JEAN–BAPTISTE CAMILLE COROT

☼    16.7.1796   PARIS        ۞      22.2.1875    PARIS

Jestliže si zakládáte na bojovné i nenadále dramatické kariéře, nebo alespoň karikatuře sebe sama, pak vás případ Camilla Corota přesáhne a osloví něčím jiným, než jste si mohli s přehledem přát. Čas lze přemoci i tichou a klidnou tvorbou, nechť tichá H²O nadále břehy mele. Pod jednou podmínkou: človíček složený minimálně ze 75% vody musí být geniálně tryskající (osvěžující) fontánkou svému okolí. Francouzský malíř Jean–Baptiste Camille Corot namaloval několik tisícovek pláten. Dnes visí v předních galeriích Evropy (dva z nich našli svou doménu v Praze), v Americe, v Kanadě, v Asii i v Austrálii. A protože do každého obrazu vložil svůj optimistický humanismus, svou nezničitelnou víru, že svět je krásné místo („Painted World“ feat. Dorothea Breik…) nejen a zároveň k přemýšlení, oblažily už jeho krajiny desítky miliónů lidí. Dá se snad i předpokládat, že stejně tak, jako se současný svět vrhl do nového poznávání svého Mozarta, stane se ještě něco přijatelně příbuzného s Corotem v přispění s troškami do mlýnů. Možná, že k tomu dá impuls nečekaný přísun jeho myšlenek na plátno.

Na umělcově křestním listě je uvedeno datum 28. messidoru 4. roku. Camille Corot se totiž narodil v Paříži dne 16. července 1796 a ve Francii se tehdy ještě používalo revolučního kalendáře. Ve stejném roce si podrobil mladý nadějný generál Napoleon Bonaparte na začátku své kariéry severní Itálii a zmocnil se troufale po Francouzsku Benátek. Nezdá se, že by bouřlivé dějinné události, jak se valily Francií v porevoluční době, za Napoleonova vzestupu a pádu, v letech jeho válek a konečně za nastolené restaurace, restart, vehnaly rodině Corotových větší vrásky na tváři. Zprávy o malířově narození a mládí nesou punc prostředí měšťanské solidnosti. Otci se dařilo v obchodním podnikání, maminka měla na nábřeží d´Orsay menší dobře zavedený lukrativně výnosný módní salón. Byli dost za vodou, ale zase ne nijak oslnivě bohatí. Jak se tenkrát na spořádanou rodinu středního stavu slušelo, otec uplatňoval neomezenou autoritu a synáčkovu snahu věnovat se malířské dráze vetoval s opovržlivou nevolí. Tak si mladý kumpán Kamil, jednak poslušný hoch, jednak bezkonfliktní povaha, musel vyžrat učednická léta v kšeftu s látkami. Trvalo řadu let, než se otec uvolil vyplácet synovi malou rentu a dal konečně svolení s jeho odjezdem do Říma na malířovu zkušenou.

Corot vystřelil do Itálie v září roku 1825 a v Římě se ubytoval v nejmagičtější části města v těsném sousedství Španělských schodů. La Spagna. Vystoupáte-li tyto schody na pahorkatinu a zamíříte-li do leva směr Vila Borghese, odmění vás jeden z nejfamóznějších výhledů na celý Řím a můžete si vzápětí vychutnat francouzské zahrady otevřené veřejnosti v areálu nedalekého Francouzského institutu. Neodjížděl jako samouk, měl už za sebou kratší studium v ateliérech klasicisty Michallona a pak Bertina. Vyučovalo se tam sice malbě krajin, ale zpodobení přírody bylo chápáno jen jako podřízená koncepce, jako pozadí, na němž by se lépe vyjímaly figurální postavy náboženského nebo mytologického charakteru. I volba Říma, města, kde se s antikou setkáváme na každém kroku, vyzrazuje, že Corot vyšel z estetiky klasicismu, kde „ideální krása“ a „antická dokonalost“ byly cílem všeho uměleckého snažení. Ale na jeviště evropské kultury už tenkrát vstoupil značně bouřlivě supící romantismus a v Paříži v těch letech vrcholil zápas obou směrů. V roce 1824 mohl osmadvacetiletý Corot na památném pařížském Salónu poznat Vraždění na Chiu, vášnivou, dramatickou kompozici Eugèna Delacroixe, mladého vůdce smečky romantiků, i dílo jeho velikého soupeře – klasicisty – Jeana Augusta Ingrèse, raffælovské historické plátno Slib Ludvíka XIII. A aby situace byla ještě zamotanější, visel tam zároveň i slavný obraz Vůz se senem od anglického malíře Johna Constablea, lákající mladou generaci naprosto nekonvenčním, svobodným postojem autora tváří v tvář přírodě.

