JOSEF ŠVECŮ a. k. a. JOSEF LADA
☼ 17.12.1887 HRUSICE ۞ 14.12.1957 PRAHA
Dnes se už obecně ví, že Josef Lada patří k těm několika velikým umělcům, které osud vyvolil, aby nám představovali a tvarem zjevovali jinak ukrytou duši lidu, to nesmírné vesmírné bohatství jednotlivce.
V. V. Štech, 1947
*
Ano, a právě pro tuto lidovost v nejlepším slova smyslu došel umělec (slabozraký, a přece nešilhající po nálezech pointy) – jmenovaný roku 1947 zaslouženě národním hrdinou – ohlasu zcela přirozenou cestou. Prostým, zdánlivě až trochu asketickým životem a neúnavnou, často do padnutí se opakující prací, zcela nezávislou na dobových proudech, hnutích a náladách, kdo proti komu, se jeho umění dočkalo vnějšího uznání. Jak říkával profesor V. V. Štech, Josef Lada od řemesla a novinařiny postoupil – jako skromný malíř – až k titulu národní umělec. Jenomže – jaká to byla cesta? Šlo snad o shodu příznivě nakloněných okolností? To stěží. Stačí zalistovat kapitolami knihy Ladova pohnutého žití.
DALEKÁ CESTA Z HRUSIC
Narodil se uprostřed středočeské návsi Hrusic, v pahorkaté krajině s výseky polí, parcel, luk, lesíků i osamělých remízků, v kraji, který je sice obtékaný peřejemi řeky Sázavy, avšak bezprostředně nemá s „řekou mládí“ co do činění. Přímý kontakt s jejím tajuplným řečištěm však hrusickým floutkům – Pepinovým kámošům – nijak nescházel. Stačila jim Jedličkova louže, v létě obležená nudistkami a v zimě atakovaná odvážnými krasobruslaři, i prcky na bruslích, pověstná Sejkovic hospůdka, ona tvrz pravidelně častovaná nájezdy rozjívených štamgastů a jejich neméně rozjívených magnetek, typická silueta venkovského koloritu s obrysem kostelíka na pozadí zimního nebe, tahle sněhová vločka, tento rampouch tady vůbec nikomu nepřekáží v rozhledu, tajemná seskupení kamení na stráni a svůdné klouzačky na cestě mizející za obzor, rudnoucí šípky na mezi anebo zase mihotavý svit svatojánských ohýnků – to všechno dávalo malým Hrusičákům (a také Pepé Ladovi) pocit něčeho velikého, zázračného a osudově se dotýkajícího, co nelze jen tak popadnout prsty jedné ruky ani halabala vypsat jako strojek na jednu stránku linkovaného notesu do školy.
Tady vyrůstal KRÁL HUMORU a PŘÍTEL NEJMENŠÍCH, muž, který si uměl pohrávat se správnou myšlenkou, malíř moderní a veskrze lidový, umělec doslova a do písmene políbený múzou – Josef Lada. Dnes o něm hovoří s respektem takřka už celý svět, jeho životní jubilea jsou zařazena do kulturního kalendária UNESCO, jeho úspornou a přesvědčivou linku obdivují lidé napříč národy. Tak třeba v Japonsku se s českým malířem původem odněkud z Posázaví seznámili prvotně už v roce 1966, vlastně 9 let po malířově zániku. Tehdy u nich vyšlo našim dětem tak notoricky známé vyprávění O chytré kmotře lišce. Od těch dob se dveře japonských samurajských literárních kabinetů ani netrhnou. V zemi vycházejícího slunce znají nazpaměť trampoty Kocoura Mikeše, stejně jako tituly Ladovy bajky a Josef Lada dětem. A navíc podporujme fakt, že z pohledu předního japonského grafika Seiiči Horiučiho patří „náš Lada“ do výběru sto deseti světových ilustrátorů a designerů všech dob – a jako takový se dostal na stránky reprezentativní japonské publikace, mapující s pečlivostí celosvětový ilustrátorský vývin.
Tleskají mu v Japonsku, uznávají ho i jinde. Proč? Snad proto, že Lada vždy zůstal důsledně český, že dovedl mistrně vyzdvihnout podstatu naší lidové slovesnosti, že uměl bravurně (a zcela nenásilně oproti podobně znějícímu Landovi) spojit reál s fantazií, že jako mistr kreslíř tolik porozuměl pohádkám pro dětskou duši a pozvolna vstřebával a zažíval pitoreskní obrazotvornost venkovských obyvatel.
