JEAN SIBELIUS

☼    8.12.1865    HÄMEENLINN       ۞     20.9.1957      JÄRVENPÄÄ

Hudební život, který se až do konce osmnáctého století rozvíjel v někdejším finském hlavním městě osadě Turku, byl převážně dílem zanícených dobrovolníků. Rozmach domácí hudební palety na vyšší, profesionální bázi, je spjat až s městem Helsinky, které v roce 1812 vystřídaly Turku ve funkci nové metropole.

V evropské hudbě se v této době začaly uplatňovat myšlenky a principy romantického hnutí za lepší vyhlídky, které nabízelo i zdánlivě prťavým národům šanci na vlastní politické a kulturní sebevyjádření, umnou prezentaci. Potlačované tužby národů se staly náplní programu politiků i umělců. Vládnoucí feudální vrstva ztrácela na síle, a to nejen v politickém pletichaření. I umění přestalo být doménou šlechtických salónů a domácí kapely, vydržované aristokraty, zanikaly jedna za druhou. Koncertní sály a divadla se otevřely širším lidovým vrstvám.

Tento vývoj neznal politických hranic a probíhal stejně tak v Čechách, které byly součástí habsburského trůnu Rakouského, jako třeba ve Finsku, jemuž v letech 1809 až 1917 diktovali, co se má stát výhradně ruští carové. Hudba v Čechách a ve Finsku se ovšem ubírala různými pionýrskými stezkami, vlivem odlišných vnitřních podmínek, klimatu i geografických poloh obou zemí. Zatímco hudební život u nás dosahoval značné intenzity a čeští muzikanti nenalézající uplatnění doma se podíleli na rozvoji národních kultur v mnoha zemích Evropy, ve Finsku byl průběh národně–osvobozovacího procesu s kapkou Finlandie u úst složitější. Země v důsledku historického vývoje neměla dost vlastních vůdčích osobností, které by se postavily do čela domácího hudebního přeboru a svou autoritou vyhráli na celé čáře vyšší a náročnější mety.

Nepřekvapuje proto, že když ve třicátých letech 19. století byly v Helsinkách podniknuty vážné kroky na neoraném poli organizace hudební kultury, stáli v čele hnutí cizinci, ve velkém počtu Němci. S uznáním je vzpomínán Friedrich Pacius pocházející z Hamburgu. Z jeho tvůrčí dílny pochází vedle mýdlových oper i dnešní finská státní hymna. Paciusovi, který žil v letech 1809 až 1891, se přiznává zásluha na položení základních kamenů finské novodobé hudby, jejíž první kapitolu začal diktovat.

MYTICKÝ SVĚT KALEVALY

Paciusovými pokračovateli byli potom už jen Finové a o většině z nich lze říci, že – pokud to byli skladatelé – nacházeli podněty ke svým dílům v národním eposu Kalevala. Toto obsáhlé dílo (do češtiny je přeložil spisovatel Josef Holeček) sestavil MUDrc, národopisný pracant a filolog Elias Lönnrot. Kalevala je sbírkou legend a písní od dob pohanských až po rané křesťanství, vypravuje se tu o vzniku světa, o boji dobra se zlem a o zápasech finského národa za svobodu. Zejména tyto vlastenecké motivy byly vždy mocnou inspirací pro tvůrce národního literárního a hudebního umění.

Jedním z prvních skladatelů, který čerpal z Kalívaly, byl Johann Filip von Schantz; zemřel však předčasně, dřív než mohl plně rozvinout své vlohy. Národní mytologie stála i u zrodu symfonické básně Axela Gabriela Ingeliuse; o rozmach sborové písně, dodnes ve Finsku uctívané a hojně pěstované, se zasloužili F. A. Ehrström, Karl Collan a Selim Gabriel Linsen.

Druhá polovina 19. století přinesla finské hudbě slibné perspektivy, když v sedmdesátých letech zahájila v Helsinkách činnost první národní opera a v roce 1882 byl otevřen Hudební kabinet (konzervatoř). Nepochybně silný vliv na hudební rozmach hlavního města mělo zřízení symfonického orchestru, který povzbudil ambice domácích skladatelů. O založení orchestru se zasloužil v rozhodující míře Robert Kajanus, jenž potom stál v jeho čele jako dirigent. Kajanus dosáhl ve své profesi mezinárodní popularity, když s orchestrem, který vedl půl století, podnikal turné po zahraničí. Jako prvořadý úkol si vytyčil propagaci tvorby Jeana Sibelia.

Jestliže se Robert Kajanus zasloužil o symfonickou hudbu zejména uváděním skladeb současných finských autorů, jeho protějškem v oblasti pedagogické, skladatelské a organizátorské byl Martin Wegelius, ředitel konzervatoře. A jeho žákem v kompozici byl Jean Sibelius, narozený 8. prosince 1865 v Hämeenlinnu. Začal studovat práva, ale po roce to vzdal ve prospěch hudebních tréninků. Rodiče mu v jeho rozhodnutí nebránili a podporovali ho, vždyť hudba byla v jejich obydlí stálým hostem. Otec, městský lékař, hrál na housle, matka na klavír a syn na violoncello. Na programu měli díla slavných mistrů, ale hráli taky skladby Jeanovy, který je skládal pro potěšení rodičů a přátel.

