VÁCLAV HAVEL

Narodil se rodičům 5. října 1936 v Praze. Původně se živil jako chemický laborant Myšpulín. Při práci studoval střední školu. Dva roky studoval na technice. Brzy se dostal do zaměstnání v divadlech jako pomocná ruka k dílu. Později vystudoval divadelní fakultu AMU. Od roku 1960 byl aktivní v divadle Na zábradlí, kde se stal dramaturgem programové nabídky. Publikovat začal v roce 1956, nejdřív syntetické články o chemické poezii a divadle spontánnosti. První divadelní texty napsal společně s jinými autory. První samostatnou hrou byla Zahradní slavnost (1963). Potom vyšlo Vyrozumění (1965), Ztížená možnost soustředění (1967). Je autorem rozhlasové hry – Anděl strážný – a televizní – Motýl na anténě. V posledních letech disentu napsal hry Spiklenci a Žebrácká opera a jednoaktovky Audience a Vernisáž. V roli prezidenta zastával zásadu nebát se ukázat světu přívětivou tvář a lidské srdíčko. A ještě něco: obstál všude, kam přišel, i když za to nedostal Nobelovu cenu míru.

V roce 1966 jsme spolu dělali rozhovor, v úvodu k němu jsem napsal: Kdyby to mělo nějaký smysl, mohl bych se chlubit tím, že jsem před svědky uhádl pozoruhodný talent Václava Havla už tehdy, kdy ho vlastně takřka nikdo neznal – tehdy, když uveřejnil první článečky v časopise Květen. Vždycky se dá snadněji přiznat, co vás zaujalo, než proč konkrétně vás to zaujalo… Když dodatečně zkoumám, tak bloumám, co bylo vlastně na Havlových článcích tak zvláštní a nevídané neslýchané, a v tom nacházím jediné možné vysvětlení: mimořádná schopnost odborné analýzy, vyjadřovat názor bez ohledu na zaběhnuté iluze, pojmenovávat skutečnost s půvabným odporem k taktizováním… Václav Havel potřeboval svoji upřímnost pěstovat jako růži na zahrádce. A když byl upřímný řečník, nejlépe nacházel pojmenování pro společenské nešvary doby. A o jeho prvních dvou hrách jsem tehdy poznamenal: Jejich síla je v tom, že představují skalpel, který rozřezává horní vrstvy našeho soužití, našeho vědomí a svědomitost, aby odhalil, že pod těmito vrstvami živoří rozmanitá „slepá střeva“ našeho společenského rozmaru, labyrintu našeho organismu.

Nemám, co bych ke starému soudu dodával nového. Ten soud platí i o hrách pozdějších, jako byla ta o ODCHÁZENÍ. Havel zůstává svůj, čímž si pochopitelně svoji notorickou důstojnost neusnadňuje. Spíše naopak. Nemoudří ve smyslu stárnutí a pohodlnosti.

Co stojí z jeho života od našeho rozhovoru za zaznamenání? Jistě krásné kreativní chvíle, které prožil koncem roku 1975, kdy ochotnický soubor uvedl jeho Žebráckou operu v Horních Počernicích za Černým Mostem. Bylo nás tam několik set Havlových věrných a známých přátel. Byla to jedinečná událost v kulturním podhoubí. Nadšený (nenadřený) úspěch. A potom? Desítky výslechů – ochotnických herců i jiných. Existenční postihy pro účastníky. Účast na tomto představení se totiž u úřadů povýšila na protistátní akt, zatímco my jsme se tam překrásně bavili na účet lidské blbosti.