TEN MUŽ JE TAK NEZÁVISLÝ ELEMENT! ŽIVEL VERSUS TĚŠITEL
Připomeňme si na okraj, že spousta lidí, zvláště pak omladiny, má zprvu k výtvarnému rukopisu národního čmárala Josefa Lady své výtky, stejně tak k poetice jeho obrázků, protože nemá vztah k vesnickým přástkám a klikatým cestičkám ponocných. A přece i tito synové a dcery české krajiny po čase dospívají k přesvědčení, že Josef Lada patří i k jejich výtvarným nenudícím patronům. A tak stejně jako několik předchozích generací vyrůstalo na základě kontaktu s Alšovým Slabikářem, dnešní generace otců, synů a vnuků zase vyrostla na humorných zápletkách Ladových. Nevěříte, vy věční vyznavači uspíšených kalorií od McDonalds a vůbec kalorické moderny à la excentrický manýristický flamendr Knížák? Protože po fičáku chlíváku Knížáku (neřkuli syčáku, bažantu i začátečnickému to žáku) by neštěk upřímně ani od boudy pes Brok, tedy na úkor pěšáku z pěší pěchoty. Nic ve zlém, ale ono pochopit Josefa Ladu znamená mít trochu snivou duši dítěte, znamená umět se vetřít do hájemství čistého člobrdy, trochu ještě naivky a trochu už podivína, muže zdánlivě drobného jak komár a přitom energického, protože na bedrech dovedl nést tíhu obojího: Uměl být moderním i tradičním, cudně skrytým pohledům veřejnosti – a té samé čtenářské obci četníků a fízláren daný v plen, uměl být člověkem do morku kostí městským i pantátou navýsost vesnickým, ilustrátorem skromným, pokud jde o výtvarnou výbavu – a zase nesmírně bohatým, co se týká košatého vyznění jeho kreseb, milovaným lidumilem pro děti i bystrým lišákem zmapovatelem světa dospělých spermií…
„Jako měli realisté a francouzští romantici – Delacroix, Géricault – svého Daumiera, jako měli impresionisté svého Toulouse–Lautreca, jako měli realističtí Holanďané 17. století svého Brouwera, jako měli naši otcové a generace Národního divadla národ sobě svého jedinečného Alše, má dnešek národa sobě svého Ladu,“ říká obdivně malíř Emil Filla v roce 1946 a dovozuje, že právě Ladova výtvarná jednoduchost má „pečeť dneška, znak dnešního úsilí po realitě věcí“. Nejen Filla, ale řada dalších nepochybných kumštýřů (že se oproti nim Knížák vysrat, vycpat & chytračit, vytlačit ze svého „barevného vkusu“ primitiva nemůže) na jedné straně vyzdvihuje Ladův cit pro dětskou duši, aby na druhé straně obhájila jeho umění pro laskavé dospělé (Trnka, Říha, Nový, Stehlík). A velký Pablo Picasso jednou nad Ladovým dílem vyřkl: „Tenhle muž zachází s formou stejně svobodně jak já!“
Navíc – Josef Lada dostal do vínku smysl pro legraci, grácii, půvab, a to jsou věci nadmíru vzácně vídané pospolu v každé době, v každém prostředí.
