THOMAS ALVA EDISON
☼ 11.2.1847
MILAN, OHIO, USA ♂ 18.10.1931 WEST ORANGE
Za
jedné ze sněhových bouří, hřmotných či fučících a rušících klid jako salva,
které tak často letí krajem Velikých kanadských jezer, se v časných
ranních hodinách 11. února 1847 narodil paní Nancy chlapec. Byl vyzáblý a zdálo
se, že dlouho nepobude na agresivním světě. Vesnický felčar dlouho mlčel a
nejistě přešlapoval z místa na místo. Pak se naklonil k otci, aby to
rodička nezaslechla: „Ten hoch asi utrpěl zánět mozku.“
„Co
si s ním máme počít?“ zeptal se překvapený novopečený otec.
Doktor
pokrčil rameny, že je na tohle ještě medicína krátká: „Nedá se nic dělat. Čekat
a jen čekat.“
Tak
se narodil schopný badatel Thomas Alva Edison.
Do
školy docházel všehovšudy tři měsíce, pak ho učitel vyhodil a dál ho učila
matka rovnice o jedné a o dvou až o čtyřech neznámých. Ale už v jedenácti
letech si podnikavec založil svůj první veřejný obchod: přinutil několik
mladších talentů, aby mu pěstovali kapustu a zelí, a on vynalézal, jak je
výhodně prodat.
Po
nocích se nebál okusit černokněžnictví a oddávat se černé magii. Ukrýval se pro
jistotu do sklepní kóje – to byla jeho prvá laborka – a do rána tam míchal
různé pochybné tekutiny a utrejchy z přírody a vycvičil se brzy na
obstojného alchymistu. Jako se skloubilo světlo s tmou, zen a sen, tak se
odmalička v Edisonovi prohazoval a prostřídal pan obchodník s neméně
zdatným vynálezcem.
Ve
čtrnácti letech přešel dál od zeleniny k vydávání novin. Vypukla občanská
válka Sever proti Jihu, Patrick Swayze proti protivníkům. Všude na nárožích
čekají zástupy na válečné zprávy, neexistuje jak telefon, tak rozhlas. Jsou
k mání jen noviny. Edison má skvělou pohnutku mysli: zařídí si redakci i
tiskárnu na kolech. V jednom vagónu ujíždějícího vlaku horečně pracuje u
tiskařského lisu, sám sobě si píše, sází, tiskne a na nádražích prodává svůj
vlastní Herald. Ale i zde stojí na policích baňky a ampulky s popiskou
Jedovaté. Vozí si svou laboratoř zásadně s sebou, aby nevytrousil někde
ani vteřinu nazbyt. V jedné misce uchovává fosfor.
Na
malé staničce Smiths Creek kdosi ukázal k obzoru a zvolal: „Vlak hoří!“
Z vagónu se valil kouř dýmu, vlak si vezl hořící pochodeň. To fosfor
vyklouzl, kam neměl a zapálil podlahu v 1. classe. Lidé sice uhasili
hořící redakci i tiskárnu, ale rozdivočelý vlakvedoucí rozšlapal pojízdnou
laboratoř, vrhl se na popáleninami zhyzděného Edisona a tloukl ho tak dlouho do
hlavy, až se zdálo, že je definitivně bez známek života.
Zbitý
mladík se odvlekl pryč, bez novin, bez své ničivé chemie a zůstal po celý život
téměř hluchý jako patrona. Vleče se pěšky po kolejích, trmácí se podle vlaků,
které jedou do světa. Na nádraží v městečku Mont Clemens zachránil zpod
kol lokomotivy dítě přednosty Mackenzie, který mu za odměnu zazpíval o San
Franciscu, be sure to wear love in your hairs a také se nabídl, že ho naučí
telegrafovat takovouhle kantilénu.
Z Edisona
se tedy stal telegrafista jak má být, zpočátku však hodně mizerný. Zdálo se mu
hloupé ťukat na telegrafní klíč, když se mu v hlavě rodil nápad, jak
zdokonalit celý telegrafní systém. Bohužel jeho šéfové neradi improvizovali a
vždy trvali hlavně na přesném ťukotu než na epochálních převratech vědy a
techniky. Je často ušmudlaným vandrákem bez jobu na obzoru, naskakuje za jízdy
do vlaků, aby ho zavezly k nové stanici, ale vždy se stejným koncem: zase
už je znovu propuštěn z brigádky v telegrafní kariéře.
Má
svou hlavu a přesně ví, co chce. Chce vynalézat. Jde za svým cílem, aniž by se
na cokoliv ohlížel. Snad proto v několika dalších letech uplatnil svůj
skvělý vynález. Původní Morseův telegraf dokázal po lince posílat jen jedinou
zprávu. Edison si usmyslel, že bude najednou vysílat hned čtyři zprávy
zdravice, asi tak, jako když si čtyři vzrušené osoby pokoutního nebo snad pikantního
původu neustále skáčí do ostré řeči a žvaní páté přes deváté. Když se to děje
po drátech, je to velký vynález. Říká se mu kvadruplexní telegraf a znamenal
hopla vpřed pro civilizaci. To už šéfové Edisonovi nedávali ultimáta Zmizte!,
protože na jeho nápadu vydělali dvacet miliónů dolarů.
V té
době přesedlal Edison k telefonu.
Jak
se zrodil ten nenápadný telefon? Nejdříve bez Edisona. To když se ve sluchátku
poprvé – bylo to v roce 1876 – ozval křaplavý hlas grizzlího krotitele:
„Mister Watson… slyšíte mě dobře?“
„Oh,
yes… slyším vás znamenitě.“
To
učitel hluchoněmých Alexander Bell promluvil do malého trychtýřku spojeného
drátem přes čtyři pokoje. Bez dlouhého otálení se vydali na patentní úřad. Však
už bylo načase, neboť z jiné strany si to hasil k patentnímu úřadu
tesař Elisho Gray, který také toho dne vynalezl funkční telefon.
Patentní
přihlášku podal první Bell, prý jen o několik minut před Grayem. Přesto by
jejich telefony zůstaly jen pouťovou atrakcí, kdyby je nezdokonalil skoro
hluchý úplně z ohlušující salvy chemie otřesený Edison. Teprve on vynalezl
uhlíkový mikrofon a tím umožnil, aby se na telefonních drátech ozývaly hlasy
všech světadílů.
Edisonovy
patenty skoupila společnost Western Union a vypověděla konkurenční boj
společnosti Bellově. Vypukla divoká třenice kdo z koho. Vynálezci hrozivě
zesilovali hlasy svých aparátů. I slavný a tehdy úplně neznámý George Bernard
Shaw byl v té době zaměstnancem Edisonovy společnosti. Nesl svůj osud
kriticky jako lev a irský patron literatury a divadla, chytrého divadla:
„Můj
šéf vyvinul telefon o tak hrozné výkonnosti, že řval nejintimnější frekvenci po
celém baráku, místo aby ji šeptal s patřičnou diskrétností.“
Válka
pokračovala, šlo o dolary a kursy veliké burzy, dokonce o celou miliardu dolarů,
kterou za padesát let vydělal obchodním společnostem Bellův a Edisonův telefon.
Ale
Edison si nezamiloval telefony. Jeho láskou byl fonograf, dědeček gramofonů a
DJ parády. To již vynálezce žil ve své kouzelnické dílně v Menlo Parku a
svět si jej pokřtil na Čaroděje z Menlo. Na podzim roku 1877 podal svému
mechanikovi Kreusimu náčrtek jakéhosi válečku s klikou. Na papírku bylo
připsáno osmnáct dolarů, to aby pan Kreusi měl ponětí, že je dostane, až po
třiceti hodinách námahy přinese v noci Edisonovi hotový přístroj.
V Menlo se začaly uzavírat sázky, zda podivný váleček promluví lidským
hlasem. Pak přišla paní Mary Edisonová, vynálezce se chopil kliky a jeho žena
přednesla do dřevěného trychtýře dětskou říkanku:
„Mařenka
vlastnila ovečku a její vlna je nadýchaná, měkká a sněhově bílá…“
A
teď už se tu rozhostilo ticho, nikdo nedýchá, nikdo nekýchá virózu kolem sebe,
Edison opět otočí klikou a ozve se šramot, skřípot, vrzání a pak cosi jako
zádušní hlas nebožtíka z hrobu:
„Mařenka
takhle jednou vlastnila ovečku a její vlna je nadýchaná, měkká a sněhově bílá…“
V této
chvíli se narodil fonograf gramotného přednesu, dědeček gramofonu. Svět byl
zbaven ticha, budiž to tolerováno hluchému starci Edisonovi. Vyvstala nová éra
naplněná hudbou, recitací, učeným mazaným přednesem, písněmi, bušením bubnů
jako The 7A3–Drums of Steel (Joe „The Butcher“ Nicolo remix) a spousta skopičin
na adrese scratchů DJs v rozcvičce ranní, odpolední, noční a celonoční
rave brave productions. Rob Swift by vám mohl vyprávět, co obnáší řemeslo
obsluhy u rotujících gramců.
Ameriku
tehdy zachvátila gramofonová, totiž fonografická horečka. Železnice vypravují
zvláštní soupravy do Menlo a tisícihlavé davy tomu naslouchají směle: „Máňa
vlastnila ovečku a její vlna je nadýchaná, měkká a sněhově bílá…“ Jen ctihodný
biskup John Vincent odjíždí expres hbitě do Menlo, aby zatratil ten ďáblův
vynález. Ani „Máňa“ nestačila na důstojného otce, který pojal podezření, že
v trochách mašiny je ukryt nějaký záhadný břichomluvec. Vychrlil tedy
trychtýřem na váleček s neobyčejnou rychlostí rodokmen biblických jmen:
„Adam, Eva, Kain, Ábel bez díků, Ábel bez velkého Ď, Enoch, Irad, Maviel,
Matuzæl, Lámech, Jábel, Tubalkin, Noe.“
A
stroj s neméně profesionální rychlostí brebentil, co už sami znáte: „Adam,
Eva, Kain, Ábel…“ až po Noa, to je jasný konec začátku a počátek nových věků.
