HELENE BROOKE TAUSSIG

☼    24.5.1898   CAMBRIDGE, USA        ۞    21.5.1986    PENNSYLVANIA

Jednadvacátý květen roku 1986 byl krásný den – a přece jej stovkám lékařů zabývajících se vrozenými srdečními vadami, a také tisícovkám lidí vděčících této oblasti medicíny za své životy či za životy svých dětí, zakalil temný mrak. Toho dne se totiž uzavřela jedna slavná kapitola historie dětské kardiologie. Při dopravní nehodě blízko svého bydliště v Pennsylvánii nešťastně přišla o život její duchovní matka vynálezkyně, americká lékařka Helene Brooke Taussigová. Pouhé tři dny před svými osmaosmdesátými narozeninami, a přesto zbytečně brzy, protože stále ještě s plnou chutí do života pracovala ve své oboře. Zkoumala teď už sice jen ptačí srdce v Delawarském přírodovědném muzeu, ale pořád s hlavním a jediným cílem – pomáhati srdcím lidským.

BLUE BABY – MODRÉ DÍTĚ

Narození „modrého dítěte“ dlouho náleželo k největším obavám nastávajících maminek, porodníků i dětských lékařů. Vrozená srdeční vada u těchto dětí nedovoluje dostatečný průtok krve plícemi, její potřebné okysličení a přísun ke všem orgánům, tkáním a buňkám organizmu. Bez účinné pomoci nemá pětadevadesát ze sta takto postihnutých dětí šanci dožít se ani prvních narozenin. A i když přece jen výjimečný dětský organizmus nad smrtí zvítězí na delší čas, je to pořád spíš dočasné živoření než život…

V lékařské terminologii je synonymem pro „modré dítě“ nejčastěji hláška Fallot. Přesněji Fallotova tetralogie. Jméno této vrozené srdeční vady připomíná francouzského lékaře Etienne–Louis Arthura Fallota, který ji poprvé v roce 1888 popsal jako komplex čtyř složek – proto tetralogie. Za prvé otvor v mezikomorové přepážce, způsobující mísení krve mezi oběma komorami. Za druhé, v důsledku toho, zvětšení pravé srdeční komory. Třetí složkou je zúžení výtokové části této komory, omezující průtok krve do plic. A konečně čtvrtou součást vady představuje posunutí aorty zčásti do pravé poloviny srdce. A výsledek?

Dětský organismus trpí nedostatkem kyslíku, hypoxií. Objevuje se cyanóza čili zmodrání kůže – právě odtud vznikl název „modré děti“ – a řada vážných komplikací. Někdy je průtok krve plícemi omezen do té míry, že dítě postihují hypoxické záchvaty, bezvědomí a dříve nebo o něco málo později konečná. Smrt na samém prahu života…

To vše platilo až do chvíle, než těmto dětem a jejich rodičům přišla na pomoc dr. Taussigová. Žena, jíž se stala srdíčka dětí celoživotním osudem.

WHO WAS THIS QUEEN OF BIG HELP?

Narodila se 24. května roku 1898 v Cambridge ve státě Massachusetts a vzhledem k matčině předčasné smrti (Helence bylo tehdy jen osm let) musela stejně jako její bratr a sestry velmi brzy spoléhat především sama na sebe. Studovala nejprve v Radcliffu a později na Kalifornské univerzitě v Berkeley, kde také v roce 1921 získala bakalářskou hodnost. Štíhlá, poněkud chladná a umanutá mladice žena šla už tehdy pevně a cílevědomě za tím, co si představovala jako správnou variantu svého uplatnění ve společnosti. Dokonce – nebo zejména – tehdy, když to znamenalo překonávat nástrahy. Vždyť samo studium medicíny bylo tehdy ještě pro ženu čímsi mimořádným. Proto musela odejít až na Bostonskou univerzitu, která už tehdy studentky přijímala. Proto pak zakotvila v nemocnici Johna Hopkinse v Baltimore, která zase byla už tehdy ochotna ženu–lékařku zaměstnat na praxi. Pracovala tu nejprve na dětském kardiologickém oddělení jako řadová ranhojička, od roku 1930 pak toto oddělení sama vedla.

V té době už začalo ubývat získaných srdečních vad způsobovaných revmatickými horečkami, a o to více vystupovaly do popředí vady vrozené. Lékaři se je učili stále dokonaleji diagnostikovat, ale to pochopitelně nestačilo. Bylo třeba pochopit změny ve stavbě a funkci srdce i krevního oběhu u jednotlivých vad, a hlavně najít účinnou léčbu.

