LEONARDO DA VINCI

☼   15.4.1452 VINCI CO BY KAMENÍM DOHODIL DO KOLÉBKY SLUŠIVÉ FIRENZE   

♂    2.5.1519 ZÁMEK CLOUX NEDALEKO AMBOISE NA VLNITÉ LOIŘE…

„Když budeš kámo OSAMĚLÝ, budeš víc taky sám sebou.“

*

Kolem jeho plodného života i plodného díla se za uplynulá století vytvořily spousty legend, které často zastínily pravdu, ba i polopravdu. Ze zajímavého a všestranného Itala se postupně stával nadčlověk, jeho skutečná povaha bledla, protože atraktivnější zůstává legenda. Leonardo byl skutečně mužem neobyčejných dobrodružství kvalitně semknutých do jednoho celku, všestranně nadaným a také schopným své nadání projevit a výrazně prodat. Bez jeho díla bychom si dnes pomalu už ani nedokázali představit vývoj umění.

Jenže jakým to byl člověkem? Dílo napoví hodně o autorovi, ale ne vše. A tak odpověď na tuto otázku hledají desítky pátračů za pomoci odborných i populárních naučných publikací.

ZRODIL SE NÁM VELKÝ PŘELÉTAVEC

Přišel na svět v sobotu v půlce dubna 1452, ale nikdo z toho nejevil známky radosti. Pláč novorozeněte nepotěšil vážené příbuzné fotra, pětadvacetiletého notáře z nepatrného městečka Vinci, ani matky, mladičké venkovanky Cateriny. Leonardo byl nechtěným levobočkem, a to nebyla pro nic přednost.

Otcova rodina nezdárného syna rychle vkormidlovala do již dávno usmluvněného manželství. Neměla si Caterina dělat plané naděje? Nebo spěchali kvůli tomu, aby si příbuzní nevěsty svatbu nakonec ještě nerozmysleli? Jenže ještě tu je sám Leonardo. Co s ním bude dál?

Albiera, kterou přivedli Pierovi do Vinci z nedalekého vyhlášeného Firenze, byla velmi mladá, šestnáctiletá partie. Zatímco její muž trávil většinu času ve Firenze, pobývala dosti osamělá v tchánově domě. Po několika letech bezdětného svazku muže a ženy však dokázala věnovat svou něhu a laskavost i nemanželskému synkovi, kterého si Piero přivedl od coury zvané Cateriny. Byly to prostředky Vinciů, které umožnily Leonardově mátince uzavřít sňatek a zapomenout na hořkou kapitolu toho, co ji čekalo předtím, čehož se jí od nich, dokonce dvakrát, dostalo? Snad. Accatabriga, syn místního rolníka, si ji odvedl do svého domku již bez syna Leonarda.

Nespoutané dětství, prožité na loukách kolem rodné stanice Vinci, dalo chlapci neocenitelnou průpravu do života. Pod nepříliš dbalým dozorem strýce Francesca se naučil dívat se kolem sebe, věřit svým smyslům víc než autoritám a hlavně přemýšlet o všem, co má hlavu a patu a čeho se stal, byť jen na malou chvilku, svědkem.

Mezi tím však již dosáhlo otcovo postavení ve Firenze (Florencii) natolik pevných základů, že si mohl dovolit trvale přesídlit z Vinci do centra zdejšího dění. Florencie byla tehdy bohatým a rušným městem, textilní průmysl jí zajišťoval prosperitu, v pozadí tahali za nitky moci Medičejští. Ale začátky zdejšího pobytu nebyly příliš šťastné. Zemřela mu Albiera.

Netrvalo ale dlouho a práh otcova  domu překročí další macecha, Francesca, jen o tři léta starší, než její nevlastní syn. Vlastních dětí se však dočkat nemůže. Ser Piero je již notářem ve službách Signorie, spravuje majetky nejbohatším rodinám ve městě. Může jít v jeho stopách nemanželský syn? Vinciové byli advokáty, kam až paměť s paragrafy sahá.

Leonardo se má zatím čile k světu. Umí pěkně zpívat romantické balady, hraje na loutnu, najde odpověď na každou otázku. Jen ke studiu se moc nemá. O to raději bere do ruky stříbrné pisátko a krasopisně si kreslí. Čím bys byl rád synku náš? Malířem úhledných stylů?

A tak v roce 1467 překročil Leonardo, syn notáře z Vinci, který ve Florencii udělal závratnou kariéru, práh botegy Andrey di Cione, řečeného Verrocchio. Splnil se jeho dávný sen a krédo?

