozevřelo, jakou dvojí rozkoš srovnatelnou s vynálezem tuplovaného bodu G v tom nejlepším ženském hájemství při vyvrcholení nebo jakou opojnou závrať asi teď prožíval, když se díval na krátery Měsíce a rozeznal v nich stejné hory, jaké byly na Zemi, když v souhvězdí Orionu napočítal na osmdesát úplně nových hvězd proti dosud ohlášeným devíti, když se mu Mléčná dráha, o níž panovalo přesvědčení, že je to „šev“ nebeských polokoulí, zjevila jako shluky nesčetných hvězd, když objevil čtyři měsíce Jupitera a zaznamenal fáze Venuše, která tedy také musí obíhat kolem Slunce – stejně jako ostatní planety, stejně jako Země, jak to vytušil už před sedmdesáti lety Kopernik!

Jestli o jeho pojetí světa dosud nemluvil, pak nyní dost mlčení! Přesvědčil se, na vlastní oči spatřil…

HVĚZDNÝ POSEL

Musí se svěřit se svými objevy, musí zaznamenat všechno to, co viděl, poznal a uvědomil si hbitě za nesčetných nocí, které probděl při pozorování na terase svého domu s hvězdářským triedrem. A nebude to kniha jen pro slovutné vědce, nenapíše ji v latině, ale v jazyku blízkému svému lidu!

Tak se začal rodit jeho Hvězdný posel. Lyrický název a slavnostní tón textu odpovídaly Galileiho vzrušení. Chladný a kritický fyzik nedokázal skrýt nadšení z triumfu, k němuž dospěl.

„Vskutku velké jsou věci, které v tomto krátkém pojednání nabízím… velké, pravím, jak znamenitostí látky, tak po staletí netušenou novostí,“ píše úvodem a pak provází čtenáře nebem tolik odlišným od zarytých představ.

Země náhle přestala být centrem světa, je hvězdou jako jiné a s Venuší, Marsem, Merkurem a Jupiterem obíhá kolem Slunce. Nebe ztratilo svou nezaměnitelnou tvář, rozpadly se nebeské sféry a jeho božská dokonalost se změnila vratce v mechanismus ověřitelný smyslům a pochopitelný selskému rozumu. Přesvědčit se o tom mohl každý, kdo byl ochoten nahlédnout do Galileiho dalekohledu.

Ale sníží se k tomu neomylní teologové? Nepřipustili by tím pochybnost o nedotknutelném učení?

V té době Galilei pocítil, že se mu nedostává čas, aby mohl dokončit svá pozorování a teoreticky je propracovat. Působil tenkrát na univerzitě v Padově. Vedle povinných přednášek poskytoval soukromé hodiny studentům z cizích zemí a vedl dílnu na výrobu geometrických kružidel a astronomických dalekohledů.

Toužil se vrátit domů, do Florencie, a vyjádřil přání vstoupit do služeb toskánského velkovévody, i když věděl, jaké zklamání tím způsobí benátským přátelům.

Stalo se – Galilei nastoupil u dvora jako matematik a filozof velkovévody. Ten mu sice mohl zaručit nerušený výzkum i ochranu, umlčet Galileiho nepřátele však nezvládl.

Někteří se mu vysmívali, jiní měli jeho pozorování za halucinace a další ho obviňovali z komplotu. Nejnebezpečnějším odpůrcem se mu stal Lodovico delle Collombo, jehož spisek Proti pohybu Země tehdy koloval v Římě. Protože neměl protiargumenty, dovolával se nejvyšší autority – bible. Což nezakázal tridentský koncil svévolný výklad Písma?

Tím se vědecký spor dostal na nebezpečnou hořící půdu pod nohami a Galilei, jist si tím, že snadno přesvědčí církevní hodnostáře o své pravdě a získá pro ni oficiální posvěcení, se koncem března 1611 vydal do Říma.

Zpočátku se zdálo, že je vše na nejlepší cestě, vždyť i jezuitští matematikové Římského kolegia byli nuceni přiznat většinu pozorování, která shrnul Galilei ve svém Hvězdném poslu, současně však nemohli připustit, aby se tím zpochybnilo učení, jež vydávali za absolutní pravdu.

Výsledek na sebe nedal dlouho čekat. Když na římskou inkvizici došlo oficiální udání, zformulovali teologičtí znalci nejvyššího inkvizičního soudu kategorický závěr:

„Tvrzení, že Slunce je středem vesmíru a neotáčí se kolem Země, je hloupé, nanicovaté, je proti Slovu božímu, vyjevenému v Písmu svatém, a proto kacířské.

