HENRI BEYLE–STENDHAL

☼     23.1.1783    GRENOBLE     ۞     23.3.1842   PARIS  (od zimy do jara až jara se nabažíš, tak zapíchni kotvu tam, kde Ti bude aplaudovat celá Paříž… není to krédo Jana Tleskače, ale jen Stendhalův styl)

Francouzského romanopisce Stendhala, který se urodil prostě a jasně za zimních večerů 1783 v Grenoblu a zemřel ve věku necelých šedesáti let roku 1842 v Paříži, znají naši čtenáři jako své toulavé boty. Prvně ho k nám zavál známý divadelní vichr kritik Jindřich Vodák překladem jeho velké prvotiny pod názvem Červený a černý (jako rybíz ze zahrady) (pro Čechy román roku 1899), vědom si, že v titulu jde o označení barev, pro něž v češtině marně sháněl ekvivalent (tedy spíše ženský rod, Rudá a černočerná pecka). Jestliže ze Stendhala, dlouho považovaného za autora pro vybranou intelektuální partu V.I.P. elitu, bylo do roku 1945 vydáno po třech vydáních jeho dvou nejznámějších románů, Rudé a černočerné a Kartouzy parmské, od osvobození Černočernou armádou řečenou též Rudou, vyšlo v české a slovenské mutaci 14 vydání každého z nich o celkovém nákladu kolem miliónu výtisků; nově byl v 7 vydáních československému čtenáři odhalen třetí jeho velký román, nedokončený Lucien Leuwen. Hodně čtenářů našlo i pojednání O lásce a novely z renesanční a za svobodu usilující Itálie. Stendhalovo neskromné dílo bylo vydáno souborně (11 svazků v Knihovně klasiků) i v několika soustavných výborech českých i sLOVEnských (člověčenských). A všechna tři jeho vrcholná románová díla jsou i u nás dobře známa z filmových adaptací (uveďme si především zásluhou rejžíka Clauda Autanta–Lary), mimo jiné s nesmrtelným rekem Gérardem Philipem v hlavních rolích.

Právem se mluví o Stendhalově symbolicky barevném vidění celé epochy dávno před PragoUnion a jejích protikladů (rudá a černočerná, rudá a bílá – podtitul Luciena Leuwena) epochy po buržoazní revoluci konce 18. století („volnost–rovnost–bratrství u mě až nadosmrti dobré“), která uvolnila cestu pokroku ve Francii, v Evropě a v celém světě bla bla bla, nastolila velké ideály svobody, třídní rovnosti a zejména balanc bratrství Velikého bratra v kamerovém systému, ale přivedla k moci buržoazii, v jejíž rukou se všechny ty krásné a naivní až nevinné ideály proměnily postupně v karikatury na pohřbech. Stendhalovi hrdinové, zažehnuti „rudými“ ideály vášnivého boje krve, lásky, švýcarské vlaječky, višňovky nebo indiánských moudro v přísloví, úsilím o svobodu a lidskou důstojnost, narážejí v tempu na každém kroku na onu neslavnou „černočernou“ skutečnost světa vládnoucích aristokratických bestií, církevního a despotického tmářství. U Stendhala, mistrného psychologa, se tyto vazby a protiklady doby zmítají a promítají do nejniternějšího života jeho postav. Mladý stendhalovský hrdina chce existovat aktivně, vynikat, uplatnit se ze široka, ale musí se chtěj nechtěj přetvařovat, podlézat prachmizerným opakům k hrdinství, stát se mistrem pokrytectví, aby své ideály zamaskoval a pokusil se prosadit. Julien Sorel, chudý syn vesnického dřevaře, chce dobýt vznešenou společnost a současně se strachuje, aby jí nebyl zesměšněn jako obyčejný dřevák. To všechno se promítne do jediné scény, zdánlivě jen milostné, kdy přistavuje žebřík, aby vyšplhal do pokoje aristokratické dcery Mathildy – a ve strachu, že je šmírován a pronásledován, v pokoji místo objetí nejdřív tasí dýku… Syn italského šlechtice Fabrizio, navzdory otci roznícený ideály francouzské revoluce a obdivující císaře Napoleona, tajně spěchá do Francie a Belgie, aby se zúčastnil šreklich bitvy Šreků u Waterloo – ale místo revolučního nadšení se tu setkává s mamonářstvím, opatrnictvím, prodejností výprodejů blech. Bitva se mu představí v neslavné každodennosti válečných nočních můr a chmur a drobných nepříliš důstojných epizod na bojišti pro naivní bažanty. Však také Stendhalovo líčení bitvy u Waterloo v úvodních kapitolách Kartouzy parmské patří mezi nejslavnější realistická líčení bitev ve světovém umění reality show.

