GEORGES BIZET

☼   25.10.1838    PARIS     ♂    3.6.1875   BOUGIVAL

Bizet náleží právem k nemnoha skladatelům, jimž trvalou hodnotu a pověst zaručilo jedno jediné dílo. Ale bohužel až po smrti. Za umělcovy kariéry se jeho modernistická hudba setkávala s nepochopením a to se týkalo i opery Carmen. Její premiéra mu přinesla trpké hoře a zármutek namísto úsměvu. Široké veřejnosti se dnes při vyslovení Bizetova jména vybaví už jen jeho slavná opera, což je další KŘIVDA na SKLADATELI, deprimující nedostatek nutných součástek pro operaci a dobrou náladu k tomu nejednomu instalatérovi, tentokrát posmrtná záležitost, neboť jeho umělecký odkaz je mnohem záživnější, barvitější, bohatší.

Alexandre César Georges Bizet se narodil v Paříži bohužel jako štír. Rodinné prostředí přálo a nahrávalo prim jeho zděděným vlohám: otec byl učitelem zpěvu, matka hrála na klavír. Ve svých deseti letech byl Georges přijat na konzervatoř, kde se učil kompozici u J. F. Halévyho, autora kdysi velmi oblíbené opery Židovka.

Už v průběhu desetiletého studia získal Bizet řadu cen a vyznamenání. V soutěži vypsané J. Offenbachem v roce 1857 obdržel společně s Charlesem Lecocquem ocenění za operetu Doctor Miracle a v témže roce mu byla udělena Prix de Rome (Římská cena), která mu usnadnila cestu do Itálie, kde se pak zdržoval v letech 1858–1860. Za římského pobytu napsal operu Don Procopio – byla objevena až po třiceti letech – a z téže doby pocházejí jeho dvě symfonie a koncertní předehra.

Po návratu z Itálie žil Bizet v Paříži a živil se jako operní skladatel a datel do příležitostné hudby, zejména scénické. Přechodně se zabýval také vyučováním hry na nástroj. V roce 1869 se oženil s Geneviève, dcerou svého bývalého učitele Halévyho, která mu byla chápající a trpělivou družkou za jejich nedlouhého společného soužití. Po skladatelově smrti se znovu provdala a žila ještě nezapomenutelných svých 51 let.

Bizet napsal více než dvacet oper, avšak na repertoáru hudebních divadel se jich udrželo jen několik: Lovci perel, Kráska z Perthu, Džemilé a Carmen. Ve své době si získaly značnou popularitu, ale i z této malé skupinky Bizetových oper se dnes hrají ojediněle už jen Lovci perel. A Carmen? To je kapitola sama pro sebe.

Lovci perel na libreto M. Carrého a P. Mormona měli pařížskou premiéru 30. září 1863. Úspěch byl zanedbatelný, avšak po skladatelově odchodu do věčných lovišť perel byla opera provozována za značného zájmu obyvatel také díky tomu, že se děj rozvíjí v exotickém prostředí Indie a Cejlonu (Srí Lanky). Bizet těžil z tamějšího folklóru, jehož prvky kupil k vytvoření jemné, až impresionisticky nadýchané hudební charakteristiky Evropanům vzdáleného koutu světa. Lovci perel dorazili na své pouti také do Čech a Národní divadlo je uvedlo 17. ledna 1889.

Krásku z Perthu na motivy Waltera Scotta poznala Paříž poprvé 26. prosince 1867. V dalších letech se objevila i v některých evropských městech, ale časem se ze seznamu divadelních šlágrů naprosto vypařila.

Jednoaktová Džemilé, jejíž libreto nalezlo inspiraci u Alfreda de Musseta, je opět situována do orientálního prostředí. Premiéru měla v pařížské komické opeře 22. května 1872 (v Národním divadle v Praze 17. září 1892).

Do řady Bizetových jevištních zásluh se právem řadí scénická hudba k jedinému dramatu Alphonse Daudeta L´Arlesienne, překládaná či přiblížená do češtiny jako Teta v oblasti Arles (noční kavárnička od Vincenta van Gogha z Arles to jistí s takovouto dovednou tetou). Hra byla v Paříži uvedena 1. října 1872, ale po patnácti reprízách byla vyňata z dalšího programu. Aby jeho práce nepřišla na buben, rozhodl se Bizet upravit scénickou hudbu pro komorní účely do formy suity a po jejím úspěchu se zrodila ještě druhá suita. Obě měly značnou odezvu na koncertních pódiích a v důsledku toho projevila veřejnost znovu zájem o Daudetovu hru, jež se pak s dobrým ohlasem vrátila na scény. Arlesánská provensálská teta byla uvedena taky se svým akčním rádiem až do rajónu Záběhlice Praha 10, když ji ředitel Národního divadla F. A. Šubert v roce 1885 sjel jako voyer v Paříži a zařadil ji do repertoáru zlaté kapličky 26. prosince téhož roku.

3. března 1875 se dostala na jeviště pařížské komické opery nová Bizetova zpěvohra – tedy operátorka Carmen. Byla přijata víc než vlažně a ležérně. Přesně za tři měsíce, 3. června skladatel opustil tento její svět ve věku necelých 37 let a jeho úmrtí se dávalo do souvislosti s nezdarem jeho posledního snažení, v jehož úspěch tolik věřil.