Tvrzení, že Země není středem světa a není nehybná placka, nýbrž že se otáčí kolem Slunce, je hloupé, nanicovaté a filozofii, jakož i víře odporující.“

A konec s diskuzemi! Galilei nechť se zřekne svých omylů, nechce-li být uvězněn, a ať podepíše, že neodporoval napomenutí, aby se zřekl „nesprávné Kopernikovy nauky“.

Kromě toho byl vydán dekret, jímž se Kopernikovy spisy zařadily na papežský index zakázaných brožur, „aby se taková nauka ke škodě katolické pravdy už dál nešířila“.

PRUBÍŘ A DIALOGY

To bylo první Galileiho pokoření a mocenské popření jeho objevů. Ale protože se tím na složení vesmíru nic nezměnilo, stejně jako se nikterak neoslabila Galileiho vášnivá oslava vědecké pravdy, stačilo málo, aby se znovu dostal do víru polemiky.

Přispěly k tomu tři komety, které se v polovině roku 1618 objevily na obloze, z nichž jedna zářila v souhvězdí Štíra až do ledna následujícího roku. Vyvolaly diskuzi v celém tehdejším vědeckém světě a Galilei, podněcován přáteli, se rozhodl pronést svůj názor v knize, kterou nazval Saggiatore – Prubíř. Napadl v ní sžíravou kritikou především způsob uvažování odpůrců, kteří spíše než na argumenty spoléhají na nedotknutelnost autorit, dovolával se v ní práva na pokusy a znovu vyjádřil důvěru v pokrok vědy.

Stejně naivně jako v době, kdy vydal svého Hvězdného posla, věřil i nyní, že dojde uznání. Utvrzovala ho v tom naděje, kterou spojoval s kardinálem Barberinim. Právě když dokončil Prubíře, nastoupil tento kardinál na papežský stolec jako Urban VIII. Vždycky projevoval zájem o vědu, rád se zúčastňoval polemik, ba se stávalo, že podpořil Galileiho, když obhajoval své dílo o plovoucích tělesech.

K papeži se tedy odvolá, u něho najde slyšení a pak i očištění. Papež ho vskutku přijal a vlídně s ním rozmlouval, ale o odvolání dekretu z roku 1616 nechtěl ani slyšet.

„Nejsme vůbec tak absolutně proti tomu, že v mnoha bodech má Kopernik pravdu,“ připustila Jeho Svátost, „ale představte si, můj synu, jak zhoubné účinky na masy věřících by musela mít změna platné a v souladu s Písmem uvedené představy o světě.“

Udělal jediný ústupek: bude-li kdykoli mluvit o Kopernikově nauce, pak jedině jako o hypotéze, která není tvrzením.

Ani teď Galilei nezmoudřel. Naopak, vzal papeže za slovo a sepsal ve formě dialogu pojednání o dvou světových soustavách, Ptolemaiově a Kopernikově. Nebyl by to Galilei, kdyby udržel své pero na uzdě. Všechny ty tupé, na liteře lpějící teology a jim přizvukující „učence“ zpodobnil v postavě Simplicia, kterého s takovým gustem zesměšňuje útočný a přesvědčivý vědec Salvati, jemuž přizvukuje třetí postava, Sagredo, představitel čestného, otevřeného a nezávislého ducha.

Když kniha Dialog vyšla (bylo to v lednu 1630), strhla se za zdmi Věčného města bouře. Tentokrát se popudil i papež. Cítil se nadmíru dotčen, neboť, i když Galilei zachoval hypotetický ráz Kopernikova systému světa, dal mu srozumitelně najevo, kdo má skutečně pravdu. Ale cožpak může papež zaujmout stejný postoj, jaký zaujímal někdejší kardinál, cožpak nechápe ten drzý hvězdář, že papež nesmí hazardovat s jednotou církve? A pak – jak si může dovolit přisvojit si roli pokušitele a hrát s ním tak očividně ošidnou hru?

Dal pokyn a Svaté oficium zahájilo přípravy na nový proces s Galileim. Tentokrát mu neunikne jen s napomenutím. Po dvou letech byla uvedena do chodu procedura tribunálu a 22. června 1633 oblékl Galilei roztrženou košili, symbol kajícníka…

*

Zbývalo mu ještě několik málo let života. Strávil je v osamění, v domácím arrestu, hlídán nechutnou inkvizicí, potupen, ale nezbaven myšlení. Stačil ještě napsat poslední dílo Rozhovory o dvou nových vědách a zajistit s pomocí přátel, s nimiž udržoval spojení tajnými dopisy, vydání Dialogu v Holandsku a Prubíře v Benátkách, aby teprve tím vyslovil ono legendární znění s titulky – E eppure si muove.