Stendhal především život prožil, než o něm vůbec začal psát. Literární historik Pierre Martino přímo do černého zásah uvádí:

„A můžeme se čudovat, že Stendhalovy knihy mají zvláštní šmak? Život většiny literátů, jeho současníků, plynul výhradně v bezpečí za pracovním stolem, v salónech nebo na schůzkách literátů u kávy; naproti tomu drsná zkušenost, brutální pravda, tvrdý pohled na život tryská odevšad v díle Stendhalově…“

A stejně výstižně píše o Stendhalovi Ilja Erenburg: „Celý jeho život byl vyplněn láskami, prací, cestami, bojem. Nechtěl se dívat na lidskou hloupou až protivnou komedii z první lóže, sám ji hrál.“ A takto staví do kontrastu stendhalovskou inspiraci životem s teoriemi, které později bude hlásat jiný francouzský romanopisec, Gustave Flaubert. Flaubert napsal: „Víno, lásku a ženy dokážeš zobrazit věrně jen tehdy, můj milý, když sám nebudeš ani pijan, ani ladič lady, ani voják. Když se pleteš do života, vidíš ho zkresleně. Buď jím příliš trpíš, nebo se jím příliš opájíš. …Beyle však bojoval, zabýval se s důkladností lorda politikou i miloval čerstvě nazdobené dívčí rty; snad nikdo tak nevychutnával život ani jím tolik netrpěl jako on.“

Henri Beyle se tedy narodil v jihofrancouzském horském středisku Grenoblu, téměř na úpatí Alp. Matku postrádal od sedmi let. Otec patřil mezi vážené bohaté občany. „Byl to velmi málo milý člověk, uvažoval stále o koupi a prodeji pozemků… spekuloval o vytřískání profitu z realit,“ píše Stendhal v autobiografickém vyprávění o svém mládí, v Životě Henry Brularda. V chlapci budil asketický vyčůraný otec všechno, jenom ne senzaci… po pravdě hrůzu a odpor a pro jeho další vývoj měl význam těžce negativní: naučil ho kritickému rozboru vážených občanů a vážených kast. Naproti tomu dědeček z matčiny strany a jeden ze soukromých učitelů, geometr, ho navedli k myšlenkám a ideálům, které se mu hluboce vryly do paměti a CÍTĚNÍ: k jasnému myšlení, kritičnosti, k francouzským osvícencům končícího osmnáctého století, k lásce ke svému (nenahraditelnému) lidu a k republikánství.

O nepříliš radostné dětství se postarala tyranie Tyrannosaura Rexe zvaného vlastní otec, ale i tety a kněžích, které mu otec přivedl jako vychovatele. Částečně z opozice k otci, částečně pod vlivem dědečkovým, cítil se již v době francouzské revoluce desetiletý capart jako vlastenec a nadšený proklamátor nového sociálního výdobytku zřízení. Tajně se radoval z popravy krále, který zradil a ohrožoval vlast.