„Už měsíc mě budí každé ráno paprsky dopadající na stěnu mé cimry. Zkrátka máme venku stále krásně; ale zato rozlévá slunce takový jas, ze kterého jsem nesvůj. Cítím, jak je má paleta (zoufale) bezmocná. Utěš ubohého přítele, kterého tolik trápí, že jeho obrazy vypadají tak ošuntěle a tak smutně vedle té skvostné přírody, kterou má před sebou.“ To psal Corot z Říma svému příteli. Uvědomil si, že to, co poskytuje nekonečně rozmanitá a proměnlivá příroda v proměnách světla a atmosféry, je dostatečně velké, aby se stalo hlavním tématem obrazu. Maloval pohledy na Forum Romanum, na Colosseum, na Andělský hrad, na malebnou římskou Campagnu s antickými akvadukty. Bílé a plavé tvary domů, sloupů a kupolí i temně zelené pinie a vavříny zaléval oním jižním slunečním jasem, z něhož byl tak „rozmrzelý“. Z jiného dopisu se dovídáme, že „pracuje od rána do večera a druhý den to začne všechno nanovo. Takový je život.“ A zároveň ujišťoval: „Mám v životě jen jeden cíl, který chci vytrvale sledovat: chci malovat krajiny. Toto pevné rozhodnutí mi brání, abych se vážně vázal. Myslím sňatkem.“ I když jeho vztahy k ženám nebyly jistě odmítavé, svému mladému předsevzetí zůstal Corot věrný po celý život.

Z Říma vycházel do překrásného okolí, na sopečné pahorky porostlé vnadnými vinicemi a přinášel odtud vedle krajinných náčrtů i obdivuhodné figurální studie: chudého mnicha, venkovanky se džbánkem, chlapce, který mu nosil malířské náčiní. Za dalších cest po Itálii navštívil Neapol a vystoupal na Vesuv, maloval Benátky a Janov, také líbeznou a vyprahlou tvář toskánské krajiny. V úchvatném Pohledu na Firenze ze zahrad Boboli jakoby shrnul všechnu blaženost, kterou návštěvníci pociťují ze zaalpských zemí pod italským nebem, jakoby zaklel k věčnému trvání okamžik, v němž se mu zjevilo město spočívající v celé své spanilosti uprostřed jasu a třpytu. Corotova bohatá malířská žeň z Itálie, v níž dovedl lásku k vlídné středozemní přírodě prolnout vědomím o tisícileté tradici a velikosti umění této země, patří k pokladům kulturního lidstva.

V roce 1827 obeslal z Říma dvěma obrazy poprvé pařížský Salón. Byl to počin v jeho umělecké kariéře extra významný – Salóny hrály ve výtvarném životě Francie úlohu, k níž nenajdeme obdobu ve výstavní historii žádné jiné země. Zdá se, že se Corot v problematice Salónů bystře orientoval, a svými zaslanými obrazy, byly to Most v Narni a Římská Campagna, poněkud taktizoval. Jejich tradiční pojetí i idealizace přírody zřejmě způsobily, že byl přijat do Salónu, kam nebylo lehké proniknout. Organizátoři byli krajně předpojatí trotlové a vynikali nápadně úzkostlivou ostražitostí, aby třídní mocenské pozice nemohly být ohrožovány revolučně převratnými uměleckými činy. Corot byl sice i nadále do Salónů přijímán, ale jeho obrazům se dlouhá léta dostávalo nešťastného umístění v temných koutech, jakoby byly trpěny z milosti. Přijímal to se stoickým povzdechem: „Běda, jsem zase v katakombách.“ Účast na Salónech byla ctižádostí jak francouzských, tak cizích, ve Francii žijících malířů. Z Čechů tam později visela plátna Soběslava Pinkase, Jaroslava Čermáka, Václava Brožíka, Antonína Chittussiho a Vojty Hynaise.

