Provozované WEBy:   Totem.cz |  Čítárny |  Český film |  Seaplanet |  Humor/Hry/Flash |  Flash CHAT    Chcete svůj WEB? Napište nám 
Zpět na úvodní stranuISSN 1214-3529
Úterý 4.8.
Dominik
Zde se můžeš přihlásit jméno:
heslo:
nové 

 Všechny rubriky 
 Próza
 > Próza
 > Povídky
 > Fejetony
 > Úvahy
 > Pohádky
 > Životní příběhy
 > Cestopisy, reportáže
 
    

   
 
 Napsat do fóra o>
   
  

Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků.
Pohádky nemalých dikcí a lesních forem
Autor: mystikus (Občasný) - publikováno 10.1.2014 (19:55:19)

O ZAVRŽENÉ KNĚŽNĚ

aneb Původ Jenovéfiny jeskyně u Valdštejna

 

 

Před dávnými časy žil na zámku Hrubá Skála kníže Heřman s chotí Jenovéfou. Spokojený životní styl však utnula rázem králova výzva k tažení do Francie. S těžkým srdcem se kníže rozloučil a správou statků pověřil přítele Dětřicha, který mu kdysi dávno zachránil krk. Dětřich si však pánovy důvěry nevážil a poslal Heřmanovi dopis, v němž obvinil jeho manželku z hrozných blbostí.

 

Zpráva o manželčině údajné nevěře dorazila do vojenského ležení v době, kdy se Heřman léčil po těžkém zranění. S horečnou myslí napsal správci dopis, v němž mu nakázal, aby Jenovéfu uvrhl do hladomorny. Správce se však obával, že jednou jeho zrada vyjde najevo a najal dva pochopy, ať jdou hradní paní zamordovat. Nájemní vrahouni se však nad paní naštěstí slitovali, opustili ji v hlubokém hvozdě a doufali jen, že nenajde zpátky z lesů cestu ven. Nešťastná Jenovéfa bloudila od borovice k borovici, od smrčku ke smrčku, od listnáče k listnáči, až se přece jen dostala k jeskyni, kde porodila dceru Bolemíru. Bála se, že dítě zemře hlady, a proto se obrátila s modlitbou k Bohu. Od té chvíle přicházela denně k jeskyni laň a krmila nešťastnou dvojku mlékem.

 

Po několika letech se kníže vrátil z vojenského tažení (a nic nevyhrál). V hladomorně našel jen čísi pohozené kosti. Dal je s úctou pohřbít, ale trápilo ho černé svědomí a stále častěji se vydával na toulky divokou přírodou. Tam si mohl provětrat zoufalou hlavu a cítil se lépe alespoň v souladu s přírodou. Jednou v lese narazil na laň se zářivým křížem na čele. Sledoval ji až k jeskyňce, před níž klečela povědomá, pohledná, byť po lesním pobytu v mechu a jehličí zanedbaná žena s malou holčičkou. Obě se modlily a kolem nich seděli zajíčkové, srnky, okolo poskakovali skřítkové a vzadu stála laň; planoucí kříž na její hlavě právě pohasínal.

 

„A nyní se ještě pomodlíme za tvého pantátu, knížete Heřmana, který byl oklamán zlým darebákem, nástrojem lopatovým, v rozpacích primitivním a kick–assovým,“ obrátila se matka k dcerušce.

 

Kníže už nevydržel nečinně čekat. Vrhl se k ženě k nohám a prosil ji za odpuštění, byl rád za to shledání s živým miláčkem a nestrpěl už mít máslo na hlavě.

 

Návrat na zámek se odehrával v radostných šlépějích. Posádka jásala nad objevením ztracené paní a obdivovala se kráse malé princezničky. Zatímco se manželé veselili, lid se shromáždil na zadním nádvoří, chopil nenáviděného šmejda Dětřicha za límec a šup s ním do hladomorny, dostal, co mu náleželo dávno, otvor klece byl vzápětí zazděn, neb nikdo se už na něj nehodlal dívat.

 

Zachráněná kněžna se brzy zotavila na jedničku s hvězdičkou a kníže jí s láskou splácel způsobená příkoří. S vlídností zacházel se svými poddanými („nikdy nevíte, koho kdy budete sami potřebovat“), jejichž postrach, správce Dětřich a hladomorna Peklo, zmizel ze světa. Jen Jenovéfina jeskyně má v Českém ráji dosud svoje souřadnice na orientačním plánku.