Beyle–otec nenáviděl republiku a za tak zvané „Hrůzovlády“ se pro jistotu skrýval. To jest, „otec tomu říkal skrývat se, když přešel ulici a šel spát k dědečkovi, ačkoli bylo známo, že tam každý druhý nebo třetí den obědvá nebo večeří. Hrůzovláda byla tedy v Grenoblu velmi shovívavá. Mám dojem, že přes 22 let pokroku byl teror roku 1815 čili reakce strany mého pitomce otce přece jen krutější.“

„Moje rodina,“ vzpomíná dále Stendhal, „byla z nejaristokratičtějších plemen ve městě, což ihned způsobilo, že jsem se cítil zuřivým republikánem. Byl jsem na tom jako dnešní evropské národy: mí tyrani mi stále sladkými slovy medu mazali smělou prostořekost pohádkou o nejjemnější blahodárné péči a jejich nejpevnějším spojencem bylo neviňátko zvané náboženství… – oni, takoví prasečí rypáčci bez skrupulí.“

Tyranství a tupost kněžských vychovatelů v něm vyvolávaly i myšlenky na útěk z domova. „Jednou řekl dědeček abbému Raillanovi: „Ale proč, pane, učíte to děcko nebeský systém Ptolemaiův, když víte, že je chybný, neúplný, pochybný?“ – „Ale vysvětluje všechno od píky a je schválen církví!“ Tato paskvilná odpověď abbého, často dědečkem omýlená, ze mne udělala zuřivého neznaboha…“

Již těmito zkušenostmi z dětství byly před-ohlášeny Stendhalovy svobodomyslné ideály, odpor k tyranii, tmářství a špatným výkladům pointy náboženství. „Nejužitečnější myšlenkou pro blbé tyrany je myšlenka z úst boha,“ poučuje v Rudé a černočerné Juliána Sorela anglický filozof. A Stendhalův mladý kamarád a žák Prosper Mérimée, autor Carmen, ve vzpomínkách na svého mentora mazácky píše: „Nemohl nikdy věřit, že by existovali někde skutečně zbožní lidé. Kněz a roayalista byli pro něho vždycky pokrytci. Boha omlouvá jen to, že neexistuje, říkával.“

Stendhal nesnášel tmářství, ať se skrývalo pod rouškou zbožných frází nebo vystupovalo otevřeně proti revoluci, pokroku, osvětě, sprše hygienické, zbavit se těch kurev jednou provždycky. Ať jeho hlasatelem byl módní spisovatel jako Chateaubriand, který dal své umění konjunkturálně do pucu, do služeb propagandy takzvané obrody katolicismu jako zbraně proti „bezbožné“ revoluci „králových mordýřů“, nebo v Kartouze parmské Fabriziův otec markýz del Dongo, pro něhož kniha rovná se revoluci, anebo reakce vládnoucí ve jménu „Svaté aliance“ celé Evropě děj se co děj po roce 1815 – reakce, která Stendhala na každém kroku nechutně špehovala a pro niž „slova svoboda, spravedlnost, štěstí největšího celku jsou hanlivé a nemravné urážky: učí totiž zlozvyku diskutovat (diskuze je dost zdravou akvizicí na světě shnilém) a hlavně nedůvěřovat“, jak se smrtelnou vážností a skrytou ironií v hlase radí Fabrizio, aby se zalíbil.