Dnešní lékaři by si stěží troufli na to, k čemu byli nuceni jejich tehdejší kolegové – diagnostikovat i tak závažná postižení jen s pomocí stetoskopu, prostého rentgenu a elektrokardiogramu. O to pozoruhodnější je, že Taussigové to stačilo nejen k velice přesnému rozpoznávání, ale i k pochopení podstaty řady těchto vad a k návrhu účinné léčby. Dokázala porovnávat a vyhodnocovat klinické a fyziologické poznatky a přicházet s originálními zdůvodněními toho, co se děje uvnitř postiženého srdíčka i dětského organismu. A začala právě s „modrými dětmi“.

OD POZNÁNÍ K UDATNÝM ZÁKROKŮM VYŽADUJE VÍC NEŽ MÍT BYSTRÝ MOZEK

Dr. Taussigová na základě pozorování „modrých dětí“ poznala, že jejich kůže získává tuto barvu až několik hodin po narození, po uzávěru tzv. tepenné dučeje. Tato spojka mezi velkým a malým krevním oběhem je totiž nutná jen za nitroděložního vývoje plodu, ale po narození se brzy uzavírá. Z dětí postižených Fallotovou tetralogií kupodivu lépe prospívaly ty, u nichž současně zůstala nedopatřením otevřena i tato spojka. Taussigová správně odhadla, že její potřeba tu plyne z opačného důvodu než u plodu – tam dovoluje průtok krve z plícnice do aorty, tady je tomu přesně naopak; jen touto cestou se vrací část krve k okysličení do plic. A odtud byl už jen krůček v návrhu, aby se taková spojka vytvářela uměle, chirurgicky.

Nám se to dnes zdá logické a jasné jako facka – jako vše, co už někdo vyslovil a také zdárně provedl. Tehdy ovšem onen krůček znamenal spoustu znalostí, zkušeností, přemýšlení. A přece to nejhorší na Taussigovou teprve čekalo. Totiž najít toho, kdo by její myšlenku realizoval. Zkušeného a schopného chirurga ochotného vydat se po zcela nové cestě. Vždyť srdeční a cévní chirurgie tehdy teprve čekala na vhodné podmínky ke svému vývoji, které nastaly až v letech po druhé světové válce. A tak není divu, že se Taussigová setkala spíše s rezervovanými a opatrnými, ne-li přímo zápornými stanovisky. Jeden z chirurgů ji odmítl slovy: „Mám dost starostí s uzavíráním těch dučejí, které se spontánně neuzavřely“ (tato vada se jako vůbec první operovala už od roku 1938), „a rozhodně nestojím o to vytvářet nové“. Stejně velké, ne-li větší obavy, měli z ošetřování těžce cyanotických dětí před operací, v jejím průběhu a po ní anesteziologové.

Ale jak už řečeno, cílevědomá Taussigová nedala pokoj, dokud nedosáhla svého – tím spíše, že si byla svou pravdou víc než jistá. A tak nakonec našla i svého chirurga, anesteziologa a další kolegy ochotné a schopné realizovat její utkvělou myšlenku. Team v čele s chirurgem dr. Alfredem Blalockem.

Blalock se právě tehdy, na začátku čtyřicátých let, stal profesorem chirurgie a šéfem chirurgického oddělení na Univerzitě Johna Hopkinse v Baltimore, kde o dvacet let dříve získal doktorát. Teď měl na krku čtyři křížky, za sebou spoustu cenných zkušeností a přitom stále chuť podnikat nové slibné věci. Spolu se svým asistentem Vivianem Thomasem se pouštěl do nejrůznějších netradičních postupů, před nimiž ostatní couvali.

Operace, která dodnes nese jméno „Blalock–Taussig“, byla zcela revolučním a odvážným počinem. Vždyť do té doby se chirurgové soustřeďovali téměř výhradně na normalizaci chorobně změněných anatomických poměrů. A tady se najednou měla provádět korekce fyziologická, navíc za cenu vytvoření další anatomické abnormality.

POPRVÉ

…se to podařilo po dlouhé řadě experimentů v jednom listopadovém dni roku 1944. Spolu s Blalockem byli u operačního stolu již zmíněný Vivian Thomas, dále pak W. Longmire, H. Müller a tehdy mladý – dnes slavný – D. A. Colley. Odvážným anesteziologem byl M. Hormel.