Za revoluce v roce 1830 se malíř uchýlil do bezpečí v Chartres a vytvořil tam dílo, které je pokládáno za vrchol jeho nejranějšího období. Je to Katedrála v Chartres, klidný pohled na gotický chrám pod mírně zataženým nebem, s kuželovitým pahorkem a s hromadou kamenných kvádrů. Malíř tu nápadně zdůraznil přírodní prvek – pahorek se stromy – před velkolepým monumentem lidských dějin a symbolem náboženství. Projevil se tu jako syn doby, která postavila přírodu na první místo soustavy hodnot. I když se Corot nikdy závažněji nezabýval filozofií, žil v zemi, kde myšlenky Jeana Jacquese Rousseaua způsobily převrat předtím, než se rozletěly Evropou. V té době Rousseau, proklamující návrat k přírodě jako záchranu před ZKAŽENOSTÍ civilizace, působil stále silněji na obecné povědomí.

Pro Corota se stalo putování krajinou a objevování přírody skutečnou životní potřebou. Neustále cestoval po všech koutech Francie, aby poznal nové typy krajiny. Zapsal si: „Tak jsem se konečně zase vrátil do ateliéru. Prošel jsem mnoho krajů, Normandii, Bretaň, trochu okolí Ženevského jezera, a co nejvíce krajinu kolem Ville–d´Avray. Znamená to za letošek dvacet dalších studií, pět nebo šest jich bude dobrých. Člověk musí být rád.“ Staré venkovské sídlo ve Ville–d´Avray, v mírně lesnaté krajině poblíž Versailles, které koupil ještě jeho otec, považoval Corot za svůj skutečný domov. V Paříži měl byt v centru města ve Faubourg–Poissonière a když jej návštěvy zájemců o obrazy začaly příliš obtěžovat, zařídil si ještě tajný ateliér v Rue Fontaine. Proslulost jeho pláten na sebe dala dlouho čekat – první obraz Corot prodal až ve svých čtyřiačtyřiceti letech, ale později se kupci hrnuli jako splašení po lavině zájmu. Ještě za svého života se vyskytla první falza & dodnes platí Corot snad za nejfalšovanějšího autora originálů všech dob; traduje se uštěpačný výrok, že namaloval tři tisíce obrazů, z nichž deset tisíc se těší svému zájmu v Americe.

Osudy tohoto vlídného umělce by se nehodily za předlohu k románu. Léta probíhala klidně, piánko, na cestách, v práci, v ateliéru, v setkáních s přáteli, mezi něž patřil zejména Honoré Daumier, geniální kritik politického a společenského dění, krajinář Charles Daubigny a malíř venkovského života Jean François Millet. Z fotografií a z portrétů přátel známe Corotovu fyzickou podobu, zjev statného muže, jehož „hruď a ramena měly šíři a pevnost nedobytné pokladny“, jak napsal jeden jeho současník, se širokou tváří orámovanou delšími šedými vlasy, s tváří, která ke stáru připomínala stále víc moudrého venkovského písmáka. Chodil často do opery a na koncerty, miloval Glucka, Haydna, Mozarta a Webera, v literatuře dával přednost poezii a svazky Vergilia si brával s sebou na cesty.

Jeho zralé krajiny zahalují viděnou skutečnost oparem touhy a vzpomínání a působí nekonečně poeticky i melodicky. Nejdůležitějším tvárným prvkem je tu světlo, zdá se, jako by zlatý nebo stříbrný prach sněžil z oblohy a pokrýval krajinu jemným průsvitným závojem. V posledním desetiletí života se věnoval soustavně i figurální kompozici. Nejznámější z nich je Žena s perlou v Louvru, která bývá nazývána Monou Lisou XIX. století.

Ve stáří mu ztrpčoval život revmatismus, jistě daň nespočtu hodin strávených za každého počasí v krajině před malířskou štaflí. Za neklidného času Komuny odjel do Douai a v pohledu na toto starobylé město spodobnil v roce 1871 sám sebe jako bělovlasého dědulu s holí špacírkou. Začátkem roku 1875 jej nemoc, patrně rakovina žaludku, připoutala na lůžko. 22. února téhož roku po několikadenní trpělivě snášené agónii ve svém pařížském bytě zemřel. Francie jej pohřbívala s pohnutím. „Obliba, kterou si získal svým velkým uměním a svým krásným charakterem, shromáždila kolem domu zesnulého a kolem kostela sv. Eugèna nekonečný dav. Po dobu, po kterou procházel průvod, byl v přilehlých ulicích odkloněn provoz. Od domu č. 56 v ulici Faubourg–Poissonière až k předsíni chrámové se tísnilo podél chodníků obecenstvo naplněné úctou a dojetím. Tři chrámové lodi byly za malou chvíli plné…“ Tak líčí umělcův pohřeb pařížský list Journal des Débats. Corotův hrob leží na hřbitově Père–Lachaise vedle hrobu Honoré Daumiera a Charlese Daubignyho. V Salónu téhož roku byly tři obrazy, naposled malířem vybrané, s názvy Byblis, Drvoštěpové a Radosti večera, umístěny na čestném místě a zahaleny černým flórem. V květnu 1875 byla zahájena dražba Corotovy pozůstalosti představující přes šest set obrazů, kreseb a skicářů, v roce 1880 byl ve Ville–d´Avray odhalen umělcův pomník, fontána z bílého mramoru zdobená jeho reliéfním portrétem. Započíná se obrovská řada výstav, vrcholící v létě 1975 expozicí Pocta Corotovi, uspořádanou pracovníky Louvru v pařížské Orangerii.