…Na jaře 1975 jsem byl s rodinou u přátel v Krkonoších. Jako obvykle při takovém zájezdu jsem navštívil Havla na Hrádečku u Trutnova. Byl předposlední den dubna. Překrásné slunečné odpoledne. Fakticky první jarní den toho roku. Havel by si nejraději povídal na dvorku. Ale vtíravá jarní příroda mě rozptyluje jako Praha Rozptyly. Usadili jsme se v obývacím chalupářském pokoji. Seděli jsme dlouho do noci…

(JIŘÍ LEDERER ZAZNAMENÁVÁ DEBATU S PŘEDNÍM PRAŽSKÝM ODBORÁŘEM HAVLEM)

ŘÍKAT PRAVDU MÁ SMYSL VŽDYCKY, ZA VŠECH OKOLNOSTÍ

CO VÁS TO NAPADLO, ŽE JSTE NAPSAL TEN OTEVŘENÝ DOPIS?

„Hlavní důvod, proč jsem ten dopis napsal, by měl do jisté míry vyplývat z jeho textu: zdálo se mi, že řeknu-li otevřeně, co si myslím, přispěji tím – snad – k onomu „sebeuvědomění společnosti“, o němž ve svém dopise mluvím a nabádám. Psal jsem to prostě ve víře, že to může mít určitý, řekl bych „společensko–hygienický“ význam. Vůbec si myslím, že říkat pravdu má smysl vždycky, za všech okolností. Druhým důvodem, už zcela osobním, bylo třeba překročit jaksi svou vlastní determinovanost. Už delší dobu mne tížil neblahý pocit, že jsem vržen do jakési hotové a statické situace. Že mne kdosi popsal a kamsi zaškatulkoval a že já jen pasivně tuto situaci přijímám a jaksi bez účasti vlastní fantazie hraju roli, kterou mi naordinovali. Už mne zkrátka nebavilo pořád jen uvažovat o tom, jak se pohybovat v situaci, do níž mne vrhli, a pocítil jsem potřebu sám nějakou novou situaci vydedukovat, sám někoho před něco nového postavit a přinutit pro změnu zase někoho jiného mimo mne, aby uvažoval, jak se vypořádat se situací, kterou jsem vytvořil já.“

PO JAK DLOUHÉ DOBĚ JSTE SE TO ZASE VEŘEJNĚ OZVAL?

„Na podzim 1969 jsem podepsal petici, které se říkalo Deset bodů. Od té doby jsem se veřejně neozval, nepočítám-li ovšem občasné zahraniční uvedení některé z mých her. Mimo jiné: za podpis na té petici z roku 1969 jsem měl být – spolu s ostatními signatáři – na podzim 1970 souzen, ale den před přelíčením byl soud odročen a dodnes se nekonal. Takže já jsem dodnes obžalován ze zločinu občana.“

JEŠTĚ BYCH SE RÁD ZEPTAL NA OKOLNOSTI OKOLO TOHO DOPISU DOKTORU HUSÁKOVI. KDY VÁM PŘIŠLO NA MYSL TAKOVÝ DOPIS VYMYSLET?

„Asi před rokem. Začal jsem tehdy takový dopis psát, ale vzal jsem to příliš zeširoka, bývalo by to mělo nejmíň sto stran. Tak jsem toho posléze nechal. Teď jsem se ke svému tehdejšímu úmyslu vrátil. Pojal jsem to trochu jinak, díky čemuž to má i únosnější délku.“

JAK JSTE TO DLOUHO PSAL?

„Asi čtrnáct dní.“

KDYŽ JSTE TO DOPSAL, CO JSTE SI ŘÍKAL? CO JSTE SI MYSLEL? CO JSTE CÍTIL?