 

(Pilnáčkova pohádka s číslem 233)

 

V roce 1977 umístil jistý Henry Sunderland na jižním pólu trpaslíka. Stalo se tak za pomoci námořnictva U.S.A. v prostoru americké polární stanice. Důvodem, proč tento náruživý polárník i fanda trpaslíků volil tak neobvyklé místo, je údajně jeho starost o matičku Zemi. Trpaslík, platící za ochránce přírody, by měl na naši planetu pozitivně působit svým charisma i ze severního pólu, avšak tam Sunderlanda zatím nikdo nedopravil, asi se ani žádný takový obětavec nenajde.

 

 

KDO ZAVEDL V ČESKÉM RÁJI BROUŠENÍ DIAMANTŮ?

 

To bylo tak. Jednou si dva trpaslíci, T. a S. pro uschování osobní identity před nejapnou (trapnou) veřejností, vyjeli na myškách trysky triškách, do světa. Dokud se pohybovali v říši trpaslíků, cesta ubíhala bez kolize, ale jakmile se dostali do světa pochybných lidí, bylo po leGraci. Přiletěl krahujec a myšky jim utíkaly zachránit si kožíšek. Celí vyplašení a poškrábaní se dopotáceli k prameni Stebenky, vyrobili si z větviček vor a vypluli na záchranu po proudu. Ale ani plavba netradičního plavidla neprobíhala hladce, převrátili se v mlýnském hukotném překotném splavu a celí zmáčení zalezli do mlýna, kde se uložili na peci. Ráno se však museli probrat, a uvažovali nad sebou, kde by se dalo schovat před kočkou. Jejich záchranou se stala nůše s houbami, jako bedly, masáky, chutné klouzky, připravenými na trh do Turnova. A tak byli s houbami prodáni staré vetché panně Oterince. Ta se zprvu strašně polekala, když je načapala nepřipravená při krájení hub, ale protože byla milá, postavila jim v okně domeček a nechala je u sebe klíďo píďo bivakovat.

 

Trpaslíci šmejdili po domě, záhy jim dům nestačil a vyráželi dále do okolí. Poznávali zlé i dobré lidi, nakoukli do školy, tam se jim zalíbilo, brzy uměli víc fíglů než děti, dokonce po nocích psali úkoly jednomu prvňáčkovi, který na ně ustavičně zapomínal a bylo mu to jedno. Neštěstí však na sebe nedalo dlouze čekat.

 

 

Pochytal je, nachytal je lump a syn Krejzlův, který je chtěl strčit do klece. Zachránil je Michal, syn chudého dělňase, a ten je u sebe poschovával. Záhy se však Kotlerova rodina ocitla bez prostředků na ulici, vyhnána domácím (mamlasem), který přišel na to, že Michal si myslí na jeho atraktivní dceru Hedviku. Michal plakal, s tím se nemohl smířit, ale vtom ho trpaslíci zatahali za nohavici: „Za to, že jsi nás včas zachránil, se ti odvděčíme. Dej si nás pod čepici, budeme tě navádět, kudy máte jít.“

 

Záhy došli na Kozákov a chodbou ve starém lomu vstoupili do podzemí. Sloje se jen hemžily trpaslíky, kteří vozili drahokamy k safírovému jezeru. V největší jeskyni seděl na trůně z nejkrásnějších klenotů šedovlasý mudrc – byl to král Granát. Vyslechl si, jak a proč se ocitli v podzemí, a pronesl nezapomenutelnou větu: „Jen jednou za sto let smí do naší říše nahlédnout obyčejný smrtelník. Zůstaňte zde, naučte se vše potřebné, vezměte si odměnu z našeho pokladu a vraťte se s lehkým pocitem na svět.“

 

Kotlerovic se od trpaslíků trpělivě učili kamenářskému řemeslu, ale po světě se jim přece jen stýskalo. Když vypršela lhůta, byli štědře odměněni a směli svět trpaslíků opustit. Tajným vchodem, studánkou Radostnou, je trpaslíci vyprovodili na povrch zdejší racionální povahy lidské. Kotlerovi jim poděkovali za vše a vrátili se do Turnova. Od bývalého domácího mamlase si koupili dům, zařídili první kamenářský závod, jehož granátové výrobky platili kupci zlatem. Michal se oženil s dcerou bývalého domácího Hedvikou a nad Jizerou vystavěl letohrádek s věžičkou. Přijdete-li do Turnova, najdete letohrádek vlevo nad „hrubým“ mostem. A touláte-li se po Českém Středohoří, zavítejte i do muzea granátů v jedinečném kostele, je to tam v obci Třebenice, jistě se vám bude líbit.

 

(Pilnáčkova pohádka s číslem 226)

 

 

O HODNÝCH PIDIMUŽÍCÍCH

 

Žil byl jeden švec a ten přes všechno soužení a lopocení tak nadměrně zchudl, že mu nakonec nezbylo nic, než kůže na jeden pár bot. A tak večer kůži nakrájel a chystal se, že druhý den ty boty bez otálení ušije a módní design použije. A protože byl mužem zbožným a poctivým, klidně ulehl do postele a usnul spánkem spravedlivých.

