GÉRARD PHILIPE

☼   4.12.1922   CANNES           ۞   25.11.1959   PARIS

Není zrovna obvyklé, aby se kritici v názoru na dílo či umělce shodli. Pokud jde o Gérarda Philipa, pak se tento vzácný jev přihodil – alespoň ve Francii, kde jednohlasně prohlašují: Již jako dvaadvacetiletý mladík se dotkl hvězd.

Hercův učitel jízdy na koni nejednou vzpomínal: „Philipe? To je takový mistr, že přesvědčil i moje koně, že na nich umí jezdit, a oni mu to sežrali, ačkoli z nich zpočátku padal jako hruška.“

Nejvýznamnější osobností poválečného filmu se však nestal proto, že by měl jen „shůry dáno“, ale poněvadž vynikl pracovitostí, odvahou a trpělivostí, nemohl si dovolit žádná zbrklá a unáhlená zacházení do detailů.

Georges Sadoul v díle Zázraky filmu zdůrazňuje – a to s nemalým obdivem –, že když Gérard Philipe vytvářel svého Juliena Sorela, ani zdaleka se nespokojil s tím, že by se jen naučil dialogy napsané scénáristy Aurenchem a Bostem a pak by se dal vést režisérem Claudem Autant–Larou. Nejprve si několikrát po sobě přečetl román Červený a černý, a pak teprve hloubal a pronikal do způsobu jednání postav vytvořených Stendhalem, a to i v kapitolách, které tvůrci nepojali do filmového zpracování. „Román mu přiblížil postavu Juliena Sorela ještě dřív, než vůbec přikročil k úvahám o jeho hereckém ztvárnění. V době natáčení role byl vystaven velikému fyzickému i nervovému stresu.“

Sadoulova slova ovšem neplatí jen pro Sorela. Mimořádnou, vysilující práci si můžeme představit i z faktů o natáčení filmu Dobrodružství Tilla Eulenspiegela, který Gérard Philipe s Jorisem Ivensem v roce 1956 režíroval. Současně v něm hrál roli legendárního vlámského hrdiny ze šestnáctého století, bojujícího proti španělským okupantům vedeným krutým vévodou z Alby.

Philipe zde byl urputný mstitel, ale i chytrý venkovský smíšek, tropící poprask, rozpustilé kousky zejména křupanům, měšťanům a představitelům šlechty, stejně jako bojovníkem proti lžím a bezpráví.

Pracovní plán tohoto barevného bavičského snímku určoval devadesát dní natáčení, avšak dokončený film měl mít promítací dobu jen sto deset až sto dvacet minut. To znamená, že za osm hodin námahy, ať v ateliéru nebo v exteriéru, vyrobili jen asi devadesát vteřin filmu, který spatřili divačky v kinech.

Gérard Philipe podporoval i to, aby Tilla Eulenspiegela postupně natáčeli ve Švédsku, ve Francii i Belgii; aby exteriéry perfektně odpovídaly předloze. V praxi to znamenalo odcestovat z vlahé jižní Francie do severního Švédska, kde mrzlo až praštělo a Eulenspiegel se tu proháněl na koni ve sněhových závějích. Vzápětí se herci a štáb vraceli na pobřeží Středozemního moře, aby natočili dalších „devadesát vteřin“ ve „vlámské“ vesnici.

Za necelých patnáct let svého uměleckého působení vystupoval Gérard Philipe v hlavních rolích pětadvacítky filmů a každé roli věnoval stejnou pozornost, stejnou pečlivost, každé přinášel nesmírné osobní oběti. Současně hrál v divadle a s Vilarovým souborem stačil navštívit desítky zemí.

CESTA KE SLÁVĚ

Nezapomenutelný showman Gérard Philipe se narodil 4. prosince 1922 v zámožné francouzské rodině. Otec, právník a později hoteliér, se oženil s půvabnou jemnou ženou, která podle většiny životopisců pocházela z Moravy, od Boskovic, Adamova a nebo Křtin. Gérardova teta údajně žila kousek za Brnem ještě v době, kdy u nás herec hostoval.

Gégé, jak Philipa v rodině nazývali, maturoval v roce 1940 v Nice a snil o povolání lékaře. Ale jak už to bývá u mladých lidí, přání, touhy a realita nebývají v konjunkci. V Nice v té době žila dřívější členka Comédie Française Suzanne Devoydová. Jednou požádala maminku mladého Philipa, aby recitoval na večírku Červeného kříže. To byl zřejmě přelom, k jehož šťastnému dovršení přispěl filmový režisér Marc Allégret.

Philipova mátinka se mu svěřila se synovou touhou stát se hercem. Allégret později napíše: „Druhý den mi zatelefonoval Gérard z Nice. Řekl jsem mu, aby se naučil – dřív než mě navštíví – jeden výjev ze hry Étienne od Jacquesa Devala… Uplynul dohodnutý čas a spatřil jsem přicházet chlapce, který se vůbec nepodobal klasickému prvnímu milovníkovi. Měl roztomilý výraz ve tváři a útlé tělo. Když se však rozehrál, tu vystoupila energie, vůle a hlavně dobré srdce.