Corot nepatří k „prokletým“ umělcům, na něž je 19. století tak bohaté, nepatří ani k těm, které sláva navštívila brzy a lacino. K jeho dílu se hlásily všechny umělecké generace: realističtí krajináři barbizonské školy, což byli jeho mladší vrstevníci, v něm spatřovali nespornou autoritu. Uctívali jej impresionisté v čele s Augustem Renoirem. Z postimpresionistů mu věnoval Vincent van Gogh slova nelíčeně hlubokého obdivu: „Když se počalo rozednívat a když se rozezpívali kohouti v chalupách, roztroušených po vřesovišti, všechno vypadalo úplně jako nejkrásnější Coroti… Ticho, mystérium, mír, jak jen on je namaloval.“ Když po smrti Pabla Picassa přešla jeho osobní sbírka obrazů umělcovým odkazem do majetku francouzského státu, dověděli jsme se, že Picasso vlastnil Corotův portrét Edouarda Delalaina (modelem byl syn obchodníka suknem, někdejšího Corotova patrona) a Podobiznu Italky. Skutečnost, že Picassův výběr zahrnul dvě Corotovy portrétní práce, není rozhodně náhodná. Na Podzimním Salónu v roce 1909 byly poprvé vystaveny Corotovy figurální práce, do té doby zcela neznámé. Tam si je objevila mladá generace fauvistů i příslušníci začínajícího kubistického hnutí.

Ze vztahu ke Corotovu umění se vyznávali velcí francouzští básníci, Charles Baudelaire, Paul Valéry, krásnou pasáž mu věnoval Guy de Maupassant. Otázku pro tajemství Corotova umění si klade umělecká historie znovu a znovu od šedesátých let 19. století až po současnější interpretace. Proč Corot koncipuje svoje nejlepší obrazy krajin jako vzpomínku? Vzpomínka na Rivu, Vzpomínka na Mortefontaine, Vzpomínka na Toskánu, Vzpomínka na Pierrofond, Vzpomínka na Castel Gandolfo? Chce tím naznačit, že všechno pěkné v životě se jeví ve vzpomínce ještě mnohem krásnější? Chce tím vyjádřit, že nejcennější zážitky se propadají do hlubin nenávratna a přece trvají uloženy v uměleckém díle? Existují i jiné hypotézy. Před časem u nás byly přeloženy Pijoanovy Dějiny umění; kapitolu o Corotovi tam pod názvem Volání přírody napsal Germain Bazin, jeden z největších vykladačů Corotova díla. Bazin tam položil otázky: „Měl Corot jakousi předtuchu, že přírodu zanedlouho zohaví průmyslová civilizace, která skoncovala s tisíciletým souladem a zotročila si někdejšího spojence? Způsobila taková předtucha nepokoj, projevující se v dílech z posledního období umělcova života?“ Nevíme. Jisté je, že každá doba si vykládá velké umělecké dílo po svém. Tak i v současném dialogu s Corotovým úchvatným zbožím (božsky znázorněnými obrazy přírody) mají váhu obavy a varování dnešních ekologických aktivistů. Podobně jako je tomu u koncentrované esotericky laděné hráčky na violoncello CAROLINE LAVELLE, jejíž prvotina s názvem „SPIRIT“ uchovává esprit od roku 1995. Zkuste se naladit na její vlnu vášně.

TURNING GROUND (OTÁČIVÁ ZEMĚKOULE)

Chápu první motivy později jasněji

rozlévá se krev spolu s otáčivou zemí

upřeně hledím Tobě do jasných očí…

Pocítíš jemně konstatované blbiny?

rozpoznáš, co veskrze žije za mýma očima?