Tehdy zaváhal nevěřícný biskup: „Žádný břichomluvec ani ďábel by nedokázal
v tak závratném tempu opakovat svatá jména jako já…“
Edison
to vyhrál na celé čáře. Přesto se vždy zamyká na dlouhé noci do dílny a
zdokonaluje přístroj, aby zachytil i ty nejjemnější vlákenka zvuků.
Ale
vždyť Edison je přece hluchý! „Ano, musím přimáčknout dokonale svou hlavu zcela
těsně k fonografu, a když nemohu zachytit zvuk, zakousnu se do dřeva
přístroje a tu slyším jasně čarovnou hudbu. Neustanu, dokud se mi nepodaří
mistrně zachytit Beethovenovu Pátou symfonii.“
Ve
světoznámém dramatu R.U.R. nechává Kája Čapek vymírat lidstvo, které nestačilo
na své vynálezy. Symbolem je mu zhaslá žárovka.
První
žárovku roužnul Čaroděj z Menlo. Bylo to jeho nejvyšší dobrodružství.
Dílny v Menlo se proměnily v pevnost; odtud bude veden útok. K zápasu
se hlásili lidé ze všech koutů planety. Edison vybíral svou armádu jako pečlivá
Björk co nejpřísněji. Vybíral jen ty, kteří neznají únavu, kteří neváhají
nasadit svoje maličkosti jako oběti nezdaru. Přicházejí i vetřelci
s úmyslem loupit cizí myšlenky, zpeněžit cizí nápady. Edison vydává tvrdé
zákony:
„Ve
vynalézání je devadesát devět procent dřiny a jedno procento nápadu díky
talentu… Každému makáči je dovoleno chrnět tak maximálně čtyři hodiny a čtyři
minutky k dobru…“
Na
jaře 1879 došlo k první zatěžkávací zkoušce. Desítky znavených mužů mají
zraky upjaté k neviditelnému vlásenku nitky. „Spusťte dynama… více páry,
jedeme!“
Lampa
zazářila. Nepatrně, jako když mžikne vzdálená hvězda zvaná nova. Pak nastal
výbuch. Salva. Všechny přítomné pak ihned obklíčila tma.
V říjnu
Edisona napadlo rozžhavit zuhelnatělou bavlněnou přízi. „Žhavili jsme ji
v peci od rána do poledne, dostali jsme uhlíkový přízrak niti a museli
jsme ji zatavit do skleněné baňky kámo… Pokoušeli jsme se o to bez jediné
chvilky odpočinku šestatřicet dlouhých hodin… Z celé cívky nití se nám
podařilo vyrobit jediný zuhelnatělý kousek… Ale pak se nám nad sklářovým stolem
náš nejdražší poklad, ten prokletý parchant uhlík, zlomil a zase nic… Začali
jsme zase od píky. Další dny a noci snahy nejvyšší. Teprve potom to klaplo,
konečně. Našim zrakům se objevilo světlo, po němž jsme tak dlouho toužili. Psal
se zrovna v kalendáři 21. říjen 1879.“
Přesně
na Silvestra táhnou tisíce zvědavců k velkému Čaroději, aby spatřili jeho
světlo, a tehdy v noci, když nastával Nový rok, rozžehl Edison své žárovky
a gejzír lamp vzplanul v mohutném ohňostroji před celým užaslým světem.
Rotačky
všech zemí chrlily zprávy: Edisonův triumf! Brzy se však vzchopili
petrolejářští magnáti a plynárenské společnosti a jejich noviny dávají ťafku
hnusu zásah trusu: Edisonovo životní fiasko! Kdo má pravdu?
„Pravdu
mají moji nepřátelé,“ prohlásil Edison. „Žárovka musí svítit ne čtyřicet, ale
stovky hodin!“ Znovu se ponořil do bádání a pátrání po odolnějším vláknu. Jako
v horečkách se pokoušel svítit vším, co mu přišlo do ruky. Včera žhavil
pytlovinu, dnes koko kokosovou skořápku, zítra rybářské sítě, pak knoty
z lamp a dříví z beden. V zoufalství i rezaté vousy Mackenzieho.
Nakonec čapnul do rukou palmový vějíř a prohlédl, že je vázán bambusovým
vláknem. Za několik dní zazářil zuhelnatělý bambus líp než všechno ostatní
přicházející v potaz. Na zemi však rostou stovky druhů bambusů.
„Když
něco potřebuji, musím to mít, kdybych měl hnát svůj team pomocníků až na konec
světa. Kdo se vydá na cestu?“ zjišťuje zvědavý strejda Edison.
Brauner…
MacGrowan… Ricalton… Segredor. Všichni, všichni vystoupí.
Po
měsících se vracejí s křehkými vlákny.
MacGrowan
se prodíral laskavě nehostinnou džunglí v Peru, Ekvádoru a Kolumbii, kde
se to hemží jedovatými hady. Devadesát dní a devět minut ze sebe nevysvlékl
šaty. John Brauner bloudil brazilskými pralesy a topil se v bezedných
bahnech. Ricalton se plavil na Cejlon a k Barmě. Segredor nepřežil na Kubě
zákeřný útok žluté zimnice…
Všechny
výpravy za poznáním byly zbytečné. Edison zatím objevil v Menlo umělé
vlákno z celulózy.
Aby
se na světě rozsvítilo electro světlo, nestačila pouhopouhá jedna žárovka.
Stovky dalších záhad čekaly na trpělivé vyřešení. Dynamo, vedení, měrky a
měřiče, pojistky, objímky, celou novou škálu zlepšováků bylo nutné objevit a
zdokonalit. Především bylo záhodno sestavit elektrárnu. Největším Edisonovým
činem byl celý nový systém electro světla: elektrárna – rozvod – elektřina do
každé domácnosti.
Uprostřed
léta 1882 nastala hodina H zkoušky v první elektrárně v newyorské
Perlové ulici. Diamonds are forever valid stuff. „Konečně jsme položili celé
vedení,“ líčil tuto zkušenost a skutečnost Edison, „a spustili jeden
z parních strojů a dynamo. Vše šlapalo výborně. Pak jsem rozběhl i druhou
mašinu. Od Adama ještě nikdy nikdo neviděl takový cirkus. Jeden stroj se
zastavil, druhý běžel na tisíc obrátek. Nastal příšerný kolotoč.“
Proto
se premiéra odkládá o tři měsíce. Teprve 4. září si Edison navlékl frak frajera
a zavelel sebejistě: „Spusťte to!“ V tom okamžiku světla na celém bojišti
zazářila. Edison si sundavá límec a v napůl rozevláté vestě se plácá do
prsou:
„Splnil
jsem všechno, co jsem na počátku slíbil.“
Ale
brzy zas nastal nový boj, nevybíravý, nelítostný zápas o dolary. „Tři roky jsem
vynalézal a čtrnáct let jsem se o svou žárovku soudil,“ řekl o té době neklidu
Edison. „Dva milióny dolarů jsem vydal za procesy proti těm, kteří mě chtěli
nestydatě oškubat. Pánové z Wall Streetu pochopili, že v mé elektřině
je pro ně výnosný obchod, a proto jim musela patřit. Donutili mě, abych jim ji
vydal napospas.“
Pár
let po svém světodějném vynálezu byl Edison finančníky přinucen ze svých
podniků odejít. Tehdy se s trpkostí rozloučil se svým zářícím světlem:
„Chtěl bych, aby lidé zapomněli, že mé jméno mělo s elektrikou někdy něco
společného.“
Pochopil,
že nemůže porazit Morgany a Rockerfellery v poctivém přístupu. Ale zdálo
se mu, že je může napodobit. Postavil si vlastní továrnu. Továrnu na vynálezy
všeho druhu. Najal si nejlepší vědátory, precizní predátory z fyziky a
z matematiky – sám totiž neuměl počítat. Přijal do služeb agenty, nejmazanější
lišáky obchodu a služeb advokacie. Zaplatil si bombastickou reklamu, která
tolik nepřeháněla s údaji, zřídil si tajnou výzvědnou službu, chytal
špióny na lest, obehnal svou výrobu neproniknutelnou sítí strážných andělů a
v této tvrzi vymýšlel své vlastní a také nakupoval cizí vynálezy. Byla to
fabrika se všemi nelítostnými zákony podnikatelské drzosti a dravosti.
Nechť
promluví svědek Brian: „Byl naprosto bezohledný a znal jen svůj cíl.“
Svědek
Upton: „Edison nikdy nepochopil, že síla lidí je omezená, neváhal využít lidí
tak bezohledně jako Napoleon.“
Svědek
Millard: „Pět tisíc zaměstnanců se mu vyhýbalo na sto honů a jedno gesto
cestou. Láteřil, tloukl do stolu a nadával jim do tupců stejně jako strýček
Skrblík v Kačerově háji.“
Slovo
dostává A. G. Acheson: „Kdysi mě napadla vlastní myšlenka a ukázal jsem ji
Edisonovi. Řekl mi: „Neplatím vás proto, abyste mi činil návrhy. Jak víte, že
mě nenapadla už stejná myšlenka? Budete křičet, kvičet, brečet, že jsem vám ji
vyfoukl, to tak ještě!“ Musel jsem ho ujistit, že vše, co vytvořím, považuji za
jeho osobní majetek.“
A
pak už je rok 1911, z Brna do Prahy míří v oblacích prachu starodávný
vůz a v něm dobře naložený Edison. Navštívil fabriku pana Kolbena, svého
zaměstnance z Menlo, podepíše se primátorovi Grošovi na pražské radnici a
vysvětlí reportérům jakési nekompromisní know–how:
„Spát
čtyři hodiny je povinnost, pět hodin pohodlí, šest hodin zahálka. Mnoho jídel a
spánku vraždí lidi.“
Jeho
továrna na vynálezy začala plivat ven výrobky. Elektrická lokomotiva, filmová
kamera, výroba cementu, lité domy, akumulátory, umělý kaučuk. Každý jedenáctý
den další dobrý patent, tisíc pět set vynálezů celkem, tisíc pět set patentů.
