Včerejší noc byla pro Dipa náročná. Celý večer musel strávit na, už pětaosmdesátých, narozeninách svýho dědy, nebo možná pra pra dědy, kdo ví. Už minulej rok měl za to, že to jsou jeho poslední narozeniny. Pochopil, že mít za to – není jistota. Po čtyřech hodinách sezení a poslouchání nekonečnejch příběhů a předhánění se důchodců, koho co bolí víc, se Valerie konečně zvedla a s popřáním dobré noci ostatním, odvezla Dipa domů. Na postel padl jak hřebik.

Jestli něco Dip opravdu ze srdce nenáviděl, byla to chladná a prázdná probuzení do černé ranní tmy. Takové tmy, která se od listopadu táhne kolem vašich oken a se zimnicí na zubech klepe na skla : „Vstávej pimprlátko, ať tě můžu obejmout“. Takovému probuzení říkal Dip „hluboká rána z rána“.

Se slepenýma očima vykonal etiketu, hygienu, kulturu v podobě zvuku zabouchnutých dveří a už se jal kráčet do, jak všem říkal, „školstvím zničené školy“. Neměl to daleko, mimoňská škola byla čtyři kilometry od Valeriina bytu. Chození pěšky mu nevadilo, ba naopak, chodil velmi rád. Nejraději ze všeho při chůzi přemýšlel - zdaleka né o tom, jestli má správně domácí úkol, který ani neudělal, nebo jestli se záporná absolutní hodnota rovná kladné absolutní hodnotě, ne, přemýšlel o společnosti, o jsoucnu všeho a všech. Sem tam přišel na, pro něho, převratnou myšlenku – jako třeba minulou sobotu, když viděl, že kácí jeho oblíbenou álej, kvůli novému obchodnímu domu. Dospěl k revoluční tezi, že se člověk nemusí bát útoku jiných civilizací, protože se dřív zničí sám. Takovej malej filosof.

Byl upřostřed další revoluční myšlenky a skoro na konci áleje, když ho do pravého bubínku udeřil zvuk volajícího člověka  za vysokym plotem. „Mladej, pocem na moment, potřeboval bych tu píchnout.“
Dip, mrzutý, že ho někdo přerušil při mozkovém napětí, výrazně odpověděl. „Omlouvám se, ale zachvíli už musim sedět v lavici, už takhle mám zpoždění.“

„Dyť to je minuta, do školy chodíš kam, na mírovku viď že jo? Hele, vomluvim tě, mě tam znaj, vo to nic, tak jdeš nebo ne? “

Dip stál chvíli na místě a váhal. Vidina toho, že přijde byť jen o deset minut matematiky ho hřála u srdce. Ačkoliv tedy netušil, jak by ho ten chlap dokázal omluvit. „Nakonec, já jsem pánem svého času, škola by mě neměla vázat uzly, moje jsoucno se nezboří když přijdu o chvíli pozdě, buď jak buď,“ – rozradostněn svým novým výrokem  se vydal směrem k dřevěnému oplocení.

   Starý muž mu otevřel vrátka a pokynul, aby vešel dál. Dip si ho pomalu prohlédl a vešel. Prostor, ve kterém se nacházel, byla ve skutečnosti obrovská zahrada, kterou bylo přes vysoký plot jen těžko lze vidět.

„Tohle je moje zahrádka, krásná žejo, no furt vo ní pečuju, lepší než ženská, to ti povim,“ začal se hlasitým smíchem smát.

Provedl Dipa betonovými uličkami mezi květinami posázenými místy, která  vypadala, že je někdo  velmi pečlivě opracovává.

„ A co, že to vlastně potřebujete, pane?“ naléhal na starce Dip. „Hele mladej, já jsem Bořek Tulipen, jako tulipán, rozumíš, já tech tulipánů tady mam. Říkej mi prostě tulipán,“

„Tak co bys rád Tulipáne?“

„ Vidíš tadyhle ty vysazený rozchodníky? Tak ty bych potřeboval přesadit támhlenc, k tej žlutej ceduli. Sám bych to dneska neudělal. Nechci je nechávat do zejtra jentak ležet, mi pak uvadnou, rozumíš.“

„K žlutý ceduli, no jo,“ Dip si živě představil, jak bude muset obětovat čistý boty a kalhoty.

„Tak poď, ať ti to do tej školy pak nechybí.“

Tulipán vzal celou náruč květin na prsa a odnášel je k žlutý ceduli, opatrně kráčejíc po betonových cestičkách. Dip si vyhrnul rukávy a napodobil ho – k jeho smůle si při první zahradnické zkušenosti ušpinil i svetr – „Ale co už, svět se nezboří, buď jak buď.“ U žlutý cedule klopýtnul o plastový patník a květiny mu vypadly prudce na zem. – „Čoveče, davej bacha, to nejsou gumový hračky tohleto, duše to jsou, duše !!“ – Tulipánovy oči vzplanuly a nabyly velikosti.

„Omlouvám se, zakopl jsem o tenhle gumovej patník nebo co,“ – snažil se vysvětlit Dip.

Tulipánovy oči opět zhasly jak svíčky a na tváři mu vyskočil nepatrný úsměveček – „Pohoda, vo to nic, cajk, hlavně pamatuj, že to jsou duše, duše to jsou,“ klekl si a začal rozchodníky rozsazovat.

Dip začal po vzoru Tulipánově sázet květiny do jednotlivých míst a k jeho údivu se přistihl při tom, jak se usmívá.