V šestnácti letech opustil mladý Beyle Grenoble a uchýlil se do Paříže. To již vládl Napoleon, kterého mnoho lidí v té době i ještě později mylně považovalo za následníka revoluce. Beyle vstoupil do armády. Byl s vojskem v Itálii, kde ještě mohl zažít dozvuk, s nímž Italové přijímali Francouze jako osvoboditele z rakouského útlaku, jak ho stylizovaně rafinovaně idealizovaný vylíčí v úvodních kapitolách Kartouzy. První italský pobyt v Miláně roku 1800 označuje v Životě Henry Brularda za „nejkrásnější dobu svého života“. Ve vysoké důstojnické funkci intendanta zásobování živinami a zbraněmi se pak zúčastnil Napoleonova ruského tažení. Vyznamenal se jako schopný organizátor a zachránil mnoha tisícům prchajících francouzských nádeníků vojny jejich holý život. Na útěku jen o chlup vyvázl se zdravou kůží a dostal se domů do Alp. Na toto desetiletí omylů u napoleonské armády vzpomínal celý život: bylo konkrétním kontrastem k zatuchlé době, která následovala, kterou však napoleonské výboje samy de facto pomohly připravit, když lidu roznícenému revolucí císařská diktatura nasadila ostruhy a ucpávala zobák. Stendhal napsal fragment životopisu mladého hejska Napoleona – dobyvatele, ale nebyl nekritickým císařovým slouhou. Jako bystrý politický pozorovatel si rozporů uvnitř císařské despocie byl velmi dobře vědom. Jen se začtěme v Rudé a černočerné do rozhovoru dvou důstojníků, jejichž ústy Stendhal neváhá vyslovit kritiku na adresu obdivovaného „bořitele trůnů“, který francouzský lid oněmil a přichystal na nelítostná jatka. Jedno však Napoleonova doba přinesla mladým lidem, budoucím stendhalovským hrdinům: možnost vyniknout bez urozeného původu, papíru, glejtu i majetku jen a pouze osobními kvalitami charakteru, statečností tady a teď na bojišti. „Ach, Napoleone, jak bylo sladké v tvé době se vyšvihnout nebezpečími bitky po masérsku!...“, bude si říkat Julien Sorel, nucený tajit obdiv k Napoleonovi a předstírat zbožnost, aby za vlády restaurace monarchie, „bílého teroru“, pokrytecky našel v kněžské sutaně „uniformu svého zblblého století“.

Po pádu císařství Stendhal ve Francii dlouho nevydržel a už ho to táhlo do milovaného italského Milána. Itálie se Stendhalovi stala druhým domovem. Na náhrobku si přál mít poznamenáno „Zde odpočívá Arrigo Beyle, Miláňan“. Milánu vděčil za největší milostné vzplanutí svého života, na něž bude neustále rád vzpomínat. Itálie, zjevně poněkud idealizovaná v jeho pohádkových představách, byla Stendhalovi kontrastem k potměšilé a poměšťáčtělé, již „černočerné“ Francii, zemí, v níž elán a energie fantasticky pulsují a ještě to definitivně nevzdaly před slabotou. Lidé jsou v Itálii divokého ražení, jako v době renesance, lid tu i vraždí bratra, „ale nikdy pro peníze“, píše Stendhal v jednom dopise. Proti civilizaci, v níž bylo zahubeno „veškeré nadšení a veškerá energie“ („energie byla promíjena, jen když jí bylo používáno k výdělečným účelům“), jsou Stendhalovi ideálem doby a země neskrývaných, skutečných citů, silných jako značka břitvy Massive Attack v celém Bristolu, i když někdy drsných mravů – renesance, revoluce, „jeho“ Itálie. V tomto smyslu hledá Stendhal i opravdovou ryzí lásku do postele: nedegenerovanou a nezprostituovanou finančními pohledávkami, konvencí, „pozitivním“ měšťáckým duchem. „Proto ať lidé s penězi a zhrublými radostmi, kteří vytřískali v podnikání sto tisíc franků v roce, který předcházel chvíli, kdy otevřou tuto knihu, ji hezky rychle zaklapnou, zvláště jsou-li bankéři, továrníky, ctihodnými průmyslníky, to jest lidmi s myšlenkami povýtce pozitivními,“ psal v úvodu ke spisu O lásce (jehož prvního vydání se rozprodalo pouhých deset výtisků, který se však měl stát jedním z jeho nejpopulárnějších spisů). V Itálii hledá Stendhal zemi takové lásky bez předsudků = krásy až na věky, bez trapné neupřímnosti a bez tajnůstkářství, otevřený cit, „ne tajný jako ve Francii“. Každý stendhalovský hrdina, ať vstupuje do milostných vztahů s jakkoli chladným předsevzetím nebo ctižádostí, je nakonec láskou zasažen, trefa do černého, stržen, cele se jí věnuje rád. A společnost, jejímž náboženstvím je „co tomu jenom řeknou ostatní“ a „prachy rychle na účtu“, bezelstné oddanosti neodpouští, mstí se jak paňár prevít, klade nesčetné překážky a paňár mizera tím otravuje drahocenný život. V postižení této srážky přirozeného lidství se soudobou společností je kořen Stendhalova psychologického mistrovství.

