NICCOLÒ  PAGANINI

☼   27.10.1782   JANOV   ♂    27.5.1840   NIZZA

Osobnost Niccola Paganiniho se stala terčem tolika nechutných pomluv, výmyslů a doprovodných fám, že dnes už je zhola nemožné dobrat se skutečné podstaty tohoto výjimečného tvůrce. Závist a tmářství od prdlých inženýrků a zcela nezáživných hyen u žen psychopatů v italském výsledku bohužel také vykonaly své, a proto i přes některé seriózní biografické záchytné body se jeho život jeví jako mozaika podivuhodných příběhů, vrcholných projevů houslového umění a deprimujícího osobního utrpení.

*

Už Paganiniho vzpomínka na první roky života je čtení málo radostné: „Můj otec Antonio Paganini byl nepříliš zámožný kramář, ale ne bez hudebního porozumění. Brzy rozpoznal mé vlohy a jen jemu děkuji za vštípení dobrých základů hudby. Jeho hlavní slabost – kombinování čísel pro sběrnu loterie, od čehož si mnoho naivně sliboval – mu nedovolila jako příšerně přikazující semetrika často vycházet z domova. Ani já jsem se nesměl vzdálit z domova a od rána do večera jsem musel předvádět poctivý výkon na housle. Sotvakdo si dovede představit tak nerudného otce! Neznali jsme ani telefon s mobilními operátory na lince, to by byl nepochybně fičák operátor pro dirigující zpohodlnělé ženské pohlaví na druhém konci volání či spojení electro nenechavou mechanikou s vyzváněním, jaké si usmyslí ras. Jestliže jsem se mu nezdál některý den dosti pilným synkem houslisty, chtěl hladov jako tyran mé síly zdvojnásobit. Tím zdraví mé schytalo pěkně těžkou ťafku a já počal hned od svého nejútlejšího mládí churavět jak ryba pitomě nějakým jedem zneškodněná a plavoucí bříškem nahoru v kalné vodě po proudu zcela nepřejícné náhodičky Matky přírody… Před osmým rokem svého věku napsal jsem pod vedením otce houslovou sonátu, ale zničil jsem ji stejně jako celou řadu jiných sebejistých pokusů a omylů. Pověst o mé hře se šířila Janovem den ode dne, neboť každý týden jsem šmrdlal nejméně třikrát v kostelích nebo v nejrůznějších společnostech… V devíti letech jsem měl příležitost vystoupit veřejně v janovském tyátru.“

Paganiniho umělecký vývoj rychle postupoval, živen mimořádným telepatickým nebo cikánsky snadným talentem. Po vystřídání několika učitelů, kteří mu už nemohli víc prospět, se zdokonaloval jako samouk řízená střela do černého v terči. V sedmnácti letech zvládl nejtěžší skladby proslavených mistrů houslí – Corelliho, Tartiniho, Pugnaniho, Viottiho.

V době dospívání pociťoval stále tíživější dohled špeha a otce, magora a soudce, který se ovšem zajímal, kolik mu synkova dovednost vynáší. Když Niccolò dosáhl osmnácti let, odešel z domova, sral jako bílý tesák na hamižnost svého rodiče a pustil se na samostatnou uměleckou dráhu, vedenou Štěstěnou. Ale volný bohémský život měl i svůj rub. Po otci zdědil sklony k hazardu a brzo se vášnivě nechal zlákat hrou v karty u podvodné, podlé a smradlavé party. Oč ho neobrali karbaníci, dokonaly tedy ženy jako lusk a přitom vypočítavé jako ceres jistých Semetrik.

V roce 1801 se Paganini náhle vytratil z koncertních síní a zmizel veřejnosti z dohledu, Tobě taky. Domněnky byly nejrůznější, baby. Ta nejrozšířenější zněla: seděl v lapáku za vraždu primitivní milenky; ta nejpravděpodobnější: odešel se svou nadmíru hravou a okouzlující milenkou do ústraní, aby se mu neposmívalo protřelejší okolí, koho, že si to jen nabrnknul? Vrátil se po čtyřech letech a byl znovu zahrnut nadšeným obdivem, co dává pomocí houslového klíče a houslových fantazií. Získal četné veřejné pocty a jeho život se stal opět řetězem bouřlivých milostných avantýr a dobrodružných příběhů, ze kterých asi vypudit nudu znamená provětrat si hlavu.