JAK TO CELÉ VLASTNĚ BYLO
Josef Lada přibyl do počtu v období adventu v hrusické chaloupce číslo 15 jako syn nemajetného ševce. Otec na tom nebyl se zdravím nejlépe a v sedmapadesáti zahynul na rozedmu plic. Malý Josífek měl čtyři sourozence – bráchu a tři ségry, většinou neveselých, spíš pochmurných obličejů. Bratr František, ač vyučený v řemesle po otci, pracoval později na dráze jako dělník vrchní stavby a svět nekonečných kolejnic, sem tam nějaká výhybka a dýmajících parostrojů v lomozu mašinek a čarostrojů se stal tomuto ajzenboňákovi osudným. V padesátém devátém roce věku ho porazil vlak. Sestra Antonie prodělala v Praze velmi komplikovaný zánět ledvin a domů do Hrusic se vlastně vracela zemřít. Marie, vdova po krejčím a matka čtyř hladových krků, rovněž neměla na růžích ustláno. A tak bychom mohli tou neradostnou kronikou Ladovy famílie listovat dál, kdyby nás nepřerušil sám umělec: „Žilo se tehdy mnohem svízelněji než nyní, a přece bývali lidé veselejší. Uměli makat do padnutí, ale dovedli se stejně, řekl bych houževnatě, zasmát od srdce…“
Josef Lada vyrůstal pevně spjatý s prostředím, které ho obklopovalo, a můžeme říci, že vyrůstal šťastně navzdory chudobě. Malý Pepino míval, jak praví Kronika mého života, jen dvě hračky – malou plechovou lokomotivu a pestrého dřevěného loskutáka s píšťalkou. Ve skutečnosti však hračkami doslova oplýval, neboť tryskal ve svých představách; oslovoval ho důvěrně otcův pracovní zouvák, který se podle potřeby měnil v nejrůznější lidi i nejroztodivnější zvířátka. Nářadí potřebné k obuvnickému řemeslu bylo pro Pepina a jeho kumpány kupou lákajících pokladů. A nic nevadilo, že si často někdo poranil ruku zrádným knejpem nebo si vrazil pod kůži ostré šídlo. A pak tu byly hračky nejmilejší – otcův „plavajz“ a cáry otrhaných novin, které Pepek dovedl mžiku pokreslit odrazem bujné fantazie. A co teprve venku, mimo těsnou chalupu s jedinou vlhkou světnicí! Jako zázračný inspiromat tady čekaly krásně vonící květiny, košaté koruny ovocných stromů, ne sice nejhygieničtější, ale zato čiperná voda ve strouze. Budoucího umělce inspirovaly dětské hrátky při pastvě nahoře nad vesničkou, veselý mumraj u táboráků, mihotání stejně tajemné jako odlesk bezesných nocí, které Pepík probděl nad kameny před chalupou a naplnil představami o nekonečnosti vesmíru a hranicích lidského konání, dobro versus zlobivost. „Snům se nikdo neubrání. / Chlapec snil, snil bez ustání, / měsíc svítil mu. / Ruce v klíně, v zamyšlení / bloudil, sedě na kameni, / zemí, kterou neuviděl / nikdy ve filmu,“ napsal na tohle téma krasopisně básník Jaroslav Seifert v básni zvané Chlapec a hvězdy.
A chlapec snil, a kreslil. Zpočátku obkresloval krajiny, opeřence a zvířata – a své výtvory obarvoval jednou žlutou, jindy zas červenou hlínou, kterou nacházel pohozenou u cesty mezi Hrusicemi a Ondřejovem. Inspiroval se lidovými a vojenskými kalendáři, ale také třeba hracími kartami, které mastili v hloučku po hospodách esa i méně zdatní koumesové. Rád kreslil i pestré vojenské uniformy, později celé výjevy z bitev, které nikdy nezažil – dragouny na koních, modré kabáty, červené kalhoty a dlouhé nablýskané šavle po boku.
Kreslil a snil, snil a kreslil pro potěchu mnohým.
ŽIVOTNÍ UNIVERZITY
1. září 1893 přišel Pepino Ševců, jak mu v Hrusicích říkali, spolu se sestrou Marií k zápisu do obecné jednotřídky. Vyučování mu nijak zvlášť nelahodilo. Oblíbil si vlastně jen kreslení a pak biologii, ovšem u toho zase jen obrázky zvířat. Do těch chvil kolem sebe vídával jen „obyčejná živá zvířata“, ale tady ve škole visely „krásné, malované obrazy“. Však si jich několik podobných namaloval pro sebe a přitloukl je doma nad postel. Zálibu nacházel i v mapách, ale tím výčet jeho oblíbených objektů zájmu končí. Co doslova nesnášel, bylo otrocké biflování suchopárného textu. Po osmi letech drezúry si přišel pro propouštěcí vysvědčení. „Lepší jsem ti, Pepíku, už dát ani nemohl,“ řekl mu na rozloučenou pan řídící a propustil žáka Ladu na svobodu.
Ladův otec, když zjistil, že na nějaká umělecká studia jeho syna nemůže být z finanční nouze ani pomyšlení, rozhodl tuze šalamounsky: „Máš-li, kluku, vlohy k malování, tak budeš tedy malovat – třeba by to byly jenom pokoje a primalex.“ A usmyslil si najít synovi učednického fleka u nějakého slušného pražského malíře pokojů. Myslel to dobře, avšak výsledek byl žalostný. Čtrnáctiletý Josef Lada neobstál – ďábelsky bezduchá učednická „nádeničina“ chlapce týrala fyzicky i duševně. O nějaké sebeméně tvůrčí práci, kterou slibovala mistrova druhá profese malíře – designera dekorací, nemohlo být ani řeči. A tak dobře míněný pokus hocus pocus po roce zkolaboval, jako příslovečný domek z karet.