„Hlavní, co mne zajímalo, bylo, jestli ten text je vyzrálý a dobrý, totiž jestli má hlavu a patu, jestli není příliš abstraktní a nudný pojem, jestli je z něho cítit i určitý apel – jinak by to mohla být esej, a ne dopis, jestli jen neshrnuje věci notoricky známé a stokrát vyslovené, jestli nějakým způsobem neirituje a nezkresluje přitom skutečnost. Zkrátka jestli to celé není plácnutí do vody. Druhá věc, která mi dělala dost starostí, byla „administrativní“ stránka. Dost jsem uvažoval o tom, kdy, jak a komu všemu to rozeslat. Zda to poslat adresátovi a sdělovacím prostředkům postupně, nebo současně. A hlavně pak zjistit, aby se o tom Bezpečnost nedomákla před odesláním a celé mi to nějakým způsobem nepřekazila. Z jistých důvodů jsem chtěl totiž svůj dopis odeslat až několik dní poté, kdy byl napsán a přepsán. A tak jsem byl v tom mezidobí dost nervózní a podnikal jsem četná složitá bezpečnostní a utajovací opatření. Pikantním zážitkem z té doby bylo, že jsem se právě v předvečer plánovaného rozeslání setkal v jedné restauraci s jistým vysokým důstojníkem StB, který mne svého času vyslýchal a který se mnou v té restauraci různě vtipkoval na téma, zda mne sledují či nesledují, zda chystám či nechystám něco, co by mohlo spadat do sféry jejich monitoringu a tak podobně. Když jsem svůj dopis druhý den ráno odevzdal bez jakýchkoli komplikací na poště, velice se mi ulevilo.“

S JAKÝMI EVENTUÁLNÍMI NÁSLEDKY PO ODESLÁNÍ DOPISU JSTE POČÍTAL?

„I když se mi nezdálo a dodnes se mi nezdá být – z různých důvodů – pravděpodobné, že by mne mohlo potkat to nejhorší, totiž že by mne za to mohli zavřít, přesto jsem byl přirozeně od začátku připraven i na tuto nemilou eventualitu, protože člověk v Československé socialistické republice má počítat se vším. Je pochopitelné, že tím spíš, že musím být připraven na možné represálie, zajímá mne hodnota a účelnost mého dopisu. Jakékoli sankce by mi netrhaly žíly, kdybych věděl, že můj dopis měl smysl, že jsem ho nenapsal a nezveřejnil nadarmo, že někomu – byť třeba jen pár lidem – pomohl z nouze ven. Kdybych naopak měl pykat za něco, co za to nestálo, co nemělo smysl, jen bych se tím zesměšnil v očích u žen a opravdických myslitelů.“

ŘÍKÁTE, ŽE JSTE PŘIPRAVEN NA VŠECHNO, I NA KRIMINÁL. JSTE PŘIPRAVEN DUŠEVNĚ, NEBO TAKY NĚJAK KONKRÉTNĚ?

„Myslím, že jsem připraven tak i tak. Zda jsem byl skutečně dobře připraven, mohl bych ovšem s konečnou platností posoudit, teprve až bych tam byl, to je jasné. Doufám přirozeně, že této možnosti konečného posouzení úrovně své připravenosti budu ušetřen.“

CO TEDY KONKRÉTNĚ MÁTE PŘIPRAVENO?

„Mám zabalený jakýsi „pohotovostní balíček“, v němž jsou cigaretky na mé retky, kartáček na zuby, pasta, toaletní mýdlo, nějaké chytré knihy, trička jako ze žurnálu Burda Moden, papír, projímadlo Šaratice a ještě pár dalších vychytávek a drobností, už si přesně nevzpomínám, co jsem tam ještě dal. Ten balíček mám stále k dispozici, přesněji řečeno, mívám ho s sebou, když opouštím dům.“

VE SVÉM OTEVŘENÉM DOPISE HODNĚ PÍŠETE O STRACHU. PROŽIL JSTE NĚKDY OBROVSKÝ STRACH, KTERÝ OVLÁDNE CELÝ ORGANISMUS A VŠECHNY JEHO FYZIOLOGICKÉ LOGICKÉ ČINNOSTI?