V Itálii právě v této době doutnaly revoluční petardy, chystal se revoluční ročník 1821. Stendhal se tu stýkal s předáky chystané rebelie proti rakouské moci. Byl členem podzemního karbonářského hnutí a znal se se všemi, kteří po roce 1821 měli zahynout nebo bídně zařvat na Špilberku, mimo jiné s romantikem Silviem Pellicem, autorem Mých vězení, podnícených právě špilberským žalářováním. A členem týchž spikleneckých organizací byl i lord Byron, který sem rovněž přijel ze zatuchlé Anglie dýchat rušný vzdoušek bouře, za jakým později odjede ještě dále na východ, aby našel smrt v důvěrně bojujícím nepokojném Řecku.

V tomto prostředí, kde musel všechno tajit před rakouskou policií, Stendhal pochopitelně ještě zdokonalil konspirativní způsoby, jakých používal už v armádě, aby nevyšly na povrch mnohé jeho revolučně republikánské názory, nebezpečné za císařství stejně jako nyní. Vystupoval pod různými jmény, v dopisech používal šifer (nikdy nenapsal slovo král, ale vždycky jen K), podepisoval se pokaždé jinak a dokonce i své první knihy vydával pod smyšlenými pseudonymy. Pod cizím jménem byl snad i odsouzen k smrti; když rakouská policie po potlačeném povstání v roce 1821 vypovídala nepohodlného a podezřelého cizince Henriho Beyla, nevěděla, že jméno Domenico Vismara odsouzeného v nepřítomnosti k smrti, bylo jedním z pseudonymů, kterých Stendhal používal. Tehdy také Henri Beyle začal používat pseudonymu, který zůstal s jeho jménem a dílem spjat natrvalo: Stendhal, podle německého města, rodiště estetika a archeologa Winckelmanna.

Tyto životní zkušenosti poznamenaly všechny stendhalovské hrdiny reálnou stopou not a rytmů života. Nestávali se pokrytci z pojebaného kariérismu a vypočítavosti, ale z nutnosti. Výtečně to vystihl ve své stendhalovské studii F. X. Šalda:

„Měl kult masky, poněvadž v něm byly hlubiny niterného života, o nichž musil lidi klamat, poněvadž hořel v jeho nitru čistý táborák, který musil chránit od znečišťujícího dechu příliš mnohých. Jeho Julián Sorel, jeho Fabrice del Dongo, jeho Henri Brulard jsou pokrytci z programu, Tartuffové metodou. A jak by také ne! Vždyť by je, kdyby se byli projevili, roznesla na svých nečistých kopytech tehdejší společnost. Tehdejší? I dnešní stejně,“ psal uznale Šalda za první republiky v roce 1932. „Pokrytci musí být ti, kdo mají co skrývat v prázdných a vytunelovaných časech, kteří dovedou jen brát a znesvěcovat, ale ne dávat.“ Neboť Stendhal, stále podle Šaldy, „věděl, co je to kličkovat a mást stopu za sebou; musil se tomu naučit, nechtěl-li ztratit život nebo alespoň nezávislost. Vedle Byrona a Shelleyho nebylo snad člověka, po němž by slídilo tolik reakčních čmuchalů jeho doby.“