 

Časně zrána, když chtěl zasednout k práci, stály boty úplně hotové na jeho verpánku. Tuze se tomu podivil, netuše, co si o tom má myslet. Vzal boty do ruky, aby si je důkladně prohlédl. Byly tak pěkně ušité, že na nich nebyl jediný steh vadný, vietnamský, jako by to zrovna mistrovský výrobek byl. Netrvalo dlouho a přišel kupec, a protože se mu výsledek zamlouval, ochotně si za něj připlatil víc, než se mistr odvážil pomyslet. Utržené penízky mu umožnily nakoupit kůží už ne na jeden, ale dva páry bot. Večer je zase nakrájel a těšil se, jak ráno s novou chutí začne šít boty. Však nebylo toho třeba, když ještě za šera vstával, byly boty zase už celé celičké hotové. Spokojení zákazníci mu dali tolik peněz, že mohl nakoupit kůže na čtyři páry bot. Dalšího rána našel i ty čtyři páry bot hotové, krásně vypracované. A to šlo den za dnem. Co večer nakrájel, bylo ráno ušito, takže bída nadobro ševce opustila.

 

Až jednou večer, zrovna před Vánocemi, když zase krájel kůže, pověděl své ženě, než se uložili ke spánku: „Co kdybychom dnešní noc zůstali vzhůru, abychom viděli, kdo že nám to tak zdatně pomáhá?“

 

Žena souhlasila a rozžala světlo v petrolejce. Poté se oba schovali do kouta za šaty, které tam visely, a dávali pozor. Když odbila půlnoc, objevili se dva malinkatí nuzně odění liliputánci, zasedli k verpánku, chopili se jedna dvě nařezaných kůží a dali se do díla. Měli na sobě jen lehké notně otrhané pracovní košilky, žádné adidas nebo calvin klein, nožky ukrývali v děravých pantoflíčcích. Snad aby se ve vychládající světnici aspoň trochu mohli zahřát, pracovali tak rychle, jak by ani mistr švec nedokázal. Drobné prstíky se jim při práci jen jen kmitaly a oni píchali, šili a klepali, že manželé údivem z nich oči spustit nemohli. A neustali dokud vše nebylo završeno do úhledného tvaru. Pak postavili boty pěkně na verpánek a než bys konstatoval švec, zmizeli.

 

Druhý den ráno pravila žena: „Ti dva pidimužíci nám pomohli z nouze, měli bychom se jim za to nějak odměnit. Běhají po světě jen tak, kus pořádných šatů nemají a je jim zima. Dnes je Štědrý den – připravíme pro ně nadílku. Ušiju jim nové košilky, kalhotky a kabátky a upletu každému punčochy. A ty jim udělej fortelné botičky.“

 

Švec odvětil: „OK, máš pravdu, ženo. Musíme si ale pospíšit, času nemáme nazbyt.“

 

I na nic jiného nečekali a pustili se do práce. A když se za okny napůl zavátými prašanem začalo šeřit, měli dárečky pro pidimužíky hotové. Položili je na verpánek místo nařezaných kůží. Aby nadílka byla jaksepatří, hned vedle postavil švec narychlo přizdobený vánoční stromek. Ševcová pak ještě nachystala slavnostní večeři a oba, s modlitbou na rtech, usedli k jídlu. Nemohli se již dočkat, co tomu jejich malí pomocníci řeknou. Museli však počkat do doby, kdy se nad zasněženou krajinou rozezněly první velebné tóny zvonů zvoucích na půlnoční. Zase se schovali v koutě za šaty a s napětím hleděli k verpánku. Co se bude dít?

 

Pidimužíci byli mazáci dochvilní: zjevili se přesně o půlnoci a hned se ohlíželi po kůžích. Ale když žádné nenašli a místo nich objevili ty roztomilé šatičky, tu se samou radostí tetelili. Chutě se do nových svršků oblékli, nazuli si výhřevné botičky a dali se do zpěvu:

 

„Jsme my švarní chlapci malí!

Nač bychom teď ještě ševcovali?“

 

A nakrucovali se, hopsali, poskakovali hip–hop a hopla na verpánek, po lavicích i na zemi electro boogie pod stromečkem, až vytančili dveřmi zase ven. Od té chvíle se na této adrese nikdy už neukázali. Ale švec už jejich pomoc nepotřeboval, vedlo se mu jakž takž dobře a všechno, nač sáhl, se mu dařilo k jeho spokojenosti. Spolu se ženou však nikdy nezapomněli na ty, kteří jim k takovému štěstí ochotně sami pomáhali.