A
přece… Edison vynalezl electro systém světa ve svých pětatřiceti letech. A pak
už spíše stagnoval na své dráze vynálezce Myšpulína, zatímco postupoval vpřed
na ceně i na cestě protřelého obchodníka. Zemřel v roce 1931, v době
největší hospodářské krize, jakou si můžete představit, i když nejste zrovna
skalní zastánci Řeckého přístupu k práci a zejména výsledků HDP
v režii bruselské mizerné a čiperně buldozerové legislativy.
KDYŽ SE TĚ PTAJÍ, NEPROZRADÍŠ NIC Z POINTY, ZATÍMCO SÁM OD
SEBE VYSLOVÍŠ VŠE.
Dlouhodobým
soužitím s tak odlišnou společností pro Evropana, jakou představuje ta
japonská, se lze dopátrat i různých drobotin, které člověka při letmém
turistickém setkání třeba ani nenapadnou.
Japonci
pořád všude rozsvěcují světlo a mají neustále rozsvíceno, i když je venku bílý
den, což nám může být občas nepříjemné vydržet. Nezpůsobuje to nebývalá
rozmařilost, ale větší potřeba světla, než máme my. Nedostačuje jim tam, kde my
už máme dost. Možná v tom tkví jedna z příčin (kromě písma namáhavého
pro oční zorničky), proč tolik Japonců je obrýlených tvorů k práci.
Jinou
zajímavost, vztahující se spíš už ke krajovým specifikům, představuje hora Osore (Osorezan)
v severním cípu hlavního ostrova Honšú. Traduje se, že se v okolí
této hory zdržují duše zemřelých umrlců. Pokud si potřebujete promluvit
s drahým zesnulým, můžete to zde zvládnout prostřednictvím vymožeností itako, slepých vyvolávaček duchů
zemřelých. Tyto slepé stařenky vám sdělí, co vám dotyčný vzkazuje.
Jedním
ze slov, která bezpečně pronikla z japonštiny do češtiny, je termín
techniky kamikaze. Používá se,
chceme-li vyjádřit, že někdo hazarduje se životem po vzoru pilotů sebevrahů
z konce druhé světové. Historie tohoto slova je však trochu delší. Znamená
v překladu „božský vítr“ a poprvé označovalo větrnou smršť, která zahnala
od břehů Japonska mongolské barbary v letech 1279 a 1281. Tím byla
posílena víra, že ostrovy jsou chráněny šintoistickými božstvy. Teprve o mnoho
století později se toto slovo stalo součástí koloritu v názvu oněch
speciálních jednotek rychlého nasazení života (Kamikaze tokubecu kógekitai),
v Japonsku však známých spíš pod zkratkou tokkótai (pod čarou).
V šerém
dávnověku se pro označení Japonska používal termín Jamato. Obecně se předpokládá, že tento název vznikl ze slova jama – hora
a to – místo, i když někteří vědci
spojují toto slovo se slovem jamatai,
označujícím legendární japonské království.
V průběhu
staletí existoval i termín jamatodamašii nebo-li
duše Japonska, který byl symbolem pro jedinečné vlastnosti japonského národa, a
to jak fyzické, tak unikátně morální. Obsah pojmu se samozřejmě
v jednotlivých dějinných etapách proměnil, až nakonec za druhé světové byl
spojen s bezvýhradnou loajalitou císaři a jeho písaři a národu, a tím byl
devalvován a zdiskreditován v očích zbytku světa. Nicméně mnoho názvů nese
v sobě ještě dnes ono slovo jamato, neboť implikuje cosi ryze japonského,
jako jedinečnou sushi k odpolední siestě.
*
Japonci
si vždycky zakládali na slušnosti jednoho k druhému, proto tu máme na
opáčko jedno zásadní japonské přísloví:
VĚŘ JENOM POLOVINĚ TOHO, CO SLYŠÍŠ, A ÚSPĚCH BUDE TVŮJ!
ALBERT EINSTEIN
☼ 14.3.1879
Ulm ♂ 18.4.1955
Princeton jů es ej…
„Moje vědecká činnost
není motivována ničím jiným než neodolatelnou touhou zviditelnit samotné
tajemství přírody. Moje láska k poznávání a touha přispět k zlepšení
životních podmínek člověka jsou tak spjaty s mými vědeckými zájmy.“ A. E.
fyzik a zdatný pomocník, vynálezce nejedné rovnice, potažmo kvantový šprýmař na
účet jara léta podzimu a zimy…
Úryvek
z Einsteinova dopisu, uvedený v záhlaví, lze ještě vylepšit jiným
vědcovým výrokem, který se stal zároveň jeho celoživotním krédem: „Pouze život,
který žijeme pro ostatní, stojí za to žít.“
Albert
Einstein zasvětil svůj kromobyčejný plodný život vědě a usiloval o to, aby její
výsledky sloužily celému lidstvu, pokroku a míru. Jeho současníci ho nazývali
taťkou Kopernikem 20. století, dnes je nezřídka označován za fyzikální
veličinu, která nemá obdoby, je mu přiznáváno geniální nadání, nesmírná
pracovitost a neokázalá nefalešná skromnost. Během své šestasedmdesátileté
životní pouti se mu dostávalo uznání i zatracování, byl nadšeně oslavován i
potupně pronásledován.
Narodil
se 14. března 1879 v bavorském Ulmu. Jeho otec byl spolumajitelem drobné
dílny na výrobu akumulátorů. Baterka nažhavená jako mladická rozvážnost,
baterka v Albertovo hlavince odmala blikala především koncentrovaností k
okolí. Neodpovídá skutečnosti pověra, že se Albertovy sploditelé během jeho
dětství nedobrovolně smiřovali s tvrzením, že na svět přivedli zaostalé
dítě. Tento názor se často zdůvodňuje zjištěním, že se chlapec začal hlasitě
vyjadřovat až ve třech letech. Těžko soudit, jak a kdy mohla vzniknout taková
fáma. Její původci snad zamýšleli dostatečně zviditelnit, že i později
vynikající vědec může mít v mládí nesnáze s učivem. Ve skutečnosti
platil Albert Einstein za průměrného žáčka, kterého ve škole některé předměty
zajímaly často, zatímco jiné ho nechávaly bez zájmu, jako každý druhý pociťoval
na něco formu averze. Rozhodně však neznal početní problémy s matematikou
a dlouho neobjasněné definice s fyzikou. Naopak, právě tyto dva předměty
pozoroval častěji a miloval je jako Jirka teorie na fyzikální ženě Monice již
časně zrána… Pokud měl nějaké potíže s učební látkou a vstřebáváním
vědomostí, pak při biflování cizích jazyků. Při pozdějších rozhovorech na téma
svého dětství se Albert Einstein nijak netajil tím, že studium na mnichovském
gymnáziu v osnovách zahrnovalo ve své podstatě přísnou a prudérní náplň
výuky. Vysvětloval to tím, že už tehdy se mu tohle bezmyšlenkovité šprtání
slovíček zajídalo.
Mladý
Einstein ovládal již v patnácti tak dokonale matematiku, že předčil svého
profesora. Když měl ve svých šestnácti napsat domácí úkol z francouzštiny
o svých životních plánech, formuloval to těmito slovy: „Pokud budu mít štěstí a
složím zkoušky, nechám se zapsat na technologický institut curyšské univerzity.
Myslím, že se stanu profesorem tamních věd a budu se plný nadšení věnovat
teoretickým výzkumům. Důvody, které mě dovedly k těmto plánům, jsou
především moje tendence k abstraktnímu myšlení a k matematice a kromě
toho i můj nedostatek fantazie a smyslu pro praktičnost. Tento výběr mi vnutil
i můj vkus…“
Mladý
Albert Einstein původně neměl při přijímacích testech na curyšskou univerzitu
štěstí. Projevil nadprůměrné znalosti v matematice a fyzice, zatímco
v jazycích a biologii pohořel. Proto začal navštěvovat střední kantonální
školu v Aarau, aby se v těchto předmětech zdokonalil. To už se
Einsteinova rodinka přestěhovala z mnichovské zaprášené periferie do
Itálie.
Po
roce přestoupil Albert Einstein znovu před komisi curyšské polytechniky a
uspěl. Dohnal vše, co zanedbal, právě na výbornou mu procházelo celé
univerzitní studium. V roce 1900 držel v ruce diplom inženýra, další
dva roky však marně sháněl pro svou kvalifikaci přiměřený job. Nakonec mu jeden
jeho spolužák dopomohl získat místo referenta v patentovém úřadě
v Bernu. Tam mezi fascikly s doklady o reálných i zcela poťouchlých
vynálezech přemítal mladý inženýrek o fyzikálních potížích. V roce 1905
publikoval Albert Einstein ve fyzikální brožurce Annalen der Physik kromě dvou
dalších výrazných článků dnes již historickou studii O elektrodynamice
pohybujících se těles, v níž vyslovil své převratné názory o speciální
teorii relativity. Byla to právě tato práce, která otevřela Einsteinovi bránu
institutu, na němž před časem se zájmem studoval. Získal tam funkci mimořádného
profesora. Jeho plán stát se nespícím profesorem a věnovat se teoretickým
výzkumům nabíral reálnou podobu.