KDYŽ SE ODDÁŠ RADOSTEM, VĚZ, ŽE MAJÍ VŽDY SPOLEČNÍKA, KTERÝ TI ZÁROVEŇ PŘINÁŠÍ TROCHU BOLESTI

Byla to jedna z mnoha uměleckých dílen, které ve Florencii prováděly zlatnické i kovotepecké zakázky, odlévaly sošné sošky. Vznikaly tu na objednávku sochy i obrazy a když bylo zapotřebí, mistr přijal objednávku i na zhotovení hudebních nástrojů. Malířství jí však prospělo a proslavilo nejvíce. Andrea totiž uměl to, co hned tak každý nesvede. Uměl odhadnout talent. V jeho dílně vedli první tahy svého štětce Botticelli, Perugino, Botticini, Lorenzo Credi. A také Leonardo.

Zdejší žáci měli možnost sledovat kulturní život ve městě vlastně z první ruky. Přicházeli sem zájemci o umělecká díla, mistrovi známí, přátelé. Někdy se tu objevil i sám Lorenzo Nádherný, aby se přesvědčil, jak pokračují práce na jeho objednávkách. Mladý vladař se snažil vybudovat z Florencie kulturní výspu Italského světa, založil tu již Platónskou akademii.

Po několika letech učení u Andrey je Leonardo přijat mezi malíře, do cechu svatého Lukáše. Na osamostatnění mu však chybějí potřebné zlaťáky a ještě další čtyři roky je poslušným tovaryšem svého mistra. Podílí se na Verrocchiových dílech, maluje i vlastní obrazy. Z tohoto období pochází i Zvěstování, dnes vystavené v Uffizích ve Florencii. Jsou na něm sice některé na prvotní dojem viditelné nedostatky, Mariina ruka je příliš dlouhá na to, aby odpovídala správným proporcím, ale najdeme na něm již všechno, co je tolik charakteristické pro autorovu pozdější tvorbu. Obě postavy obrazu vnitřně spojuje závažnost okamžiku, a Leonardo je načrtl jemnými přechody světla a stínu, které jej později tolik proslavily. I florentská krajina je vykreslena skutečným znalcem.

Leonardovi táhne přes dvacet, patří k nejkrásnějším jinochům města pro nezadané Italky, je zatím jediným dědicem svého zámožného otce, stal se malířem a pravděpodobně již jako podnikavá duše plní i některé zakázky pro Lorenza. Co může chtít více?

ÚSTA ZABÍJÍ VÍCE ČLOVÍČKŮ NEŽ DOKÁŽE MEČ

Začátek slibné kariéry je však náhle uťat tím nepříjemným stínem. 9. dubna 1476 stanul nevinný Leonardo a s ním ještě další čtyři podezřelí rošťáci před obávanými Správci dobrých mravů – a jejda. Anonymní prásknutí od toho, co jen z hladu po výdělku mlžil a kydal hnůj na druhé, které je sem přivedlo, bylo skutečně velice závažné. A skandál, který vypukl, malířově pověsti značně zavařil. Odvrátilo se od něj MNOHO PŘÁTEL, ani otec se přiliš nenamáhal, aby pochopil pravdu a použil svého vlivu a synovi pomohl od zlých jazyků. V té době má jiné starosti. Od své třetí ženy se dočkal roztomilého dědice.

Jenže anonymní sketa udavačská se dost přepočítala, protože jako držka plechová tenhle dřevák a plejtvák ve výprodeji iluzí blbě kecal a zajisté blbě kopal. Spolu s Leonardem byl postaven před tribunál i blízký příbuzný všemocného Lorenza. Snad proto je vyšetřování urychleně stopnuto a údajní dosavadní provinilci zbaveni křivého obvinění. Skvrna podezíravého podezření však ulpěla a odstranit ji z povrchu není zase tak snadné. Leonardo přestává malovat, stahuje se sám do sebe. Věnuje se férové matematice, studuje přirozenou anatomii a začíná se zajímat o podmínky potřebné k aviatice. Odchází ke strýci na venkov.

Jenže z něčeho musí být živ. Po čase se proto volky nevolky opět vrací do Florencie. Tam už historka několika vykutálených mladíků přestala bavit a zajímat vrchnost. Na přetřes přišly jiné dohady. Namaluj raději něco, Leonardo! A Leonardo ochotně maluje. V roce 1478 je již samostatným malířem a přijímá zakázky od soukromníků i církevních hodnostářů. Objednaný obraz pro Signorii však nedokončil. Neumí pracovat jako tryskáč nebo stíhač hodnotně ve stresu. Tentokrát na něj ani nikdo nenaléhal. Florencie má jinačí starosti.