Josef se pak učil knihařství, lépe řečeno zlacení knižních vazeb. Snažil se. Pracovní i životní podmínky v tomhle učebním oboru se sice pohybovaly na pokraji katastrofy, ale Josef Lada na ta léta vzpomínal s radostí. Pokud měl dost vlastního petroleje, mohl po večerech kreslit nebo číst. A volná nedělní odpoledne znamenala pro mladého citlivého snílka opravdové svátky. Seznamoval se precizněji s mnohotvárným odkazem díla Mikoláše Alše, jehož tvorbu znal letmo od dětských let. Oťukával výtvarný projev znamenitého ilustrátora Adolfa Kašpara. Z plakátů a obálek v knihkupeckých výlohách se seznamoval s grafickými tahy Švabinského Maxe, Kysely i Brunnera. A když mu zbyly nějaké úspory, skupoval antikvární výtisky časopisů zvučných jmen – Jugend, Simplicissismus, Le Rire… Text přeskakoval, hltal jen výtvarnou parádu. Zajímaly ho secesí ovlivněné kresby i exkluzivitou nešetřící karikatury – ilustrace Olafa Gulbranssona, Adolfa Oberländera a dalších populárních kreslířů té doby.
A pak přišel slavný okamžik. Časopis Máj otiskuje první čtyři Ladovy kresby. Mladý umělec, vlastně spíš chudě oděný knihařský učeň v zástěře, dostává svůj první honorář. Dvacetikorunu. Píše se rok 1904 a zdá se, že o Ladově budoucnosti právě bylo rozhodnuto.
MUŽ, KTERÝ SI BEZVADNĚ HRÁL NA LEPŠÍHO
Do začátku dvacátých let se Ladova svérázná, s nikým nezaměnitelná kresebná linka ještě víc zdokonalovala. Vliv na její vývoj měly patrně počáteční, i když kraťounké pobyty na UMPRUM. Avšak nešlo o rozhodující vliv.
Zpočátku Josef Lada navštěvoval večerní kurzy kreslení profesora Jakesche. Nebylo to snadné. Knihařskému učni chyběl čas, potřebné soustředění – a především peníze. Všechny jeho úspory spolykalo zápisné a na kreslířské potřeby se už nedostávalo. „Už tak jsem často zůstával bez večeře,“ vzpomínal později bez trpkosti v hlase. S výučním listem v kapse se rozhodl podniknout odvážný krok. Mohl se slušně živit jako knihař, ale on raději šel, před očima úspěch v Máji a později u Ignáta Hermanna, „na volnou nohu“. Rozhodl se, že se bude živit výhradně kreslením.
V tomto mezidobí, v ne právě adekvátně dobrých finančních poměrech, byl konečně přijat k řádnému studiu na UMPRUM. Ale ani tato epizoda netrvala dlouho. Ladovi vadila bezduchá akademická manýra, ale ještě víc ho drtily nedobré mezilidské vztahy. „Nechápal jsem, proč žáci jedné školy a jedné třídy jsou rozkastovány na pány a malé pány, rozumějte malá piva“ svěřuje se ve své Kronice. Po půl roce Lada pochopil, že vysněné studium je pro něho ztrátou času. Nastoupil trnitou cestu po redakcích.
Kolotoč jeho tvorby se začíná roztáčet napilno i naplno hravě. V roce 1906 vytváří ilustrace k Pohádce o Honzíčkovi a zlatovlasé Isole od Jaroslava Havlíčka. O rok později se seznamuje s nerozlučnou dvojkou komiků – Jaroslavem Haškem a Z. M. Kudějem. Hašek bývá pak občasným Ladovým podnájemníkem v Ditrichově ulici číslo 6. Lada přispívá do časopisů Besídka mladých, Humoristické listy, Karikatury, Mladé proudy, Rašple, Svítilna, Švanda dudák… V roce 1908 mu otiskuje několik kreseb vídeňská Die Muskete a ohlas na sebe nenechává dlouho čekat. V roce 1910 získává Josef Lada stálé místo v redakci Karikatur, o rok později ve Vilímkových Humoristických listech. Tehdy, v roce 1911, vychází poprvé slavná Moje abeceda, dnes už klasická Ladova knížka pro děti. Publikace spatřila světlo světa v mnoha vydáních a prošla rukama snad každého z nás.