V Curychu
zůstal Einstein až do března roku 1911, zde se oženil s někdejší spanilou
kolegyňkou ze studií Milevou Maricovou a stal se hrdým tátou dvěma chlapcům. Zahradní síťka houpe v máji její přitažlivá
lýtka / je garáží pro Porsche a má přednost v jízdě jak sanitka / houpe
boky, houpe kroky / houpe snad jen hloupé málo schopné cvoky… Poté mimořádný
profesor curyšského institutu přijal nabídku od pražské německy hovořící
univerzity na místo regulérního profesora, přiznejme si skutečnost, že naučit
Einsteina slovanskému jazyku by byl nadlidský úkol pro Němce v jeho
zaujetí matematikou a jinými lepšími obory než češtinou se sedmi pády a hafo
jazykolamů pro premianty...
Na
sklonku března roku 1911 už byl Albert Einstein se svou rodinou v Praze.
Najal si byt na Smíchově v Třebízského (nyní Lesnická 7) ulici a od 1.
apríla začal působit na fakultě teoretické fyziky. Jeho pedagogické povinnosti
nebyly příliš náročné. Podle dohody měl přednášet pouhých pět hodin týdně, za
což pobíral roční plat 8 672 korun. Kromě toho měl možnost dalšího přivýdělku
z univerzitních seminářů, za které museli studenti odvádět školné.
V této souvislosti je třeba zmínit, že profesor Einstein, ačkoliv vedl
během svého pražského působení desítky vynikajících seminářů, nepřijal od
žádného z posluchačů ani korunu. Přednášel zpočátku vždy v úterý a ve
čtvrtek v pražském Klementinu, semináře byly v přízemí posluchárny
tehdy nově pochystaného Ústavu teoretické fyziky ve Viničné ulici číslo 7.
Později se zde konaly i samotné přednášky.
V budově
fakulty se také konala Einsteinova nástupní přednáška. Matematik G. Kowalewski,
jenž se jí se zájmem zúčastnil, později ve vzpomínkách dosvědčil:
„Celá
pražská vědecká inteligence se seskupila a zaplnila největší sál, který bylo
možné v ústavu zaplnit. Svým prostým vystupováním si Einstein získal srdce
všech posluchačů. Na věci všedního života pohlížel s nadhledem. To, co se
zdálo průměrnému jedinci důležité, nemělo pro něj význam. Snad proto pohrdal
všemi triky řečnického brebentění. Hovořil však živě a jasně, nešroubovaně,
přirozeně a co chvíli osvěžoval svůj výklad poznatků s humornou pointou. Mnohý
z posluchačů byl nepochybně udiven tím, že teorie relativity je vlastně
docela brnkačka… porozumíte jí jednoduše…“
Kromě
pedagogické činnosti se profesor Einstein zabýval v Praze i vědeckou prací
v oblasti teoretické fyziky. Od speciální teorie postupoval k obecné
teorii relativity, dumal nad relativistickou gravitační teorií a nad jinými
problémy tohoto vědního oboru. Když později zavzpomínal na tato léta svého
života, bez okolků se přiznal:
„Speciální
teorie relativity vznikla v Krámské ulici 49 v Bernu. Kramgasse
v Bernu je středo-bodem samotného historického centra, kde svého času
pobýval i důkladný až geniální hip hopový recenzent Matthias Jost. A počátky
obecné teorie relativity? Tato věc rovněž započala existovat v Bernu. Jasnější
však se mi stala teprve v Praze a v Curychu. Do konce jsem ji dovedl
až v Berlíně…“
Při
jiné příležitosti pak vzpomínal: „V tichých prostorách Ústavu pro teoretickou
fyziku pražské německé univerzity ve Viničné ulici jsem přišel na kloub tomu,
že z ekvivalenčního principu vyplývá odchylka světelných paprsků
v blízkosti urozeného Slunce v pozorovatelné míře. Tehdy jsem ovšem
netušil maličkost, že před více než sto lety byl podobný důsledek vyvozen
z pozorovací lekce u Newtonovy mechaniky a z emisní teorie světla.“
V té
době publikoval další své poznatky, zúčastnil se velkého vědeckého kongresu
v Bruselu, který byl určen kvantové teorii, přednášel ve Vídni i
v New Yorku. Einstein však nežil v Praze pouze vědou, to by asi ani
nepřežil. Měl tehdy i své rodinné radosti a trable. Na tom prvním se podíleli
především jeho caparti Albert a Eduard. Svízel mu však nalévala na talíř
nechtěně jeho žena Mileva, která trpěla kostní chorobou, těžko se pohybovala a
vyhýbala se společnosti. Její manžel naopak společnost vyhledával a cítil se
v ní jako delfín při plavbě. Poezie je v jeho případě baclatá,
masivní a macatá forma intelektu delfína na vlně poznání. Poezie je v jeho
případě baclatá, masivní a macatá forma intelektu delfína na vlně poznání.
Poezie je podnět vzešlý z příbojů na pláži, poezie je blikající baterka,
proto věda potřebuje mít svou jistou poezii. To bylo příčinou toho, že Mileva
začala na muže žárlit a požadovala, aby se vrátili zpět do Curychu.
Zpočátku
Einstein požadavku manželky odolával. I on měl k životu v Praze své
výhrady související především s jeho vědeckou prací, neboť mu u Čechů
chyběla „rezonanční deska“, kterou jako tvůrčí osobnost bezesporu potřebuje
často cítit, aby mohl konfrontovat a vyvracet své názory. Na druhé straně však
tady nacházel nejednu spřízněnou duši. V rodince Berty Fantové se setkával
s filozofem R. Hermannem, s jeho kolegou F. Weltschem,
s matematickem G. Pickem i se svým budoucím nástupcem Frankie Frankem.
K Fantovým nezřídka docházeli i mladí literáti Max Brod a Franz Kafka.
Společně potom debatovali o Kantových a Hegelových filozofických objevech,
nejednou si pozvali na pomoc i neodbytnou hudbu. V takových chvílích
usedal Max Brod natěšen ke klavíru a Einstein sahal po houslích (a já, po kom
to své nadání ten houslista Pavel Šporcl a kamarád Romana Holého zdědil?) Také
v tomto případě se potvrzoval Einsteinem často vyslovovaný příklad pro
vás, že „bez hudby se nedá převratně přemýšlet a nelze nic kloudného vytvořit“.
Rap a Einstein už tehdy se smyčcem do vážně vzdělávaných etud.
Kromě
Fantova salónu býval Einstein občasným hostem i ve vinárně Louvre na Národní
třídě. Sem obvykle zašel s astronomem W. W. Heinrichem, profesorem české
univerzity, s nímž nad sklenkou perlivého vína debatovali o nejrůznějších
fyzikálních zákonech. Tam vysvětloval Einstein Heinrichovi, jak dospěl ke svým
názorům na tepelné pohyby molekul, o nichž napsal studii v květnu 1911;
tam se společně přeli o pravdivosti jiné Einsteinovy práce Vliv gravitačního
pole na šíření světla zveřejněného v červnu téhož roku.
Když
se na sklonku léta 1912 vracel Einstein s rodinou raději do Curychu pro
klid své neklidné ženy, opouštěl Prahu pan vědec, který už byl ve svých
třiatřiceti letech uznávanou vědeckou kategorií. Další léta to jen utvrzovala.
Einstein si získal lásku davů a obdiv nejen jako badatel nešílených pouček (v
roce 1921 mu za ně byla udělena Nobelova cena), nýbrž i jako myslitel a
bojovník za pokrokové ideály, to jest jako zapřísáhlý odpůrce ničivých válek.
Je
pozoruhodné, že Nobelovu cenu nedostal za svou proslulou teorii relativity,
nýbrž za objev zákona fotoelektrického jevu. Pro Einsteina to však bylo svým
způsobem zadostiučinění, jak je patrné z jeho slov po obdržení Nobelovy
prémie: „Snad je to dobře, protože mnozí mě měli až dosud jen za tvůrce teorie
relativity. Já jsem však udělal i další užitečné věci, možná dokonce mnohem
užitečnější…“ Můj emsí číslo jedna na planetě smělých snů zůstane pan Albert
Einstein.
I
tohle však svět postupně pochopil. Proto se v učebnici teorie relativity
objevila později tato přiznání:
„Vzhledem
k tomu, že teorie relativity hluboce zasáhla do tak základních pojmů, jako
jsou prostor a čas, projevil se její vliv i nad rámec vlastní fyziky i
matematiky a zasáhla například i do současné filozofie. Hlavním oborem
praktického užití principů teorie relativity je ovšem dnešní atomová fyzika,
zvláště fyzika jaderná a fyzika elementárních částic. Zatímco v době svého
vzniku vysvětlovala jen několik subtilních fyzikálních jevů bez praktického
významu, dnes je již nepostradatelná i při konstrukci a provozu mohutných
strojních zařízení. Například velké urychlovače elektronů a protonů by se
nedaly projektovat, sestrojit a řídit bez předchozích výpočtů na základě
relativistické mechaniky a elektrodynamiky. Stejně asi jako masivní láska na
povrchu Jirky a urychlovačů jara u Monici.“
Už
koncem roku 1913 byl Einstein povolán do Berlína jako člen Pruské akademie věd
s právem hlasitě přednášet na univerzitě. Ja ja wunderbar. O dvacet let
později, když se dostal k moci prevít Hitler, musel Einstein Německo
kvapem opustit. Nacisté tehdy zabavili jeho majetek, vypsali na jeho hlavu
odměnu 50 000 říšských marek a jeho knihy zbloudilými praktikami pálili. Jenže
v té době už byl Einstein ve Spojených státech, kde se stal profesorem
univerzity v Princetonu. V této instituci působil až do roku 1945,
kdy odešel na odpočinek. Ani potom však nepolevil v tempu svého bádání a k všeobecnému
veřejnému užitku danému tou americkou svobodou. V roce 1949 přispěchal se
svou zobecněnou teorií gravitace, k čemuž mohla přispět i sličná podoba
Marilyn Monroe. Už předtím se však aktivně zasazoval o to, aby nebylo použito
atomové zbraně. Jedině ženské zbraně, jedině sex bomby. I když to byl právě
Albert, kdo dal nepřímo impuls k tomu, aby byla zahájena výroba atomové
bomby ve Spojených státech.