V dubnu 1478 byl spáchán atentát na Lorenza, při kterém zahynul jen jeho bratr. Spiklenci se sdružili do jedné mafie s vnějšími nepřáteli Medičejů, o vládu je však nemohli ani tak připravit. Následovaly kruté popravy a válka.

Leonardovy madony z tohoto období se tváří, jako by na světě nic takového nikdy neexistovalo. Vedle jejich líbezných tváří, které jsou odvazujícím odvazem pro balzám na válečné nervy, si však zachycuje do svých poznámek i oběšence Giulianova vraha a pečlivě píše postup, jak byl oblečen, než byl oběšen.

Na malíře doléhají finanční starosti. Situaci mu má ulehčit zakázka pro mnichy z kláštera San Donato ve Scopetu, Klanění tří kingů. Ale ani tady nedokáže rozkazovat svému štětci, ještě po třiceti měsících snah není hotov s obrazem. Přijímá proto i drobnější zakázky, za fůru polen na zimu svoluje, že mnichům vymaluje parádní sluneční hodiny. Objednavatelé jsou tedy stále ještě trpělivé firmy, doufají, že se dočkají vysněného obrazu. Čekají však marně. Leonardo se nimrá s obrazem a právě v této době je hluboce raněn ve své ješitnosti. Papež svolává do Říma umělce k výzdobě Sixtinské kaple, ale na seznamu pozvaných byste Leonardovo jméno nenašli. Trpí pocitem křivdy a také vnitřní nespokojenosti nad nedokončeným plátnem, je rozhodnut odejít z města při první kloudné příležitosti.

VE SLUŽBÁCH MILÁNSKÉHO DVORA

Milánské vévodství patřilo v té době k nejbohatším v Itálii. Přičinilo se o to nejen pohádkové bohatství Viscontiů, které zdědili Sforzové, ale i výnosy z rozvinuté metalurgie kovů. Ale život tam nebyl žádným peříčkem, žádnou italskou selankou módy a modrotisků a šablon. Nedávno byl zamordován vévoda Galeazzo a jeho uvolněné křesílko uchvátil jako poručník (i diktátor) nedospělého následníka, bratr mrtvého vévody Lodovico Moro.

Lorenzo byl obratným politikem, na kterého si žádná finta nepřijde. Moro sice nepatřil k mozkům, které by si jak Lorenzo, tak i někdo jako vy před PC vybral za své přátele, ale chce s ním vycházet po dobrém. Proto jeho žádosti o vyslání schopného umělce docela s chutí vyhověl. Moro chce stavět pomník svému otci, Lorenzo mu přihodil na takový úkol Leonarda. Jiná verze vysvětluje tuto cestu jako gesto šlechetné vůle, při kterém měl Leonardo předat novému vladaři stříbrnou loutnu ve tvaru koňské lebky. Sforzové přece milují a také podporují rezonující hudbu.

Ať tak či onak, Leonardo odešel do Milána rád. A nehodlal se tam živit jako malíř. Však také v dopise, který se dochoval, Morovi nabízí své služby jako stavitel a konstruktér, uvádí o sobě, že dokáže stavět lehké a přenosné mosty, zhotovovat bez virválu podzemní chodby, umí podminovat jakoukoli vytipovanou pevnost, pokud nestojí na skále a jen pro úplnost dodává, že se v čase míru dokáže utkat s kýmkoli v architektuře, zhotoví umělecká díla z bronzu i mramoru. Moro by byl cvok, kdyby takového člověka od sebe odehnal. A přece. Leonarda sice zaměstnal, ale jen jako stavitele kanálů a opevnění, válečné stroje v něm vyvolávají rozpaky, jak jsou moderní a převratné v Leonardově otisku fantazie, i když je jeho postavení ohrožováno Benátčany.

Plat, který tu Leonardo pobíral, sotva vystačil na vydržování nákladné domácnosti, ve které žilo několik žáků, na bohaté oděvy, které Leonardo zbožňoval a které si nedokázal nikdy upřít. Musí začít malovat. Jenže místní umělci žárlivě střeží každý cizincův krok. A Leonardo nebyl nikdy dobrý obchodník.

Spojence nalezl až v bratrech Predisových. Z této spolupráce vzniklo plátno Madona ve skalách. O honorář, který se zdál Leonardovi až moc nízký, se malíři se zadavatelem díla, bratrstvem Neposkvrněného početí Panny Marie, soudili celé čtvrt století a lakotní mniši si svůj obraz ve finále stejně nevydupali, i když museli připlatit. Leonardo si originál ponechal a Predis podle něj zhotovil věrnou kopii.