„Nevzpomínám si, že bych někdy takový globální strach vůbec prožil. Znám přirozeně různé strachy a deprese. Bojím se Veřejné bezpečnostní hlídky jako řidič, zvlášť když jedu a mám v sobě kapku nějakého alkoholu. Jsem velký trémista, to znamená, že se bojím takových situací, kdy bude záležet jen na mně, zda obstojím a ustojím to, například při různých veřejných konferencí, u zkoušek bez taháků a podobně. Mívám poněkud iracionální strach z telefonu – nesmírně nerad telefonuji. Občas trpím jakousi „poštovní nervozitou“, totiž strachem z pošty – aniž bych věděl o něčem konkrétně zlém, co by mi mohla pošta doručit. Znám přirozeně i to, co zná snad každý – totiž občasnou celkovou úzkost z nekvalitně odvedeného života, jakousi obavu, zda svůj život unesu a zda v něm obstojím. Mezi těmito různými strachy ovšem – nevím proč – vůbec není jakýkoliv strach politický nebo politicko–existenční nebo strach z politické policie – tyhle strachy vůbec neznám a jsem rád, že aspoň toho jsem ušetřen.“

STRACH MÁ JEDNU VZNEŠENOU, PŘÍMO KRÁSNOU STRÁNKU. KDYŽ HO ČLOVĚK PŘEKONÁVÁ, KDYŽ SE OD NĚHO OSVOBOZUJE. KDYŽ SE Z OBĚTI STRACHU STÁVÁ JEHO PÁNEM S ROZUMNÝM VYBAVENÍM, S ROZUMEM. VZRUŠUJÍCÍ POCIT. VÍM TO Z VLASTNÍ ROZKLEPANÉ ZKUŠENOSTI. A VY?

„Vím, o jakém pocitu se vyjadřujete, ale vím to spíš jen teoreticky. Jelikož jsem zatím nezažil ten celkový strach, na který jste se původně ptal a jehož podstatou bývá zřejmě onen strach společenský, který, jak jsem řekl, se mně naštěstí nezmocňuje, neznám z osobního zážitku ani toto jeho překonání.“

ZAJÍMAJÍ MĚ OBVYKLE MOTIVY TOHO, CO ČLOVĚK UDĚLÁ. PSAL JSTE O STRACHU. ŘÍKÁTE, ŽE JSTE TEN STRACH, O NĚMŽ PÍŠETE, SÁM NEPROŽIL. JÁ JSEM SI PŮVODNĚ MYSLEL, ŽE JSTE O NĚM KROMĚ JINÉHO PSAL PRÁVĚ PROTO, ABYSTE SE HO PSANÍM ZBAVIL…

„To rozhodně ne, psal jsem o tom strachu prostě proto, že ho vidím všude kolem sebe a že mě velice trápí u jiných, kteří se ho nedovedou sami zbavit.“

ŘÍKAL JSTE, JAKOU VELKOU ÚLEVU JSTE CÍTIL, KDYŽ JSTE DOPIS NA POŠTĚ ODESLAL. A NA JEHO OHLAS JSTE ČEKAL ZNAČNĚ NETRPĚLIVĚ?

„Na ohlas svého dopisu jsem velice čekal. Velmi jsem byl na něj zvědav, přirozeně daleko víc, než bývám zvědav na ohlas nějaké své hry. Beletristické dílo tu je a trvá bez ohledu na to, zda je přijato lépe či hůř, a je-li přijato hůř, je to nemilé, ale není to žádná katastrofa. Takový text, jako je ten dopis, se stává sám sebou a dostává smysl šestý a opodstatnění sedmého divu světa pouze svým ohlasem. Bez nějaké rezonance by to bylo, jak jsem řekl, plácnutí do vody, prohra, trapas, energie vydaná vniveč. Tím ovšem nechci říct, že by se to povinně mělo líbit každému.“

OD ODESLÁNÍ VAŠEHO DOPISU JEŠTĚ NEUPLYNULY TŘI TÝDNY. NAPSAL VÁM UŽ NĚKDO NA TO NĚCO?