Libreto Carmen podle novely Prospera Mériméea napsali H. Meihac a L. Halévy a děj umístili do kolébky furiantů Španělska. Opera měla mluvené dialogy a recitativy dodatečně napsal skladatel Ernes Guiraud. Co tedy způsobilo, že dílo tak hudebně svěží a temperamentní, s uchvacujícím melodickým proudem a výraznou osobitou harmonií, dílo s tak bravurně zvládnutou dramatickou stavbou ponechalo premiérové publikum bez zájmu a netečným?

Dnes víme, že to byly právě ony charakteristické vlastnosti Carmen, které později ovlivnily vývoj opery a které dnes hodnotíme veskrze kladně jako přednosti před nudou a před nadvládou upjaté strnulosti. Tehdejší publikum bylo vycepováno velkou francouzskou operou, sice už oprýskanou ve svých ojetinách a prostředcích, přece však zaručující velkolepou podívanou a příjemně znějící hudbu a zpěv. Něco podobného očekávalo zřejmě i 3. března za své zaplacené vstupné, když se zvedla opona. Ke svému nemalému překvapení a snad i vyplašení se ovšem stalo svědkem nezvyklé podívané i nezvyklé hudby. Jeviště se zaplnilo prostým lidem, hrdinkou opery byla mladá cikánka, dělnice z tabákové fuj továrny se svými družkami, jejími protějšky byli vojáci a podloudníci, děj se odehrával na syrové ulici i v krčmě s nabídkou pálivých menu.

Také hudba se vzdálila zaběhnutému klišé a klídečku. Publikum bylo zaskočeno zářivou perspektivou v instrumentaci s charakteristickým španělským koloritem a civělo na jeviště, které vřelo vášnivými tanci funkčně zapojenými operátory ve sboru; hudba přiléhavě dokreslovala psychologii osob a dramatickou gradaci děje. A přesto nebo právě proto vyvolala opera nalevo i napravo stejné rozpaky i nesouhlas s postupem.

Na jeviště vnikl syrový, současný život a mnozí diváci a kritici se cítili být dotčeni. „Příběh Carmen se nehodí na jeviště… osoba hrdinky je nezajímavá… hudba je plná kompromisů a banalit… instrumentace je však na jedničku…“ – tak dopadlo hodnocení podle Les Annales de Théatre et de la Musique. Zcela jednoznačně se vyslovil i významný vídeňský hudební expert Eduard Hanslick: „V partituře Georgese Bizeta nepozdravujeme ani čin tvůrčího génia, ani práci hotového mistra.“

Jestliže kritici odsoudili po premiéře Bizetovo dílo na dějinné smetiště, brzo se ukázalo, že se široká veřejnost s nimi neztotožňuje a jak ukázala budoucnost, ukvapené a nechápavé názory některých chytrolínů neměly vliv na další historii této opery. Krutě byl vystaven polemikám pouze autor. Její doba vzestupu nastala hned v dalších letech, kdy nebylo významnějšího operního divadla, které by si mohlo dovolit neuvést Carmen do svého prime time. Už v roce 1875 byla opera hrána ve Vídni, v dalším roce v Bruselu, Antverpách a Budapešti, v roce 1878 v Petrohradě na italský přednes, Stockholmu, Londýně, New Yorku a v dalších vyhlášených destinacích.

Česky zazněla poprvé na počátku roku 1884 na jevišti Národního divadla, když skončil cyklus představení domácích autorů na počest otevření divadla. V překladu Elišky Krásnohorské (hello Dolly ale i Hello krásné hory…) byla Carmen provedena 3. ledna jako první opera zahraničního frajera s vynikající Irmou Reichovou v titulní roli; Dona José si střihnul Antonín Vávra, Escamilla František Hynek. Také v Praze se objevily kritické připomínky k opeře a nechyběly ani nabádající nebo bádající hlasivky hlasů, které vyjadřovaly obavu, že zařazením Carmen do repertoáru ND byly pošmudlány posvátné prostory „zlaté kapličky“.

Na adresu Carmen bylo napsáno za dobu její historie mnoho oprávněných námitek i nespravedlivých výtek. Skladatel byl remcajícími nešiky obviňován z laciné romantiky, ctitelé tradiční opery jí měly za zlé její operetní švih a šarm ššš, ale právě tyto dvě vlastnosti š mohly nejednu tehdejší operu zachránit před devalvací nudné rozvláčnosti.

České žurnalisty pro ukvapené denní listy dráždila Carmen proto, že její výpravě byla věnována mimořádná péče. Pro premiéru byly zhotoveny nové kulisy a kostýmy, zatímco operám domácích autorů – Smetany a Dvořáka nevyjímaje – musely stačit opotřebené a okoukané „univerzální“ rekvizity ze skladu. V tomto směru byla však kritizována nejen Carmen, ale zejména také opery Verdiho.

