Lež
Velké město jednou bylo. Lež se jmenovalo. Mlha se snesla na
něj.
Hustá, mléčná, neprůhledná, jako vata. Nikdo ji neviděl.
Černá, mazlavá, těžká
tekutina nenávisti laská se s falší v žilách.
Zloba tryská z očí a klepe na bubínek.
V uchu trhlina, další a třetí ještě větší.
Ucho se utrhlo. Není tě zač chytnout, už nejsi dokonalý.
Opravit či vyhodit
tento hrnek? Opravit či vyhodit?
A zloba klepe na bubínkek. Ta ta… ta ta…ta ta…bubnuje na popravu.
Jednoznačně vyhodit!!
Máme hrnků dost a víc !!
Nač ztrácet čas,
plýtvat obvazy a čas a ještě k tomu čas ?!
Bude stejně pokřivený
a už nikdy tak pevný a stálý.
Zlobo udeř ještě do bubínku!!!
Jednoznačně vyhodit!!!
Ozývá se ze všech rozhlasů v uličkách Lži, kde každé jméno je Pravda nebo
Pravdová.
Zlobo zahraj ještě na popravu, a pořádně!
Ve Lži je každý ve vatě. Neslyší tě.
V průzračné azurové řece tančí krev. Pravdovi z ní
hrůzu mají.
Je to smrt, je to jed, ječí. Neboj se však, to je Lež.
Napij se z ní at můžeš nabrat kyslík.
Je živý.
Je to život sám.
Když proudí tělem ropa,
žít je pak jen slovo.
Napij se vody je v ní Vše.
Víc nepotřebuješ.
|Když jsi plný
života, celou symfonií je pak i jediná nota.
|