Ve studiu houslí, klavíru a kompozice pokračoval Sibelius v Berlíně a ve Vídni. Po návratu se stal učitelem teorie v Helsinkách a pro vlastní potěšení sekundistou kvarteta. Zabýval se komponováním komorních skladeb, ale brzy přešel k velkým formám, aby mohl manifestačně vyjádřit myšlenky, které ležely na srdci jemu i jeho národu.

KULLERVO, LABUŤ Z TUONELY, FINLANDIA

Motivy z Kalevaly inspirovaly větší část Sibeliovy tvorby. Už v sedmadvaceti letech se skladatel proslavil symfonickou kantátou Kullervo pro sóla, sbor a orchestr. Dílo bylo v dubnu 1892 nadšeně přijato a jeho uvedení označeno za začátek nové epochy národní hudby. Sibelius vždy usiloval, aby jeho skladby promlouvaly k lidu a tím byl určen směr a smysl jeho práce. Stál programově v čele těch, kdo vzdorovali carskému útlaku a usilovali o národní svébytnost a ušlechtilou státní samostatnost.

Sibelius vycházel z národních hudebních tradic, ale k naplnění svých tvůrčích záměrů – a to je pro něho příznačné – nepoužíval citací z hudebního folklóru, ba ani reminiscencí na národní písně. Jeho dílo vyrůstalo z pocitu sounáležitosti s lidem, z poznání přírody a ovšem i z vlivů evropské hudební kultury. Nepotřeboval vnější podněty, aby tvořil v národním duchu. Sám se vyslovil, že poznal finský vesnický folklór až když vytvořil svá první velká díla a když už vykročil vlastní cestou neoranou. Po velkém ohlasu symfonie Kullervo se vyjádřil: „Nejdřív jsem složil Kullervo a pak jsem si přišel do Karelie poslechnout, poprvé ve svém životě, písně z Kalevaly, jak plynou ze rtů lidu. Může se to zdát ujeté, ale bylo tomu skutečně tak.“

Podstatnou část Sibeliova odkazu tvoří a k jeho nejohranějším skladbám patří symfonické básně. Hrdinou většiny z nich je bájný Lemminkäinen. Čtyři legendy na motivy z Kalevaly, které Sibelius zpracoval ve formě symfonické básně, jsou opentleny s názvy: Lemminkäinen a dívky ze Saari, Labuť z Tuonely, Lemminkäinen v Tuonele a Lemminkäinen se vrací na místo činu.

Tuonela je v Kalevale říše mrtvých a strážcem vod posvátné řeky je labuť. Ta zaujala Sibelia a jeho symfonická báseň dosáhla velkých úspěchů na evropských koncertních pódiích.

Symfonická báseň Finlandia, kterou se skladatel představil veřejnosti v roce 1899, je výpovědí o životě národa i s vyslovenou nadějí, že budoucnost přinese Finům naplnění jejich tužeb. Také tato skladba byla přijata s velkým ohlasem a autorovi přinesla mnoho slávy. Bylo to původně příležitostné dílo komponované k takzvaným živým obrazům, jak jsme je kdysi mohli znát i u nás.

Partituru Finlandie vydalo lipské nakladatelství Breitkopf & Härtel vskutku pohotově – v témže roce, kdy byla dopsána. I to svědčí o tom, jak se Sibeliovi všechno dařilo dotáhnout do konce. Nakladatelství doufalo jistě v dobré kšefty, ale skutečnost daleko předčila smělá očekávání. O notový materiál projevoval nebývalý zájem prakticky celý hudební svět.

Složitější to bylo s názvem díla. Neslo původně název Suomi, ale protože toto pojmenování Finska bylo ve světě velkou neznámou vesnicí na okraji, německý nakladatel doporučil zavést titul Finlandia, který se už udržel. To však nebránilo, aby skladba nebyla v některých zemích uváděna pod jinými názvy. Když ji Sibelius dirigoval v Paříži, nesla jméno Vlast. V carském Rusku nesměla být hrána pod žádným z těchto označení a na koncertních pódiích byla tolerována jen pod jakýmsi krycím označením Impromptu (!).

SIBELIUS VE SVĚTĚ A U NÁS

Skladatelovo úsilí směřovalo vždy k vytvoření hudby, která by se národu stala posilou v jeho trvalém zápase o svobodu. Nedával si úkol proniknout do zahraničí, aby propagoval svou vlast, jak to učinil třeba Edvard Grieg. Sibelius snad ani nepředpokládal, že by jeho hudba mohla zabrat u cizích posluchačů nějak zásadním způsobem. Ale co se nestalo! Osobitý národní tón skladeb zahraniční publikum a dirigenty velice zajímal; zaujala je dokonce už Sibeliova první díla.