Bylo
to v roce 1940, kdy se Albert Einstein obrátil na tehdejšího amerického
prezidenta Roosevelta dopisem, v němž varoval před atomovým nebezpečím,
hrozícím z nacistického Německa. Einstein tehdy kromě jiného napsal:
„Pane, některé nedávné práce Fermiho a Szilardovy, které se mi dostaly do rukou
v rukopise, mě přivádějí k domněnce, že prvek uran může být přeměněn
na nový významný zdroj energie už v bezprostřední budoucnosti. Je možné,
dokonce jisté, že může být zkonstruována extrémně silná bomba nového typu.
Jediná puma pumárum tohoto ražení přivezená v lodi a explodující
v přístavu jej může i s okolím vymazat z mapy. Dozvěděl jsem se,
že Německo skutečně zastavilo prodej uranu z československých dolů, které
zabralo, a existuje vážné nebezpečí, že se podobnou bombu pokoušejí sestrojit…“
V Hitlerovském
Německu, jak známo, atomovou bombu během válečných let naštěstí pro nás
nevyrobili. Zato v USA ano. A tehdy, když se započalo s její výrobou,
si Einstein mnohokrát vyčítal, že to byl právě on, kdo způsobil příčinu, že
tato strašlivá zbraň vyhubila desetitisíce nevinných obětí a poničila japonská
města Hirošimu a Nagasaki. Také tehdy napsal představiteli Spojených států a
opět varoval. Tentokrát před použitím atomových zbraní. Zůstal však nevyslyšen.
Obrátil se proto se svým poselstvím k vědcům celé planety. Krom jiného
v něm uvedl: „My vědci, kteří jsme uvolnili tuto strašlivou sílu, máme
nyní velkou odpovědnost za to, zda atomová energie bude sloužit pro blaho
lidstva, a ne k jeho zkáze.“
Albert
Einstein až do svého skonu 18. dubna 1955 (tehdy se nesmál vůbec nikdo tak
strašnému smutečnímu oznámení) intenzivně brojil proti válečnému využití
atomové energie. Upadl v nemilost mocných vládnoucích kruhů ve Spojených
státech, léta byl odposloucháván americkou FBI jako „protiamerický relativní
element“. Svou autoritou se snažil burcovat svědomí těch, kteří o výrobě atomových
zbraní rozhodují. Neuspěl, avšak jeho zápas burcoval jiné vědce k boji za
mír. Einsteinova poselství jsou dnes stejně aktuální, jako byla za jeho života.
Jméno geniálního vědce se spojuje nejen s jeho záslužným výzkumem okolí,
ale i s jeho neohroženým bojem za trvalý mír na naší planetce.
Dejme
si trochu Vídně s vírou v Ježíše Krista. Dne 20. apríla vedly moje
stopy do centra. Uprostřed náměstí Minoritenplatz stojí nepřehlédnutelný kostel
Minoritenkirche (kostel řádu minoritů) s masivní osmihrannou kamennou věží.
Osmihran je anglicky nazýván Octagon, Monica je taktéž masivní osmihran, chci
říct, že je z dálky nepřehlédnutelná to kočka. U zrodu kostela stál vévoda
Leopold Šestý. V roce 1219 projevil radost ze šťastného návratu
z křižácké výpravy založením kostela. Prvotní románský chrám vznikl na
pozemku darovaném mnichům řádu minoritů. Když byl poškozen požárem, bylo
rozhodnuto, že na jeho místě bude založen nový a větší kostel.
V rozestavěném kostele byly v roce 1278 vystaveny balzamované tělesné
pozůstatky padlého 45 letého českého krále Přemysla Otakara II., který to
koupil v bitvě na Moravském poli. Později byly ostatky odneseny a
pochovány v moravském Znojmě. Architektonické ztvárnění tohoto kostela
vychází z francouzských zdrojů, které do Vídně zavlekli francouzští
stavitelé a kameníci. V roce 1784 na příkaz císaře Josefa II. získala
kostel italská kongregace a dnes je chrámem italské menšiny ve Vídni. Navzdory
větším stavebním úpravám najdeme na kostele nespočet původních gotických prvků.
Z gotického chóru sv. Ludvíka ze 14. století se zachoval vzácný reliéf Trůnící Panny Marie s anděly a
donátorem. Velkou vzácností je slavná plastika madony Säulenmadonna, kterou kostelu v roce 1345 daroval vévoda
Albrecht II. Zvláštností chrámového interiéru je mozaiková kopie slavné fresky Poslední večeře Páně od Leonarda da
Vinciho. Mozaika má úctyhodné rozměry 9,2 x 4,5 m a hmotnost 20 tun.
Vznikla na objednávku Napoleona Bonaparta a měla nahradit originál v La Scala v Miláně, který
se měl převézt do Paříže. Jestli milujete Ježíše jako důkaz k opaku všech
vlastizrádců, je pozorování kompozice Leonarda da Vinciho to pravé potěšení pro
Vaše (třetí) oko, vlídnou intuici. V šest večer
v sobotu 20.4. zde sloužili italskou mši… nádherné rozjímat přitom.
DREAM WARRIORS
„DEFINICE MÉHO
BOMBASTICKÉHO JAZZU UVNITŘ STYLOVÉHO ŽIVOTA“
Pojďte na
věc, jste připraveni na něco zásadně tak jiného?
zvuk Snílků harcovníků je novinka, objevte ji
všichni
jsme tu opět
s novou náladou, tak to zavolej hned přítelovi
kompaktní
disk si přehrávej, když má grády, má optimismus v ráži, a svádí Tě od
podlahy
fanoušci a
kámoši, já jsem vesmírný prvek z vesmíru chutí
všude se nám
rozrůstá jen betonová džungle
hledíš si
toho, jak to duní v reprácích
dusíš se tím a
jsi zahlcena pokrývkou neotřelých zvuků
platíš za
siláka, když rozpumpuješ pěsti až do výbuchu štěstí
já tomu všemu
říkám jazz
víte, co je
moje definice?
v mojí
definici tvořivosti
v mojí
definici tvořivosti
Když
vybuchuju v rýmu, něco bylo zrýmováno tak, že napáchalo škodu
rány rozdávám
důrazné, že i superman se potřebuje chránit rukou
tak kejvej
hlavou do rytmu dreadáči, když frknu do dálky nepolevující funk
tohle
rýmování je pod prahem vnímání, snadno se to do vás zažírá
i když si to
vůbec nemyslíte, já se procházím s hůlkou ze zlata
s mozkem ze
zlata a nemám na krku řetěz ze zlata
za mojí
pravdou leží para epická rafinovanost
Snílci harcovníci míří k vám a frknou v jízdě
střelivo do mixu
vyměř jim
hranice, jestli si přeješ, ale já vím, že definice nezná hranice
v mojí
definici tvořivosti
v mojí
definici tvořivosti
Přednáším
rýmy a vím to, uháním rytmicky po rýmovaném povrchu jako básník
Tvoje
definice mého snažení je určitě dost špatná
proč bych se
měl snažit vylhávat a spřádat nějaké laciné alibi
když všechno,
co si žádáš, je v mém chápání zůstat jen sám sebou
tak si vyměň
vyměnitelnou součástku za tuhle skořápku
uvolni se
uvolni se uvolni se zábavičko bombastická
já si říkám
jen King Lou
(a já jen velké
tiskací Q)
přívaly v
krůpějích se ve většině případů
hrnou ven jak
proud, tak hledej a najdeš moji definici...
v mojí
definici tvořivosti
v mojí
definici tvořivosti
Pátral jsem
po nádherách šarmu v prašivosti námahy nedobytné bojůvky
pátral jsem
po významu v mé závislosti na hudbě
dotáhnout to
daleko, procitnout, my máme potřebu naopak
postihla nás fajnová
definice, nemáme čas jít tohle trénovat
tenhle rým to
vysvětluje na vysvětlenou každému to vysvětlil
tenhle rým je
neměnný daný stav věcí
jeho význam
je proměňovat celý svět
(potřebuje
být vyměněn za pohřeb pro neepické mrtvolky)
najdeš teda
jen rakve pro umíráčky v mé básni, najdeš koše vrchovatých rýmů
Tvoje
definice umí definovat, tak mi vyklop, co si myslíš, že je v mojí definici?
v mojí
definici tvořivosti
v mojí
definici tvořivosti
„Pálí to s přehledem a pálí to
nábojnicí naostro
pochválí to sada svalů, tak snad taky šlach
jejich šleh šlehaček, nezničitelná kostro“
http://www.youtube.com/watch?v=gs6QlPAO2Js
Roxanne Shante – Indipendent Woman
http://www.youtube.com/watch?v=vUd_-2tDVa0
Mantronix – Scream (The Jack
'N' Chill Mix)
MARTA VÍC
NEŽ MOZARTOVA KOUZELNÁ FLÉTNA
Óda na radost
snivě propojená s ódou cest
chceš krále
komiků jen studovat, ne svést?
