Měsíc náš prsten snubní a nebe se trhá

ve tmu která svítí ze zavřených očí  

nade mnou jak sláma má krajina druhá 

kde v korunách stromů cesty větví končí.

Kdoví s kým se vdává ta, která uvnitř sněží 

snad za muže noci, snad za bílé ano

a pole je ta postel, v níž kámen s hlínou leží

navrací mi tělo ta chvíle jménem ráno.

Tvé šaty v křesle planou jak vysvlečené peří

a paže jsou jak křídla anděla mého v pádu

za soumraku ústa ve rty jedny věří

svítání pak slovům dá ticha jeho váhu.

Jen otočíš se ke mně k ňadrům se nakloníš 

ať šíji tvoji líbám a vlasy na pramínky  

a zašeptáš k mé dálce, jak o cosi zaprosíš 

dej jen pozor na můj křížek od maminky.