„Různými cestami mi přišly velmi dobré zprávy o odezvě mého dopisu. Přímo mi však lidé nepíší z důvodů, které lze pochopit. Sám jsem své přátele žádal, aby mi nepsali. Musel jsem předpokládat, že má pošta může být nyní špehována, a nemělo by smysl, aby Bezpečnost přicházela k různým informacím tak lacino. Přímo mi napsal vlastně zatím jen jeden člověk – dr. Prokop Drtina, bývalý ministr spravedlnosti, jehož hezkého dopisu si velmi vážím. Pak jsem ovšem dostal dopis i od adresáta – přesněji řečeno od paní Sedláčkové z jeho sekretariátu, která mi můj dopis vrátila s odůvodněním, že jsem ho poskytl nepřátelským agenturám a tím vyjevil své nepřátelství k vlasti. Tomu žádný zvláštní význam nepřikládám, protože vím, že zda si můj dopis doktor Husák přečte nebo nepřečte, závisí úplně na jiných věcech než na tom, zda mi ho paní Sedláčková vrátí nebo nevrátí.“

A CO TADY VENKOVŠTÍ USEDLÍCI? SOUSEDÉ A ZNÁMÍ? VĚDĚLI O DOPISE? CO VÁM NA TO ŘEKLI?

„Věděli o tom velmi brzy. Informoval o tom cizí rozhlas a ten vždycky někdo poslouchá a vzkáže to pak dál. Pokud jde o jejich reakci, nemohu usoudit, že bych se setkal s jediným projevem nevole nebo nesouhlasu. Ale to může být způsobeno tím, že se nestýkám s tou vrstvou lidí, u nichž musím nějaký protest předpokládat.“

ŘEKNĚTE MI, ABYCH SE DOSTAL DO JINÉ OBLASTI OTÁZEK, JAK SE TADY NA VENKOVĚ VŮBEC MEZI LIDMI CEJTÍTE? JE TO PŘECE TROCHU JINÁ SPOLEČNOST NEŽ TA PRAŽSKÁ, V NIŽ JSTE SE POHYBOVAL?

„Kdybych byl v jiné situaci, než v jaké jsem, musel bych se asi stýkat s leckýms jen s povinnosti. Příznivou stránkou mé situace je, že jsem takových styků namouduši ušetřen a mohu se stýkat výlučně jen s takovými lidmi, o něž i já stojím. A to by zřejmě platilo i v Praze stejně jako ve Vlčicích nebo v Trutnově. Jinak a lépe řečeno: styky se mnou vyhledávají v daleko větší míře než za takzvaných normálních okolností především takoví lidé, s nimiž se já sám také rád pouštím do řečí.“

CO VÁS VŮBEC NAPADLO, ŽE JSTE SE FAKTICKY PŘESTĚHOVALI NA VENKOV, 150 KM OD PRAHY? NECHYBÍ VÁM PRAHA A JEJÍ DUCH?