Operace, při níž Blalock spojil podklíčkovou tepnu s plícnicí, a tak výrazně zvýšil množství krve protékající a okysličované plícemi, se podařila. Modrá barva zmizela, subjektivní i objektivní stav dítěte se rychle a dramaticky lepšil, a tak je už na jaře 1945 mohli Blalock s Taussigovou demonstrovat ostatním lékařům a profesorům i studentům baltimorské univerzitní nemocnice. Šéf pediatrie, učitel a představený Helenky Taussigové, dr. Park tehdy krom pochvalných slov na její adresu neopomněl dodat: „Jen ona byla schopna najít v dr. Blalockovi odvážného mladého muže na létající hrazdě.“

ŠPITÁL A ŠKOLA A ŠPRTÁNÍ SE NOVOSTEM PRO CELÝ SVĚT

Blalock pak v krátké době operoval ještě další dvě děti, které doporučila dr. Taussigová, a brzy poté vyšel v renomovaném čísle periodika Journal of American Medical Association jejich společný článek. Co následovalo, nelze ani dost dobře popsat. Jako by se protrhla hráz. Klinika byla zaplavena novináři, zvědavostí a touhou, pisálky, kteří cítili potřebu psát o „zázračném“ léčení modrých dětí. Ale také lékaři, kteří se chtěli naučit od Taussigové diagnostikovat nebo od Blalocka operovat. A hlavně rodiči, kteří se dožadovali pomoci pro své stejně postižené děti. Mnohé rodiny (a to zdaleka nejenom v USA) se tu objevily bez předchozího ohlášení. Někdy to tu vypadalo jako v Lourdech. Personál kliniky, do té doby dostatečný – ošetřovatelky, jedna sekretářka, jeden technik pro EKG, jedna sociální pracovnice a tři lékaři včetně dr. Taussigové – přestal najednou tomu náporu stačit. Bylo nezbytné pečovat o řadu dětí se získanými vadami, a najednou tu byla ještě zcela nová, velká skupina pacientů vyžadujících zvláštní pozornost. Lékaři z ostatních pracovišť, ať již z USA nebo Spojeného království, Západního Německa, Ruska, Francie, Itálie a dokonce Austrálie, v této fázi spíše zdržovali provoz, než by mohli být užiteční. Přijeli se sem totiž vzdělávat, a tak i jim museli Blalock s Taussigovou věnovat spousty času. Což o to, byl to čas strávený k užitku, čas proměněný v budoucnu v záchranu tisíců dalších dětí v jiných městech a zemích. Ale co říci o hodinách a dnech, jež bylo třeba věnovat obhajobám před nesmyslnými útoky proti užívání pokusných psů v přípravě na tyto a podobné operace? Dr. Taussigová musela dokonce na několik takových jednání vzít s sebou některé z vyléčených dětí, vyprávět o jejich osudu a dokázat, že snažení lékařů je nejenom úspěšné, ale i eticky oprávněné, v souladu s paragrafy a grafy a podobnými pitomostmi.

VŠECHNO JE JINAK

V květnu roku 1947, kdy již mohli baltimorští na schůzi společnosti pro pediatrický výzkum referovat o 1 300 operovaných dětech, vyšla také Taussigové kniha „Vrozené malformace srdce“. Jeden z tehdejších kardiologů později tuto událost komentoval slovy „od vydání knihy Taussigové je všechno jinak“. A skutečně – když Taussigová začínala svou lékařskou kariéru, byla chirurgická léčba vrozených srdečních vad srdce jen snem, a to ještě pouze těch nejosvícenějších. Teď mohla ve své knize hovořit nejen o nových diagnostických technikách (včetně pronikání až do nitra srdce za pomoci katetrů), ale také o několika typech možných chirurgických výkonů. O podvazu nebo odstranění přetrvávající tepenné dučeje, o resekci koarktace (zúžení) aorty, a samozřejmě i o operaci Blalock–Taussigové. Není divu, že kniha se doslova přes noc stala biblí všech dětských kardiologů a kardiochirurgů na celém světě.

Ostatně mnohé z jejich závěrů zůstává živé dodnes – ať už jako trvalá součást diagnostického a léčebného arsenálu, nebo alespoň jako motivace pro jeho další rozšiřování, hýčkání a hlavně zdokonalování. Pro řadu chirurgů bylo například spojení podklíčkové a plicní tepny podle původního návrhu obtížné, a tak hledali i jiné způsoby. Objevily se modifikace Pottsova, Brockova, Glennova, Waterstonova, Cooleyho. Co jméno, to pojem a hvězda první velikosti na hvězdném nebi světové kardiochirurgie. A přece žádná z modifikací nenahradila onu původní, dnes už více než čtyřicet let starou metodu pojmenovanou podle Taussigové a Blalocka.

Ani motivační a stimulační význam originálního a revolučního přístupu dr. Taussigové nelze docenit. Přispěl k tomu, že se pro modré děti později našla i možnost definitivní nápravy vady – vytvoření spojky je totiž jen dočasnou pomocí. Ukázal také cestu pro podobná přechodná řešení u dalších vad, ať už je to bandáž (čili zúžení) plícnice při velkém defektu mezikomorové přepážky nebo septektomie čili vytvoření otvoru v přepážce mezi síněmi při transpozici velkých tepen. A co víc – v dalším vývoji mohl být chirurgický výkon při vytváření tohoto otvoru vypuštěn, když v roce 1966 přišel Rashkind s takzvanou septostomií prováděnou jen pomocí zvenčí zaváděného katetru. Je zajímavé, jak i v tomto případě odhadla Taussigová další vývoj a podpořila jej svou autoritou.

