Provozované WEBy:   Totem.cz |  Čítárny |  Český film |  Seaplanet |  Humor/Hry/Flash |  Flash CHAT    Chcete svůj WEB? Napište nám 
Zpět na úvodní stranuISSN 1214-3529
Pátek 19.7.
Čeněk
Zde se můžeš přihlásit jméno:
heslo:
nové 

 Všechny rubriky 
 Próza
 > Próza
 > Povídky
 > Fejetony
 > Úvahy
 > Pohádky
 > Životní příběhy
 > Cestopisy, reportáže
 
    

   
 
 Napsat do fóra o>
   
  

Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků.
Severní pohádka je krutá, bejby...
Autor: mystikus (Stálý) - publikováno 30.12.2013 (11:52:32)

KOUZELNÝ KLOBOUK  (...vypráví to volně v knize nazvané „POHÁDKY Z IGLÚ“ komentátor veškerého dění a vědění Jan Suchl)

 

LOVEC jménem Kejan našel jednoho dne v pasti, kterou si políčil, překrásnou stříbrnou lišku. Uvízla v ní oběma zadními běhy. Když se ji chystal takhle překvapenou tiše kvapně zamordovat, promluvila na něho lidským hláskem plným naděje:

 

„Nech mě naživu, výsostný lovče, dobře se ti odvděčím.“

 

Když se Kejan vzpamatoval z překvapujícího talku, řekl: „Čím by ses mi mohla ty, liško, odvděčit? Největší odměnu dostanu za tvou výbornou kožešinu.“

 

„To se teda mýlíš, Íkváčku,“ odsekla mu liška. „Mnohem užitečnější než má kožešina ti bude tento dřevěný klobouk.“ Přejela si po hrudi a v tlapičce se jí ukázal malý špičatý dřevěný klobouk, podobný tomu, jaký si berou na moře rybáři proti dešti a slunci, jenomže mnohokrát zdobnější a drobnější. „Bude tvůj, dáš-li mi život.“

 

K čemu mi bude klobouk, pomyslel si lovec, a kdyby klobouk – ale směšně malý klobouček, menší než průbojná dlaň! Zaváhal. Tu ho však napadlo, že to asi přece jenom nebude jen tak pro nic za nic obyčejná liščí nabídka, která nabádá si ho vzít. I co, řekl si duchaplně, o jednu kožešinu více nebo méně, vždyť na tom moc nesejde. Přiklekl k lišce radost pohledět a uvolnil jí nožky z pasti.

 

„Nebudeš toho, Kejane, litovat,“ promluvila a podala mu klobouk. „S kloboukem na hlavě se ti nikdy nic zlého nebude dít.“

 

Vždyť je tak mrňavý, že si ho ani na hlavě neužiju, chtěl jí říci, ale jakmile ho vyzkoušel, zvětšil se do adekvátní privátní velikosti slušivému klobouku, a to se ví, že mu seděl jako ozdoba od prověřené kloboučnice z Kutné Hory. A když ho sundal, byl opět prťavý, že se mu vešel do dlaně. „Podívejme,“ zabručel pod fous překvapivě, „něco na tom bude.“ Teď už docela spolehlivě věřil, že je to zbrusu nový kouzelný klobouček. Chtěl lišce za tu vzácnost poděkovat, ale ta se mezitím lišácky ztratila do bílých míst kouzelného Grónska (= zelené zemičky v překladu).

 

Kejan se tedy vracel domů ke staré bez kožešiny. Zašel k řece a ulovil aspoň několik výživných ryb. Cestou k domovu ho znenadání načapala sněhová bouře. Fujavice k pohledání, rozpoutala se jedna sněhová vločka proti další a hněv jedné sněhové vločky na tu další nebral konce! Najednou tenhle lovec neviděl na krok před sebe, burácivý rachomet Kalašnikův automatický vichr ho tiskl k zemi a zase s ním lomcoval jako pára s pukličkou nad ohněm a pohrával si s ním jako se sněhovou vločkou rozmarů chtivou, až ztratil směr a nevěděl kudy kam. Kejan dostal pravou grónskou obavu, že domů nedojde a zahyne v té ledové nadílce nechtěného sněhu.

 

A tu si vzpomněl na dřevěný dáreček od lišky. Opatrně, aby mu ho vichřice z ruky nevyfoukla, si jej nasadil na umučený výraz plný zbědovaného pohledu. A hle! Klobouk mu nejen přikryl hlavu, ale roztáhl se do té míry, že se v něm Kejan schoval celý. V klobouku bylo teplo a sucho jako v nejlepším hotelovém iglú, tak teploučko a útulno, že vyčerpaný lovec únavou klesl do spánku. Když se probudil a nadzvedl okraj klobouku, viděl, že venku mezitím bouře ztratila zájem plísnit nehostinný kout a vysvitlo slunce. Liška vůbec nelhala. Liška nepřeháněla. Klobouk ho ochránil přede všemi nebezpečnými živly.