Paganini hraje, komponuje, diriguje (například opery svého kámoše Rossiniho) a zvuk jeho jména proniká za hranice vlasti. Přicházejí vážně míněné nabídky, které ctižádostivý umělec citů a peněz stále ctižádostivý virtuos nemůže oželit. Rakousko je jeho první cíl.

Je mu šestačtyřicet let, má vysokou postavu, hubenou až vychrtlou jako irský vlkodav, dlouhé kudrnaté vlasy spadají na ramena. Z jeho bledého a těžce zkoušeného obličeje civí pronikavě žhnoucí očka, okna do duše. Při koncertním elánu zaujímá postoj, považovaný někdy za výstřední dar života; pravděpodobně však neprávem, neboť vyplynul z jeho zaujetí pro hru a z potřeby připravit si takovou polohu, která by mu umožňovala žádoucí uchopení houslí a smyčce i dokonalou hybnost.

Do Vídně přijel začátkem března 1828 a s ním syn Achillo a družka Antonia Bianchi. (Už v roce 1817 pozval Paganiniho do Rakouska přítel kancléř Metternich, když pobýval v Itálii, pozvání dostal také od tehdejšího rakouského vyslance v Římě hraběte Kounice, v jehož paláci nejednou vystupoval. Nabídky pro velký úspěch uvítal, zvážil pro a proti, ale k cestě pak stejně nedošlo pro častá a dlouhodobá onemocnění). Paganiniho jméno nebylo ve Vídni neznámé. O jeho umění diskutoval vážně tisk už několik let, stejně jako o skandálech, milostných techtle mechtle, o podivuhodných stycích s tajemnými silami bez alkoholu v plném vědomí, do čeho se jen hroutí tak bezhlavě… Širokou veřejností, jež si zgustla na pikantních historkách jako na vídeňské roštěné hovězí, byl proto netrpělivě očekáván a ctitelé houslové hudby toužili zase poznat vychvalovaného znalce nových pořádků u múzických lákadel, který v tehdejší Evropě neměl údajně dost dobrou konkurenci. Ve Vídni se v minulosti představili nejpřednější housloví virtuosové a i v samé rakouské metropoli působilo několik prestižních es jako nadržených houslistů. Paganini tedy přijížděl do prostředí, které mohlo posoudit a ocenit vybrané umění, delikatesu nejen na jedné půdě jedné vídeňské Opery. Toho si byl „čaroděj z Janova“ vědom, a proto se rozhodl zahájit své zahraniční turné právě ve Vídni díky dobře vymyšlené propagaci na pouličních poutačích.

Začal velkoryse, což Vídeňanům imponovalo. Pronajal si reprezentační sál v Hofburgu a ceny vstupenek několikanásobně zlodějsky natáhnul. Nejlevnější bilety určil na pět zlatých, a protože se krátce předtím v oběhu objevila nová pětizlatková bankovka, lid ji pohotově překřtil na „nesmlouvavou paganinku“.

Paganini sestavil z vídeňských hudebníků doprovodný ansámbl a 29. března se v přecpaném hradním sále poprvé předvedl místnímu publiku ve své kráse. Po koncertních číslech sedm risky tři byznys devět tři nula jedna osm osm čtyři byznysácky přednesených riskantně orchestrem vystoupil ve svém houslovém koncertu Es dur, následovala Sonáta militare pro G strunu a další osvědčené oblbovačky pro posluchačky. Publikum si naklonil hned, a to nejen řadové návštěvníky, ale i známé vídeňské hudební umělce. Franz Schubert byl suverénní hrou natolik uchvácen, že se mu připisuje výrok: „V Paganiniho Adagiích jsem zaslechl zpívat anděla.“