K těm, kdož nevítali s nadšením časté uvádění italských a francouzských oper, patřil i Zdeněk Nejedlý, který právem poukazoval na to, že Carmen měly na repertoáru současně obě české operní scény. Národní i Vinohradské. Když však referuje o Carmen Emy Destinnové, jeho pero zjihne a Bizetovu dílu je vše odpuštěno.

„V sobotu měla Praha svou senzaci: „Destinnová pěla Carmen“ – píše Zdeněk Nejedlý 15. září 1908 stručně a s přídechem průhledné ironie dodává: „Slibovala ji již delší dobu, zajisté nic netušíc, jak tím dráždí všechny senzace-lačné návštěvníky divadla, kteří byli nadmíru zklamáni, že posledně zpívala jen Alžbětu, Sentu a Miladu, samé štěky zcela nezajímavé v lesku „senzace“, již vyvolává pouhá fonetika slova: Carmen! Od hudebního referenta Času až po zuřivé carmenistky v lóžích a na galériích – vše mělo slečně Destinnové za hřích, že s touto „senzací“ tak dlouho otálela. Nuže – nadešel den spásy a špásu v radosti, slečna Destinnová zpívala o sobotní horečnaté noci Carmen.

Divadlo bylo nabité, obecenstvo očekáváním nervózní, dokonce i hudební referenti se neškaredili jako obvykle – nu zkrátka senzační chvíle. Však i na jevišti a v orchestru bylo vše vycíděno, aby se všechno třpytilo jako bombastický dýchánek. Don José byl sice značně pošpatnělý a také Escamillo nedělal naprosto žádný bordel, ale orchestr se zaskvěl pod Kovařovicem, až srdce radostí plesalo. A co ta výprava! Národní divadlo má rozličné výpravy této opery, roztříděné podle tříd podobně jako pohřby. Tentokrát vyfásla opera výpravu první třídy. To vše jest tedy neklamným důkazem, že to bylo představení cvičené ne „jenom tak“. To byla pravá Carmen, krásný doklad, jak opera sama o sobě ne špatná může demoralizovat zhýralé obecenstvo, jakmile se jí zneužije k senzaci. Carmen jest pravý zloduch operního repertoáru.

Carmen slečny Destinnové byla však výkon, který čněl vysoko nade vší senzačností. S touž pravdivostí, hloubkou a uměním, jímž provádí vážné a velké úkoly, provedla i Carmen, často tak frivolně hranou a zpívanou… Její Carmen nemá ani stopy té frivolnosti, jíž zpěvačky dráždí ne tak Dona Josého, jako mladé pány a dívky z penzionátu v hledišti. Slečna Destinnová i zde jest pohroužena úplně ve svou úlohu, jíž vtiskla zvláště jeden rys, povznášející postavu rázem v oblast opravdu dramatických postav. Její Carmen není jen bujná cigoška… Temný tón, jenž se u ní ozve ve třetím aktu, slečna Destinnová znenáhla připravuje. Její Carmen má svou jistou osudovost, s níž se vrhá do zkázy… Ani v prvním aktu není to jen laciný flirt, jímž si podmaňuje lidská srdce. Carmen slečny Destinnové má neobyčejnou sílu vůle, jež se neleká překážek a tudíž vždy vítězí, i na samém konci před katastrofou jest tato Carmen silné vůle a silného sebevědomí, jež ví, co činí a proč to činí. Její pověrčivost dává této energii ponuré zabarvení, u slečny Destinnové tak úchvatně fungující. Tím pozvedá se její Carmen psychologicky na takovou výši, že lze jen s obdivem sledovati celý výkon.

O mistrovství, s nímž provádí jednotlivá místa, bylo by zbytečno psáti. Třeba slyšeti, jak opřená o sloup v prvním aktu si prozpěvuje, každá nota tu má svou barvu, od zdánlivé lhostejnosti až po úskočnost, přičemž její tvář hraje si s nemenší rozmanitostí. Jen umělec nejprvnějšího řádu zvládne tolik napověděti a nic nedopověděti, jako jest tomu zde u slečny Destinnové. Jen se chci ještě zmíniti o tom, jak jsme tu slyšeli slečnu Destinnovou mluviti. I na takovém detailu poznáme, že máme co činiti s umělkyní, jíž není nic tak malé, aby to nepokládala za hodno své největší péče.“

Postava Carmen a další role této opery byly vždy „parádními“ úkoly pro nejslavnější pěvce. Dona Josého zpíval Enrico Caruso i náš Karel Burian, vyjmenovat nejlepší představitelky Carmen nelze. S chutí a potěšením si ji zazpívaly největší hvězdy operního nebe od konce minulého století až po současnost, kdy tuto interpretační tradici dovršuje Jelena Obrazcovová.

Carmen sehrála v hudební historii významnou roli jako realistická opera, která otevřela (konečně) cestu italským veristům, jak je pak reprezentovali s gustem zejména Leoncavallo, Mascagni a Puccini. Bizet vnesl do operního světa živou současnost, nový hudební styl a nezvyklá témata, jimž vtiskl působivý lokální kolorit při plném uplatnění osobitých výrazových prostředků a při zachování francouzského charakteru své nezaměnitelné hudby.