Gérard na mě působil jakousi prudkostí, kterou zadržoval, při které jste však cítili, že může kdykoliv explodovat. Když jsem ho poslouchal, říkal jsem si, že tento mladík má v sobě ještě kus vzácné čistoty. V následujících dnech přicházel za mnou pravidelně a pak jsem požádal Jeana Walta, aby ho přijal do své školy v Cannes.“

Mladý Philipe studoval herectví dva roky, když do Nice (1942) přijelo divadlo, v němž se odvážně ucházel o angažmá. Dostal roli Micka – postavu tragickou, čistou, pobouřenou frivolností, kterou spatřuje kolem sebe. Dílko Prostá dívka mělo překvapivý úspěch. Gérard Philipe navštívil se souborem Lyon, Normandii i Švýcarsko a začínal, alespoň v zemi galského kohouta, patřit ke známým umělcům.

Brzy mu Marc Allégret svěřil roli ve filmu Holčičky z Květinového nábřeží. To už Philipe sám začínal cítit potřebu odborného vzdělání.

V říjnu 1943 začínal na konzervatoři pod vedením profesora Denise d´Inès. Daleko větší vliv na jeho rozvoj měl však profesor a vynikající herec Georges Le Roy. Do konce Gérardova života zůstal jeho přítelem a rádcem.

MEZI MUŽI

Přišel slavný srpen 1944, čas osvobození Paříže. Jak uvádějí spisovatelé literatury faktu Dominique Lapierre a Larry Collins v Historii osvobození Paříže, prokázali mladí herci mimořádné nadšení a odvahu.

Jeden z velitelů odboje, Roger Stéphan, později tvrdil, že Gérard Philipe bojoval na místech nejurputnějších zápasů o pařížskou radnici: „Jeho jméno mi vůbec nic neříkalo, a je to příznačné pro Gérardovu skromnost, že ani jednou za těch šest dní, co jsme byli spolu, neřekl, že je herec, a to už slavný herec dávno byl. O jeho zaměstnání, o jeho slávě jsem se dozvěděl až po skončení pařížského povstání.“ To už o Philipa projevovali zájem velcí filmoví režiséři, k nimž patřil Georges Lacombe. Nabídl mu hlavní roli ve filmu Země bez hvězd. Přitom však herec stále zůstával věrný divadlu.

Ředitel Théâtre Mathurins ho angažoval a po premiéře psala kritika, že Gérard Philipe hraje úlohu Caliguly s velkou inteligencí a s velkými schopnostmi. Avšak tou pravou rolí, jak napsal sám Gérard Philipe, byl až Idiot ve stejnojmenném filmu. „Začal jsem opravdu cítit svoje řemeslo. Nejdříve mě zarazilo, že Georges Lampin chtěl dát mé postavě výraz Krista, ale brzy jsem pochopil, že to byla představa naprosto správná.“

Po premiéře dalšího filmu, Ďábel v těle, se už kritiky shodovaly, že jde o největšího herce moderní kinematografie. Obávaný esejista Georges Sadoul došel po pozoruhodných výkonech Philipa ve filmech Idiot a Země bez hvězd k ještě lichotivějšímu závěru: „Je to jeden z největších herců našeho století.“

Nebylo divu, že se ozvali i matadoři z Hollywoodu, avšak Gérard Philipe dával přednost skutečnému umění. Začátkem roku 1948 natáčel v Římě se slavným režisérem René Clairem Ďáblovu krásu. Gérard hrál dvě, respektive tři role: Mefista a dvojroli Fausta. Film Ďáblova krása, promítaný v pařížském divadle Madeleine měl tak obrovský úspěch, že jeho premiéru prodloužili na deset týdnů.

K tomu, že se Gérard Philipe změnil ve stálici filmového nebe, přispěli, jak nejednou sám zdůrazňoval, jeho skvělí přátelé – umělci, k nimž patřili především již citovaní režiséři Jean Vilar a René Clair. Prvnímu vděčí za vstup do souboru Théâtre National Populaire, kterému Vilar šéfoval.

René Clair, vlastním jménem René Chomette, režisér, scénárista a spisovatel, příslušník francouzské filmové avantgardy, tvůrce poetických a satirických komedií, miloval Philipa natolik, že se „provinil ve svém vkusu“ a psal pro Gérarda „na míru“. Připomeňme alespoň jeho tři filmy s Philipem: vedle Ďáblovy krásy Krásky noci a Velké manévry.

Krátce před svou smrtí (1981) vzpomínal Clair na své setkání s Gérardem Philipem: „Naše přátelství bylo takové, že jsem na Gérardovu žádost – bylo to v roce 1959 – souhlasil i s tím, abych režíroval jednu Mussetovu komedii. I v osobním životě nás spojovaly úzké vazby. Byl jsem mu svědkem na svatbě a žel, když onemocněl, kromě jeho ženy jsem byl jediný, komu oznámili, že Gérardův stav je beznadějný.“

S etnografkou Nicole Fourcardovou se Philipe oženil v jednapadesátém roce, když mu bylo devětadvacet let. Pro něho se stala Annou, přestože ji svět znal jako Nicole, proslavenou tím, že jako první žena přešla horské masívy do Indie a procestovala nejvzdálenější kouty Číny.