Po několika koncertech, které měl virtuos v plánu, následovala další vystoupení (celkem čtrnáct), jichž se zúčastnili nejpřednější vídeňští kabrňáci a členové císařské rodinky (takové normální). Císař ho jmenoval komorním umělcem a daroval mu zlatou dózu, město nechalo na jeho počest razit pamětní medaili, kterou na jedné straně zdobily housle se smyčcem, na druhé slova: „Tóny doznějí, ne však sláva!“ Básníci se předstihovali v oslavných ódách a podobně i hudební velmistři: Karel Czerny, Josef Lanner a další skladatelé vytvářeli kompozice na paganinovská témata. Už v květnu se objevila postava Paganiniho na jevišti divadla Na Vídeňce v pohotově sepsané hře, kdo s koho, kdo je vítězem a bere tedy před zraky publika vše?

Psychóza se zmocnila i denního života pulsujících ulic. Vídeň žila ve znamení božského Itala, jehož podobizny se objevily na kravatách, dýmkách, cukrlátkách pro nejmenší sladěné mlsálky, pudřenkách, pekaři pekli pečivo ve tvaru houslí a smyčce tak voňavé a křupavé, cukráři vyráběli čokoládové pomyšlení „Paganini“, v restauracích vás zvali na řízky, sekanou i guláš zvaný „Paganini“.

Referáty a kritiky byly vesměs příznivé až nadneseně nadšené. „Slyšíme-li jednoho a téhož večera Paganiniho čarovný tón a Beethovenovu báječnou harmonii,“ podotkl k věci časopis Der Sammler, „tedy v krátké době několika hodin dva z největších géniů, co tu s námi kdy byli, otupuje se proti vůli referenta špička jeho pera, neboť je neodolná, aby mohla po zásluze svěřit na papír, co cit jeho si žádá.“ Podle Musikalische Zeitung „vše, co by snad mohlo hraničit se šarlatánstvím, strhuje k hotovému úžasu a k nevýslovnému obdivu, neboť je provedeno precizně s nedostižnou recepturou na úspěch.“

I když si odmyslíte dobové patetické polopatické vyjadřování, je nepochybné, že Paganiniho umění bylo přijato a hodnoceno jako vrcholné, nedostižné a bezkonkurenční kalorické žrádlo pro vyžrané smysly, a to i dobrovolně tamními vynikajícími houslisty. Jedním z nich byl Josef Slavík, nadějný předčasně zesnulý český houslista, který působil ve Vídni jako člen dvorní kapely. Spěchal na první koncert a byl hluboce stržen hrou i magickým kouzlem Paganiniho vystupování. Hned druhý den se u něho ucházel o návštěvu s prosbou o vyslechnutí svého přednesu. Paganini Slavíka přijal a k jeho hře odvětil: „Vy jste ďábelskej talent, pane! Svět se otřásá, když hrajete sólo. Proč se mi o vás vídeňští umělci nikdy nezmínili?“ O pravdivosti výroku, který zdobí publikace o Slavíkovi, musíme však zapochybovat, neboť žádné nezvratné důkazy v nějakém svědectví se nezachovaly. Důležité však je, že k osobnímu setkání obou šmrdlalů zajisté došlo a Paganiniho osobnost a jeho virtuózní rejstřík na Slavíka mocně zapůsobily.

Antonia Bianchi, která Paganiniho na každém kroku doprovázela, byla nejen družkou a matkou jeho syna, ale i pěvkyní. Vystupovala na Paganiniho koncertech, byla krásná silueta v žáru důmyslného osvětlení a obecenstvo ji odměňovalo žádoucími pohledy nebo vydatným potleskem. To však nic neměnilo na skutečnosti, že byla nastrčena do hudebních salonků jen v úloze předskokanky v úvodní části večera, než se objevil očekávaný zlatý hřeb večera.