Ale Leonardo toužil odlít jezdeckou sochu! Proto také přišel účinkovat do Milána. Moro však s objednávkou nepospíchá. Pověřuje jej nejrůznějšími drobnými i závažnějšími úkoly, vztah obou mužů neustále kolísá mezi povinnými sympatiemi a uvěřitelnými antipatiemi. Ale Leonardo dokáže dlouho čekat.

Nejprve získává zakázku na portrét vévodovy milenky Cecilie Gallerani. Mezi ním a inteligentní, literárně nadanou Cecilkou vznikne vztah plný vzájemného pochopení a podporování názorů na svět, snad i přátelství. Jisté je, že si Leonardo s Morovou přítelkyní tykal v době, kdy muži podle dekórum vykali i doma své ženě. A 23. dubna 1490 zahájil interesantní práce na Cavallovi.

KONEC VŠECH NADĚJÍ

Leonardo je v Miláně již sedmý rok. Stárne. Zraje a tedy zmoudřel. Finanční situaci si vylepšuje přijímáním malířských zakázek. Pro vévodu zdobí komnaty paláce, projektuje opevnění, navigaci řek, vymýšlí otáčecí rožeň pro kuchyni i brusku na jehly. Morovi nabízí projekt ideálního města, kterému by nehrozil mor ani přelidnění. Stává se opěvovaným režisérem dvorních slavností a svateb. Studuje s pečlivostí sobě vlastní anatomii lidského těla a provádí pitvy. Zabývá se mechanikou, statikou, ale i magií a okultními vědami, projektuje válečné stroje. Ale není spokojen.

Jeho architektonické nápady zůstávají jen na papíře. Ani o zbraně nemá Moro zájem. Peníze i sláva se mu stále vyhýbají, maluje pomalu, a svá díla miluje více než peníze, které by za ně zajisté utržil. Nerad prodává. Ale má Cavalla.

Hliněný gigant hovado pomalu roste. Již má konečnou podobu, přesahuje svou výškou sedm metrů. Začínají přípravy s odlitím. Leonardo náhle zaváhá. Dokáže se zhostit tohoto náročného plánu? Vždyť bude zapotřebí 653 metráků bronzu! Stihne dílo dokončit do svatby Biancy Sforzové a náročného Maxmiliána Habsburského?

K této neobyčejně slavné příležitosti byl Cavallo odhalen jen v pálené hlíně, umně napatinovaný, takže socha vypadala jako z kovu. Ale Moro je tentokrát v dobrém rozpoložení. Bianca odfrčela přes Alpy za svým miláčkem, který tak získal pohádkové věno, 400 000 florenů. Moro však vydělal mnohem víc. Alespoň si to v tomto okamžiku myslí. Maxmilián mu udělil vévodský titul. Miláno má tedy od teď dva vévody, který z nich bude lepší? Ale je to jen dočasné dilema. Mladý Giano přišel o život.

Cavallo, svědek Morovy největší výhry, se stal svědkem i jeho pádu do kopřiv. Leonardo jej již nedokončí, bronz k odlití sochy vyplýtval vévoda raději na děla.

Ale ani Leonardo neprožívá šťastnou etapu života. Poslední večeře, které věnuje v klášteře Santa Maria della Grazia tolik času a umu, a která jej proslavila po celé Itálii i po Francii, mu vyrývá do čela stále větší obraz vrásek. Speciální podkladové omítky, které si sám namíchal, mu dají zabrat. Měly mu umožnit klídek při práci, na své dílo potřebuje hlavně dost času, nedokáže pracovat v honičce před konečným termínem jako Michelangelo v Sixtinské kapli. Jenže receptura jej zklamala, podklad mu začal praskat.

Morova šťastná hvězda, na kterou se spoléhal, pohasíná. Vévodu opouštějí důležití spojenci, blíží se sem rabovat francouzské vojsko. I Leonardo se rozhodne odejít.