MOORLOUGH SHORE (POBŘEŽÍ JEZERA A RAŠELINIŠTĚ)

Čekala jsem na Tebe dlouho

že se vrátíš domů a zase uslyším, jak mě voláš jménem

v hluboké duši mého srdce ses nijak nezměnil

a roky s Tebou plynuly Tvými sladkými rty

které mi zůstaly na kůži, zas cítím jejich žár

a Tvé oči, které vzrušovaly žárem vášně

sledují každý můj žert

Někteří říkají, že jsem ztratila lásku, sladkou lásku

zatímco překonávám nával vzteku

nebo snad pláchnul s jinou holkou

jeho tvář už možná nikdy nespatřím

ale jestli jsem ztratila svou irskou lásku

on je člověkem, kterého zbožňuju

a dlouhých sedm let na něj budu čekat

na březích rašelinového jezera

Dal sbohem velkým zámkům

sbohem mlhavým kopcům

kde prádlo vlaje ve větru

jako bělostné hedvábí

a padající voda plyne tiše

blízko místa, kde jsme trávili své radostné dny

ale bohužel všechny zmizely kvůli krutosti

která ho vyhnala daleko od pobřeží rašelinového jezera

DREAM OF PICASSO (PICASSŮV SEN)

Tuhle noc budu spát s duchem Picassa

a nakreslím ruce města blízko nás

jemu, co umřel, povím, a on odpoví, tak to bylo a nebyla to složitá věc

a nakreslí mi modrou svatozář kolem hlavy

a pak vklouzne hezky v klidu do postele vedle mě

a řekne, pojď ke mně, pojď ke mně

Tuhle noc budu spát s moudrostí a svobodou

která u toho, který přijde, bude chtít jen mě

a když bude blízko, ta řeka povede napříč měsícem tichý pramínek

a řekne mi, že mě miluje prostě stejně

a že snil o tom, jak tančím v dešti

a vybídne mě, vybídne, pojď ke mně, pojď ke mně

FORGET THE FEW (ZAPOMEŇ MÁLO)

Celý svět zadržuje dech

na místě, kde se špičky Tvých prstů dotýkají mých vlasů

a moje srdce si vybavuje první moment, kdy jsem se odvážila

spojit své oči s Tvými

zapomínej málo, buď tím bývalým i v této noci

Mluvíš beze slov

hloubkou intenzity, kterou jsem nikdy neslyšela

a protože vím, že nemůže trvat dál

ochraňuju tuto chvíli s Tebou

zapomínej málo, buď tím bývalým i v této noci

LAGAN LOVE

Tam kde proudí Lagan

zpívají ukolébavky mraky lilií

v jeho očích je napůl světlý lesk

noc je v jeho vlasech

jako roztoužená láskou lenashee

má moje srdce, aby řeklo že nemám svobodu

kvůli jeho lásce je všeho pán

A často, když pozdní ptačí zpěv

uspal celý svět

já vniknu do rukou mého milence

budu tam chránit naše tajemství

a na cvrčkovo zpěvném kameni

rozdělá oheň ze suchého dřeva

a řekne mi pak

sladký podtext

písně touhy mého srdce

A CASE OF YOU (TÝKÁ SE TO I VE TVÉM PŘÍPADĚ)

Ještě dřív než vzala za své naše láska, jsi řekl

„Já budu tak věrný jako Severka"

a já odvětila, „věrný v temnotě,

kdepak to vlastně je?

Jestli chceš mě, tak jsem na baru"

Na rubu kartonového podnosu

snad na rozladěném světle obrazovky

jsem nakreslila mapu Kanady

Oh Kanada

a její žertík, a načrtla jsem Tvoji tvář dvakrát na to místo

Oh jsi v mojí krvi přítomen jako stopy svatého vína

oh a chutnáš mi tak hořce, ale chutnáš přitom tak sladce

mohla bych popíjet Tvůj výjimečný případ, drahoušku

pořád budu na tahu

já pořád budu na tahu

Oh já jsem osamělá malířka

žiju v krabici barev

jsem vystrašena z ďábelských úmyslů

a malují mě ti, co se ničeho nezaleknou

pamatuji se na tu dobu, cos mi řekl, co jsi říkal

„Láska se dotýká duší"

S jistotou jsi se dotkl mé duše

„Protože část Tvojí se vlévá do mojí

v těchto řádcích čas od času"