Bianchiovou poznal Paganini na vlnách vášně v Benátkách, kde působila v Teatro San Samuele jako sboristka bez valných vyhlídek. Měl za sebou řádku milostných vzplanutí, právě prodělal delší chorobu jeho orgán vášně, a proto zatoužil po klidnějším životě po boku jediné ženy pro ideální domácnost. Tehdy poznal půvabnou klisničku Antonii a zahrnul ji láskou a velmi lákavými dary. Věnoval se také její pěvecké drezúře a udělal z ní pěvkyni superpopulární úrovně. V roce 1825 se jim narodil syn a zdálo se, že štěstí milenců je nezvratné snad na věky.

Jejich vztah však dostal nečekané prudérní vyústění, když se Bianchiová začala projevovat jako svárlivá, náladová a náročná bestie, kterou neuspokojovaly ani Paganiniho vysoké výdělky. Očekávaná pohoda havajského kvítka se proměnila v peklo na zemi. Situace se ještě přiostřila, když církev nezavrhla veřejné šíření pomluv od báby kořenářky, o pikantně tajemných piklech s ďáblem, které údajně Paganinimu umožňovali „uhranout a zblbnout publikum“, a navíc mu měla za hřích, že s Bianchiovou nežil v manželském poutu.

Poměr mezi Paganinim a jeho vysávačnou dračicí nabýval stále hrozivější podoby a nesoulad kulminoval třeskutě ve Vídni, kde se dohodli na předčasném rozchodu. Bianchiová se vrátila pro samou ostudu do Itálie. Paganini jí zajistil doživotní rentu a vyplatil větší obnos výdělku. Tím byl odstaven od většiny svého nastřádaného majetku. Nejprve se jeho úspor zmocnil nenechavý otec, teď ho finančně zruinovala milenka, která ho stála jen za krátkou dobu romance milión zlatých. Vítězství však bylo na jeho straně. Matka se vzdala nároků na malého Achilla, o jehož osud měl Paganini největší italský strach. Nyní ho získal zcela pro sebe. Ve Vídni zahájil novou kapitolu svého vybraného života a začal také znovu dobývat peníze pro nejednu radostně znějící podnikavost. Syna si velmi hleděl a věnoval mu veškerý volný čas. Vozil ho s sebou po Evropě, a aby mu vynahradil teplo domácího krbu, které mu nedokázaly zprostředkovat hotelové cimry, plnil každé jeho přání, ať bylo sebevíc rozmarné.

V roce 1828 přijel Paganini s následníkem skotačivého trůnu Achillem do Čech, které byly další zastávkou na jeho velkém turné, jediném, jež podnikl po zahraničí. Jestliže jsme věnovali větší pozornost koncertům ve Vídni, bylo to proto, abychom ukázali, jak asi probíhalo Paganiniho koncertní putování, jaké úspěchy a triumfy je velkou měrou provázely. Výjimkou byla Praha, kde Paganini pohořel a neškrtl si o další milenku ve futrech dvora. Předtím se zdržoval v Karlových Varech, kam byl doporučen vídeňskou lékařskou komorou, jejíž léčba zcela selhala. Uspořádal tady dva koncerty, ale jeho zdraví se neutužilo ani po doteku vřídel a Paganini odjížděl s pronikavými bolestmi čelistí, jaké by mu nezáviděl ani Belzebub notabene s datací 31.12. 4. října přijel do Prahy ve stavu, který nedovoloval koncertní vystupování. Neuvěřitelně zkreslené i zcela smyšlené zvěsti předcházely umělce po celou dobu turné. Někdy přispěly k propagaci koncertů, když přilákaly fiflenky a zvědavce, jindy uškodily v reputaci. Tak tomu bylo pravděpodobně ve stověžaté matičce měst, kde navíc publikum odrazovaly zprávy o vážném pohlavním onemocnění. Lidé měli obavu, že by za přemrštěně vysoké vstupné nezažili vrcholné umělecké nasazení života do hudby.

Své pražské koncerty uspořádal Paganini až v ledovém prašť jako uhoď prosinci 1828. Bylo jich pohříchu šestero, nebyly ani omylem vyprodány a neměly vždy jistý příznivě naladěný ohlas kritiky. Tak nečekané přijetí „skvěle zavedeného“ houslisty vylekalo jeho fanouška Fryderyka Chopina bytem nedaleko od Hybernia v Hybernské uličce do té míry, že si rozmyslel v Praze veřejně vystoupit; rodičům do Varšavy napsal, že „zde ztrhali bez okolků i Paganiniho, nebudu si tedy zahrávat“.