NE, ČLOVĚK NENÍ KRÁLEM TVORSTVA, JE OPRAVDU NEJKRUTĚJŠÍ ZE ŠELEM ŠIROKO DALEKO

Jede se uchýlit do Mantovy. Vládnou tam Gonzagové a markýza Isabella d´Este tolik obdivovala jeho plátna. Toužila i po portrétu a nyní tedy bude na všechny zakázky zbývat dost času. Jenže všechno je úplně jinak. Uprchlíky vítají špatně ukrývané rozpaky. Isabella se sice nemá čeho obávat, no jenže… Markýza později hluboce lituje svou neprozíravost, ale slíbený portrét už nikdy neuvidí. Leonardo mezi tím již strávil několik měsíců v Benátkách, kde nabízí své válečnické umění, projektuje potápěcí přístroj, který zničí, koketuje s lepší variantou techniky, a nakonec se vrací zpět do Florencie. Není to již ono zářné a bohaté město pod sluncem, které kdysi opouštěl ve stresu. Prošlo ohněm Savonarolovy nadvlády, dodnes nad ním visí mrak jeho zlé nesmiřitelnosti i tragického úmrtí. O Leonardovy obrazy tu nikdo nestojí, malíř i jeho doprovod žije z tenčících se úspor. Nabízí republice projekty vodních děl, uvažuje o spojení Florencie s mořem.

Je tedy tak nepochopitelné, že přijímá pozvání Cæsara Borgii a vstupuje do jeho služeb? Dostal tu funkci šikuly inspektora pevností a rok se účastní jeho tažení. Ale válečnické řemeslo má i své stinné slabiny. Rozčarovaně se vrací.

Tam na něj však čeká další hořká pilulka, kinedril je proti ní malina. Spory s Michelangelem, podbarvené oboustrannou žárlivostí i odlišným chápáním života. Signorie ještě přilila oleje do ohně, když oba umělce pověřila prakticky stejnou zakázkou. Je jedno, jakou epizodu ze slavných dějin státu si vyberou, ale jejím ztvárněním označí zdobně protilehlé stěny jednací síně paláce Signorie. Oba zakázku vzali. A byla to opravdu jen utajovaná žárlivost a touha po překonání schopností umělce konkurenta, že se dal Leonardo vyprovokovat k nepromyšlené blbině? Pro svou bitvu u Anghiari zvolil techniku antických mistrů, která se na menších úsecích malby plně osvědčila, ale pro kterou byla rozměrná stěna jednací síně příliš moc velká. Dílo se při dokončovací úpravě poškodilo a Leonardo se k němu již později nevrátil. Ale ani Michelangelo nedokončil svůj závazek a jednací síň svou výzdobu tedy neměla jistou.

Nic není tak hořké jako vědomí prohry, kterou si člověk sám zaviní. Leonardo ztratil o Florencii zájem. Co na tom, že mu tu nedávno pod rukama vznikly nádherné obrazy, které dnes oceňuje celičký svět. S Monou Lisou jedenkrát ukradenou v roce 1914 a dalšími plátny odchází do Milána, tentokrát do služeb pyšných francouzů.

A ČAS SE POHNUL V HUSTÝ CVAL PRO NEZANEDBANÝ SVAL

Za pět let milánského působení realizoval jen malou část svých záměrů. Prohloubil tu svá anatomická studia, zabýval se teorií malířské tvorby. Definitivně se rozloučil se svým snem, že by člověk mohl vzlétnout do výšin a být jako orel skalní neomezován zemskou gravitací. A vedle toho vede spory o dědictví po otci a po strýci s celým houfem nestydatých nevlastních sourozenců. V roce 1513 se objevuje na dvoře papeže pomazaného Lva X., ale brzy si uvědomuje, že jeho sázka byla zcela mimo. Papež má svého oblíbeného malíře, Raffæla, a na něj zbývají již jen paběrky pro chudé malíře. Proto také po krátké době přijímá bez velkého váhání nabídku nového francouzského krále Františka I. a se svým žákem, Francescem Melzim, se naposledy stěhuje. Tuší, že se do Itálie již nikdy nepodívá? Asi jo. Spolu s ním putují do Francie i jeho nejmilejší plátna.

Francouzský dojemný a každý týden noblesní dvůr si zestárlého malíře hluboce vážil. Nakolik byla tato úcta podbarvena touhou po jeho nejlepších dílech? Všechny je nakonec zdědil francouzský král. Leonardo tu však strávil šťastný konec svého života. Stejně jako v Miláně režíruje velkolepé dvorní slavnosti, završil své anatomické studium. Sám přiznával, že zkušenosti k jeho napsání získal z hloubavých pitev nejméně třicítky lidí.

Leonardo byl vždy hrdý na své umění, ale přitom o sobě neustále pochyboval. Pamatujte, že jen vůl o sobě neráčí pochybovat. „A co když byl můj život pomýlený proto, že jsem se nechtěl věnovat jen malířství na plný úvazek?“ Možná měl i pravdu. Ale my, kteří k němu vzhlížíme přes propast staletí, to spíše považujeme za štědrý dar a přínos renesančnímu světu.