Narodily se jim dvě děti. Starší Anne–Marii bylo v době, kdy Gérard Philipe zahynul, pět let, mladšímu Olivierovi dva roky. René Mucha ve své práci Gérard Philipe připomíná, že Anne „byla jeho nesmírnou oporou. Opustila všechny ambice ve svém povolání, v němž byla víc než úspěšná. Vytvářela mu pevné a klidné zázemí a také své intelektuální zájmy přizpůsobila především zájmům Gérardovým. Připravovala mu potřebnou literaturu, sama studovala klasickou literaturu a film. Byla mu rovnocennou partnerkou.“

FANFÁN TULIPÁN

F. T. byla další strhující role, film, do něhož Philipa obsadil režisér Christian–Jacque. Měl světový úspěch stejně jako Věznice parmská. Následovala titulní postava v komedii Monsieur Ripois a v příštím roce (1955) v komedii Velké manévry, spolu s Michèle Morgan a Brigitte Bardot. Po filmu Nejlepší část přišlo Dobrodružství Tilla Eugenspiegela, o němž byla řeč.

Z jeho posledních snímků si připomeňme alespoň biografický film o životě malíře Modiglianiho Montparnasse 19, adaptaci románu Émila Zoly, uvedenou u nás pod názvem Pod pokličkou, a Autant–Larův film podle Dostojevského Hráč. Všechny tři jsou z roku 1958.

Nelze se nezmínit o slavné epoše, která začala, když se stal Philipe členem Théâtre National Populaire, jemuž zůstal věrný až do konce. Hrál zde v Brechtově Matce Kuráži, Gorkého Matce i Hugově Ruy Blasovi. Vytvořil hlavní roli v historickém dramatu Richard III. A Cida představoval 199x (jeho Cida se souborem Théâtre National Populaire jsme v roce 1955 spatřili i v Praze, Brně a Bratislavě.)

V devětapadesátém roce hrál hlavní role ve filmech Nebezpečné známosti a Horečka stoupá v El Pao, který se natáčel za mimořádně ztížených klimatických podmínek v Mexiku. Na zpáteční cestě se ještě zastavil na Kubě, aby se trochu srovnal do formy u toho protekčního synka revolučních krvavých potyček Fidela Castra. Philipe dal najevo své pokrokové smyšlení i tím, že patřil k prvním signatářům Stockholmské výzvy, požadující zákaz jaderných zbraní. Dva roky před smrtí ho francouzští herci – odboráři zvolili předsedou Syndikátu francouzských umělců.

KRATŠÍ NEŽ VZDECH

V létě v roce 1959 ještě hrál v Mussetově hře Se srdcem divno si hrát a prázdniny jako obvykle trávil s rodinou ve své vilce v Ramatuelle. Ale to už nebyl onen šťastný a veselý Gérard. Jen těžko překonával bolesti.

V Paříži vedla jeho první cesta do nemocnice. Operaci se podrobil 9. listopadu, po deseti dnech ho propustili domů. Diagnóza zněla: ameboidní abces ledviny. „…Do schodů jsi chtěl vyjít bez pomoci. Šla jsem za tebou, je to patrně naposled, co se vracíš domů. Tentokrát jsem stála za tebou a připravovala se zachytit tvůj pád… Stoupali jsme na Babylónskou věž. Nikdy ještě mi schody nepřišly tak dlouhé. Samý konec světa, až je zmůžeš, bude před námi zas jiný konec světa, a tak pořád – až do opravdového konce; pak půjdu sama… Den hasl. Zatáhla jsem záclony. Pokoušela jsem se vybavit si v paměti naučné filmy, které jsem o tom shlédla. Představovala jsem si ten žravý život buněk, jejich neúprosné množství. Před mými zraky se tiše spřádala tvá smrt, tys o ní neměl zdání a já nemohla nic dělat.“ (Anne Philipová ve vzpomínkové knížce Kratší než vzdech.) „Poslední večer četl Philipe déle než já. Ptal se, zda mi nevadí světlo. Nevadilo.“

Ráno 25. listopadu 1959 doprovodila Anne děti do školy. Když se vrátila, manžel již nevykazoval známky života.

Gérard Philipe miloval slunce, vlahý vánek od moře, a jak vzpomíná jeho žena, leckdy říkával: „Chtěl bych umřít v kráse, za krásného počasí.“

Jeho poslední den však vládlo v Paříži smutné, uslzené deštivo. O tři dny později ho pochovali v „jeho“ Provenci na malém vesnickém hřbitůvku v Ramatuelle poblíž víkendové vilky, v níž s rodinou pobýval ve vzácných dnech odpočinku.

Pochovali ho v kostýmu Rodrigově. Byla to dvoustá a poslední repríza jeho hrdiny španělského rytířského eposu Cid. Tentokrát neměl po boku divadelní kudlu, ale Vilarovu dýku, dar nejlepšího přítele pro štěstí tam v záhrobí.