„Původně jsme si tento dům koupili jen na rekreaci, tak jako si lidé kupují chalupy, aby měli kam vypadnout na prázdniny nebo o víkendu. Postupně jsme však zjišťovali, že jsme stále víc tady a stále míň v Praze, až jednoho dne jsme k našemu překvapení zjistili, že už jsme jenom tady. Vzniklo to tedy jaksi samovolně, nenaprogramované. Když o tom všem dodatečně přemýšlím, uvědomuji si, že se za tím asi skrývá celá řada různých důvodů. Především se mi zdá, že jsem Prahu opustil definitivně ve chvíli, kdy jsem definitivně zjistil, že tam nemám co pohledávat, že tam totiž nemohu nijak působit v oblasti svého oboru, své kvalifikace. Cenzura a tak podobně zasáhla. Další věcí, která asi měla vliv, je politický apartheid. V Praze se s ním člověk na každém kroku setkává, stále aby trávil čas hroznými úvahami, komu tím uškodí a komu ještě ne, když ho navštíví, koho může pozvat s jistotou, že pozvaný nepřijde jen proto, abych si nemyslel, že má strach přijít. Stále aby se člověk zanášel tak hloupými problémy, jako ke komu se může hlásit a ke komu se raději hlásit nemá, kam může přijít a kam by raději chodit nikdy neměl, aby z toho nebyl někdo příliš důležitý moc nervózní nebo aby z toho někdo neměl od úřadů popotahování. Myslím, že tyhle všechny starosti nemohou člověka nepoznamenat, ať už tak, či onak. Tady to vše odpadá. Kamarádi za námi jezdí a já nemusím mít výčitky, že je uvrhuji do nějaké šlamastyky. Kdo tu dlouhou cestu váží, má dost času si rozmyslet, kam jede a jestli mu to za to stojí. Připadám si zde – na samotě – daleko normálnější než ve velkoměstě, kde mne život co chvíli vrhá do různých rozpačitých situací, které na mé nervy nemohou nezanechat vliv. A jsou samozřejmě i další důvody: je tu větší klídek bez samozvaných šéfů – život je tu levnější – máme tu víc místa – přírodu kolem nosu – prostě se nám tu líp žije. Praha nám neschází – ostatně kdybychom po ní toužili, můžeme tam kdykoliv zajet, a to pomyšlení samo o sobě nám stačí.“

VY JSTE TADY V TRUTNOVĚ NĚJAKÝ ČAS PRACOVAL V PIVOVARU. PROČ? SNAD Z FINANČNÍCH DŮVODŮ? A CO JSTE TAM VŮBEC DĚLAL?

„Pracoval jsem tam jako pomocný dělník. Šel jsem tam z finančních pohnutek – neměli jsme tehdy prostředky na živobytí. Teď už zas nějaké peníze máme, tak tam nejsem. Rozhodně jsem tam nešel tedy „poznávat život“ nebo přesvědčovat své okolí i sebe o tom, že mi nevadí koulet po dvoře sudy nebo vstávat už o čtvrté ráno. Takovou hru „na dělníka“ já neuznávám a různé „tvůrčí brigády“ spisovatelů do továren mi vždy byly jen k smíchu. V pivovaře jsem byl necelý rok, vydělával jsem kolem sedmnácti stovek. Ty peníze nebyly ovšem zdaleka jediný zisk, který jsem z toho měl. Nicméně dalo-li mi to něco i jako spisovateli, pak určitě nikoli proto, že jsem poznal nové prostředí – k tomu by stačila jedna normální exkurze –, ale především proto, že jsem poznal z vlastní zkušenosti situaci, v níž jsou ostatní pivovarští dělníci. Totiž situaci člověka, který pracuje v pivovaře proto, že musí, a nikoli proto, že se mu zachtělo „poznávat život“.

JAK VÁS PŘIJALI DĚLNÍCI V PIVOVAŘE? A CO ŘÍKALI TOMU, KDYŽ JSTE DO PRÁCE JEZDIL V MEĎÁKU?

„Musím říct, že mě přijali výborně. I když jsem už v životě dělal leccos a pracoval manuálně řadu let, přesto jsem – aspoň v prvních chvílích takového zaměstnání – vždycky znovu trpíval a dodnes trpívám čímsi, co by se snad dalo nazvat jakýmsi ostychem z dělnické třídy. Snad to způsobuje moje povaha nebo onen nejasný pocit zakalence „špatného svědomí“, který intelektuálové mezi dělníky mívají. Nebo to je možná jakýsi pozůstatek mé dávné zkušenosti „panského synka“, to jest dítěte z buržoazní minulosti, které mívalo jisté výsady a které to přirozeně vnímalo nikoliv jako výhodu, ale jako handicap. Těmihle rozpaky a obavami byl provázen pochopitelně i můj nástup do pivovaru Primátor a o to větší byla moje radost, když jsem záhy zjistil, že mě ostatní dělníci mají rádi, že mne bez sebemenšího náznaku nějakého odstupu přijali mezi sebe do party a že se mi dokonce snažili pomáhat i tam, kde jsem pomoc ani celkem nepotřeboval. Myslím, že mám v pivovaru pár dobrých přátel, a pokud mne má paměť neklame, tak jediný, kdo mi dával zabrat ostentativně, byl ředitel. A pokud jde o to vozítko Mercedes, zajímalo mé kolegy především jako mechanismus. A když mu něco bylo, tak mi ho rádi zprovoznili na silnici.“