Oh jsi v mojí krvi přítomen jako stopy svatého vína

oh a chutnáš mi tak hořce, ale chutnáš přitom tak sladce

mohla bych popíjet Tvůj výjimečný případ, drahoušku

pořád budu na tahu

já pořád budu na tahu

Potkala jsem ženu

měla ústa jako jsou ta Tvá

znala Tvůj život

znala Tvé ďábly a Tvé smlouvy

a řekla mi

„Jdi za ním, zůstaň s ním, jestli můžeš

ale připrav se, že budeš vysátá, že budeš krvácet"

Oh jsi v mojí krvi přítomen jako stopy svatého vína

oh a chutnáš mi tak hořce, ale chutnáš přitom tak sladce

mohla bych popíjet Tvůj výjimečný případ, drahoušku

pořád budu na tahu

já pořád budu na tahu

WAITING FOR RAIN (ČEKÁM NA DÉŠŤ)

Když se země žene jak písek

a Ty jí ztrácíš z obou rukou

když je Ti odepřeno kvésti

čekáš na déšť, čekáš na déšť

Když Tvá inscenace hry měla svůj den

libuje si prostě dávat stínohru

a Tví herci potřebují čas, aby rostli

čekáš na déšť, čekáš na déšť

Když slunce objeví Tvůj úkryt

a jeho žár Ti dává facku

když ztrácíš svůj pozorný pohled

čekáš na déšť, čekáš na déšť

Jsou-li Tvé životní podmínky nepromokavé

byly příliš nudné, aby Tě vzrušily

nemají žádný velký užitek

při čekání na déšť

DESIRE (PŘÁNÍ MÉ TOUHY)

Přání přivádí šílenství a to šílenství je nasměrováno na Tebe

dotýkám se Tě, což mě rozmotává a proplétá s Tvojí vidinou

potápím se ve sladké touze

Tvá vůně mě přitahuje a chytá mě do neviditelné pasti

myšlenka Tvých rtů na mé kůži Ti zas připomíná

pocit, že Tě miluji, miluji Tě, já mám závratě

temnota mě neuklidní, varuje mě

v noci bez spaní

denní světlo nemá léčivé účinky jen pocit

že jsi ve veliké hloubce

potápím se ve sladké touze

sama, teď jsi se mnou Ty

mohla bych Ti dát VŠECHNO co potřebuješ

můj je chleba, který krájíš

mé je víno, které chutnáš

pocit, že Tě miluji, miluji Tě, já mám závratě

miluji Tě a nikdy jsem nevěděla, že když Tě miluji, tak mi to přineslo smutek

THE ISLAND (OSTRŮVEK)

Zítřejší noc pojedu na ostrov

a budu hledat tvé šlápoty v pěně

počkám až moře vydá své milence

až Tě najdu spícího na kameni

budu čekat, kde tu jsi?

budu čekat, najdu Tě

Teď je pryč léto a chlípník umírá touhou

Země vydává život s povzdechem

pak byla tráva tak zelená na místě, kde jsme leželi

praská nám pod nohami suchý troud

budu čekat, tak kdepak jsi?

SLEEP NOW (TAK UŽ SPINKEJ)

Tak už spinkej, krev se Ti rozlévá v klidném dechu

už se neboj jiných lidí, co spěchají skrze vysokou trávu

nebo pitoreskních obličejů, smějících se na pláži

tak už spinkej, neslyšíš suchý šelest, modlitbu nebo jak si děti hrají na vojáky?

Tak už spinkej, sám v rukávech žalu

posloucháš svlékání šatů a Tvé tělo (smysly) se dotýkaly Boha, až zuby jektaly

a žoviální nálada Ježíše se potkává s hrdiny válek

tak už spinkej, Ty neslyšíš suchý šelest, modlitbu nebo jak si děti hrají na vojáky?

Tak už spinkej, Tvá slova minula záři světla z Východu

a zvuk hrobů protiletecké obrany a vyprázdnění doby

tak už spinkej, tak už spinkej, Ty neslyšíš suchý šelest, modlitbu nebo jak si děti hrají na vojáky?

SHEHERAZADE

Budu Tvá Šeherazáda

povím to nové každou noc

budu Tvá Šeherezáda

budu plná života každou noc

jako vzduch jako moře

jako zem víc než život

dovol dešti, ať mě opláchne

změním kapky vody na perly

a navinu Ti je na ruce

jako vzduch jako moře

jako zem víc než život

v tichosti noci

budu vnímat, že zavoláš moje jméno

a rozhřešen od lásky

se zase mistře zvedej bystře

jako vzduch jako moře

jako zem víc než život