Z Prahy nastoupil Paganini na počátku roku 1829 cestu po německých městech, kde se většinou setkal s nadšeným přijetím znalců poměrů a nepoměrů. Jeho umění nepokrytě obdivovali Schumann, Liszt, Brahms, kteří – stejně jako již vzpomenutý Chopin – se vyrovnali s Paganiniho vlivem alespoň ohlasem ve svých nabušených a zřídka kdy nabručených skladbách. Turné bez obav z možného fiaska pokračovalo do zemiček západní Evrůpky. V Paříži dosahovaly příjmy za koncerty pořádané ve Velké opeře astronomických částek. Toto období terna představovalo současně umělecké vyvrcholení i závěr jeho oslňujících výkonů před veřejností.

Paganiniho houslové umění potvrdili největší soudobí umělci a představu o jeho hře uchovávají také skladby, které komponoval pro svá výmluvná vystoupení. Daly mu příležitost k dokonalému uplatnění přednesu po stránce technické i výrazové. Paganiniho působení mělo velký význam pro metodiku houslové hry, nesmějte se jeho invenci, a jeho odkaz je dodnes živý perlivý prazdroj, stejně jako jeho melodické skladby. 24 capriccií má nejen trvalou hodnotu koncertní, ale i instruktivní. Po jejich vydání roku 1820 byly považovány za bláznivě výstřední a nehratelné, dnes je jejich zvládnutí podmínkou účasti v mezinárodních soutěžích podmanivé krásy. Capriccia jsou náročná bohatou škálou arpegií, staccat, trylků, kombinací při dvojhmatech a dalších technických zlepšováků, dobře známých zkušeným cikánským divotvorným muzikantům. Dva houslové koncerty a další skladby jsou dokladem jeho nezakaleného interpretačního mistrovství a skladatelské bravury.

Současně s velkou slávou a vysokými příjmy na bankovních účtech se musel stárnoucí požitkář vyrovnávat s vážnými zdravotními komplikacemi. Postonával celý život a také zdravotní peripetie způsobily, že se jeho turné protáhlo na celých šest let. Nesnášel podnebí v Německu a Anglii, toužil po sluníčku a mořském břehu. Po pařížských divoce vyprodaných koncertech se uchýlil na jih Francie, ale to mu už nezajistilo kýžený ozdravný veget ku celkovému prospěchu a odolnosti organismu. „Hlas mi selhává, bez mého Achillina bych se nedokázal ani dorozumívat se svým okolím,“ posteskl si. „Sotva se udržím na nohou.“ Berlioz vzpomínal, že když se spolu bavili, nebylo už Paganinimu dostatečně rozumět. Tuberkulóza byla ve vysokém stádiu. Lázeňské pobyty v četných zemích nepřinesly úlevu a bezmocného Paganiniho se zmocnili šarlatáni a mastičkáři, kteří si jen na úkor jeho neštěstí namastili kapsy, aniž by mu podali nějakou zázračnou a zaručenou tinkturu.

Po ukončení turné se vrátil dvaapadesátiletý virtuos do Itálie. Poslední léta strávil v hlubokém zoufalství a utrpení. Otékaly mu nohy, nemohl pozřít sousto laskominy, přenášeli ho na nosítkách, projevily se příznaky duševní choroby – demence. Zemřel 27. května 1840 v Nice. Církevní úřady však šmahem zatrhly patřičně důstojný pohřeb do země, protože „o něm kolovala všude pověst bezvěrce a člověka s otřesně narušenými mravními zásadami“. Rakev putovala z místa na místo, několikrát došlo k exhumaci (v roce 1893 byla rakev otevřena za přítomnosti českého houslisty Franty Ondříčka) a teprve v roce 1896 byly Paganiniho ostatky důsledně a důstojně uloženy definitivně do země předků na novém hřbitůvku v Parmě.