 

(sepsali to brothers Grimmové s nevinnou grimasou a převyprávěl do českého prostředí Jiří Polák)

 

 

O OPILÉM HAJNÉM A KOUZELNÉM KOZLU (aneb O hledání pokladu na Kozákově)

 

Nedaleko Turnova se rozprostírá vrch Kozákov, naleziště drahokamů, které hlídají duchové hor – trpaslíci s dobrým postřehem za každých okolností. Před dávnými dobami přišlo na Kozákov dvanáct nectihodných přivandrovalců, kteří otevřeli šachtu, do níž nikoho jiného nepouštěli. Když o nich chtěl něco bližšího zjistit turnovský brusič kamenů Lamač dívčích správňáckých šampiónek, tedy snivých lepých srdcí, byl nalezen v lese kaput bez známek nadějí s vypíchanýma očima.

 

V blízké vesnici žil hajný Jožka Jirošík, který vlastnil dvě zlé věci – ženu a lásku k pití. Když měl zrovna periodu „vopruzů domácího násilí, rychtu nebo menší přeháňku ceres“, rozmlouval se stromy i zvířátky, ale domů se neodvažoval, aby mu snad ženská nenatloukla. Jednou se v povznesené náladě potácel lesem, mechem a vřesem, líbal pařezy, objímal stromy, vyprávěl měsíci o zlé partnerce a hrozitánské žízni nepuritánské, až se takhle dostal poblíž šachty cizinců. Ani si nevšiml, že z šachty se mezitím vynořily jakési pochybné pohyby postav se špičatými klobouky a dýkami a že ho sledují. Záhy se postavy znovu ztratily v šachtě, odkud vyletěl obrovský bradatý kozel, nabral Jirošíka nešetrným zásahem na rohy a vrátil se s ním do šachty.

 

Když se hajný vzpamatoval, ležel v krásné zahradě s letohrádkem. Všude kolem se lesklo zlato a třpytily drahokamy, tak jako pro písničku Marylin Monrœ o tom, jak jsou tím nejlepším kamarádem dívky, která to ráda v komedii na pláži hot. Cizinci, údajně ze země Vlachů, se smáli, napájeli ho pitím všeho druhu a on jim musel vyklopit veselé historky. I přes svou opilost ovšem zaregistroval, že cizinci nakládají kozlovi těžké vaky na záda a kozel s nimi vždy někam odběhne.

 

Po čase se hajnému zastesklo nejen po světě, ale i po zlé domácí ženské, Těžké Barbie a ošemetné vůbec, Barboře. Jednou potkal ve sloji zamračeného trpaslíka, který mu pohrozil a zašeptal: „Odejdi včas, nebo zahyneš, můj brachu!“ Jirošík vyčkal, až se objeví na scéně Vlachové, a poprosil je, aby ho vrátili na svět. Ti se jen smáli, nacpali mu plné kapsy drahokamů a kozel ho odnesl před chalupu.

 

Jirošík si jen pomyslel: „Teď to schytám, tři dny jsem se neukázal doma!“ Nakoukl opatrně dovnitř a ulekl se. Ve světnici seděla Barbora v černém šátku a zástěrou si otírala oči. Nejistě se šoural do světnice a sladce spustil: „Barunko, hele, tohle mi odpusť, služebně jsem se musel trochu zdržet.“ Barborka se mu ale vrhla kolem krku s takovou nelíčenou radostí, až mu dýmka vypadla. Teprve pak se dozvěděl, že byl pryč tři roky (údajně služebně).

 

Od té doby nepil a ostudu netropil, drahokamy prodal v Turnově a na turnovském náměstí si koupil dům, kterému se říkalo Na staré rychtě. Stal se nejbohatším brusičem kamenů. Jednou si vyšel na Kozákov, ale nenašel už šachtu v lesíku. Jen od místních usedlíků se dopátral toho, že se prý s hrozným rámusem propadla do suterénu zemského jádra i s cizinci nechvalnými.

 

Přijdete-li na Kozákov, zdržte se tu a vítejte, i kdybyste byli i kdovíjak dalekými cizinci. Můžete se pokusit na svatojánskou noc ve starém lomu ještě nějaký pozůstalý drahokam objevit. Hodně fortuny i s Pilnáčkovou pohádkou očíslovanou číslicí 223!

 



Přidat vlastní poznámku a hodnocení k příspěvku
<jméno   e-mail>

Kontrolní otázka proti SPAMu: Kolik je šest + jedna ? 

  
  Napsat autorovi (Občasný)  
   


Copyright © 1999-2003 WEB2U.cz, Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele.

Design by Váš WEB

Addictive Zone Orbital Defender Game
free web hit counter