V Í C O D E Z V Y
Vášniví jsou znehybněni.
Opevnění z betonu se vlní přes zdi
knihovny, ve více či méně výmluvných pózách.
Jsme opět v bodu rovnodennosti, bez rozhodnutí
zda dát zpátečku
nebo dupnout na brzdy při vjezdu
do úzké uličky. Roční období patří
někomu jinému než nám. Práce nás zdržuje
dlouho do noci;
neexistuje žádná další radost
nebo zármutek než ta, kterou přináší práce.
Chlapec si myslel, že havran na útesu
je okřídlený stroj; je toho tak málo,
co dává a říká, že to dává. Jiní
se cítí vyobcováni Měsícem.
Čirá radost každodenního života byla umrtvena
krví údělu a lítých bojů.
Není návratu, říká muž,
ten, který čeká na jízdenky na vrcholu
lodní lávky. Doposud, v minulosti,
jsme vždy mohli trochu posečkat. Ve skutečnosti
čekáme právě teď. To je to, co se děje.
***
John Ashbery
M O R E F E E D B A C K
The passionate are immobilized.
The case-hardened undulate over walls
of the library, in more or less expressive
poses.
The equinox again, not knowing
whether to put the car in reverse
or slam on the brakes at the entrance
to the little alley. Seasons belong
to others than us. Our work keeps us
up late nights; there is no more joy
or sorrow than in what work gives.
A little boy thought the raven on the bluff
was a winged instrument; there
is so little
that
gives and says it gives. Others
felt
themselves ostracized by the moon.
The
pure joy of daily living became impacted
with
the blood of fate and battles.
There´s
no turning back the man says,
the
one waiting to take tickets at the top
of
the gangplank. Still, in the past
we
could always wait a little. Indeed,
we
are waiting now. That´s what happens.
|