jako Galileo
Galilei měl hlavu plnou hvězd
mám hlavu
plnou Tebe uprostřed vesniček a měst
nekonečný
příběh Cílů – úžasných důkazů dvojí rovnováhy
co jsi měla
za lubem, vyplynulo hnedka záhy
bohatost
epizod přízně s dalšími projevy štěstěny
že se budeme
často potkávat, bylo asi věštěný
symbióza
Tvých zážitků, vnadných tras do města nebo ulic čarování
že se dějí
samovolně, neplatí na ně nános keců z babských varování
Tvoje vlny
nadnášejí moje Velikonoční i celoroční jaksi divočejší kraslice
nejen vaječné
tak báječné, uvěřím krasavici statečné chemické mrštné částice
nejsem
Hrabal, nejsem Pazourek, já jsem přítulný doktor kocourek
nespoutaný
jako průzkumník a Garfieldovy nešetrné proudy historek
architekt a
design bez zábran, co nachází vlivy Afrodité u Tvého ženství
tak
připravíme nudu o účast a nenáročný ostych o prvenství
učitel dospělosti
Casanova kasánek, to nebyl osel bezbranný tvor jako beránek
pohoštění dál
vybízí s troškou pokušení: okoštuj ho chutná jak vypečený kaštánek
vejde moje
elegance s Amorovým šípem do Tvého šálku s čajem, protože voníš jako
zralý šípek
všechno
účinkuje kladně, když si dodáš kuráž mízy z lípek
s vůněmi při
pěstování, s tůněmi se nekrabatí kouzla u havajských kvítek
a s průpravou
si pohrává snad každý mazanější skřítek
máš dar
předurčený a talent jako z Playboye vystřižený
jsi idylická
kráska a hraješ dobře jako harfa v Irsku na Guinnessu reklamní trik ničím neztížený
ano Tvá nezničitelná
múza je jako Kateřina, Sirael, je víc než pokušitelka Nataša Gollová
a je to
tropící vášeň, kterou v hattricku 4x zajistí Ti hned nejedna hvězda fotbalová
spanilé není v
múze nahnilé, po zprávách hlásí dojmy o počasí rozverná rosnička
jako
z krajek něžně může zapůsobit její výskyt: „Slibná flétnička moderna písnička“
Karel Boušek:
DELFÍNIÁDA
Svět je malý pro filosofa
a veliký pro dětské oči
Je náchylný ke katastrofám
a bláznivý, protože se točí
Žijí v něm lidé jak v mořích delfíni
na jedné planetě z oběžnic kosmu
Ačkoli mají spočteny své hodiny
střemhlav se vrhají odvážně do snů
Se všemi riziky vzletu i pádu
budují města pro člověka
Družicím dráhu a plodnost vinohradům
za strojem určují A stáda vodí k řekám
Bdí nad úrodou Chrání si studně v
dobách žízně
Hlídkují u vod aby nebylo utopenců
A slaví včely Třeba na divizně
Palouky lesní plné mladých srnců
Obyčejní lidé jako my
v hlubinách neobyčejnosti
Jako delfíni nádherní
a jako básníci prostí
HVĚZDNATÁ NOC
Inkoustem přetékající noci
to možná ano Ale hvězd je málo
k zapálení knotu
v mé každodenní lampě
A není pod ní tma jak by se zdálo
podle citlivosti hrotů
nebo ze spektra černé magie
bílého Venušina těla
Na břidlicových deskách
odněkud z hradeb dávnověké Asie
psaly o tom aramejským písmem
ruce osmahlé třpytem skarabea
DOŽÍNKOVÁ
Příroda je těhotná Z psí lásky
podává mi žitný krajíc s medem
Jako hvězdy počítáme klásky
a spočítat je nedovedem...
Na krabaté půdě hoří věchet
už teď bývá sláma samé zlato
Mít tak křídla a moci tak letět
nad sýpkou kde zrn je vrchovato
Mít tak v duši odpočivné prázdno
když je na vsi dožínkový svátek
Za pstruhy se pouštět k řekám na dno
z břehů letních škádlení a hrátek
Příroda je kmínová jak chleba
který doma na ošatce krájím
Ať nám roste dobrých skutků setba
s každoročním žňovým radováním!
OSTROV S DELFÍNY
Voda přelévá obsahy
světélkujíc blankytná
Klaviatura střídá rozsahy
Žádná stanice není záchytná
Cokrát jsem toužíval nalézti
ostrůvek s delfíny
Z rozmaru Jen tak pro štěstí
Pro blízkost krajiny
která i zvíře polidští
jak je tam hluboká
S mnoha poli a bojišti
Beznohá bezruká
Delfín má vlastnosti člověka
je stejně ohrožený
Jeho minulost je také pravěká
Budoucnost jako ňadra ženy
vlnou je měřena
oblostí mořských kamenů
Delfíní samička jak panna je puzena
k průzračným pramenům
v nejhlubším moři mezi oceány
které tato zvláštní ryba zná
Našel jsem ostrůvek s dvěma citolamy
Jsou tam delfíni a voda je zelená
SLITOVNÁ
Těch dobrot co by za nehet se vešlo
té lhostejnosti nikdy slitovné
Řeka kde byl člun a člověk nese veslo
Kdo se topí – ať v ní utone...
Nenechme padnout posledního štvance
který tento názor nesdílí –
Kdo
hledá hvězdy ještě ve
studánce
a rád má louku s motýly
(ČERVNOVÁ SONÁTA PRO DVĚ HARFY A SRDCE)
Máš červen
v rukách A s ním mou lásku Labuť z Avonu
Máš červen v rukách a srdce ve
zvonu...
Máš vlasy hvězd Vlasy máš plné
afrických fialek
jak struny mých harf Ten škapulíř do
ranních nedbalek
A svítá nad tebou jak nad skleněnou
studní
když se k ránu překřikují ptáci
ti málozpěvní a ti stříbrolunní
nad zrcadly rybníků s kormidlem
navigací
Jsme spolu spojeni tolika sny a dráty
jež ústí v jediné sluneční měnírně
jak srdce maminky se srdcem mého táty
v hornaté krajině i v pustě vesmírné
Máš červen
v očích Plane v jahodách
nám pod hlavami letním rozbřeskem
Máš duhu v očích a pak trochu strach
z plachtění po hvězdách s pozemským
útěžkem
Příroda má tvůj plášť když je jí
nejvíc zima
a tvoji podobu všechny studánky mají
(z nichž rádi pijeme...) Voda je
zarosena
panenskou čistotou všude po rodném
kraji
Pod Suchým vrchem cestou do Výprachtic
když podél silnic rudnou jeřabiny
znějí za soumraku příchozímu vstříc
královské zvuky hobojů fléten a eolíny
ze starých partesů psaných při světle
svíček
po domech betlémských a v jizbách
kostelniček
V místech kde stávala možná tvá
kolíbka
a kde se před bouří ohnivě zablýská
až stráň ta ze zlata v zeleném návrší
jak snop se rozhoří A pak se
rozprší...
A tmí se nad tebou když tma jde brambořištem
když mléčná po vsi jde a nad smrákavým
hřištěm
v živůtku uvízne ztratí se pod ňadrem
nebo když rozhoupá svou oblou závrať v
něm
Jak ryby v bystřinách jsou naše životy
u břehů rybář Smrt chystá si udici
Dokud si hrajeme... dokud jak děti vidíme
přes ploty na tu svou medovou
venkovskou ulici
na nebe přes vrchy v čas nad len
modřejší
jsme mladí... silní jsme
(VÍNO BÍLÉHO VLASU)
Jsi malá
Světlá jsi Z vln jsi a šeříků
Na horách z protěže Ve vodě leknínová
Skládám si tvoji tvář z dechu a křemínků
po každé v jiný den Po každé spršce
znova
Básník je kazisvět Začíná od počátku
za slovem první verš a s veršem novou
řádku
Láska má podobnou svou tvůrčí metodu
od lože ke stolu od lože do hrobu
A pohár k přípitkům a něco do vázy
na lukách kavyl má na pouštích oázy
Má svůj dům Má svůj chléb Má svůj hlad
Má svoje klavíry svůj něžný prstoklad
Má svoje zahrady a parky plné stínů
líbezná zákoutí závoje z mušelínu
Má svoji mladost otáčivou jako kolesa
a má své stáří Svá smutná nebesa
Takovou
lásku jsem si vždycky přál
kde bychom spolu mladé víno pili
a plamen z něho aby nás pak hřál
i v letech kdy už ubývají síly
a kdy je moudrost sestrou milování
a kdy je bolest které jsem se bál
jak v starých stromech pouhé větrů
vání
vlídný šepot varhan z katedrál...