VŠECHNY DĚTI JSOU JEJÍ DĚTI

Byla to právě Helena Taussigová, kdo vynesl dětskou kardiologii, a zejména péči o děti s vrozenými srdečními vadami, do centra pozornosti a přispěl k jejímu konstituování jako samostatné disciplíny. Získala jí velikou autoritu mimo jiné i tím, že se v roce 1965 stala prezidentkou American Heart Association – jako první dětský kardiolog a současně jako první žena vůbec!

Po celý život se také aktivně zapojovala do všeho, co směřovalo k lepšímu a šťastnějšímu životu dětí – ačkoli sama děti neměla. Všechny děti světa byly její děti. Proto také například ani na chvíli neváhala, když jí v roce 1962 přijel dr. Alois Beuren z Göttingenu informovat o následcích thalidomidové katastrofy a okamžitě odcestovala do Západního Německa. Bylo i její zásluhou, že Thalidomid (Contergan) byl vzápětí v USA i v celém světě zakázán, že byly výrazně omezeny i další léky s potenciálně škodlivým účinkem na vývoj plodu, a že bylo zavedeno mnohem přísnější testování všech léků užívaných v těhotenství.

Lze říci jednou větou – dětská kardiologie by jistě byla i bez ní, ale rozhodně ne taková jako s ní. Vždyť velké osobnosti neovlivňují svůj obor a svět kolem sebe jen svými odbornými znalostmi a schopnostmi, nýbrž i svými postoji a názory, svou morálkou a charakterem. A k takovým osobnostem Taussigová nesporně patřila. Více než kdokoli jiný si uvědomovala krásu a zázračnost zdravého srdce a života. Měla vyhraněný smysl chápat celé lidstvo jako jednu rodinu, všechny děti jako děti všech, a celý svět jako společný prostor k jejich spokojenému životu. Otevřela proto dveře nejen k hlubšímu pochopení a úspěšnějšímu rozpoznávání a léčení srdečních vad, ale i k proniknutí do nového světa kardiologie a do nového světa vůbec. Do světa tvůrčího, aktivního, spolupracujícího, bořícího hranice i tabu. Učila všechny své kolegy, že skutečný pokrok v jakékoli oblasti je možný jen za dvou podmínek – vzájemné výměny získaných poznatků a zkušeností a co nejširšího využití každé z nich.

SLOŽITÝ, A PŘECE ZÁVIDĚNÍHODNÝ ŽIVOT

Jako každá velká osobnost, byla i dr. Taussigová také plná rozporů. Jako u každé velké osobnosti, tak i u ní však tyto rozpory spíše zvyšovaly její důležitost. Byla známý pojem v celém světě, a přesto zůstala po celý život neobyčejně skromná. Byla cílevědomá, a přitom i normálně žensky vrtošivá. Mnoho dávala a málo brala a potřebovala minimum chtít pro sebe. Patřila všem, ale své přátele si pečlivě vybírala. Její život byl přesně organizován, a přesto jakoby si vždy dovedla udělat čas pro každého. Ve svém soukromém i profesionálním životě musela překonat mnoho překážek – předčasnou smrt matky, vlastní dyslexii (poruchu schopnosti čtení) a později poruchu sluchu, napětí a spory provázející první léta rozvoje dětské kardiologie a kardiochirurgie atd. A přece zůstala aktivní až do posledního dne svého života – vždyť ještě celých dvacet let po svém odchodu z kliniky působila v již zmíněném muzeu. Ani jí se nemohl vyhnout běh času. Ale díky tvůrčí snaze o práci zůstávala i navzdory biologickému věku stále mladá čiperka.

Neměla vlastní rodinu, ale díky kontaktům se svými sourozenci, spolupracovníky a také s vyléčenými pacienty, nebyla nikdy sama. Milovala květiny, svou zahradu, a neváhala tam třeba v noci telefonicky sezvat své přátele, když rozkvetl některý z jejích vzácných exemplářů. Rok co rok zde pořádala vždy v květnu zahradní slavnost, kam zvala všechny své bývalé spolupracovníky. Po společném setkání následovalo vždy dvoudenní odborné jednání, které jí umožnilo udržet kontakt s problematikou a samozřejmě něco přispět k jejímu vývoji…

Nebyl to jednoduchý život, ale přesto byl životem záviděníhodným. Ve jménu nemocných dětí a vlastně nás všech nebude takových životů a takových osobností asi nikdy dostatek.