„Jsem tu každý ráno už sedmnáct roků, řeknu ti mladej, je to dřina. Ale hele, vo to nic – je to láska. Víš, co to je láska, žejo?  Pokud v životě není láska, to pak nemá nic společnýho se životem, ale tomu ještě nerozumíš asi, žejo. Každej má lásku - k mámě, tátovi, k psovi, hele, to je na každym – Já miluju svý květiny, jsou moje krasotinky, tak to je. To pochopíš, až budeš starší, pohoda,“ zasněně hladil žluté lístky rozchodníků.

Dipovi přišlo, že ten Tulipán je vlastně taky filosof, takovej lidovej. Ví toho asi dost o životě, a o lásce. Najednou se mu zdálo, že by Tulipánovi mohl říct všechno a věděl by, že by mu ten Tulipán odpověděl, ze svejch životních zkušeností,  cítil se příjemně.

„Hele kluku, podivej se tadyhlenc, vidíš, jak ty rozchodníky zářej? Vyzařujou teplo, teplo a lásku mladej, dělá mi to radost. Třeba tahle, moje afrodité, vanilkovej úžas. A tahle zas, je to ta nejteplejší hvězda v zahradě. Podívej se na ní, je to vo lásce, fakt je,“ začal se rozhlížet po zahradě a oddychovat.

 Dip se díval po všech těch květinách, na které Tulipán ukazoval a o nichž zrovna básnil. Zdálo se mu, že jsou všechny stejné.

„Hele Tulipáne, vždyť jsou stejný,“ poznamenal Dip.

„Co je stejny?“

„No tyhle žlutý květiny, o kterých mluvíš, jakoby byla každá jiná,“ nechápavě se podíval na Tulipána.

„Hele, mladej, počkej tady, něco ti ukážu,“ – odběhl si na druhý konec zahrady. Za moment přiběhl zpátky, v rukavicích držel dvě rudé růže.

„ Podivej se tady na ty růže,“ podal je Dipovi.

„  Jsou krásný, ale stejný,“ poznamenal Dip a otočil hlavu směrem k Tulipánovi.

„  Mladej, podivej se,“ – vzal obě růže a posadil Dipa na vystouplý kámen. „Život tě ještě naučí, to je jasny, ale já ti to radši řeknu teďkon, ať máš klid,“ -  nabíral čim dál vážnějšího výrazu.

„  Život je plnej různých klamů, co tě srazej na kolena mladej, hele, ber to vážně, to tě připraví. Vypadá to všelijak – Ďábel se snaží podobat Bohu, blbec chytrýmu, tak to bejvá, vobčas nevíš, co je to pravý. Může se ti zdát, že jsou dvě věci navlas stejný, ale ty musíš bejt připravenej znát pravdu mladej. Hele, nic není stejny, to ti řeknu. Nesmíš brát věci podle toho, jak se zdaj na první pohled, na první dojem, chápeš. První dojem je hajzl, co tě vomámí. Snaž se věcem porozumět, chápat je, cítit je.  Nic není stejny hele, ale může to tak vypadat, to je ten hajzl,“ pečlivě sleduje Dipovy reakce.

„Podivej, řikáš, že jsou ty růže stejny, jenže to tak vůbec není hele. Tahle růže totiž je uplně jiná, než  tamta. Tahle je totiž zvláštní, mam ji už čtvrtej rok, vona neuvadá. Čtvrtej rok a pořád vypadá jako ten v ten první,  královna všech růží to je. Ta druhá je krásná, ale zachvíli z ní ta krása opadne. Tak to je mladej. Rozumíš tomu, že jo? Hele cajk, chápu, je toho na tebe moc,“ na vážné tváři se rozjasnil upřímný úsměv.

„Není všechno jak se zdá hele, vo to jde, pohoda.“

Dip pozorně poslouchal, co mu Tulipán říká. Probudil v něm zájem, vnuknul mu svojí filosofii.

„Takhle jsem o tom nikdy nepřemejšlel, je to zajímavý.“

„ Mladej, na spoustu věcí ještě přijdeš, to přijde, vo to nic, hele, cajk,“ - začal se radostně smát.

„Měl bys už vyrazit, ať stihneš v tej škole něco taky udělat, hele díky moc za pomoc, jseš dobrej kluk. Zastav se kdykoliv budeš chtít, vo to nic mladej,“ vyprovodil Dipa za plot a zamával. Ještě v dálce Dip slyšel, jak se Tulipán hlasitě směje.

Dip přišel do třídy o čtyřicet minut později. Profesorovi řekl, že musel pomáhat známému s něčím velice důležitým.

„Opravdu Dipe? Když jste věděl, že přijdete o čtyřicet minut později, tak jste se určitě včera večer učil, pojďte nám k tabuli předvést, jak pilnou práci jste odvedl,“ – napsal Dipovi na tabuli dvě kvadratické rovnice.  Dip se díval přes tři minuty prázným pohledem na čísla a neznámé, ale v hlavě měl jen setkání s Tulipánem. Po třech minutách se otočil na sedícího profesora, zhluboka polkl a vyhrkl : „Pan profesor, výsledek rovnice neznám, ale s jistotou vám můžu říct, že přesto, že jsou obě rovnice stejné – kvadratické, je každá jiná. Jedna bude obyčejná, a ta druhá kouzelná, pohoda,“ – Usmál se a šel se posadit. Profesor zakroutil hlavou a pokračoval ve výkladu. Dip cítil, že se zase posunul, že je z něho zas o něco větší filosof.