Jsi malá
Světlá jsi Z vln jsi a šeříků
Jsi pole skála mez Jsi každá roční
doba
Jsi zlatý leknín na jezeře básníků
Jsi průhledná a čistá jako voda
A láska
chutná vínem z bílých vlasů
které svou trpkostí jen zpychlé
ošaluje
Budem je spolu pít do konce našich
časů
K tomu ať nám na vinici slavíček
prozpěvuje
Do Státních léčebných lázní Karlova Studánka, státní podnik, se
přijely relaxovat také klientky z Ruské říše, Sankt-Petěrburgu. STUDÁNKA NÁS „OSLNILA“ VÍCE, NEŽ NAŠE „BÍLÉ
NOCI“. Do Karlovy
Studánky přijely na 17 denní relaxační pobyt dvě klientky z Petrohradu,
maminka s dcerou, shodou okolností i se stejným jménem. Přijely dvě
Ludmily Gavrilové. Příjemné, maminka elegantní i ve sportovním ohozu, stejně
tak její třicetiletá dcera. Obě vypadaly nejméně o deset let mladší, byť mají
náročnou profesi, vlastní firmu s textilem, maminka je majitelkou a
jednatelkou, dcera obchodní ředitelkou. Ani na chvíli se nepřestaly usmívat a
bylo poznat, že se zde cítí hodně spokojeny. Nepohlížely nervózně po hodinkách,
kdy rozhovor ukončíme, bylo evidentní, že nejen já o nich, ale také ony o mě, i
o lázních a Čechách se chtějí dozvědět maximum. A tak se zrodil neformální, ale
o to osobnější a příjemný rozhovor. (Marie
Dobošová, Šárka Seidlerová)
JAK JSTE
SE VLASTNĚ DOZVĚDĚLI O KARLOVĚ STUDÁNCE?
Doporučila
nám ji kamarádka, je v Čechách snad více než v Petrohradu, její syn
studuje v Praze na Karlově univerzitě medicínu a ona tady často bývá
s ním. Nechtěly jsme lázně, které nabízejí sice luxus, ale stejně tak i
hluk, bouřlivý šum a ruch a všude je spousta lidí. To jsme už zažily
v Karlových Varech a byť jsme na ně slyšely pět jen samou chválu, nelíbilo
se nám tam. Chtěly jsme sice do hezkých, ale tišších lázní s krásnou
přírodou. Karlovu Studánku jsme si našly na internetu a zalíbila se nám na
první pohled. Bylo rozhodnuto.
A JAK
NYNÍ, PO NĚKOLIKA DNECH POBYTU, HODNOTÍTE SVÉ ROZHODNUTÍ?
Že
jsme tentokrát měly šťastnou ruku při výběru. Karlova Studánka nám učarovala.
Zdejší krajina, architektura nám tak trochu připomíná domy z pohádky
Mrazík, která je prý u vás často reprízovaná. Už jsme si vyšly na kratší
procházky, ale chystáme se i na delší túry – mimo jiné na Praděd, projet si
některá okolní města, například Vrbno pod Pradědem, Bruntál, Zlaté Hory a jejich
poutní místo Maria Hilf. Chtěly bychom si zajet i do Olomouce, prý to stojí za
to, program si zatím ale vytváříme. A samozřejmě se těšíme na procedury, naše
tělo je potřebuje jako sůl. Nemyslet na nic, stres jsme vyhodily
v Petrohradu, tady vnímáme jen klid, pohodičku a všechny starosti
vypouštíme z hlavy. Relaxujeme, oddáváme se vašemu prostředí.
NA JAKÉM
PRINCIPU FUNGUJE LÁZEŇSTVÍ U VÁS? DOSTÁVAJÍ KLIENTI POUKAZY ZDARMA, NEBO
S NĚJAKÝM PŘÍSPĚVKEM?
Ne,
celý pobyt si musí stejně tak zaplatit lidé nemocní i zdraví. Jen některé firmy
dávají svým zaměstnancům finanční příspěvek na léčbu, ale není to vždy a všude.
I u nás samozřejmě najdeme některé lázně, občas si také někam zajedeme.
Překvapilo nás například, že zdejší minerální vody můžeme vypít, kolik chceme.
V Rusku nám lékař v každých lázních určí, kolik kalíšků minerální
vody smíme vypít za den. Asi obsahují hodně některých minerálů, které by už
tělo ve větším měřítku ohrozily.
MNOZÍ ČEŠI
BÝVALÝ LENINGRAD, DNEŠNÍ PETROHRAD, NAVŠTÍVILI. JAK SE VÁM SAMOTNÝM V TAK
OBROVSKÉM MĚSTĚ DÝCHÁ?
Jsme
tam doma. Já sice (= starší matka) pocházím z Ukrajiny, v Petrohradu
jsem vystudovala vysokou školu – ekonomický institut. A znáte to. Vdala jsem
se, narodila se dcera, posléze syn, ten zůstal doma, protože ještě studuje
vysokou školu. Petrohrad je krásné město se spoustou nádherných historických
památek, jsou tam parky, divadla… Stejně jako v jiných evropských městech,
tam koupíte všechno možné. Jen ta zima je u nás dlouhá a krutá, trvá bezmála
půl roku a teploty dosahují běžně přes mínus třicet stupňů. Zato léto je
překrásné, ale příliš krátké.
A CO VAŠE
BÍLÉ NOCI? USNETE SNADNO?
Jsme
na ně přivyklé. Vnímáme je jako samozřejmost a usínáme naprosto bez problémů,
jen někteří cizinci s tím mají problém…
PRÝ BYSTE
SE RÁDY PODÍVALY I DO VÍDNĚ? KVŮLI NÁKUPŮM?
Kvůli
všemu. Nákupům, ale i historickým památkám… Vídeň je prý překrásná. Dárky svým
nejbližším už máme sehnány, naprosto nás nadchly vaše kulaté lázeňské oplatky.
Ty jsme ještě nikde neviděly, jsou lehounké, takže do letadla jich můžeme
nabrat spousty a máme po starostech.
A CHYSTÁTE
SE DO KARLOVY STUDÁNKY NĚKDY VRÁTIT?
Určitě.
Jak jsme si kdysi řekly, že do Varů už nikdy víc, tady se určitě za rok, za dva
potkáme znovu. A navíc, doporučíme Karlovu Studánku všem našim známým. Uděláme
jim tím určitě stejně velkou radost a službu, jakou nám poskytla naše
přítelkyně svou radou.
*
Rozloučily
jsme se tím, že se před jejich odjezdem určitě ještě potkáme. „A víte co?“,
řekla na závěr rozhovoru paní Ludmila Gavrilova. „Přijeďte k nám do
Petrohradu na návštěvu. Upřímně vás zvu. Ukážu vám nejkrásnější místa ve městě,
kam vás nezavede žádná cestovka. A poznáte i mentalitu našich lidí. Jsou velmi
přátelští a dobrosrdeční. Jen nejezděte v zimě. To byste se třásla jako
osika u dědečka Mrazíka. A nezachránil by vás asi ani nejteplejší huňatý
kožíšek.“
*
Petrohrad
– založený roku 1703 Petrem Velikým na močálech, které dal ruský imperátor
navzdory přirozeným překážkám za cenu mnoha životů poddaných dělníků vysušit a
vybudoval zde svoje nové sídelní město. Toto postavení si upevnilo, kromě let
1728 až 1732, až do vzniku sovětského Ruska v roce 1917. Petrohrad –
hovorově Pitěr. Se svými pěti miliony obyvatel je druhým nejlidnatějším městem
Ruské federace a z měst nad milion obyvatel je nejseverněji položeným
městem na světě. Leží v severozápadní části Ruska při ústí řeky Něvy do
Finského zálivu, který je součástí Baltského moře.
Nejskvostnější
stavbu Petrohradu, Zimní palác, nechala postavit dcera Petra Velikého Alžběta.
Z této italské barokní kompozice architekta Bartolomea Rastrelliho,
provedené v bílé a zelené barvě, k níž byla později přibudována
klasicistní přístavba, učinila veliká milovnice umění Kateřina Veliká roku 1764
galerii Ermitáž. Umělecké skvosty do ní skupovala po celé Evropě. Dnes je tato
sbírka čítající téměř tři miliony uměleckých děl největší obrazárnou na světě.
das Altvaterland =
Jesenicko
Největší
perla ukrytá kousek pod Pradědem je odedávna Karlova Studánka. Doporučuji
poznat jejich hospůdku na jídlo Pod věží, kde Vám neošidí ani ta míchaná
vajíčka s cibulí, kde podávají pařížskou kávu v ideální kombinaci
s likérem Praděd (buď zlatý nebo hořký tmavý), kde občerstvení splňuje
funkci dokonale, kde každé sousto chutná luxusně a přitom zaplatíte menší obnos
než v restauraci hotelu Džbán odnaproti, kde jsou nalepeny na stěně pivní
tácky z mnoha zemí Evropy a přehlídku korunuje sbírka vtipů na táckách
značky Zwettler. Blízko máte i galerii spojenou s kavárnou pro náročné
(kavárna, kde pro sezónu 2012 se činila i paní u penziónku u Seifertů),
vyzkoušejte Karlovu Studánku ve dnech vašeho relaxu dle libosti do sytosti.
Nebo vrchní výstupní místo Ovčárna s místní specialitou točeným pivem
Ovčárna.
Jen
kousek od Karlovy Studánky, coby děd Praděd dohlédl a pták jen z radosti
z plachtění neponičeným vzduchem dolétl, skrývá se v závějích kopců
rozsáhlé dřevěné království s betlémem i draky chrlícími oheň, opodál vítá
návštěvníky hrdý hrad a kousek dál se říčka Huntava nebojácně probíjí Nízkým
Jeseníkem a své tisíciletí trvající vítězství slaví pěnivou radostí kaskád.
Vydejte se s námi na výlet, ať už jste odkudkoli. Zatím jen stránkami
časáku Karlova Studánka a okolí,
později možná i na vlastní kůži. Věřte, stojí to za to!
DŘEVĚNÉ
KRÁLOVSTVÍ
Poutníče,
prodli zde v kratičkém mlčení, stojíš teď uprostřed říše pověstí, kde
Pradědův dobrotivý duch střehl bohům podoben po všechny časy. Následuj nyní
fantastický cíl pouti všech ušlechtilých lidí, kteří šli před námi připravovat
cestu, kteří nám otevřeli nebeskou idylku hor na jasných hůry výšinách… (text
z obrazu Pradědova říše v Pradědově galerii u Halouzků).
