RENÉ MAGRITTE

Kdybychom měli vyjmenovat největší belgické malíře 20. století, patřil by k nim bezpochyby, kromě Jamese Ensora a Paula Delvauxe, též tichý a tajemný básník mlsné pralinky a surrealistického obalu k ní – René Magritte.

Hovořit o surrealismu právě v Belgii je celkem přirozené, vždyť Brusel meziválečných vřav a let patřil k hlavním metropolím směru zakopávajích hlášek o samý patvar, a většina moderních umělců se s ním tak či onak musela vyrovnávat. U Magritta však šlo a beželo bez závodnického úmyslu i o cosi osudového – jako třináctiletý chlapec byl vystaven hrůznému grizzly s tesáky nevyrovnanému, až snově neskutečnému příběhu, když spatřil svoji utonulou matku, tak, jak po několika týdnech pohřešování byla vylovena z řeky Sambre. Pohled na ni, s noční košilí přehrnutou přes hlavu, jej pronásledoval asi až do konce života a procházel celou jeho tvorbou. Sám o sobě by však ke zformování umělce jaksi nestačil. Už jako malý poslušný chlapec projevoval Magritte velké výtvarné nadání a od 12 let se mu dostávalo průpravy v základech kresby a malby.

Pocházel ze skromných poměrů, z rodiny krejčího a modistky, bývalé fotomodelky, pobývající a vegetící na různých místech valonské části Belgie. Jako sedmnáctiletý talent v roce 1915 přišel do Bruselu a dal se zapsat na prestižní Académie royale des beaux–arts, i když studiu v tradičním duchu, jak se zdá, příliš nepřivykl. Jeho zájmy se obracely spíše k současnému umění a také, a to především, musel se postarat o vlastní obživu. Po dlouhá léta si přivydělával jako kreslič reklam a plakátů (dokonce i předloh pro tapety) a k této práci, kterou neměl rád, se vracel i v pozdějších letech; po existenční stránce nikdy neměl na růžích ustláno, a kdo z nás tady tohle má?

Byl obratným kreslířem a kromě malby experimentoval i v oblasti plastiky, často s využitím provokativních metod, jaké přinesl už dadaismus ve druhé dekádě 20. století. Jeho dílo lze rozlišit a střihnout hned do několika etap, postihujících Magrittovu počáteční blízkost dadaismu, kubofuturismu a syntetickému kubismu, stejně jako následující ovlivnění tvorbou Giorgia Chirica; v kontextu jeho vývoje pak poměrně překvapivě vyvstává renoirovsky laděné „slunečné období“ za druhé světové války i následující „kravský styl“ (jeho vlastními slovy), jímž osobitě parafrázoval styl francouzských fauvistů, ale už koncem 40. let se vrátil k surrealistické podstatě své tvorby.

V mnoha rysech lze Magrittovo sdělení spojovat s tvorbou jeho belgických a francouzských souputníků (významný byl jeho pobyt v Paříži a dlouholeté, byť proměnlivé kamarádství s Andrém Bretonem). Co však je typicky magrittovské a nezaměnitelné, je jeho způsob vidění a podání světa: ona tichá, zvláštní poetika nereálného spojování jinak zcela reálných prvků (objektů a postav či jejich partitur), malovaných až fotograficky přesným a věrohodným způsobem, všudypřítomné tušení záhadných událostí či příběhů (anebo osudových předtuch) a obrazů mnohdy zamýšlených i jako vyjádření jadrné banální prkotiny pod povrchem navyklých konvencí: „Toto není dýmka míru,“ říká nápis pod realisticky věrným vyobrazením dýmky... a skutečně, není to dýmka mýtu z míru, ale jen pouhé její vyobrazení, jak nás autor svým obrazem upozorňuje na stav bdělosti. A podobná je i jeho polemika se vztahem mezi realitou věcí a jejich pojmenováváním, jak ukazuje „didaktický obraz“ běžných předmětů, kde je vejce provokativně označeno za akát či dámský střevíc za Lunu. Některými zobrazovanými absurditami (středověký hrad na obrovském šutru vznášejícím se kouzelně po prostoru fantazie) může Magritte připomínat fantastické vize Salvadora Dalího, otce myšlenky drogy z duhovky LSD, ale nutno dodat, že jej překonává svou obratností a schopností detailního podání. A pak je tu, znovu, ono nereálné spojování reálných prvků či jevů 20. století – mnohokrát opakovaný motiv setmělého domu s rozsvícenými okny, ozářeného pouliční lucernou pod blankytně jasnou letní oblohou, nás okouzluje a zároveň znepokojuje na stejném principu: spojení jasného dne a temné noci, vážné vlastnosti úřednic nebo nezdaněných účetnic s nevlažně zdařilým zásahem humoru v záblesku prestižně balené halabala ironie a tak podobně. Až v 50. letech se Magritte dočkal zaslouženého uznání, velkolepých výstav a prestižních zakázek. Mnoho let života mu však již nezbývalo: v roce 1967 podlehl kruté rakovině.