V Londýně byly pořádány celé cykly a dokonce festivaly jeho hudby za řízení nejlepších dirigentů, Toscaniniho nevyjímaje. Živý zájem projevily německy švitořící země a Spojené státy, kde byla Sibeliova díla prováděna rovněž v celých cyklech. S jeho hudbou se seznamovalo i ruské publikum a dnes má v Rusku na koncertních pořadech své stálé místo. V minulých letech vydala moskevská gramofirma Melodia všech sedm Sibeliových symfonií.

Ani u nás nebyla skladatelova tvorba tabu, byla však dlouho opomíjena a snad i nedoceněna, a proto se ani nevytvořila sibeliovská interpretační tradice. První kontakt českých hudebníků se Sibeliem se uskutečnil v roce 1901, když se skladatel na cestě z Itálie do vlasti krátce zastavil na zkušenou v Praze. Chtěl se poznat s Antonínem Dvořákem, jehož umění si velice chválil. Obrátil se proto na Dvořákova zetě Josefa Suka, který zprostředkoval setkání a Sibelius pak v dopise příteli vylíčil své dojmy slovy:

„Na své cestě na sever jsem se zastavil v Praze, kde jsem se setkal s výborným českým hudebníkem Josefem Sukem, kterého jsem poznal v Berlíně. Suk se oženil s dcerou Antonína Dvořáka a uvedl mě k tchánovi. Nebyl jsem schopen promarňovat Dvořákovi mnoho času, ale i to mi postačilo, abych si o něm udělal mimořádně příznivou představu. Tento zkušený muzikus byl zosobněná přirozenost a mluvil velice skromně o svém umění, jako by nechtěl vůbec vědět o postavení, které zaujal v hudebním životě své země a světa. Prohodil ke mně docela upřímně: „Víte, skládal jsem příliš mnoho.“ Já s jeho míněním nemohu souhlasit.“

U nás vyšla na gramodeskách některá Sibeliova díla (symfonie, houslový koncert, Finlandia, Labuť z Tuonely, Bouře) a na koncertních jevištích a v rozhlase zaznívají ještě další skladby. Nelze už tedy hovořit o tom, že by naši posluchači neměli možnost se seznámit s hudbou největšího finského klasika.

VALSE TRISTE

Sibeliova tvorba byla žánrově pestrá, neboť tvůrčí vitalita nedovolovala skladateli omezit se jen na některé hudební škatulky. Lákalo ho jeviště a výsledkem byla jednoaktová opera Dívka ve věži, napsal pantomimu Scaramouche, hudbu k Mæterlinckově hře Pelléas a Mélisanda, k Shakespearově Bouři a k dramatu Arvida Järnefelta Kuolema (Smrt). Částí hudby k Järnefeltově hře je proslulý Valse triste – Smutný valčík, miniaturní dílko děsivé symboliky. Patří do řady populárních skladeb jako třeba Dvořákova Humoreska nebo Fibichův Pœm.

Houslový koncert, který si Sibelius psal údajně pro sebe, je umělcovým vyznáním vřelého vztahu k houslím. Byl virtuózním houslistou a hra byla neoddělitelnou součástí jeho osobního života, denního pitného režimu Finlandia v notách. Přiměřenou pozornost věnoval i klavíru (cyklus Ze země tisíce jezer) a vokální hudbě, která byla blízká jeho srdci. Byl autorem sborů, kantát a asi 80 písní. Poněkud v pozadí stojí komorní skladby, z nichž snad nejznámější je kvartet Voces intimæ (Důvěrné hlasy ševelící intimní slasti).

Sibelius zaujal místo mezi předními symfoniky své doby. Vycházel z romantismu („pozdní romantik a přece nedočkavostí ranní ptáče“), jak je to patrné na jeho raných skladbách charakteristických okázalým patosem a bohatě diferencovanou zvukovou barevností. Byl ovlivněn soudobými uměleckými proudy – od impresionismu přes neoklasicismus až k expresionismu. Respektoval stávající formu symfonie, ale naplňoval ji s přehledem svým novým obsahem. V letech 1899 až 1924 napsal sedm symfonií, které patří k živé části jeho odkazu.

Hudební svět oceňuje národní sloh jeho díla. Skladatel se inspiroval ságami a mýty i současným životem lidu, s nímž prožil svůj dlouhý život (zemřel v Järvenpää 20. září 1957 ve věku požehnaných dvaadevadesáti let). Doma se dočkal nejvyšších poct a ocenění. Po zřízení finského státu v roce 1918 mu byla vyplácena doživotní renta a současné Finsko si jeho odkaz připomíná každoročním festivalem v Helsinkách.

V roce 1904 si Sibelius postavil haciendu v Järvenpää, kde prožil větší část života se svou chotí, bývalou operní pěvkyní se zlatým hlasem v hrdle. V roce 1935 zde napsal symfonickou báseň Tapiola, o rok později scénickou hudbu k Bouři a poté přestal komponovat. Neuskutečnil svůj velký záměr – operu o bájném hrdinovi Lemminkäinenovi.