Chodníky, kameny, řezavé štěrkové cesty, větve, ulámané. Mokro. Valouny nablýskané rukama mladé řeky. Třaskavá smršť potoka. Náklad listů, náruč hojnosti krok od umírání, poklidného čekáním mrazivého odpočinku, skřehotavého smíchem vrány, lezavého tříštěním ledu o želízko brusle. Anebo ošizeného, podvedeného, zapomenutého a odstrkaného do pokoje bílých dlaždic, peřin s modrým pruhem, zamřížovaných postelí. Do pomalu hnijícího bílého prostorného prázdného nic. Neočekávání. Pustých očí, povislých haluzí na pelesti, posunování jídelních vozíků. Nářku dveří a vzorně naleštěných podlah. Nekonečných možností návštěvních hodin. Kdykoliv přijít, past pro navštěvující, tolik času, který je potřeba jinde. „Básníci jsou dneska hovno,“ řekl Petr Král a zakuckal se kapkou nakyslého vína v kavárně Fra. V  domě posledního útočiště milosrdně voní umělé spreje, pěna na mytí neřízeně se řinoucích výkalů, výdech uvadajících kytek. Moře času, vlní se slaně a mokře, sem a zase sem. Jídlo, úklid, čas, povodeň času. Hučí rádio, televize, zašustí umělá spodnička, beze smyslu. Nepotřebné ruce, oči. Tělo se vzpouzí, plazivě se motá vzhůru ke slunci, světlu, přežití. Pořád mu chutnají vejce na měkko. Nehlučná kola úklidových vozíků, vůně saponátu, gumové rukavičky. Vše důkladně omýt. Navonět.