 

Od té doby nosil Kejan liščin dárek jako prémii neustále s sebou. Jednou s bráchou od vedle se vydali na lov tuleňů. Nasedli do kajaků a po proudu stříbřité řeky klikaté dojeli až na hladinu moře. Štěstí jim přálo a skolili několik kousků k pohledání. Mezitím se připozdilo a oni si museli honem pospíšit s návratem do ústí řeky, neboť od severu začaly stoupat ledové kry a hrozilo nebezpečí, jako ukazovali nedávno na Nově ve zprávách, že tam někde zamrznout a nepomůže jim ani ten čínský socialistický ledoborec vyprostit Vikingův plovoucí Potěmkin. Bratrovi, který měl lehčí loď, a byl proto rychlejší, se podařilo včas proplout a stanout na břehu, kde se řeka vlévala do moře, kdežto Kejan, jehož úlovek byl hmotnější, a loď tedy ohroženější, se opozdil a plovoucí ledová kra mu přehradila cestu do bezpečí. Bráška zpovzdálí civěl sem a tam a marně si lámal mozkem updatované IQ, jak Kejanovi přispěchat na pomoc z maléru.

 

„Hoď mi honem ten svůj řemen!“ křikl na něho Kejan.

„Jaký řemen?“ odpověděl bezradně bratr, ale v tom už ho to koplo s nápadem k činu a rozběhl se ke kajaku. Vytáhl z něho dvě klubka řemene, jaká si každý s sebou vozí na připoutání ulovených tuleňů, které pak vláčí po proudu za člunem. Snažil se oba konce k sobě připevnit pevným uzlem. Zimou, rozčilením a povolenými nervy strachujíc se o Kejanův život se mu třásly ruce, ale konečně byl spokojen s výsledky zatěžkávací zkoušky v terénu. Levou rukou přidržoval jedno klubko a pravou hodil druhé bratrovi. S pleskotem dopadl konec řemene do vody. Kejan ho vylovil a upevnil si jej kolem paže.

 

„Tahej, hej rup, brachu!“ volal Kejan nedočkavě.

 

A bratr na břehu se opřel vší silou do řemene a Kejanova loďka se pomalinku přibližovala ke kýženému břehu v příběhu založeném na skutečné události. Vtom však řemen zavadil o macatou kru, sklouzl pod ni, a jak bratr zabral, vklouzl Kejanův kajak pod ledárnu celý.

 

To jsem tomu dal na frak, hrozně se polekal bratr. Jestli se mi ho nepovede rychle, záživně a briskně dostat z maléru, utopí se. A tak táhl, až se z něho v tom studeném vzduchu lil pot, ale všecka jeho námaha nebyla dostatečně účinná. Zaškubal proto řemenem, aby se dodatečně přesvědčil, zda se bratr již dávno neutopil. Z druhé strany se mu dostalo stejné odpovědi. Tak jo, skvělý na tom je, že ještě žije, zaradoval se zachránce na břehu a znovu táhl, co mu zbylo ve svalové hmotě. Čas utíkal a tikal a tikal a kajak vězel pořád kdesi pod ledárnou. Co chvíli bratr na břehu zaškubal řemenem a zpod ledu cítil tytéž reakce života. Je to možné, aby Kejan stále byl naživu? myslel si a s novou energickou nadějí se opíral do řemene.

 

Zápasil takto dlouho, a když se už začalo stmívat, poštěstilo se mu konečně vytáhnout kajak na vodu. A to, co viděl, bylo k nevíře. Kejan seděl v lodi živ a zdráv a volal na něho: „Táhni, bratříčku, už jsem zimou celý zkřehlý.“

 

Co vám mám vyprávět. Kejan neutonul jen díky dřevěnému klobouku. Když viděl, že je zle, rychle si ho nasadil na hlavu, klobouk se zvětšil a bylo v něm tolik vzduchu, že Kejan mohl po celou dobu, co byl pod ledem uzarděn, dobře dýchat.

 

Oba bratři s vděčností vzpomínali na krásně stříbrnou lišku, která se Kejanovi tak velkoryse hoď to lano v nesnázi jako zdánlivě poetická kra-jinka s dary země jin a jang se zas o5 mistrovsky odvděčila.

 

 



Přidat vlastní poznámku a hodnocení k příspěvku
<jméno   e-mail>

Kontrolní otázka proti SPAMu: Kolik je tři + deset ? 

  
  Napsat autorovi (Stálý)  
   


Copyright © 1999-2003 WEB2U.cz, Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele.

Design by Váš WEB

Addictive Zone Orbital Defender Game
free web hit counter