S parťákem Jaroslavem Haškem spolupracuje na dětské knížce Kalamajka, aniž tuší, že jednou, až přijde čas, doprovodí Osudy dobrého vojáka Švejka celkem 1357 ilustracemi. Od roku 1918 kreslí do Šibeniček, od dvacátých do čtyřicátých let je výtvarným a humoristickým redaktorem nedělní přílohy Českého slova, nazvané příznačně Kvítko z čertovy zahrádky.
Tento umělec vytvořil za svůj život – od roku 1904, kdy nastoupil výtvarnou dráhu, až do roku 1957, kdy zemřel, nepřeberné dílo: 15 tisíc kreseb, z toho 10 913 knižních ilustrací, výtvarný doprovod 16 hudebnin, sedmi příležitostných tisků a 38 kalendářů, dále 20 plakátů a stejné množství ex libris, 9 divadelních výprav, 10 filmových titulů, šest TV pořadů a čtyři poštovní známky. Spolupracoval s 81 českými a šesti zahraničními časopisy, 340 reprodukcí jeho obrázků bylo použito na pohlednicích…
THE SOUND OF SCIENCE
Ona a on kroutí se na splašený tón
ona a on obsluhují zánovní gramofon
ona a on odříkají lexikon
ona a on změkčí i ypsilon
ona a on září jak do noci Avignon
víno a slovíčko tématicky nepostrádal k ní Villon
místo oken malba, snad výstavní chlouba
kdy se k nim nezapojí jen trotl antitalent trouba
parta muzikantů elány v nástrojích hýří
volný styl načechrají, až se rozčepýří
i pro živou sochu se konec hraní blíží
ona a on zakusí sladké noci s lanýži
no tak: kdy to spolu roztočíme, drahoušku?
potřebujem v rychlosti spustit uzdy na zkoušku
35 a 45 a v b.p.m. o 106 je čarodějka deejayka
ostřílená detailistka s gala vsuvkou nevyzní jak otravná empétrojka
Legendy zaživa nikdy na sobě nešetří
Emfatická legenda pod povrchem a její čísla poletují volně v povětří
Náruživá atmosféra z její přívalové vlnící siluety
Kouzelnický chaos jejích předků před x lety
Amor vyleští parkety, říká, je grandiózní sloučit s ní balety
Měsíční tance a cviky naučí se stejně jako s triky nezničitelný Miki
Invenci a renesanci vybrousí funky fresh, i když původem není z Ameriky
Když orel hodlá uspět nad zemí v akrobacii spolu s vnadnou orlicí
mezi nebem a zemí vzniká představení se snadnou show proudů proudící
když orlík miluje jako 2 live crew bez zábran orlíkovou
gala vášně nezastaví cenzura ani s ostražitou sovou
příroda je matka aktivní a sova levá od Kňižáka knihomolka
uznejte, jestli orlí účasti fandí nevypočitatelný živel holka?
vyválíme cherry v prašanu a pak stoupák vpřed jak Švýcarská linka
mašina co vydrápe vagóny do výšin, kde by velikánům nezaimponovala rovinka
vejce symbol života, bílek je jen dílek bez díla, bez nadílek, sporadický pahýlek
jak u dívek bývá přeceňován chlívek Viewegh, opatrný šetřílek, rohatý andílek
bez Vochomůrky bude nesvůj Křemílek a bez účasti drahé půlky není pro špás křenílek
natož Voženílek chlubílek, pro dospělácký karneval nedospěje Eminem ani fůra lentilek
Víte kdo má šarm, pro který má slabost celá planeta?? milá sympatická objevitelka, ideál na vysoké body je právě ta milá sympatická kůstka, naostřená i na Sandokany jako mačeta vzácný originál není okoukaná kopie, obraz mrštný jako raketa vyhledává mě jako bylinka, sladká jako pralinka belgická a magická, dobrá partie i jako stařenka má v duši 7 vůní, květinová víla pomněnka má grády jako Madonna, má ztělesnění Bohyně jestli je Buddha s úsměvem, přejme jí smíška jedině stereo budoucnosti jedinečná nota každou vteřinu já jsem playboy Jirka co chce dráždit sekat latinu Nebe peklo ráj? Já se rád zabývám rájem božská existence neotálej, ať to není jeden zájem je to anděl * otevřená náruč * prima mládí ať zvládne každou zkoušku, život neskutečně pádí vedle ní se mohu cítit krásně jako v Římě gladiátor si troufá vyhrát v odhodlaném týmě Cézar si vzdychl jak tumpachová starožitnost Andělský hrad u Tibery to je nedobytnost její hrad můj zámek naše směry letoviska do jejího pohledu zapadá růže malebná romantická esence nekonečné sympatie * vůně zvelebené zahrady v meditační zahradě vnímám poklady (kde splynou i protiklady)