Bloudit
v okolí Rýmařova vůbec nemusí být ztráta hodnotného času. Při projížďce
kopcovitou krajinou, z níž na vás jen občas juknou okna domků nepatrných
vesniček, můžete při troše štěstí (nebo díky mapě či GPS) narazit na obec,
která byla pravděpodobně založena za doby panování Václava II., a v níž
dnes žijí pouhé tři stovky obyvatel. Možná byste ji jen tak projeli a
ignorovali, nebýt upoutávek na Pradědovu galerii u Halouzků.
GALERIE,
KAM JEN DOHLÉDNEŠ…
Nerozpakujte
se a vstupte! Všudypřítomná vůně dřeva vás provází od prvního kroku a oči
stovek dřevěných soch na vás pohlížejí s laskavou trpělivostí. Možná,
vlastně zcela určitě, budete mít tu kliku a zastihnete při práci na novém
exponátu Jiřího Halouzku, řezbáře, majitele galerie, vizionáře, krajináře a
člověka, který dokázal zhmotnit své sny. Nerušte ho, pokračujte v chůzi a
vejděte do rozsáhlé patrové galerie, která obsadila i dvě budovy spojené
dřevěným mostem. Z něj můžete shůry pozorovat celé to dřevěné království,
které se rozprostírá na ploše osmi hektarů a čítá přes 450 ručně vyřezávaných
plastik lidí, bájných postav a lesních zvířat. Největší, a to doslova a do
písmene, chloubou mistra řezbáře je betlém v životní velikosti s 236
sochami (moment, jak dlouho platí tento údaj, neudělá on zase sochu 237 do
počtu?). Andělé s rozpjatými křídly, Josef, Marie, buclaté Jezulátko, tři
králové, koně, sloni, velbloud, oslík, ovce a kozy, kravičky… Vše
v životní velikosti a z jednoho kusu kmene. Právě stojíte tváří
v tvář dílu řezbáře Halouzky, které bylo oceněno Asociací betlémářů
v Římě a vystaveno na světovém kongresu betlémářů v Hradci Králové,
kde získalo titul Největší betlém na světě vyřezaný v životní velikosti.
Těch „nej“ je v Pradědově galerii u Halouzků hodně. Ostatně, kdo
z vás se může pochlubit osmi zápisy v České knize rekordů?
TAM, KDE
MEDVĚD BRTNÍK HLÍDÁ LITOU SAŇ
Ale
to jsme kousek předběhli. A tak zpátky do přízemí galerie, kde vás místo živého
průvodce uvítá, jak jinak než dřevěný, ale navíc kecací mnich.
„Pokud
vím, nikde jinde v republice mluvící sochy nejsou. Je to technologie
třetího tisíciletí, kterou jsme vykoumali s kamarádem a uvedli ji
v život rapu a záhad. „Naše mluvící sochy zatím umí jen šprýmovat česky,
ale za chvíli je „naučíme“ konverzovat sedmi jazyky včetně čínštiny,“ představuje sochu v životní velikosti
její autor Jiří Halouzka a předává jí slovo.
Atypický
průvodce se rozhovoří o úvodní scenérii a zároveň o jednom ze zmiňovaných
rekordů. Tím je největší český obraz v podobě dřevořezby, který autor
vyřezal v průběhu tří let, a který je vlastně pohledem z Karlovy
Studánky na horu Praděd před více než sto lety.
„Obraz
Pradědova říše původně stál v kamenné rozhledně na kopci Pradědu,“
doplňuje pan Halouzka. „Všechno to v 60. letech minulého století shořelo,
tak jsem obraz podle dobových fotografií vyřezal znovu. Je ze čtyřiadvaceti
lipových kmenů, měří 5,5 m
x 2,2 m
a znázorňuje horského ducha Praděda uprostřed jeho říše, oblečeného do pestrobarevného
roucha. Vpravo vidíme objevení léčivých pramenů v Karlově Studánce…“
Nádherné
výplody autorovy obšírné fantazie nejsou jen pod střechami dvou užitných
objektů, ale také rozsázeny po celé ploše této podhorské galerie. Procházíte
kolem kolotoče s dřevěnými oslíky, dostanete nápad zašveholit ať žije
carousel, a pozorujete stádo daňků za plotem. „Jako živí,“ říkáte si, když
v tom se zvířata rozeběhnou… „Je jich asi šedesát. Jsou plaší, ale
v zimě přicházejí blíž, až k návštěvníkům, láká je potrava,“ představuje
tyto především dětmi oceňované nezbedy galerie pan Halouzka. Míjíme příjemná
posezení pro poutníky (do jednoho z nich lze projít obrovským dřevěným
grizzlym s otevřenou tlamou a ukrutně velkými zuby a drápy), ve větru se
klátí houpačky, skluzavka nabízí svůj hřbet, kousek dál odpočívají nehnutě
kolotoče s lamami a medvídky. Zkrátka a dobře, nalézáte tady ticho, skoro
odevšad je vidět věž kostelíčka…
KOSTEL,
V NĚMŽ OPRAVDU LÉTAJÍ ANDĚLÉ
„Získal
jsem jej před dvěma lety a letos o Vánocích v něm chci uspořádat adventní
koncert,“ ukazuje majitel galerie na zpustlou církevní budovu, která byla dříve
odsouzena k totálnímu zchátrání. Dnes s ní má Jiří Halouzka velkolepé
plány. Lustr, který pro „svůj“ kostel právě vyřezává, bude aspirovat na zapsání
do Guinessovy knihy rekordů. „Je z jednoho kusu dřeva, 1,60 m v průměru, 2,20 m vysoký. Špalek vážil
2 tuny, když jsem na něm začal tvořit. Ze dřeva, které jsem z něj odebral,
vznikne šestka mnichů. Ti budou stát v kostele pod lustrem a v ruce
budou třímat svíčky. A ve výšce deseti metrů bude v kostele zavěšeno pět
andělů z topolového dřeva a v životní velikosti. Díky proudění
vzduchu se budou pomalu pohybovat, takže to bude vypadat, jako by plachtili,“
plánuje pan Halouzka, který v Jiříkově žije již třiadvacet let. „Chtěl
jsem si někde v okolí najít chatičku na práci. Pak jsem našel tohle, byla
to ruina, ale líbila se mi. A nastěhoval jsem se sem nastálo. Pocházím
z Horky nad Moravou u Olomouce, jsem třetí pracant generace řezbářů. A
vychovávám čtvrtou…“
PRADĚDOVA
GALERIE S HOSPŮDKOU VONÍCÍ DŘEVEM
Z výšky
10,4 metru,
lehce opřen o zeď galerie, na vás pohlíží patron Jeseníků, vládce jesenických
hor Praděd. Po této zhruba tak 18 tun vážící dominantě, která byla vytvořena
v roce 2005, je to tady vlastně pojmenováno. „Oblast, jejíž součástí je i
Jiříkov, je vstupní branou Jeseníků. Když stojíte před touto sochou, stojíte
vlastně přímo naproti kopci Praděd. Takže tato plastika v podstatě vítá
návštěvníky Jeseníků,“ vysvětluje pan Halouzka a vypráví o tom, že v galerii
s miniaturní hospůdkou, kde se i dobře vaří, před dvěma lety s gustem
vzniklo muzeum malých betlémů, že je zde výstava obrazů Pavla Šlechty
z Rýmařova, že si zde návštěvníci mohou prohlédnout 36 metrů dlouhatánský
vyřezávaný obraz „Vyznání mé rodné (a obvykle úrodné?) zemi“, že na pozemku
galerie jsou dvě dračí sluje a že tu bydlí dva draci… „Jeden z nich plive
oheň, dvakrát do roka hraje v pohádce na nedalekém hradě Sovinci.
V Jiříkově draci určitě kdysi v historii žili, draka má obec i
v erbu. A tak tady chceme vytvořit odchovnu draků, kteří se tu budou
líhnout z dračích vajec,“ vypráví o zdejším světě zhmotněných snů a
představ duchovní otec mnoha soch, mezi nimiž se najde i plastika Ježíška. „Jen
jsem zpracoval návrh vybraný asi z 30 tisíc dopisů, které s obrázky
Ježíška posílala veřejnost po výzvách Ježíškovy pošty na Božím Daru. Do Čech
patří Ježíšek a ne Santa Claus, proto jsem se do toho dal,“ hovoří o dalším ze
svých projektů plodný autor, který se dřevem pracuje zhruba deset hodin denně
za každého počasí, hlavně když má dost sil a nepociťuje únavu, láska
k práci znamená chtít jí celičké odevzdat svůj talent. „Vidím špalek a
svrbí mě dlaně,“ směje se král tohoto dřevěného revíru, který je návštěvníkům
zpřístupněn po celý rok, denně od 9 do 18 hodin. „Kdo zavítá do našeho
ztraceného koutu světa, žasne, nedutá a skoro překvapením nedýchá, diví se, co
všechno tady na malé ploše najde. Kousek od nás je před obcí Paseka arboretum,
v kapličce v Křížově se těší na hosty další galerie, nedaleko ve
Stránském je chov koní, na kterých si můžete zajezdit do sytosti, a když jedete
dál, nemůžete minout hrad Sovinec, pokračovat můžete k Rešovským
vodopádům. Perfektní celodenní výlet!“ uzavírá Jiří Halouzka. I naše povídání o
světě malebné fantazie se uzavírá. Všudypřítomná vůně dřeva však zůstává…
(zaznamenala Lenka
Gulašiová, znalkyně oboru znamenité kousky se dřevem)
|