MÁTE ODTAMTUD NĚJAKOU PŘÍHODU, KTERÁ STOJÍ ZA SDĚLENÍ?

„Mám. Tehdy jsme ji nazvali „aféra Watergate“. V ležáckých sklepích, kde jsem pracoval, bylo jednoho dne odhaleno amatérské odposlouchávací zařízení, které tam instaloval tehdejší prevít sládek a které bylo vyvedeno do jeho bytu. Ten dobrák chtěl zabít dvě masařky mouchy jednou šlehou: vědět, co si o něm dělníci naznačují a sdělují, a zároveň se zalíbit státní moci (nemoci) tím, že jí nabídne mé špehování. Zkrátka pod rouškou služby vlasti v podobě odposlechu mé maličkosti chtěl posloužit sobě odposloucháváním dělníků. Jenže věc byla odhalena – ke všemu ještě tak šťastným způsobem, že to už nešlo ututlat – a milý sládek musel s hanbou opustit svou pozici v podniku. Státní policie se přirozeně poté, co se z toho stal škandál, od všeho distancovala a popřela, že zařízení bylo nainstalováno s jejich vědomím. Sládek se tím taky nemohl chlubit. A tak z toho nakonec zůstala jen urážka dělnické třídy ze strany vedoucího pracovníka, kterou se nikdo neodvážil obhajovat. Jak víte, kdysi jsem – ve svém pražském bytě – už jednu štěnici objevil: na pozadí této zkušenosti mě pivovarská aféra Watergate ovšem silně pobavila. I když tentokrát jsem v odhalení toho zařízení prsty neměl, StB musí mít teď pocit, že to nemohla být náhoda a že musím být v odhalování takových přístrojů přímo zasloužilým umělcem. Myslím, že symptomatické na celé věci zůstává, že po této aféře měli všichni – od okresních orgánů, ředitele podniku až po toho sládka – planý strach. A víte z koho? Ze mne!!! Báli se totiž, že to zveřejním někde za hranicemi, vynesu tenhle jejich neslavný kousek jaksi za hranice okresu a přivolám na ně pokárání od jejich bossů z centra za to, že si počínali tak školácky diletantsky. Takových paradoxů jsem ovšem prožil celou řadu, vždyť už hned po mém nástupu – který vůbec nebyl nijak smooth operator hladký jako moučník po obídku – byl ředitel od okresních stranických orgánů písemně /!/ vyzván, aby si dal na mne pozor, protože u mne hrozí nebezpečí, že s eventuálním bezprávím seznámím – jak psali –,„světový tisk“! Byl jsem pomocným dělníkem v provincii a zároveň „nepřítelem vlasti“ tak říkajíc centrálního významu a z toho nutně pramenily různé groteskní situace.“

http://www.youtube.com/watch?v=F4ZEqpF8PVQ&list=PLA03A350A9185FA82

DJ Yoda – Hello I Must Be Going (The Marx Brothers)

DJ Yoda's version of The Marx Brothers' „Hello I Must Be Going". This is the last song (the big finale) of his brilliant album, 'DJ Yoda's How to Cut and Paste: The Thirties Edition'.

http://www.youtube.com/watch?v=tnqTiyBljrE&list=PLA03A350A9185FA82

DJ Yoda – Beatin Bangin Scratchin (Danny Kaye)

http://www.youtube.com/watch?v=5PqnE4QWqFY

Essential Mix – Yoda and Greenpeace