D.J. STEVIE B. „D.J. Power Trax Volume 2“
(1990, Vienna a velký bangál)
1. Intro by D.J. Stevie B. (1:09) 2. JEFF WAYNE / BEN LIEBRAND REMIX – The Eve Of The War (Deepspace Mix) (3:29) 3. CULTURE BEAT feat. JO VAN NELSEN – Der Erdbeermund (Extended Mix) (3:09) 4. BUM BUM BOYS – Space Salsa (Sweap Mix) (2:45) 5. TECHNOTRONIC feat. YA KID K. – Pump Up The Jam (Stevie B. Mega Mix) (3:31) 6. FRESH WITH MC BRO – Boogie House (See You Later Mix) (3:03) 7. BUM BUM BOYS – (This Is) Der Hammer (Rebel Mix) (3:25) 8. MYSTERIOUS ART – Carma (Omen II) (Extended Version) (3:08) 9. MARTIKA – I Feel The Earth Move (San Francisco Mix) (3:27) 10. Intro by D.J. Stevie B. (0:12) 11. GANDALF – Invisible Power (Stevie´s Ultra Mix) (3:38) 12. ALYSON WILLIAMS – I Need Your Lovin´ (Extended Mix) (3:18) 13. KAOMA – Dancando Lambada (3:05) 14. KAOMA – Lambada (2:42) 15. ELKIN & NELSON – Quizas, Quizas (Classic 12" Mix / Nuevo Beat Mix) (3:27) 16. LISA LISA & CULT JAM – Just Git It Together (Full Force Mix) (3:40) 17. LIZA MINELLI – Losing My Mind (Extended Mix) (3:27) 18. MALCOLM McLAREN – House Of The Blue Danube (Strauss Mixes Strauss) (4:04)
JE BOHATÁ A VLOHAMI JAKSI ZEBRA BEZ PŘEHNANÉHO SPEKTRA PRUHOVATÁ
Madam se řekne stejně tam i pozpátku
něhu a nejednu přednost může poškádlit na zrcátku
a odrážet se bez ostychu pomalu i presto
co může zpříjemnit, je nevtíravé romantické gesto
Malý princ byl šlechetný jak ušlechtilá ocel
netrápil ho kašel dal si sirup a jitrocel
Exupéry maloval jak mu umožnila pastelka
mně se na ní líbí sloh jejích vloh, když je živelka i Popelka…
Virtuózka není bokovka, ale nápaditá Bondovka s kusy nápadité elegance
mimořádné štěstí prožít mokré sny a sušit hubu, jen jestli vyschly finance
píše haiki kreslí bajky hraje emoce s tvrdošíjně lomozivým šokem balalajky
a je dovedná lvice a andílek a laňka se vzorky pro bohatě vyšívané krajky
mýrnyx týrnyx zničím odpůrce s ničím, dovedu být její horský vyznavač
když Mountain High je šplhání do výšin mlhavých, s protěží zkouší tah pro eso pohrávač
protěž alpská vyhrává nad obyčejnou diviznou i babiznou
tahle Bondovka vylézá na špacír s báječnou formou, nikterak starou nebo ohyzdnou
jarní premiéry její prérie, jestli bude rodeo, nebo moje baladická společnost
společnost pro spoustu víkendů v průsmyku výkvětů zcestovalá skutečnost
Vílo ukaž nám sebe i grácie, pochlub se, zasnění v práci je
víla vytasí svoje triumfy a spustí přednes Královny symfonie
víla opulentní ke mně pasuje a tohle si brzy uvědomuje
víla vitálně graduje víla mezi konkurencí s přehledem boduje
víla obecná bez prudy je * podstatná pro radost flirtuje
diva s přebytky energie * snad s divokou nadílkou fantazie
není značka Danone, diva vtáhne dav do podroušené formy, diva zdravím překypuje
víla splní to, co slibuje a veškeré kvóty byrokracie v normě splňuje
víla – ta za dobrým účelem pro ušlechtilé plány více času obětuje
víla přes den vegetuje a bez lomozů endorfiny jen tak produkuje
víla se umí usmát andělsky a neošidí vjemy, když mnohým imponuje
|