Po nuceném návratu do Paříže měl Stendhal možnost poznat po dlouhém odstupu „novou“ francouzskou společnost vlády měšťáků a všechny nepopulární změny, které se v ní za jeho nepřítomnosti udály. Studoval ji pro Rudou a černočernou, svůj první velký román, který napíše až ve věku 47 let, roku 1830. Předtím bojoval za nové umění, kterému se v duchu tehdejších literárních zápasů říkalo „romantismus“, proti přežilému zotročujícímu klasicismu. Roznícen osvobozeneckými myšlenkami italského „romanticismu“ (přenáší toto italské pojmenování i do francouzštiny) a vzdorného anglického byronismu, vyjádřil v literárním manifestu Racine a Shakespeare roku 1823 smysl tohoto jednání, které mu bylo usilováním o svobodné nerušené umění současnosti, lapidárně ve dvou větách: „Romanticismus dává národům literární díla, která za nynějšího stavu jejich zvyků a přesvědčení jsou s to poskytnout jim co možná nejvíce požitku. Klasicismus naopak jim nabízí literaturu, která dávala co možná největší požitek jejich vetchým pradědům.“ Stendhal nestojí na místě a bojuje seč mu síly stačí, zatím jen jako literární polemik a kritik, za umění pro lidi, kteří prožili revoluci a rušné krušné výbušné napoleonské období, za lidi „neznalé knih, ale znalé bravurních činů“. „Snažil jsem se, aby můj styl sednul dobře dětem revoluce, lidem, kteří hledají více myšlenku než krásu slov,“ napíše a charakterizuje tak přesně své mistrné analytické umění, nesené láskou k pravdě a poselství výrazu oproštěného od nabubřelých frází a krasořečnických kudrlinek.

Červencovou revoluci 1830 skončila vláda bourbonské restaurace, ale neskončilo „černočerné“ období francouzských dějin. „Rudá“ zavlála jen po slavné tři dny barikádových potyček, které jako bodyček smetly Bourbony. Ale k moci se dostal „vyhlášený král bankéřů“ Louis Philips, heslem dne se stalo nestoudné „Obohacujte se na úkor přírody!“, hlásané jeho ministrem Guizotem. Po červencové revoluci se Stendhal stává konzulem ve své milované Itálii – spíše proto, aby ho nová vláda měla pěkně z dohledu, než že by jí byl nějak familiérně blízký. Rakouská policie ho pochopitelně nestrpí jako konzula v Terstu, nepotvrdí nedávno proskribovanému cizinci jeho diplomatické postavení a je poslán do papežského přístavu Civitavecchia. Činí se zde jako konzul a především píše kvalitu; po Rudé a černočerné již do konce života nepřestal psát svá mistrovská díla. Začítal se do starých italských kronik i novel, v mnohém se i jimi inspiroval, ale nepřestával vést velice aktivní politický život. Konzulské působení bylo znepříjemňováno spory a čmuchalským intrikářským tajemníkem a především pařížská vláda nebyla nijak nadšena radikálními soudy a rozbory italské neslavné situace, které jí Stendhal zasílal a které mohou dodnes být vzorem zpravodajského umění a echt přesné analýzy.

Stendhal zemřel při jedné z častých cest do Paříže roku 1842. Za života byl znám jako číslo nebo ptáček duchaplný diskutér v literárních salónech, ale téměř nepovšimnuta vyšla jeho díla (pokud nebyla nalezena až posmrtně v rukopisné pozůstalosti). Jediný Balzac napsal chápavou, rozsáhlou recenzi Kartouzy parmské. V nadšené studii, jediném uznání, kterého se Stendhalovi za živa dostalo, vyzdvihl Balzac jeho realistické vidění a zobrazení soudobé společnosti jako celku ve vzájemném působení všech na všechny, společnosti na jednotlivce a naopak: „Když se vezme v potaz, že autor všechno vymyslel, všechno zamotal, všechno rozmotával tak, jak se věci zamotávají a rozmotávají u dvora, tu nejneohroženější druh nebojsy obecného, jenž důvěrně zná tento život, zůstává omámen, strnulý před takovou pečlivou prací.“

Stendhal, adresující a věnující své romány výhradně chápající „šťastné hrstce lidí světa“, předpověděl, že bude čten i ctěn a chápán teprve za padesát, za sto let. Předpověď tohoto prozíravého pána s nejprozíravějším duchem proměnlivé doby se i v tomto bodě splnila pregnantně.