Přichází vždy s Lunou.

S každým jejím zavitím,

ozvěny starých křivd se vrací,

a duch odplaty probouzí se ke smrti.

Stojí sama na kraji lesa,

a dychtivě sleduje blízkou vesnici,

jak se zlo postupně vkrádá

od stavení k stavení, od domu k domu.

Jeden před druhým si už nemůže být jist.

Stojí a trpělivě čeká až přijde její čas.

Její nozdry větří pach krve,

kterou brzy splatíme náš dluh.

Cítím její mrazivý pohled,

a vím, že se už brzy dočká toho dne,

kdy druh druhovi se stane sokem,

a nebude proti komu srazit šiky,

když nepřítel usídlil se v nás.

V ten čas,

kdy zas nebude rozdílu mezi člověkem a vlkem.